Blesk
Povídky - Harry Potter


Kapitola 1. - Kostky jsou vrženy

Severus Snape s chutí polkl poslední zbytek té zelenomodré hmoty, kterou se pár zdejších odvážlivců odvážilo nazývat léčivým odvarem, a zakřenil se její pálivé chuti, která si probíjela cestu přes hltan až do jeho zažívacího traktu.
„Léčivý odvar, pche...“ ušklíbl se, „obyčejná pálenka z chlupatýho australskýho kaktusu,“ zahleděl se na dno narezlého plechového hrnečku a když se ujistil, že už nezbyla ani kapka, položil hrnek na udusanou hlínu kamsi pod nohy.
Stejně by mě zajímalo, kde ten kaktus vzali? Tady v okolí rozhodně ne, i když... nahnul hlavu mírně na stranu a rozhlédl se po okolí. V záři ohně však neviděl nic než neprostupnou tmu. Zahleděl se zpátky do plamenů a zdravou rukou se natáhl pro dlouhý klacek, aby za jeho pomoci urovnal poslední dohořívající polínka.
A vlastně proč ne? V tomhle lese se dá najít úplně cokoliv, připustil nakonec. Natáhl se pro buclatou bandasku a dolil zbytek tekutiny do plecháčku. Nebylo toho moc, sotva polovina, ale pálenka rozhodně přišla k chuti.
Plameny několikrát zapraskaly.
Severus sebou lehce škubl, když se v jedné z nedalekých provizorních chatek ozvaly výkřiky některého ze spáčů, který se marně snažil bránit noční můře, ale jinak panovalo všude jinde neproniknutelné ticho a tma. Co by se taky dalo čekat? Tady, uprostřed Zapovězeného lesa, kam nikdo se zdravým rozumem nevstoupi…l natož, aby udělal takovou šílenost a pokusil se tady přenocovat. Nedej bože na čas žít
A oni stejně došli mnohem dál.
Severus lehce přiložil hrnek ke rtům a zahleděl se do plamenů. Jako dnes si vzpomínal na ten den, kdy...

***

„... je až udivující s jakou umanutostí Vaše duté hlavy odmítají akceptovat fakt, že se vraní oko za žádných okolností... opakuji za ŽÁDNÝCH... nesmí přidávat do vroucí vody,“ profesor se otočil na krčícího se studenta páteho ročníku, který zrovna sledoval špičky svých bot, „je Vám to už konečně jasné, pane Smithi, nebo vyhodíte do vzduchu celou školu, než to budete ochoten akceptovat!“
PRÁSK!
Dveře se s ranou rozlétly a dovnitř vpadl rozlícený student. „Smrtijedi jsou...“
„Pane Pottere, mám Vás snad ve vašem věku učit klepat nebo...,“ zarazil se. Harryho první větu úplně ignoroval, ale teď když viděl uříceného studenta s několika šrámy a tasenou hůlkou, znejistěl.
„Smrtijedi,“ zopakoval mladík, když lapal po dechu, „jsou na hradě.“
Byly to vteřiny, které Snape zpracovával tuhle úplně nesmyslnou informaci. „To není možný,“ zamračil se. Ne, že by mladíkovi nevěřil, i když mu lezl na nervy, takhle špatný smysl pro humor neměl ani on... prostě mu to jen přišlo jako nesmysl. Mohli by se sem Smrtijedi dostat aniž by se o tom Brumbál dozvěděl? Přes všechna ta bezpečnostní opatření?
Trvalo to jen vteřinu než opět věnoval Potterovi tázavý pohled. Mladík jen zadýchaně přikývl.
Jak pro profesora, tak i pro celou třídu pátých ročníků to znamenalo jasné potvrzení téhle děsivé zprávy. Chlapci zbledli, zatímco děvčata začala vřeštět a pobíhat po učebně jako stádo splašených kentaurů.
„TICHO!“ zahřměl profesor jako bůh pomsty. Poslední, o co stál, byla vlna zbytečné paniky. Alespoň doufal, že je jen zbytečná. Potter určitě zase dělal z raracha skalního obra. To by mu bylo podobný.
„Nikdo se ani nehne!“ dodal pevně, když všichni vyděšeně ztichli. „Všichni zůstanou tady a počkají tady v bezpečí než se sem dostaví někdo z profesorů a řekne další instrukce!“
„Profesore, to je...“
„Pro vás to platí taky, Pottere!“ zavolal ještě, ale to už jeho plášť zmizel kdesi na chodbě. Dveře silně bouchly.
Hloupost! Nemohli se dostat až na hrad! Musí najít Brumbála, ten už bude vědět, co se děje a řekne mu přesné informace a ne tyhlety dětinské dedukce. Určitě budou venku, bránit Smrtijedům, aby se dostali do hradu.
Vyběhl do Vstupní síně a vrhl se přímo k hlavní bráně. Musí pomoci svým kolegům v boji. Jakmile však otevřel bránu, něco do něj silně vrazilo a strhlo ho na bok, v dostatečné vzdálenosti ode dveří.
Byl to Potter. Kdo taky jiný.
„Co děláte?!“ zařval na něho, ale v další chvíli se přikrčil k zemi jako vyděšené kotě. V místě, kde ještě před vteřinou stál zela v zemi ohromná díra a ohromný plamen vycházející snad přímo z vrat by ho určitě usmažil zaživa.
Poprvé ztratil řeč.
„Jsou na hradě!“ zopakoval mu mladík vztekle a postavil se. „Všechny vchody jsou zaklety. Dostanete se dovnitř, ale ne ven. Ve třetím poschodí se bojuje! Musíme se odtud dostat pryč.“
„Já nebudu utíkat, Pottere!“ vyskočil na nohy a měl v plánu se vydat do třetího patra na pomoc svým kolegům. Mladík ho však okamžitě opět strhl na zem.
„Je pozdě! Už ovládají skoro celý hrad, musíme odkud dostat studenty!“
„Tohle je...“
„Bylo to Brumbálovo přání!“ překřikl ho Harry dřív než stačil cokoli říct. „Poslední.“
Trvalo několik vteřin než dokázal tuhle informaci vstřebat. „On je...?“
„Teď není čas!“ odvětil mladík a postavil se na nohy.
Snapea až zarazilo s jakou klidností do dokázal říct. V další chvíli však i on pochopil, že na truchlení teď není čas. Zasunul ten palčivý pocit kamsi hodně hluboko se slibem, že se mu bude věnovat až na to bude vhodnější chvíle. Stejně jako na miliony dalších uložených pocitů.
Na druhé straně síně se objevil modrý paprsek.
Profesor okamžitě tasil hůlku, ale mladík ho předběhl. Jeho modravý paprsek zmizel za rohem čímž si vysloužil od svého profesora zvednuté obočí.
„To byla Hermiona,“ vysvětlil a vyběhl své kamarádce v ústrety než mu stačil jeho vyučující cokoliv říci. Vyrazil za ním. Z chodby se vyhrnul dav vyděšených studentů a společně s nimi několik starších jedinců, kteří stáli po stranách jako ochránci a v rukách svírali hůlky.
„První Havraspár a druhý Nebelvír a Zmiozel,“ kývla jen k hloučku dětí Hermiona a lapala po dechu. „Nikoho dalšího jsme nenašli.
Snape se už už chtěl zeptat, kde zůstali profesoři, když se z chodeb začal ozývat zběsilý ryk, který se dal přiřadit k jediné události - k boji. Ozvaly se rány, tříštění kamene a také křik. A stále se to blížilo.
„Do sklepení, hned,“ rozhodl Harry. Kývl ke dvěma spolužákům a ti bez odmlouvání popoháněli vyděšené děti dolů do sklepení.
Snapovi se tohle rozhodnutí však ani trochu nelíbilo. „Pottere, v tuhle chvíli je sklepení jako past!“ křikl na něj v tom nenadálém křiku a dusotu nohou, ale než mu mladík stačil odpovědět, proletěl mezi nimi smaragdový paprsek, kterému se sice oba dva stačili vyhnout, ale mladík z Havraspáru už takové štěstí neměl. S očima široce dokořán se skácel k zemi - mrtvý.
„DANE!“ vykřikl Harry zoufale, ale věděl, že je pozdě. S o to větší zuřivostí vyslal na vraha bolestivou kletbu stejně jako téměř všichni, kteří se v místnosti nacházeli. Většina Smrtijedů se skutálela ze schodů nebo byli odhozeni kamsi dozadu.
Snape všechny omráčené spoutal a jen mlčky se podivoval nad pohotovostí všech přítomných sedmáků. V další chvíli však i oni museli ustoupit do sklepení. Nikam jinam nemohli.
Odtud se nedostaneme!
„Harry,“ ozvalo se za nimi. „Paprsek!“
Potter se zastavil. Chvíli sledoval červený kotouč světla, který se u stropu síně zvlnil do písmena P a poté se rozplynul.
„Parvati! Potřebuje pomoc!“
„Pottere, vrátit se tam je sebevražda,“ popadl ho Snape za rameno. „Nehrajte si na hrdinu!“
„Já je tam nenechám!“ zavrčel a vytrhl se mu.
Snape si pomyslel něco o sebevražedných atentátnících a vydal se za ním. „Všichni ostatní do sklepení a ani na krok! Vy taky, Grangerová!“ dodal, když viděl, jak se žene za ním. „Postarejte se o ně!“
Modlil se, aby poslechla. Stačilo mu, že se musí starat o toho nemožnýho kluka!
Prořítil se do síně a rozhlédl se, kde je ten spratek. Právě vybíhal schody po třech a vyhýbal se vzpouzejícím Smrtijedům.
Jeden z nich ho zahlédl. Vyvalil na něho oči a zamumlal cosi, aby jim pomohl.
Musel se rozhodnout. Pro jednu stranu se právě musí stát zrádcem.
Jediným mávnutím hůlky zlomil Smrtijedovi vaz a pokračoval dál ze Potterem. Vybral si dobrou stranu, i když pro něj tohle rozhodnutí bude znamenat velmi brzkou a velmi bolestivou smrt... ale stalo se, kostky jsou vrženy.
Přitiskl se ke stěně vedle Pottera a snažil se popadnout dech. Ty schody mu daly docela zabrat.
„Proč jste šel se mnou!“ zavrčel Harry.
„Pořád mám za vás odpovědnost, Pottere!“ odpověděl mu profesor v odpověď.
„Myslím, že rozdělení na profesory a žáky dnešním dnem skončilo. Profesore,“ dodal a řádně si muže po své levé ruce prohlédl. „Užijte si to, možná to je naposledy, co vás takhle oslovuji,“ a s posledním slovem vyběhl zpoza brnění a pustil se do hloučku zakuklenců.
Snape se mu ihned postavil po boku a začal likvidovat své bývalé „kolegy“ od Voldemorta. Jeho osoba se okamžitě stala terčem útoků a hněvu, ale naštěstí v tuhle chvíli stálo štěstí na jejich straně. Kdosi vpadl Smrtijedům do zad a chvíle překvapení jim dala výhodu vyhrané bitvy. Protivníků nebylo mnoho.
Z chodby se vynořil hlouček studentů všemožného stáří i koleje. Zřejmě ti, kteří se rozhodli prostě nečekat a utéct. Společně s nimi tak stála i Luna a podpírala zraněnou Parvati a hlouček pátých ročníků Nebelvíru.
„Holky, co se stalo? Kde je zbytek?“
Luna jen zavrtěla hlavou. „Neville nás kryje vzadu. Ale ostatní...“
Doufám, že jste se s ním rozloučili.
Snape mohl jen sledoval, jak Potter sevřel ruce v pěst až mu zbělaly klouby. Zdálo se, že za chvíli začne řvát vztekem a bolestí.
„Na to teď není čas,“ přerušil ho Snape a pokynul jim, aby ho následovali do sklepení. „Vy, vezměte slečnu Patilovou, vy běžte v čele, my vás budeme krýt,“ rozdával rozkazy a všichni se vydali přes Vstupní síň do sklepení.
„Pottere, vzpamatujte se!“ zatřásl s ním. V další chvíli ho až vyděsilo, jak rychle se mladíkovy zorničky zúžily a bolest vystřídala naprostá pevnost a odhodlanost.
„Kryjte je, já jdu najít Nevilla,“ řekl mu jen mladík a otočil se. „Jděte!“
Šel. Kdyby měl odhadnout, kdo má větší šanci, řekl by, že je Smrtijedi vyhladí do jednoho bez váhání. Otočil se a popohnal ten shluk, co si právě zamířil k jeho podzemnímu království. Potterovi se sice nesmělo nic stát, ale na podobné okamžiky měl až obdivuhodnou dovednost přežít… nebo možná jen kupu štěstí. Je jedno, jak se to nazve. Důležité je, že to pomáhá… Postará se o sebe.
Doufám, že ti štěstěna zrovna dnes nevyprchala…
V bezpečí dostal celou skupinu do sklepení, kde se v učebně krčil dav studentů z celé školy. Ani ne polovička. Možná třetina... ale kdoví, kde je ostatním konec. V tuhle chvíli budou mít štěstí, když se odtud oni dostanou v celku.
Nebuď optimista, nemáte šanci.
„Patilová, ukažte,“ sklonil se k dívce, kterou uložili na katedře a odhrnul jí zkrvavené tričko. Na jejím boku zela obrovská tržná rána. Sáhl do poličky, nalil jí do úst podivně nahořklou tekutinu a ránu provizorně zaléčil. Rozhodně nebyla v pořádku a on nebyl léčitel.
V další chvíli se dveře opět rozletěly a dovnitř vpadl Potter společně s Longbottomem a dvěma dalšími mladíky. Jeden vypadal, že skutečně mele z posledního. Položili ho na nejbližší lavici a teprve nyní bradavický lektvarista zjistil, že to není nikdo jiný než jejich nový kolega, učitel Obrany proti černé magii.
Zřejmě mu obrana moc nešla.
Okamžitě mu odhrnul hábit, ale v další chvíli ho opět přikryl a odehnal všechny zvědavce pryč. To co zbylo z hrudníku toho muže se už ani nedalo považovat za část lidského těla. Nemusel být genius, aby věděl, že tohohle už nic nespasí.
„Ut...e... ečtě... edi.... zemí.... ečete,“ zachroptěl namáhavě. Divil se, kde ještě bere tolik síly na to, aby mohl mluvit. Sklonil se k němu blíž a přiložil ucho blíž ke rtům. „Uteč-te. Sro...jí... se zemí,“ vysoukal ze sebe, i když to spíš odvodil než slyšel. Pak už muž jen mlčky otvíral rty.
Nechal Longbottoma, aby se mu pokusil zastavit krvácení. Ucouvl od raněného a otočil se k Potterovi, který se právě skláněl k Pobertově plánku. Přidal se k němu a stejně jako mladík i slečna Vševědoucí se snažil zjistit, jak z téhle šlamastyky ven.
Ač se však snažil sebevíc, nenapadlo ho nic.
„Kde jsou všichni ostatní?“ zeptal, když přejel celý plánek, ale nikde neviděl jedinou jmenovku se jménem svých kolegů.
Mladík mu věnoval prázdný pohled než se opět sklopil k plánku a dlaní přejel po jménech namačkaných v místnosti s nápisem učebna lektvarů . Za jejich zády se ozvalo zachroptění a oni mohli jen sledovat, jak jmenovka profesora obrany párkrát zablikala a poté prostě zmizela.
„Co to...?“
„Tahle mapa neukazuje mrtvé,“ odpověděl Harry prostě na obě předchozí otázky a jeho prsty se zaryly hluboko do desky stolu. Roztrhl při tom pergamen a pod nehty mu zajelo několik třísek. V tuhle chvíli to však bylo naprosté nic, proti tomu, co cítil uvnitř.
„Pottere...“ nedokončil. Celá místnost se totiž náhle otřásla. Všechny stoly sebou začaly cloumat, skleničky na poličkách cinkaly jedna o druhou a ze skříněk vypadlo několik lektvarů, které s ranami dopadly na zem, kde se roztříštily a začaly mezi sebou prudce reagovat.
Všichni se vyděšeně začali choulit jeden k druhému. „Co se to děje?!“
„Co to je?“
„Zemětřesení?“
„My umřeme!“
„Co se to děje?“ zopakoval Harry a sklonil se nad Pobertovým plánkem, na jehož listech začal obrys hradu slabě poblikávat.
Všechny tečky se jmény Smrtijedů se teď pohybovali na pozemcích hradu a pobíhali tam a sem.
„Krysy opouštějí loď,“ zavrčel Snape. „Chystají se srovnat Bradavice se zemí, musíme pryč!“ rozhodl ihned, i když jenom k Potterovi a jeho kolegyni.
„Jak?“ hlesla slečna Grangerová. V další chvíli se s nimi podlaha opět řádně zhoupla a strop se jim pomalu začal drolit nad hlavami.
„Jakkoli, ale hned!“
„Ze sklepení má vést chodba ven,“ překřikl Harry náhlý lomoz. „Je na starejch plánech.“
„Nic takovýho tu není!“ ohradil se ihned profesor. „Říkal jsem vám, že sklepení je jako past!“
„Musí tu být! Za starou učebnou Nitromagie!“
Učebna Nitromagie. Ta učebna nebyla používaná od chvíle, kdy tenhle předmět skončil, takže pár století. Nikdo tam dozadu už nechodil, ani já ne. Od doby, co jsme tam byl, abych zjistil, že... že...
„Ta chodba je zavalená. A ke všemu vede do Zapovězenýho lesa!“
„To je fuk, ale dostaneme se mimo hrad. Jdeme!“ křikl Potter, když je zasáhla třetí vlna otřesů. Tyhle už byly opravdu silné, museli pryč.
Potter rozdal několik rozkazů. Starší studenti ihned poslechli a korigovali mladší spolužáky v chumlu za Snapem. Nebylo to snadné. Podlaha se jim pod nohama chvěla a všichni si muselo dávat pozor, aby jim na hlavu nespadl kus stropu. Rozhodně by to bylo to poslední.
Snape dorazil na místo. Tady vzadu byla zima a tma. Téměř poslepu studoval stěnu a snažil se nalézt tu známou prohlubeň, která otevírala vstup do chodby. Konečně se mu to podařilo. Stěna odstoupila a všichni studenti s ním včele a rozsvícenými hůlkami se vydali dál. Za normálních okolností by je tam rozhodně nebral. Ne za předpokladu, že tu roky už nikdo nebyl a mohlo zde na ně číhat cokoli! Jenže tohle skutečně nebyla normální okolnost.
Běželi minutu, možná dvě. Párkrát někdo spadl, ale museli dál, když před sebou nahmatal propadlý strop. Cesta zde končila.
Otočil se zpět, kde na něj svítily jen desítky hrotů a čekal na Pottera, který jim kryl ze zadu záda. Otřesy doléhaly až sem.
Jednu chvíli ho přepadl strach, že toho hlupáka zase něco napadlo a on tam skončil někde uprostřed trosek. V další chvíli se k nim však přidal i hlouček sedmáků a jejich velitel se začal drát dopředu.
„Tady to je?“
Mlčky přikývl. Teprve poté mu došlo, že to nejspíš nebylo vidět. „Ano, dál to nejde.“
„Musíme se probourat nahoru.“
„Cože? Pottere, to...“
„A co zůstat tady,“ navrhla Hermiona. „A počkat.“
„Za chvíli nám dojde kyslík,“ šeptl k ní Harry, aby to nikdo jiný neslyšel. Už teď se ozýval pláč vystrašených dívek a malých dětí. „Musíme nahoru.“
„Vylezete uprostřed louky a Smrtijedům akorát do rány,“ zavrčel Snape.
„Než tuhle hromadu proboříme, tak se tu udusíme prachem!“ oponoval mu Harry. Začínalo se mu docela špatně dýchat. A ta zima a stísněný prostor k tomu taky přidal svoje.
„Prasinky jsou na druhý straně, nedostanete se tam!“
„Ale do lesa ano,“ řekl pevně. „Tam se můžeme schovat.“
Tak tohle Snapovi skutečně vzalo řeč. „Do lesa? Pottere, Zapovězený les je v našem případě téměř jistá smrt!“
„A zůstat tady JE JISTÁ smrt!“ oponoval pevně.
Nastala minuta hrobového ticha. Pak se jim půda pod nohama opět zachvěla.
„Nedostaneme se tam, pobijou nás jako zvěř jakmile vylezeme. Ty mrňata ani nemrknou a bude po nich,“ šeptl Snape pevně.
„Tyhle zvířata jim daj pořádně zabrat,“ řekl jen Harry. „Dostaňte mladší do lesa, s vámi mají šanci přežít,“ dodal a otočil se na skupinu. „Armádo!“ křikl do tmy a skrz dal se k ním začalo přibližovat několik rozsvícených hůlek.
Snape neměl sebemenší ponětí, k čemu se chystá, ale už neměl sílu jim bránit.
Chvíli si mezi sebou o něčem bavili, ale než profesor stačil zachytit co, skončili. Postavili se do dvou řad a Potter ostatním nařídil, aby ustoupili.
V další chvíli se ke stropu vydalo několik paprsků a náhle tam zela široká díra přímo na denní světlo. Slečna Grangerová mávla hůlkou k díře a jakési podivné kouzlo je začalo jednoho po druhém doslova vyhazovat nahoru. Všichni vyskákali ven a jeho vrčení, že lezou na jistou smrt, si nikdo nevšímal.
Po nich následoval on sám, nehodlal si vzít na svědomí, že ty děti nechá pozabíjet jako prasata na porážce. To, co tam však viděl, mu vzalo dech.
Někteří studenti sedmých, šestých a pátých ročníků, ty osoby, které by ještě před hodinou nazval dětmi, stály v řadě vedoucí od jámy až k Zapovězenému lesu a vyměňovaly si se Smrtijedy nejen ledový výraz, ale také pohledy do hrotů svých hůlek.
Než se stačil vzpamatoval, vyskočili z jámy další tři studenti a ihned se zařadili mezi ostatní a připravili si hůlky.
„Smithi! Párkrová, co vyvá...“
„Teď!“ zahřměl Potter. V další chvíli se toho stalo tolik, že ani nevěděl, kam má dřív koukat. Z hůlek všech bránících studentů vyletěly patroni roztodivných tvarů a velikostí, zatímco ve stejný okamžik vyslali téměř všichni Smrtijedi své kletby, aby ty malé opovážlivce sprovodili z povrchu zemského.
Několik studentů zavrávoralo, když do jejich patronů narazily paprsky, ale povětšinou se drželi.
„Dělejte!“ křikl na něj Potter a tak profesorovi nezbývalo než začít tahat studenty a odvádět je špalírem obránců až do stínů lesa.
Neměl to snadné. Děti byly vyděšené a občas nevěděli, kam jdou. O tom, že si sem tam našla nějaká kletba cestičku mezi ochránci ani nemluvě.
První skupina z nich se však dostala na kraj lesa. Dál se však neodvážili. Nedivil se jim, ani on nebyl nikdy nadšený z toho, když měl zajít hlouběji do útrob lesa.
Nemohl se tím teď zabývat, mezi stromy byli zatím v relativním bezpečí. Vrátil se pro další skupinu a schoval je pod ochranným kouzlem, aby je mohl převést pod palbou až k lesu. Těsně za třetí skupinou však byla obrana prolomena. Nějakým krutým kouzlem byly Patroni rozmetáni a studenti odhozeni několik metrů dozadu.
Musel se rozhodnout. Potřebovali obranu, ale skupina vyděšených prváků se musela schovat.
Udržel ochranné kouzlo a dovedl nejmenší do lesa k ostatním. „Drixi,“ křikl na mladíka, který byl ze všech jeden z nejstarších a také... i když by to nikdy nepřiznal... nejzodpovědnější. „asi pětset metrů odtud je jezero, odveď je tam a počkejte!“
„Ale já...“
„Udělejte to! Tady jste moc na mušce. Musíte pořád rovně. Držte se pohromadě,“ dodal a už se otočil k bitevní vřavě.
Vykouzlit dostatečně pevný štít, aby zabránil třem kletbám rozmetat zraněné studenty na kaši, ho stálo hodně sil. Ale nejhorší bylo, že ve chvíli, kdy se paprsky odrazily od štítu zpět, dostal do ruky takovou zpětnou ránu, že mu to zřejmě zlomilo nějakou kost. Pochyboval totiž o tom, že by něco jiného dokázalo tak krásně a hlasitě křupat.
Bolestivě sykl, ale na víc nebyl čas.
Doběhl do díry, odkud byli z řady vyhozeni obránci, a vyplnil ji vlastním štítem, aby poslední skupina mohla proběhnout do bezpečí.
„Pottere, stáhněte se!“ zakřičel na něj. Věděl, že tuhle divnou skupinu řídí a proto bylo nejrozumnější je řídit přes něj.
Bohužel, mladík ho poslechl jen z části. „Coline, Luno, pomozte těm vzadu!“ zavolal na dvě osoby kousek od sebe. Oba přikývli a ve chvíli, kdy jejich štíty pohasly, byly nahrazeny Potterovým a také štítem jeho hnědovlasé kamarádky.
Profesor nemohl uvěřit, že ještě mají dostatek sil k tomu, aby udrželi štíty o takové rozloze a ještě dokázali ve stejnou chvíli udržet při životě své patrony, které ničily nebezpečné útoky.
Koutkem oka zahlédl, jak za nimi pomáhají na nohy několika odhozeným studentům a odvádějí je do lesa. Za ním proběhli tři, kteří byli nejblíže jámě a také se přesunuli do lesa, i on se mohl stáhnout.
Všichni se postupně stahovali za obrannou řadou do stínu stromů až jako poslední zůstali Potter, Grangerová, Smith, Greenová a Wealey.
Snape v sobě našel poslední síly a skryl je štítem. „Stáhněte se! Hned!“ zařval na ně.
Potter ostatním cosi řekl a všichni se stáhli do lesa. Byli zpocení, unavení a vyčerpaní, ale teď na to nebyl čas. Mezi ostatními bylo mnoho zraněných, ale i ti museli počkat, Smrtijedi je začali pronásledovat.
„Za mnou!“ zavelel profesor a zmizel v křovinách. Museli se dostat alespoň k Černému jezeru. Tam se rozhodne, co dál. Pokud se dostanete alespoň tak daleko.
Prodírali se křovinami a snažili se držet pohromadě. Okolní větve jim to však silně znesnadňovaly. Šlehaly je do tváří, zachytávaly se do vlasů i šatů a nejednomu z průchozích se zdálo, že se jim šlahouny obtáčejí okolo kotníků a snaží se je stáhnout k zemi.
Za zády Snape slyšel vzlyky, lamentování, nadávky a klení, ale to jen umocňoval fakt, že všude kolem bylo mrtvolné ticho. Ani vítr se neodvažoval vstoupit do těchto větví. Neustále je upozorňoval, aby se nezastavovali, drželi se při sobě a hlavně se nesnažili zkoumat okolí. Protože, pokud spatří něco, co nechce být spatřeno, bude to to poslední, co ve svém životě uvidí.
Náhle se před nimi ozval lomoz. Hlasy.
Všichni nejdříve ztuhli, ale po chvíli se mnohým usadili na tvářích spokojené výrazy. Byli to jejich spolužáci, první skupiny sedící na břehu Černého jezera.
„Zvládli jsme to,“ hlesla slečna Grangerová s úlevou v unaveném hlase.
„Bohužel,“ zavrtěl hlavou profesor, „tohle byl teprve začátek...“

Komentáře

>>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek