jméno firmy
Zapovězenci





Kapitola 59. - Hodně štěstí, Zapovězenci

„…vy si pořád myslíte, jak to bude snadné. Ale Smrtijedi nejsou hloupí,“ rozčiloval se Severus o pár dní později, když se pokoušeli vymyslet další plán, jak Voldemorta nalákat na dýchánek s démony dřív, než se Harryho mozek promění v břečku.
Po té jeho poslední poznámce však k němu všichni zvedli hlavu.
„Dobře, někteří z nich nejsou hloupí. A hlavně Pán zla není hlupák. Nemyslete si… ano, možná je choromyslný, šílený, pomatený, bezduchý, ale rozhodně není hloupý. U něho nebude platit, že jakmile něco zaslechne, tak se rozeběhne to hledat, ač by o tom neměl jedinou zprávu. Na to tady máme pana Pottera!“
Tonksová po něm hodila vražedný pohled.
Jako by nestačilo, že Harry už pár dní leží na ošetřovně napůl v polospánku, napůl v deliriu. Ač bez jeho vědomí, bylo usneseno, že pokud jeho mysl vyřadí z provozu, bude větší šance, že na ni démoni nezanechají velké škody. Čas však hrál pro nim, v tomhle stavu nemohl zůstat moc dlouho.
„Ale my důkaz přeci máme,“ vložilo se mu do výkladu jedno z Weasleyových dvojčat. Proč se připojili k jejich malé „tajné“ debatě, to Severus vlastně ani nepostřehl. Než se však stačil vůbec nadechnout, ležela před ním objemná bichle, dost ohmataná a od prvního pohledu stará. I když podle toho, jak se na něho všichni tři zrzci dívali a…
Mělo s tím něco společného i to, že tu Hermiona od rána spí s hlavou na stole?
… zkrátka mu něco říkalo, že to nebude tak, jak to vypadá.
Odfrkl si. „Udělali jste si rekvizitu pro své malé vystoupení?“
Obezřetně si přitáhl knihu k sobě a přejel po ní rukou. Na první dotek to však bylo velmi věrohodné. Kůže na povrchu byla drsná a zároveň trochu olejovitá, což na prstech zanechávalo jakoby špinavý pocit. Stejný, jaký zanechávaly staré tiskoviny.
Švihl pohledem po dvojčatech, ale ti se na něho jen sebevědomě zašklebili.
„Myslíte si, že nějaký váš vtípek by si zkušený kouzelník mohl byť jen na vteřinu splést s originálem?“ neodpustil si pohrdavě. Přesto zkusmo otevřel první stránku a ta mu… vypadla. Vytržený list vyletěl z desek a snesl se až k jeho nohám. Z místa, kde měl být přidělený, se na něho šklebily nitky staré a potrhané vazby.
Stáhl rty.
Chvíli sledoval spadlý list, nechal ho však ležet. Místo toho se věnoval zbylým stránkách. Listy byly skutečně precisně poskládané, sešité, zašpiněné, potrhané a především popsané. Starý jazyk, kterým se před tisíci lety psalo se na něho smál z každé stránky a i písmo jako kdyby už samo vybledlo. Když mu tu knihu podstrčili, snad i čekal nějaký chabý pokus, možná ještě v půlce tvorby, ale rozhodně ne tenhle rukopis plný receptů, nákresů a map.
Několikrát zkusmo prolistoval pár stránek, promnul pergamen v prstech… byl slabý, ne jako nový, který koupíte na Příčné ulici, ale ohmataný a hrozící, že se každou chvíli rozpadne.
Jednomu z dvojčat uteklo z hrdla kratinké zasmání.
Snape se zamračil. „Nedělejte si plané naděje! Myslíte si, že když nedokážete udělat věrohodně ani falzifikát domácího úkolu, že dokážete oblafnout Temného pána v tomhle případě?“ popadl svoji hůlku a několikrát s ní nad knihou máchl. Čekal, že se celé dílo vrátí do stavu před postrašujícím zaklínadlem, které na něho tvůrci určitě použili… jenže kniha se ani nepohnula. Zkusil jiný druh odhalujícího zaklínadla, ale i tentokrát se nic nestalo. Ani po další. A ani po tom následujícím.
Teď už všem třem zrzkům seděl na tvářích vítězný úsměv.
Snape zuřil.
„Falzikát domácího úkol?“ nadhodil jeden z bratrů.
„Myslíte si, že jsem na něj nepřišel?“ odfrkl si. „Proč si myslíte, že jste za něj ve třetím ročníku dostali T a dva týdny školního trestu k tomu?!“ K jeho velkému překvapení se jejich úsměvy ještě rozšířili.
„Třetí ročník?“
„A potom už nikdy?“ doplnil zrzek své dvojče.
„Nikdy už jsme nepodváděli?“ přidala se k nim i jejich sestra, na tváři šibalský úšklebek.
Znejistěl.
Co na to něho zkouší? Vždycky na testy a eseje používal odhalovací kouzla, i pokročilá. Věděl, že studenti dokáží být vynalézaví, alespoň mu to ušetřilo práci s opravováním. Občas se nějací odvážlivci našli, ale… popravdě od třetího ročníku jim nevracel jedinou práci. Kouzlo na ně nereagovalo, nebyly excelentní, ani hrozné, prostě… normální a…
„Respekt, bratře můj,“ zvedl Fred ruku a nechal bratra, aby mu do ní plácl.
„Respekt, bratře,“ vrátil mu George. „Sestro?“ natáhli se oba k Ginny, která jim plácnutí vrátila. A to takovou silou, že se Hermiona na svém místě s trhnutím probudila.
Snape na ně zíral jako na zjevení. Ne, určitě není možné, aby…
„Od čtvrtého ročníku nebyla jediná práce z naší hlavy,“ osvětlil mu jeden ze zrzků.
„Všechno bylo přetaženo z knih, ze starých prací nebo esejí, co jsme našli v knihovně nebo mezi staršími studenty.“
„Trochu úprav, jiný jazyk, horší gramatika…“
„… vypuštění některých slov, přesmyknutí textu…“
„… u starých prací zlepšení nebo zhoršení kvality pergamenu…“
„… úprava na naše rukopisy…“
„… a vymazání našich magických stop.“
Zíral, skutečně zíral.
„Na začátku jsme nad tím strávili i několik dní…“
„… to jsme si říkali, že by se nám vyplatilo i to napsat…“
„… ale věděli jsme, že to bude stát za to.“
„Od půlky šestého ročníku jsme nepsali esej déle než třicet minut.“
„Mně jste eseje uznal všechny,“ vložila se jim do toho Ginny. „I testy,“ dodala.
Oba ji poplácali po ramenou. „Naše sestřička to ještě vychytala…“
„… našla způsob, jak překopírovat text z učebnice přímo v hodině, aniž by to bylo poznat.“
Brada se mu válela kdesi na podlaze.
„A nebojte, slibujeme, že to nebudeme šířit dál mezi studenty…“
„…a naši kejklovskou čest.“

***

Bylo už poměrně pozdě večer, když se Severus ležel ve své posteli a listoval starou knihou. Přetáčel listy sem a tam a pokoušel se najít nějakou skulinu, skrz kterou by je Smrtijedi mohli prokouknout. Jenže ať pohledem nebo kouzlem, nic nenašel. Ta kniha vypadala tak věrohodně, až to hezké nebylo. Jak to ti holomci dokázali??? Věděl, že Smrtijedi nejsou hloupí, ale tímhle by se dal oblafnout i on. A to byl známý jako nejznámější skeptik.
Zítra se má kniha začít projednávat na černém trhu, nějaké ty útržkovité informace, velký zájem z jedné strany a…
Někdo zaklepal na dveře.
Zvláštní, už bylo poměrně pozdě. Strčil knihu pod polštář a zvedl se na posteli. „Dále,“ mávl hůlkou, aby návštěvníkovi umožnil vstup. Za dveřmi však nestál nikdo jiný, než pan Potter.
„Profesore,“ kývl na něho, „můžu dál?“
Pokýval. Nevěděl, že mají v plánu ho probudit. Jakmile však mladík vstoupil do světla svíček, skoro se ho zděsil. „Vypadáte strašně, Pottere.“
„Děkuji.“
„Proč vás vzbudili? Myslel, že máte být ještě ve vegetativním stavu.“
Trochu znejistěl. „Démoni mi očividně nabourali spánek. Noční můry,“ řekl prostě. „Výbuchy a borcení stěn…,“ mávl nad tím rukou. „Potřeboval bych si s vámi o něčem promluvit.“
Přikývl, když se natahoval pro botu. Určitě sem Potter nepřišel, aby si s ním zatancoval dupáka. „Zajdeme do jídelny, potřeboval bych kávu.“
„Šlo by to v soukromí?“
Tohle už vypadalo zajímavě, i když… „AU!“ Trhl sebou, když strčil nohu do boty a ta ho… kousla?
„Co je?“
Zamračil se do boty, ale jen aby zjistil, že na něho vyplazují jazyk tři identické naštvané hlavy.
Merline, znovu už… ne…
„To je runovec!“ vydechl Harry. „On vás kousl? Musíte na ošetřovnu, hned!“ popadl ho za ruku, kterou si obtočil okolo ramen a doslova profesora vlekl ven. „Pojďte, rychle.“
Ani se moc nebránil, věděl, že za chvíli přestane cítit nohu, že se mu přiškrtí dýchání, že…
Moment!
„Hlavně klid, ano?“ hustil do něho mladík.
„Pottere.“
„Dýchejte pomalu a zhluboka.“
„Pottere…“
„Hlavně neomdlévejte!“
„Pottere!“ okřikl ho už a teprve tak dokázal mladíka zastavit. Zíral na něho s děsem v očích.
„Mně nic není,“ řekl profesor po chvíli.
Nechápal. „Jak nic není? Ten had vás kousl a… a… Musíte na ošetřovnu, dostanete protijed. Teď není čas hrát si na hrdinu!“
„Já si nehraju na hrdinu,“ odsekl. Neměl náladu na scény, dost z toho, že už teď se k nim hnala jejich táborová noční hlídka, aby se podívala, co se děje. „Už jsem jedno kousnutí runovcem zažil, v tuhle chvíli už bych měl být bez dechu a napůl paralyzovaný, ale…,“ postavil se na nohu a tou druhou, pokousanou, lehce zavrtěl. Její hybnost byla naprosto normální. „Vidíte?“
„Ale to… to přeci není možné. Kdyby se po kousnutí runovcem lidé stali imunní, bylo by očkování. Na to by přišli i mudlové.“
„To ano, pokud…“ Severus se zamyslel, bylo by možné, aby ten runovec byl ten samý a zcela identický jako minule? Ano, slýchával v chatce po nocích nějaké to šustění, ale neviděl jediný důvod, proč by se nějaký tvor měl zahnízdit v jeho přítomnosti.
„Pokud co?“
„Jedině, že by to byl identický had, jak vidíte, stále mi nic není. Ale to asi jen těžko zjistíme.“
„Opravdu jste v pořádku?“
„Ne, Pottere, jen to na vás hraju, abych si mohl zalézt do postele a v tichosti se udusit,“ odsekl.
Potter se však jen ušklíbl. „OK. Ale jde to zjistit, zapomínáte s kým mluvíte.“ A v další chvíli si to už šinul zpět do chatky. Chvíli se plazil po podlaze, ale než se tam Severus dostal, už svíral v dlaních dlouhé zvíře a něco na něj syčel.
Hadí jazyk, no jistě! Proč mě to nenapadlo hned?
Mladíkův jazyk sebou chvíli kmital, než se lehce ušklíbl. „Měl jste pravdu,“ otočil se na muže, „je to ona. Prý se omlouvá, nechtěla vám ublížit, ale jinak byste ji zašlápl.“
„JI?“ vydechl Severus. Bylo těžké o tom hadovi, o runovci, přemýšlet jako o . Byl to prostě had.
„Jo, ji.“
„A mohl byste teda JÍ požádat, aby mi přestala lézt do bot,“ vrčel, zatímco se obouval. Tentokrát se však přesvědčil, že jsou boty bez nechtěných nájemníků. Po tom prvním kousnutí si je kontroloval, ale po čtvrt roce přeci jenom jeho ostražitost povolila.
Harry chvíli vedl konverzaci mezi dvěma jazyky, než opět přešel do lidštiny. „Prý se jí líbí vaše vůně.“
Odfrkl si. „Jsme poctěn.“
„A v botách je teplo. Prý se nemohla uložit k zimnímu spánku, protože jste jí rozkopali hnízdo a moc dupete.“
„A nemohla by se uhnízdit někde jinde?“ vrčel. Jenže v tu chvíli si ho mladík nevšímal. Nechal hada, aby se mu propletl mezi prsty a právě s ním vedl očividně zajímavou konverzaci. Tedy s ní.
„Bavíte se dobře, Pottere?“ zavrčel muž, když se Harry začal něčemu pochechtávat.
„Docela jo,“ odvětil, ale dál se věnoval své nové tříhlavé kamarádce.
„Merline, ty to vidíš,“ protočil Snape oči v sloup, než odešel. Ani si nevšiml toho nevěřícného pohledu, který Harry věnoval jeho zádům. Očividně se dozvěděl něco, čemu se snad ani nedalo věřit. Nedostal však čas se ani zeptat, protože v další chvíli se dovnitř vřítil Josh, který měl akorát hlídku, a skoro lektvaristu praštil dveřmi. V tom spěchu však neměl ani myšlenky na omluvu.
„Profesore,“ lapal po dechu, „tohle musíte vidět!“
Muž vrhl po Vyvoleném jeden rychlý pohled, než s druhým mladíkem vyběhl na nádvoří. Všude vládlo ticho, takové jaké by člověk čekal od lesa v pozdní večerní hodině, ale přesto se dělo něco zvláštního. Lesem se k nim blížila stříbrná mlha. Probleskovala několika místy mezi stromy, jako kdyby to byli nepřátelé, kteří se je snaží obklíčit. Problikávala, mizela a znovu se objevovala v pravidelných vlnách a sílala s každým okamžikem.
Blížila se.
„Co… to je?“ hlesl Josh vedle něho.
Severus nechtěl vůbec připustit, že nemá ponětí. Ale zneklidňovalo ho to, zvlášť, když se to k nim blížilo ze tří směrů. Potter vedle něho tasil hůlku. Dobrý tah, pomyslel si, než sevřel v prstech tu svoji. „Hlavně klid,“ pokoušel se znít nevzrušeně, „dokud nebudeme vědět, o co jde. Nechceme žádnou paniku.“
Sledovali světla, která se k nim rychle blížila mezi stromy a následně i chatkami. Noční hlídači zalapali po dechu, prošlo to jejich bezpečnostními bariérami jako nic, jako kdyby vůbec…
„To je…“
„… patron,“ vydechl Harry. V tu chvíli před nimi skutečně seděl přízračný vlk, ke kterému se po chvíli přidal kolibřík i gepard. Všichni tři magičtí tvorové měli očividně na spěch a nesli jim důležitá sdělení, které na ně v zápětí začali chrlit.
„Famfrpálový stadion v jižním Londýně byl napaden…“
„Obchodní dům nad severním křídlem nemocnice Svatého Munga byl srovnáno se zemí…“
„Útok Smrtijedů zapříčinil…“
„… pod troskami se nachází stovky lidí…“
„… pohřešováni jsou mudlové i kouzelníci…“
„… desítky mrtvých…“
„… pošlete pomoc.“
„… potřebujeme vaši pomoc.“
„Prosím pomoc!“
Zůstali zírat na zářivé tvory, neschopni slova. A nebyli jediní, i několik dalších Zapovězenců vykouklo ze svých chatek, co se to děje, a teď jen bez hnutí stáli, nebo vyděšeně klesli na kolena.
„Merline,“ zašeptal někdo do hrobového ticha.
Patronové se v další chvíli rozplynuli do ztracena.
Snape polkl.
Znal ty patrony, kolibřík patřil Lucy Johnsové, gepard Kingsleymu a vlk vedoucímu bystrozorů Ericu Wolfovi. Pokud vedení bystrozorů žádá JE - neoficiální, utajené uskupení - o pomoc, to musí být situace skutečně vážná.
„Pane Joshi,“ promluvil, i když jeho hrdlo bylo staženější, než si hodlal připustit, „sežeňte všechny. Všechny, kteří jenom trochu můžou. Za patnáct minut vás chci mít všechny tady.“
Přikývl, nebyl schopen ani promluvit.
„Pottere, jděte na ústředí, pokuste se zjistit co a jak.“ Ani ten neodpověděl, ale nebylo to třeba. „A já se pokusím sehnat záchranný kruh,“ řekl si pro sebe, než i on vstoupil za ochranou bariéru a zmizel.

***

Patnáct minut je relativní pojem. Ti co leželi v zajetí sutin nebo čekali v jídelně v Zapovězeném lese, ti by tu dobu popsali jako mučivě dlouhou, pro Severuse i Harryho však byla až trestuhodně krátká.
„Jste tu všichni?“ zeptal se Snape hned, jakmile se objevil v přeplněné jídelně. Byli tu snad skutečně všichni, nikdo nebyl ani na hlídkách. Posedávali nebo popocházeli všude, na oknech… na podlaze… všude. A rozhodně se netvářili nadšeně, že tam musí být. A nebylo se jim co divit, velmi brzy totiž zjistili, že se z tábora nikdo nemůže přemístit pryč. Dovnitř ano, ale ven ne. Malý Severusův tah.
„Jak bysme nemohli!“ odsekl Eric. „Nemůžeme se odtud ani hnout! Proč nás tu držíte?!“ rozčílil se. „Proč nám nedovolíte jim jít pomoci!“
„Právě proto, abyste jim mohli pomoci a…“
Jeho další slova však zanikla v rumraji, který se okolo něho vyrojil. Všichni se překřikovali jeden přes druhého a pokoušeli se prosadit svoji pravdu.
„TICHO!“
Zmlkli.
„Pokud budete tak laskaví a zavřete zobáky, budeme hotovi dvakrát tak rychle!“ Nikdo ani nešpitl. „Zadržel jsem vás tady z jednoho dobrého důvodu. Protože kdybych to neudělal, tak v tuhle chvíli už pobíháte Merlin ví kde po Londýně, stejně jako ostatní „nápomocní“! Ale oni tam nepotřebují výkřiky do tmy, oni potřebují někoho, kdo jim pomůže, potřebují organizaci a zázemí!“
Mlčeli a poslouchali. Neměli moc na výběr.
„Výborně, pane Pottere, co jste zjistil?“ otočil se na mladíka, který sem akorát přiběhl.
Několikrát zalapal po dechu, než začal mluvit. „Smrtijedi zatím zaútočili na čtyři místa. Na jednom je zneškodnili, na dalším nezpůsobili větší škody - šlo jim o určitou osobu, která dokázala uprchnout, jen zničili její sídlo. Největší problém zůstává famfrpálové hřiště - zničili všechny tribuny, je tam hodně zraněných. Ne tak vážných, ale je jich hodně. A panika,“ vydechl, „ale nejhůř je tom ten obchodní dům. Zničili celou konstrukci, jak mudlovskou tak magickou. Zřítil se celý obchodní dům i dvě patra ministerstva.“
Několik lidí zalapalo po dechu.
„Odhaduje se, že tam je zasypáno několik desítek lidí - kouzelníci i mudlové.“
Severus zavřel oči, tohle bylo hodně vážné. I bez té paniky, která nastane, až se o tomhle dozví široká veřejnost. On si teď však musel zachovat chladnou hlavu. „Jak vidíte, situace je velmi vážná. Možná nejvážnější, se kterou jsme se zatím setkali. Proto bude nutná rozvaha a chladná hlava. VY musíte být ti, kdo uklidní nastalou paniku a zachováte si zdravý rozum. Protože pokud to nedokážete, budete tam k ničemu.“
Nikdo nic neřekl.
„A teď - pan Graham, slečna Grangerová a… slečna Greenová,“ vyslovil zřetelně tři jména. „Povedete tři skupiny. Pane Grahama, vy se přesunete na stadion - bude potřeba pevného řízení, abyste zvládli tamější paniku, slečno Greenová - vaše skupina bude menší a bojově zdatná, zkontrolujete ostatní napadená místa. A slečna Grangerová,“ otočil se na Hermionu a na chvíli se zarazil, „vaše skupina bude největší a především lékařsky zručná. Bude to třeba,“ dodal.
Všichni se už chtěli zvedat, ale lektvaristův hlas je opět zarazil.
„Tito tři za vás budou odpovědní a vy budete odpovědní jim!“ upozornil je. „Neposlušnost bude posuzována podle vojenských zákonů. Především ti z vás, kteří se budete pohybovat na ministerstvu, budete podávat přímo nebo skrz patrony jasné a přesné informace, kde jste a kam jdete! Nikdo nestojí o to, abyste se stali dalšími pohřešovanými. “ Odmlčel se. „Cokoliv budete potřebovat, to vám zařídíme. Pošlete sem zprávu, naše kuchařky budou fungovat jako centrála, rozesílat informace a shánět zásoby. Vše vám vysvětlím,“ dodal k dívkách, které se zatvářily trochu vyděšeně. „Na určených místech se k vám ještě přidají posily. A teď do práce.“
Náhle se všichni začali zvedat, volali jeden přes druhého a pokoušeli se dostat se ke svým vedoucím.
„Hermiono,“ zavolal ještě.
Dívka se na něho otočila s otázkou v očích. „Ano?“
„Drž se,“ dostal ze sebe. „Vybral jsem tebe, protože… věřím, že to zvládneš. Ale nebude to snadné.“
„Já vím,“ řekla jen. V jejím hlase však bylo očekávání, jako kdyby čekala na něco víc. Na pokračování.
„Postarej…,“ muž se zarazil. Nevěděl, jestli to má říci.
Pohledem ho vyzvala, aby pokračoval.
„Postarej se o ně,“ kývl směrem ke skupině, která na ni čekala.
Usmála se. A přikývla. „Neboj. Jsme přeci Zapovězenci.“
„Hodně štěstí.“

Tak trochu přitvrdíme, ne? :-/

Komentáře

<< >>



Všechna práva vyhrazena autorce J.K.Rowlingové.

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek