Blesk
Povídky - Harry Potter


Kapitola 1. - Svědomí

„Lili, seber Harryho a běžte! To je on! Utíkejte, zdržím ho tady….Harryho ne! Harryho ne!…Ustup ty hloupá holko…Už vás začínám mít dost, pane Pottere, Avada kedavra…Harry, vezmi, prosím tě, moje tělo zpět mým rodičům…lord Voldemort se vrátil…Jeden z vás bude muset zemřít….oběť nebo vrah…Nemůžeš dělat vůbec nic, Harry, on už se nevrátí… už se nevrátí….Nééé!!!“
Harry se s výkřikem probudil.
Trhaně oddechoval a na čele ho studily krůpěje potu. Seděl na posteli a i bez brýlí dokázal rozpoznat obrysy nábytku ve svém pokoji.
„Zase jen sen,“ šeptl pro sebe a klesl zpět na polštář. Vylezl z postele a nasadil si brýle. Nemusel se ani namáhat, aby si vzpomněl, co se mu zdálo, věděl to velmi dobře. Rodiče... hřbitov... ministerstvo... dokonce i Brumbálova kancelář. Jeho nejhorší vzpomínky se mu teď zjevovaly ve snech každou noc znovu a znovu. Ale byly to naštěstí jen sny.
Přejel si rukou přes čelo. Jizva sice pobolívala, ale ne tak jako když měly sny něco společného s lordem Voldemortem.
Přešel ke stolu. V hlavě mu ještě doznívala poslední slova. On se už nevrátí…už nevrátí… nevrátí...
„Nevrátí! Nikdo z nich se už nevrátí!“ vykřikl vztekle a udeřil pěstí do stolu až z něj spadla prázdná Hedvičina klec a několik knih, které s tupou ránou dopadly na zem.
Harry se zaposlouchal, jestli neuslyší strýcovo lamentování, ale vcelku mu to bylo jedno. Kdyby ho vzbudil, stejně by mu nanejvýš pohrozil, že týden nedostane večeři, nic horšího se mu stát nemohlo. Od té doby co se strýc Vernon setkal s Pošukem Moodym se jeho chování mírně změnilo.
Nic se však neozvalo, domem i nadále prostupovalo naprosté ticho.
Harry sebral klec a postavil jí zpátky na své místo. Hedvika odletěla předat Řádu druhou zprávu, že je v pořádku a Harry jí nečekal dřív než zítra večer.
„Nebo snad dneska večer?“ napadlo ho.
Ručičky budíku ukazovaly čtvrt na tři. „Čtvrt na tři. Bezva,“ zabručel nahlas. Vůbec se mu nechtělo jít spát. Představa, že by měl znovu prožívat sen, ho děsila.
Sesbíral ze země spadlé knihy a narovnal je zpět. Z jedné z nich ještě vypadl jakýsi lísteček a tak zvedl i ten. Se zatrnutím u srdce však zjistil, že to není lísteček... ale fotka.
Svatební fotografie jeho rodičů, kterou tam musel založit, když si ji před několika dny prohlížel. Chvíli na ni jen upřeně hleděl a sledoval osoby pohybující se na hladké ploše fotografie... Oba rodiče mu mávali a Sirius se vedle nich vesele smál a neustále se s Jamesem pošťuchoval.
„Kdyby vám tehdy někdo řekl, že všichni, co tam jste, budete mrtví a z vašeho syna bude brzy mrtvola nebo vrah, asi byste mu nevěřili.... Ani bych se vám nedivil,“ dodal šeptem pro sebe. Založil fotku do první knihy, která mu přišla pod ruku a rychle ji zaklapl. Sevřelo se mu hrdlo. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nechtěl brečet... už ne.
„Smiř se s tím, zůstal jsi sám. Tak se s tím smiř!“utrhl se na sebe a zasněně vykoukl z okna.
Jak rád by šel ven. Procházel se ztemnělými uličkami... utíkal a křičel. Dostal ze sebe všechno, co v sobě dusil… všechnu tu bolest, strach, smutek… Byl chvíli sám...
Ne, že by se bál Dursleyových (to vůbec ne), ale věděl, že nikdy není sám. Teď když znal pravdu, věděl, že ho Brumbál nenechá ani chvíli bez dozoru. Ani na chvíli nedopustí, aby se ocitl v případném nebezpečí.
„Tak kdopak tam asi dneska je? Figgová, Pastorek... Lupin? Nebo někdo koho ještě neznám? Kdopak dneska celou noc nespí kvůli mně?“ breptal si pro sebe a zíral do tmy jako by doufal, že se tam každou chvíli někdo objeví a zamává mu, jako že je všechno v pořádku a může jít klidně spát. Nikdo se však neobjevil. Ulice i nadále zůstávala potemnělá a tichá.
Harry na spánek teď pomyšlení opravdu neměl. Rozsvítil lampu, vytáhl obrovskou učebnici, pergamen a brk a začal dělat domácí úkol na Dějiny čar a kouzel. Ačkoli se prázdniny sotva přehouply do druhého týdne, měl už většinu úloh hotových. Zbývaly mu pouze Dějiny a Lektvary a bude mít všechno. Na probdělé noci to byl ideální způsob, jak zabít čas.
A co bude dělat potom až bude mít všechno hotové? Nepřemýšlel o tom.... Jediné, co potřeboval, bylo, přečkat další noc a to se mu dařilo…

„Pottere!“ ječivý hlas se rozlehl po domě. „Vylezeš už nebo ti to mám dát písemně?!“
„Už jdu,“ vyhrkl, jakmile se s trhnutím probral. Slyšel tetiny kroky scházející po schodech do kuchyně i její nerudné brblání. Musel v noci nějak usnout nad úkolem.
Zaklel.
Seděl u stolu nad knihou a všechno kolem bylo nasáklé inkoustem, který musel ve spánku převrhnout.
„Sakra,“ zaklel znovu. Sundal tričko už tak dost promáčené a hodil ho na stůl,aby zabránil tekutině stéct na koberec. Sáhl do skříně pro nový stejně vytahaný svršek a vydal se dolů na snídani.
„To je dost,“ utrousila teta Petunie a hodila na stůl před něj talíř s malou slaninou a připáleným vajíčkem.
„Slanina s vejci... Siriusova nejoblíbenější snídaně,“ vzdychl tiše a rozhlédl se po kuchyni. Bratránek už měl svoji porci (samozřejmě mnohem větší než ta jeho) dávno v sobě a teď dostával od tetičky druhé kolo.„Jen si dej Dudlíčku,“ pohladila ho po jeho umaštěných světlých vlasech.
Dudley byl stále stejný, jen trochu větší a k Harryho nelibosti i silnější. Tréninky boxu na něm přece jenom byly znát.
Strýc Vernon byl schovaný za ranními novinami, popíjel svoji ranní kávu a měl svojí ranní náladu. Tetička ještě chvíli pobíhala po kuchyni a potom se utrhla na Harryho. „Ty kluku, až se najíš, tak koukej jít posekat trávu. Jestli budeš hotový před večerem, přijď si pro další práci.“
„ Ano, teto Petunie,“ řekl Harry nepřítomně, zvedl se od stolu a vyšel z kuchyně nechávající za sebou všechny tři Dursleyovi s vytřeštěnými pohledy a nechápavým výrazem. Za těch několik dní už si zvykli na jeho podivné chování, kdy jen sedí, mlčí, zírá do prázdna a nimrá se v jídle, ještě nikdy se však nestalo, aby beze slova odešel dělat svoji práci a jídla se ani nedotkl.
Harry neměl hlad. Jen při pohledu na jídlo se mu zvedal žaludek. Věděl moc dobře, že jeho snídaně skončí v Dudleyho žaludku, ale bylo mu to jedno.
Nahodil sekačku a začal pomalu sekat trávník na předzahrádce. Přes řev motoru nebylo slyšet ani tetino mumlání, ani bratránkovy výsměchy ani poznámky sousedů na jeho osobu. Mohl v klidu přemýšlet.
„Trávu jsi sekal před třemi dny. Budeš jí sekat ještě alespoň milionkrát než odtud vypadneš. – Myslíš?“ Ozval se druhý hlásek v jeho hlavě. „Co když mě třeba dneska zabijou? – Hloupost. Proč by mě měl někdo zabíjet? – No, pro moje krásný zelený očička asi ne... To kvůli jedný pitomý věštbě. – Ale tady jsem v bezpečí. Brumbál mi to přece vysvětloval. – Jo? To jsem si do loňskýho léta myslel taky. Ale potom přišli na návštěvu dva Mozkomorové a … - Ale ty poslala Umbrigová. - No a co? Letos je klidně může poslat Voldemort. – Vždyť mě hlídají. – Vloni tě taky hlídali. – Tady v domě jsem v bezpečí. – Vážně a co si myslíš, že udělá tetička až se tady objeví Smrtijedi? Bude tě chránit jako máma. Ne, uteče a ještě tě seřve za to, když jí pošlapeš záhonek….“
„Kurva záhonek!“ zaklel Harry nahlas, když v zamyšlení vjel tetě do záhonku a posekal jí několik tulipánu a frézií. Nejistě se rozhlédl, jestli ho někdo neviděl, spěšně otočil sekačku a vydal se na druhou stranu jako že on nic...
„Tý by bylo úplně jedno, že jich je dvacet na jednoho. Drahá teta by jim ještě poděkovala a pozvala je na kafe. Takový potěšení jí přece nemůžeš dopřát. – Když jí to potěšení nedopřeju, tak ze mě bude vrah. – Lepší vrah než mrtvola. – Jo jasně, o hodně lepší. Proč zrovna já? Proč si ten kretén Voldemort nemohl vybrat třeba Nevilla? – No to bysme to chytili! Nic proti smolaři Nevillovi, je to prima kamarád, ale v tomhle souboji bych na něj nevsadil ani ten poslední cent. – A kolipak bys vsadil na mě, ty chytráku? – No, řekněme, že na tebe bych ten cent vsadil.
No, i když... kdyby byl Nevill tak slavný a opečovávaný jako ty… - Opečovávaný? To určitě! Jsem zvědavý, kdo si prázdniny užívá tak skvěle jako já! – Nemůžeš mít všechno. – Stačil by mi normální život. – Nepovídej? Ty by ses opravdu vzdal toho přízviska SLAVNÝ Harry Potter? Opravdu by ses vzdal toho být všude středem pozornosti?Opravdu bys už nechtěl být ten, který má o všem přehled, všude se dostane a nakonec mu vždycky všechno projde? Opravdu by ses vzdal toho, že se o tebe stará tolik lidí…? Že už bys nebyl tím hrdinou? Jen si to přiznej... líbí se ti to! A až moc než aby ses toho vzdal….!“

Harry byl svými myšlenkovými pochody tak zabraný, že několikrát odpověděl na pozdrav někomu koho vůbec neznal, celou zahradu posekal hned třikrát a ani si nevšiml, když ho teta volala k obědu (pokud ho vůbec volala). Když se konečně přestal hádat sám se sebou, už se stmívalo.
Uklidil sekačku a vydal se do domu. Jeho první cesta vedla do kuchyně. Chuť na jídlo sice neměl, ale jeho tělo odmítalo jakoukoli další činnost a tvrdě protestovalo proti hladovce.
„Už máš hotovo?“ vřískla tetička, jakmile se objevil ve dveřích.
Přikývl.
Hodila před něj pekáč, ve kterém bylo to, co mu nechali z husy od oběda a několik brambor.
„Hm, dík.“
Bez dalšího remcání snědl svoji večeři a vydal se k odchodu, zatímco jeho teta lítala kolem a snažila se zničit veškeré, třeba i nepatrné, skvrnky všude po kuchyni. Harryho náhle upoutalo několik táců s obloženými chlebíčky, schované na ledničce.
„ Ehm, této. On někdo příjde na návštěvu?“ zeptal se nesměle.
„Polkissovi,“ odpověděla a nasadila známý výraz jako pokaždé, když se odvážil na něco zeptat.
„ Óoo jéé!“
„ Říkal si něco?“ stáhla rty.
„ Ne nic.“ Harry vyšel po schodech a pohrával si se dvěma jablky, které se mu podařily uzmout v kuchyni.
Jeho první pohled po příchodu do pokoje upoutal stůl modrý od inkoustu a to mu věru nezlepšilo náladu.
Zaklel.
Od rána na to nepomyslel. Alespoň, že triko splnilo svoji funkci a nic nesteklo na podlahu. Utřel jím zbytky tekutiny a hodil ho přes židli, zatímco pergamen i prázdná lahvička od inkoustu letěly přímo do koše.
Největší problém měl ovšem s učebnicí. Několik listu bylo naprosto prosáklých modrou tekutinou. Samozřejmě by postačilo jednoduché zaklínadlo, ale on nesměl kouzlit.
„Ale vždyť to je jen pitomý čistící zaklínadlo. – Před čtyřmi lety to bylo jen pitomý nadnášecí zaklínadlo a málem mě vyhodili. A vůbec... jestli se do toho zamíchá ministerstvo, tak se můžeš s Bradavicema rovnou rozloučit. – Brumbál by mě nevyhodil. – A ještě bys přidělal práci Brumbálovi. Ten má starostí až až. Kašlu na pitomou knihu!“ Hodil otevřenou knihou na zem a sebou hodil na postel.
„Co asi všichni dělají? Brumbál, Lupin, Ron s Hermionou?“ Zvedl hlavu jestli se nevrací Hedvika a zase klesl dolů. „Prý si pro mě brzo příjdou. Ale co je to brzo? Musím tu zůstat kus prázdnin. Ale to je jak dlouho?“
Jeho myšlenkové pochody přerušil až domovní zvonek a poté spousty přehnaně veselých hlasů, které přicházely z chodby o patro níž.
Věděl, že Dudley i jeho kamarádíček se budou dole chvíli cpát obloženými chlebíčky a potom si půjdou hledat jinou zábavu, ale on se tou zábavou rozhodně stát nechtěl. Uvázal si kolem pasu mikinu, do každé kapsy vzal jedno jablko a potichu se vyplížil ven.
Byla už tma.
Vydal se svou obvyklou cestou přes Magnoliovou ulici. Místo, kde poprvé potkal černého pse, raději přeběhl, aby se vyhnul nepříjemným vzpomínkám i pocitu viny. Přeskočil plot parku a vydal se na nedaleké dětské hřiště. Bylo stejné jako loni jen nově opravené.
Opřel se o kovovou prolézačku a chvíli zíral do země.
„Loni když si odtud šel, proč jsi Mozkomorům nedovolil, aby splnili svůj úkol? Proč jsi jim nedovolil, aby tohle všechno skončili? Proč?! Přestal bys už být všem na obtíž a Sirius by neumřel. Neumřel by kvůli tobě... Kvůli tvýmu hraní na hrdinu. Proč sakra já?!“rozkřikl se a kopl do kolotoče, který se okamžitě rychle roztočil.
„Hele mladej! Zklidni hormony laskavě!“
Na cestě podél hřiště stála jakási dívka. Měla silnější postavu a dlouhé hnědé vlasy. Do tváře jí pořádně neviděl, protože stále mimo světlo, ale byla určitě o něco málo starší než on.
Zabručel něco ve smyslu omluvy.
„Nějakej problém?“ optala se ještě přátelsky a když odvětil, že ne, vydala se pryč.
„Chováš se jako Dudley!“ zabručel pro sebe. „To už jsi klesl hodně nízko. A přestaň se už kruci litovat!“ kopl nakvašeně do nejbližšího kamene a ten odletěl několik sáhů daleko. Unaveně klesl na houpačku a zabořil tvář do dlaní.
Přemýšlel. Nevěděl o čem... nevěděl proč... nevěděl jak dlouho...
Muselo to být při nejmenším pár hodin. Ze zadumání ho vytrhly až výkřiky nedaleko něho.
„Néééé... Blasi.... Néé!!!“
Vystřelil na nohy jako kulka a automaticky sáhl pro hůlku za pasem... ale než se jí vůbec stačil dotknout ležel na zemi a něco, co mu skočilo na hrudník, mu právě olizovalo obličej.
„Blasi! Ty velká neposlušná chlupatá potvoro... to se nedělá!“
Majiteli tý,veliký neposlušný chlupatý potvory se konečně podařilo jí sundat z Harryho a ten mohl otevřít oči a otřít si obličej upatlaný od slin.
U jeho nohou stál velký tmavě béžový pes s nakrátko ostříhanou srstí a jeho majitel nebyl nikdo jiný než ona hnědovláska, která tudy před chvílí procházela. Pes právě dostával slabou ránu přes čumák.
„To se nedělá!... Jsi v pořádku?“ otočila se k Harrymu a podala mu ruku, aby mu pomohla na nohy. „Moc mě to mrzí. Tohle normálně nedělá. Jsi v pořádku?“
„Jo, v pohodě,“ odsekl nevrla. Na chvíli v něm vzplanula naděje, že to je Sirius, ale s tou nadějí z něj vyprchala i poslední špetka dobré nálady, kterou ještě měl. Neměl chuť se s někým bavit. Ještě cosi zavrčel a otočil se k odchodu.
„No tak Blasi, co kdyby ses taky omluvil,“ houkla dívka na psa a kývla směrem k Harrymu.
Pes jí snad rozuměl každé slovo. Udělal několik tichých kroků, sedl si před Harryho, který jen strnule očekával, co se bude dít, zvedl se na zadní a upřel na chlapce svoje psí oči.
Ne. Ne, to nešlo se na ty velký kulatý oči zlobit. Zvláště když v nich Harry viděl něco známého. Něco, co měl tak rád a co ztratil.... Klekl si a podrbal chlupáče za ušima, odměnou mu bylo další olíznutí.
Dívka se zasmála a když se zase postavil podávala mu papírový kapesník. „Utři si obličej. Jsi celej od slin.“
„Dík,“ trochu zdráhavě si kapesník vzal a utíral si upatlanou tvář. „To je tvůj pes?“
„Jasný. To je můj Blas. Viď, ty potvůrko.“
„Jak ho máš dlouho?“ Netušil, proč se zeptal, proč ho to zajímalo… možná se chtěl přesvědčit, možná potřeboval sám sebe přesvědčit, že má moc bujnou fantasii.
„Asi rok.“
„Ehm…Jseš to ty, kdo… tudy před chvílí procházel?“ neodpustil si ještě otázku.
Otočila se k němu a on si mohl konečně pořádně prohlédnout její tvář. Měla kulatý obličej, zářivé hnědé oči, příjemný pohled a veselý úsměv s dolíčky ve tvářích.
„Jestli tou chvílí myslíš ty čtyři hodiny, tak ty jseš ten, kterej se tu pokoušel ničit ten kolotoč,“ oplatila mu, ale stále se usmívala.
„ Já jsem nechtěl! Já jen…“
„A já už vím kdo jsi,“ přerušila ho náhle. Ztuhl uprostřed pohybu. Zrovna si otíral čelo, takže musela být jasně vidět jeho nachová jizva. Rychle se jí snažil zakrýt vlasy, ale…
„Ty jsi Dursley, že jo?“ zatvářila se vítězoslavně.
Chlapci spadl kámen ze srdce. „Ne nejsem,“ ušklíbl se.
„Jak to?“ zamračila se.
„Potter. Harry Potter,“ představil se a podal jí upatlanou ruku, kterou mileráda přijala.
„Párkrová. Jean Párkrová,“ potřásla mu rukou. „ Ráda tě poznávám, Harry.“
Pro Harryho to bylo něco úžasného. Od té doby, co se dozvěděl, že je kouzelník, se neseznámil s nikým, kdo by při vyslovení jeho jména nereagoval výkřikem, vzrušením nebo alespoň nějakým jiným způsobem, který by mu lezl na nervy. Pro ni nebyl slavný ani známý, prostě jenom normální kluk.
„Ale bydlíš přece u Dursleyových?!“stála si za svým.
„Jo, bydlím. Jak to víš?“
„Odpoledne jsem tě zdravila. Ale asi si mě nepamatuješ. Byl si trochu mimo. Jsem tu nová. Tak jsem tak trochu slídila po sousedech. Ale jak to že jsi Potter?“
„ Já tu nebydlím. Jsem tu jenom u strýčka a u tety na …ehm…prázdninách,“ dostal ze sebe a posadil se zpět na houpačku, dívka se usadila proti němu, zatímco její pes si uvelebil hlavu u Harrymu v klíně.
„Blasi, neutravuj!“
„Ne, dobrý. Nech ho,“ zarazil ji a pohladil psa mezi ušima.
„Na prázdninách? Tak to jsi je pěkně užíváš. Být na návštěvě a sekat trávník. To je trochu uhozený, ne?“
„To je moje práce. Musím to dělat vždycky, když si strýc umane.“
„Na to bych se zvysoka,“ zašklebila se.
„Já taky. Ale bohužel to dělat musím.“
„Tak proč se na to nevykašleš a nezůstaneš doma s rodičema?“ zeptala se nechápavě.
„Já nemám rodiče. Jsou mrtvý.“
„Oou....promiň,“zkřivila obličej.
„To nic. A co ty? Přistěhovala ses?“ odvedl řeč na něco jinýho.
„Ne, jsem tu na prázdninách u tety. Ale asi se sem budu stěhovat. Tak zkoumám, jaký to tu je.“
„Radim ti – z týhle čtvrti radši pryč! Sousedi tu jsou hrozný, mýho strýce s tetou nevyjímaje.
„Tak to si mě uklidnil,“ ušklíbla se a na chvíli mezi nimi nastalo ticho..
„Máš krásnýho psa,“ řekl do ticha a dál hladil chlupáče, který spokojeně mručel.
„Dík.“
„Taky jsem takovýho znal. Říkali jsme mu Čmuchal. Ale umřel. V červnu,“dodal.
„To je mi líto. Byl tvůj?“
„Ne, kmotra,“ zavrtěl hlavou.
„Aha. Toho to muselo dost vzít, co?“
„Ne, ten umřel taky.“
Muselo to vyznít dost komicky, ale jemu se sevřelo hrdlo.
„A kam chodíš na školu,“ vypálila na něho, která ji napadla, aby změnila téma.
„Do Br…“zarazil se. Blbost to jí přece říct nemůžu! „ Ke Svatému Brutovi,“vzpomněl si náhle na oblíbenou výmluvu svého strýce.
Vytřeštila na něho oči a potom se začala strašně... smát. „Tak to jseš ty? Tak to jseš ty ten strašnej hajzl, před kterým mě varovali, že každýho mlátí, všechno rozbíjí…Haha. Víš že mi tak zatím ani nepřipadáš. Tedy až na ten kolotoč,“ dodala šibalsky.
„Ale to jsi mi překazila,“ zasmáli se.
„Proč si do něj vůbec kopal?“
„Potřeboval jsem si vylít vztek.“
„Jo to znám. Já jsem jednou měla takovej vztek, že jsem po kamarádovi hodila džbán s džusem. No, měl docela dost... Ale jeho problém, neměl štvát!“
S Jean se krásně povídalo. Harry neměl kromě Rona a Hermiony nikdy moc přátel a už vůbec ne mezi mudly a tak ho to docela překvapilo. Mluvili o všem možném i nemožném. (On samozřejmě s MENŠÍMI úpravami). Neměl sice vůbec ponětí, která písnička vévodí světovým hitparádám, ale z toho se dokázal docela obstojně vymluvit. Když se po pár hodinách loučili, věděl o ní první poslední...
Chodila na akademii, ze které jí vyloučili kvůli neshodám s učiteli, potom studovala v Londýně, má pouze matku a jednoho bratra a chce se přestěhovat do Kvikálkova kvůli škole…Jen na otázku kolik je jí let, odvětila, že není slušné se na to ptát.
„Budeš tu i zítra?“ Zrudl. Doufal, že to nevyznělo jinak, než to myslel.
„Možná. Uvidím, kdy mě zase tohle psisko vytáhne ven. Tak zatím. Pojď Blasi.“ Pes naposledy štěkl na rozloučenou a potom už zmizel se svou paničkou ve tmě.
Harry se vydal domů s mnohem lepší náladou než v jaké odcházel. Nikdy by nevěřil, že obyčejné klábosení dokáže tak skvěle zlepšit náladu. Nejen, že se ze své deprese vypovídal, ale na těch pár hodinek zapomněl dokonce i na Siriuse a věštbu...
Měl štěstí. Polkisovi právě odcházeli.
„Vernone, musím ti říct, že máš nejlépe udržovaný trávník široko daleko.“
„Ale to víš. Tvrdá práce…“
„Tvrdá práce, ale čí...!“ odfrkl si Harry a vklouzl do domu. Minul obývací pokoj, kde kluci dojídali zbytky a zmizel u sebe v pokoji.
Hedvika už tam na něho čekala. Trochu nabručená, že jí nechal tak dlouho čekat, ale přesto ho přivítala tichým houknutím.
Sundal si mikinu a vzal si od sovy vzkaz. Bylo v něm to samé, co minule. Že dostali jeho zprávu, že vše je v míře normálu, ať na sebe dává pozor, nevyvádí hlouposti a že si pro něho brzy příjdou.
Odfrkl si. „Brzy...“
Nenechal si zkazit náladu. Hodil vzkaz do koše, Hedviku obdaroval nějakými pamlsky a potom se svalil na postel. Už dlouho neusínal v tak dobré náladě jako dnes.

Komentáře

>>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek