Valentýnský speciál |
|
Povídka navazuje na moji povídku Čtvrtý do rodiny a zároveň na původní překlad Strom poznání. Předlohu úplně znát nemusíte, ale dost to pomůže. :) 2. část 3. část 4. část slash! od 15 + Třetí do dvojice - 1. část „Ono je možné vyvolat mužské těhotenství?“ zeptal se zvědavě. Ten tón Severuse zarazil. „Nic jsem neřekl.“ „Ale jo, řekl… Severusi!“ „Ne!“ „Severusi!“ *** po čase *** „Řekl jsem ne, a to je moje poslední slovo!“ Vzduch kolem se zavlnil, i když na sobě neměl svůj tradiční plášť a s prásknutím dveří odešel. Harry zůstal sedět v kuchyni, ramena svěšená zoufalství. Dlouho zůstal sedět, do ticha prskala jen škvařící se vajíčka na pánvičce. Jejich společná snídaně. *** Hladová ústa se přitiskla na pevnou hruď a začala sát ty dva krásné terčíky. Ruce šmátralky sklouzly níž a přes drsnou látku pyžama začaly dráždit jeho vzrušený penis. Začaly dráždit i ten vedle, skrytý v sametových kalhotách toho nejjemnějšího nočního úboru. Oběma jejím mužům se ze rtů vydralo zasténání. Neville ještě spal, zatímco Draco už na ni hleděl zpod přivřených víček a užíval si její péči. „Dobré ráno,“ zaševelila jejich směrem. Draco chtěl odpovědět, ale hlas se mu zadrhl, když její pravačka sevřela nástroj o trochu víc. „Dobré,“ Neville se jen natáhl k ní, aby jí odhrnul vlasy z tváře. Miloval se na ni dívat. „Och... Hermi, Elien je... ona...“ Natáhla se dopředu, aby ho lehce políbila. „Sedí u sebe na posteli a vypráví méďovi O Kouzelném kotlíku. To jí ještě tak na patnáct minut vydrží.“ Patnáct minut nebylo moc, ale v domě s malým zvědavým dítětem, to byl zázrak. Natáhla se pro polibek i k Dracovi a užívala si péči, kterou věnoval jejímu jazyku i ňadrům. Nebyl však čas na příliš dlouhou předehru. Sehnula se níž, aby pevně sevřela oba penisy a souhrou rukou a úst je dovedla k vrcholu, když... se ozval domovní zvonek. „Mamíííííí!“ Hermiona se spěšně narovnala, urovnala si spací tričko a oběma mužům spěšně natáhla zpět kalhoty. I když Draco ani v nejmenším nebyl nadšený, když mu guma pleskla o naběhnutý žalud. Zaúpěl. „Co je?“ vydechl Neville, který nepostřehl, proč jeho přítel tak skučí. V další chvíli však jeho tvář zrudla a on měl co dělat, aby nevybuchl jak balonek. Jejich dcera totiž s křikem přiběhla do ložnice a skočila přímo mezi ně, jak to měla ve zvyku. Za normálních okolností by to nikomu nevadilo, ale tentokrát byla její muška bezchybná. Klín, na který svému černovlasému otci skočila, byl zasažen plnou silou a naběhlý, přecitlivělý penis schytal zásah přímo do černého. Neville zrudl, přidušeně zaúpěl, než se zřítil do peřin a zakousl se do polštáře. „Mami, ně´do z´oní,“ prohlásila Elien. Snažila se tvářit důležitě, i když v hlase bylo i trochu obav. Její dětská zvědavost se však rychle otočila jinam. „Tati, tebe něco bo´í?“ všimla si kroutícího se Nevilla. „Můžu ti to pofo´kat?“ „Ne, zlatíčko, to je... to je dobrý,“ tlačil ze sebe a snažil se mluvit normálně, i když se zarudlou tváří a rukama zabořenýma do rozkroku to moc nešlo. „Ale já umím fo´kat,“ přesvědčovala ho malá. Když Hermiona viděla tu spoušť, raději rychle popadla dceru a opustily lazaret... totiž ložnici. „Tatínek ti věří, ale musíme se jít podívat, kdo to přišel.“ Teprve poté se oba muži dovolili zaúpět. Byl to ale Draco, kdo promluvil jako první. „Pofoukáš mi ho?“ *** Host za dveřmi Hermionu trochu překvapil. „Harry? Co tu...“ „Hally! Hally! Hally!“ obtočily se mu kolem nohou drobné ručičky jeho téměř tříleté kmotřenky. „St´ejdo, po´ď, musíš jít se mnou. Mám od ta´ky novýho poníka a on i běhá a ržechtá a taky m´uví a...“ „Elien,“ zastavila její nadšení Hermiona, „nech strejdu vydechnout.“ Rukou jí zajela do vlásků, do těch, které tehdy způsobily tolik problémů. Stále měly nazrzlý odstín, ale jejich barva se pomalu stáčela víc do hněda, čímž dívce dávaly stále větší podobu s její matkou. Možná i lepší, alespoň co se hádek mezi otci týkalo. Dívka na ni hodila trochu naštvaný pohled, ale přestala Harryho tahat za kabát. „Nebo ho strejdovi dones ukázat.“ Dítě zmizelo ve vteřině. „A oblíkni se, mladá dámo!“ zavolala za ni ještě matka, než se konečně podívala na příchozího. Teprve teď si všimla jeho ztrápeného pohledu. „Stalo se něco?“ Harry zavrtěl hlavou. A pokrčil rameny. A přikývl. „Ou, copak?“ objala ho a poté ho pustila dál do dveří. Dovedla ho až do kuchyně, kde se posadil na židli a jako už posledních pár měsíců, svěsil ramena. „Zase jste se pohádali?“ Povzdech a, „jo.“ „A zase kvůli...,“ kývla hlavou. „Jo.“ „Říkala jsem ti, ať na něho netlačíš.“ „Netlačil jsem na něho!“ ohradil se a konečně zněl zase jako Harry, mág Harry. „Vůbec jsem to téma nenavrhoval, ale zmínil jsem se o tom, jak jsme si včera užívali s Elien na koupališti a on na mě začal řvát, že jestli si myslím, že tu manipulaci nepozná, takže se šeredně pletu. Vyjel jsem na něj zpátky a už to šlo...“ „A už ti vysvětlil, proč nechce...?“ „Ne, právě že ne!“ Harry se naštvaně zvedl ze židle. „Hermiono, já už jsem vážně zoufalý. Snažím se Severuse přesvědčit, že chci dítě od doby, co se narodila Elien, ale pořád nic! Nejdřív jsem jenom naznačoval, potom Severus dělal blbého a teď?“ nadhodil. „Kdyby mi alespoň vysvětlil, proč to nechce, ale on pořád jenom ne, ne, ne!“ „Asi prostě jenom... nechce děti.“ „Ale proč?!“ Harry už z toho slova byl zoufalý. Proč, proč, proč! Pořád dokola a bez odpovědi. „Děti v Bradavicích mu nevadily, ať na ně nadává, jak chce. Studenty na Cambridgi miluje, i když jim taky říká zmetci.“ „Hej!“ ohradila se Hermiona, která stále na školu docházela jako externí student. Kvůli mateřství se jí přeci jen škola ještě trochu protáhla. „A Elien má rád,“ pokračoval, „dokonce i o Draca se prý staral, když byl malý. Možná prostě jenom nechce dítě se mnou,“ dodal nakonec skoro neslyšně. Tahle myšlenka mu v hlavě strašila už pěkných pár měsíců. Třeba je pravda a Severus s ním je jenom kvůli jejich živočišnému a úžasnému sexu. Nebo proto, že nikoho jiného nemá, že je mág, že je to výhodné, že si na sebe zvykli, že.... Důvodů ho napadlo milion a jeden. Ani jednomu nechtěl věřit, ale všechny hlodaly a hlodaly. „Harry,“ vzala ho kamarádka za ramena. „Tohle je nesmysl a ty to víš! Severus tě miluje. Dokázal ti to snad za ty roky málo?“ Zavrtěl hlavou. „Tak vidíš.“ Harry dlouho jen zíral na plochu kuchyňského stolu. „Víš, co se říká... že po sedmi letech má vztah přejít buď do další fáze, nebo skončit.“ Otočila se k němu od sporáku. „Jsme spolu oficiálně sedm let,“ vysvětlil. „Ale to přeci nic neznamená.“ „Mám pocit, že nám to poslední dobou vůbec neklape.“ „Protože se hádáte,“ upozornila ho. „Harry, pamatuješ, když jsem zjistila, že čekám Elien? Na ten tyjátr? Myslela jsem si, že to všechno skončilo a koukni na nás teď.“ Ano, pamatoval si na to dobře. Už proto, že v té době se dozvěděl, že by bylo možné mít se Severusem vlastní dítě. A to mu dostatečně změnilo život. Nejdřív tím svého partnera jenom škádlil, ale později, když sledoval, jak malá Elien vyrůstá, ho ta myšlenka stále více lákala. Mnohokrát se s tou myšlenkou po nocích mazlil a představoval si, jak úžasné by jejich dítě bylo. Po něm silné a po Severusovi inteligentní. V představách vídal černovlasou dívku, jak ho nadšeně vítá doma. A té představy se nechtěl vzdát. Jenže se objevilo jedno malé, ale poměrně podstatné ale. Severus odmítl. Nejprve s vtipem, poznámkou... poté snad i mile... od Harryho čtvrtého pokusu dával svůj názor dost najevo. Později následovaly jen hádky. Na další myšlenku nedostal čas, protože mu do náruče skočila neřízená střela a za neustále brebentění mu ukázala svoji novou hračku a důrazně mu vysvětlovala, proč je lepší než všechny ty hračky, které měla dřív a které určitě kdy bude mít. I když jak ji znal, vydrží to téhle hračce tak týden. „Vážně?“ A Harry nadšeně poslouchal a na malou chvíli si dovolil doufat. *** Od jejich poslední hádky na tohle téma uběhlo už pár měsíců. Harry musel svého přítele nechat řádně vychladnout, téma dítě nevytahoval a i všechny knihy, které si o tom sháněl, pečlivě schovával na místa, kam Severus nechodil. Teď se to však rozhodl změnit, jiná taktika snad slibovala i jiný výsledek. I když po taktice „po sexu mají muži lepší náladu“, která skončila absolutním fiaskem a Severus po něm vyjel, že už to tahá i do postele, tak se k novým taktikám odhodlávat skutečně těžko. „Ehm, Severusi?“ „Hmmm,“ ozvalo se zpoza nějaké práce, kterou Severus opravoval. „Mohli bychom si promluvit?“ „Vydrží to 10 minut?“ Ani nezvedl oči. „Určitě.“ Deset minut. Deset minut na to couvnout a tvářit se, že se nikdy nezeptal. Deset minut na to, aby si utřídil myšlenky a znovu projel monolog, který tak dlouho pilovat. Deset minut na... „Tak, cos potřeboval?“ To už to je deset minut? Harry si odkašlal. „Ehm... chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit. A chci, abychom si o tom promluvili jako dva dospělí lidé.“ Severus pomalu přikývl, tohle znělo vážně. „Chci, abys věděl, že tohle téma je pro mě velmi důležité a opravdu bych byl rád, kdyby to tentokrát neskončilo hádkou. Vím, že jsme se o tom bavili už několikrát, ale... Severusi!“ Jeho přítel už ho totiž neposlouchal. Pochopil, o čem se chce mladík bavit a ani za mák se mu to nelíbilo. „Pottere, o tomhle jsme se bavili už alespoň tisíckrát, to s tím nikdy nepřestaneš?!“ Harry se zhluboka nadechl, v tuhle chvíli se vždycky začaly hádat, ale tentokrát si odpřísáhl, že zůstane klidný. „Přestanu, jen co si o tom klidně a bez hádek promluvíme.“ „Dobře. Tak já ti klidně a bez hádek říkám, že žádné-dítě-nechci.“ Zatnul pěsti, nutil se ke klidu. „Nemohli bysme si o tom promluvit?“ „O čem chceš mluvit, Pottere? Nechci, znamená nechci. A to tvoje řeči nezmění, o čem chceš ještě mluvit?“ „Byl bych rád, kdybys mi řekl důvod... zamyslel se nad tím a...“ „Zamýšlel jsem se nad tím už nejmíň tisíckrát, pokaždé, když s tímhle idiotským nápadem přijdeš. U Merlina, Pottere, udělám pro tebe cokoliv, všechno kromě tohohle. Tak buď tak tak laskav a jednou pro vždy na dítě zapomeň!“ „Ale co...?“ „Prostě na to zapomeň!!“ vyjel na něho, náhle rudý jako rak. „Ne je snad dostatečně hodnotná odpověď!“ „Ale proč...“ „Varuju tě, Pottere, ještě jednou... jedinkrát... tohle téma vytáhneš a já přísahám, PŘÍSAHÁM , že mezi námi bude konec.“ Nechal svá slova vyznít. „Vyjádřil jsem se dost jasně?“ Spolkl hořké slzy. A přikývl. *** Harry sledoval hrající se Elien a v jeho tváři se mísila radost se smutkem. Představa jeho vlastního dítěte se rozplývala a mladík měl pocit, že vlastně už úplně rozplynula. Severus se vyjádřil jasně a několikrát. Po tom posledním pokusu, kdy mezi sebou měli dva týdny tichou domácnost, ho přešla chuť na jakékoliv další pokusy. Možná měl Severus pravdu, měl by se té myšlenky vzdát. Samozřejmě, že ho napadla i myšlenka, že Severus není jediný muž na světě, ale hned v zápětí si za to vynadal. Vždyť on ho přeci miluje! A neopustí ho jen proto, že... „St´ejdo, podívej, co ´sem ti nak´eslila. To je ´luníčko a to je ve´ká Eleen a malej st´ejda Hally.“ I když... něco takového jako Elien, by mu za to třeba stálo. Nebo ne...? *** „Myslel jsem, že už budeš spát,“ podivil se Severus, když jednou večer vstoupil do jejich ložnice. Přišel dneska velmi pozdě a věděl, že touhle dobou už Harry občas spává. Ten však jen seděl na posteli ve svých pyžamových kalhotách a očividně na něj čekal. „Čekám na tebe,“ řekl jen. „Děje se něco?“ „Chci si promluvit.“ Po tomhle prohlášení se Severus zarazil. Od jeho ultimáta uběhl už skoro měsíc a Harry se od té doby ani nezmínil, to ale neměnilo nic na skutečnosti, že Severus se děsil pokaždé, když jeho přítel vypustil z pusy něco takového. Ač to nedával najevo, jímala ho hrůza, že by se Harry skutečně mohl rozhodnout pro dítě a opustit ho. Ta slova vyslovil jako výhrůžku a doufal, že mladý mág myslí vážně ta s vášní šeptaná slova o tom, jak hluboce ho miluje. Netušil však, co udělá, pokud Harry tohle téma vytáhne znovu na světlo. A teď se k tomu možná schylovalo. Polkl. Žaludek se mu sevřel. „Vím, že budeš naštvaný, ale nech mě... Ne, Severusi, počkej!“ vyskočil Harry z postele a popadl svého přítele za ruku dříve, než stačil vyjít ze dveří. Nesměl ho nechat odejít. „Chtěl jsem ti jenom říct, že končím.“ Tak tohle bylo jako rána na solar. Severus polkl. Končí? Jako končí... s ním? „Slibuju, že už to nikdy nezmíním. Já... nechci, aby to mezi námi viselo, cítím to napětí. Vidím, jak se bojíš, kdykoli ti chci něco říct. Vím, jak se snažíš vyhýbat sexu a...“ Nádech. „Prostě jsem ti chtěl jenom říct, že už se nemusíš bát. Už o tom nikdy nebudu mluvit, tohle téma je uzavřené.“ Právě mu spadla ze srdce celá lavina. Nejen proto, že to celé špatně pochopil, ale snad ten mladý blázen už konečně i vzdal ten svůj bláhový nápad. Snad by mohly konečně věci být takové, jako dřív. Jemně vzal přítelovu tvář do dlaní a vášnivě políbil. A upřímně doufal, že u jediného polibku nezůstane. Když se jeho snaha nesetkala s protestem, pomalu začal svého přítele manévrovat na postel. Potter žuchl do peřin, až polštáře nadskočily, ale nedal mu prostor si stěžovat. Ústy mapoval jeho tvář i odhalený hrudník. Potrápil ho na bradavkách a poté cílevědomě mířil níž a níž. Dneska neměl chuť na dlouhé předehry, potřeboval ho mít co nejdřív. S palci zaklesnutými za lem kalhot mu je stáhl z boků a odhodil tam, kde takové nepotřebné kusy oblečení končívají. Miloval pohled na jeho mladé vzrušené tělo, i ty jizvy, které stále ještě hyzdily část jeho trupu a stehna, mu po těch letech připadaly krásné a neodmyslitelné. Téměř hladově se vrhl na ten vzdouvající se úd a hluboce ho pohltil. Mladík cosi zavzlykl, na víc se mu nedostávalo kyslíku. Vlnil se pod tou živočišnou péčí a zvuk rozepínajícího se zipu ho rozvášnil ještě víc. A když se potom konečky prstů dotkly jeho otvoru, měl pocit, že se rozpustí. „Severusi,“ vydechl nedočkavě a přitáhl si ta talentovaná ústa k sobě. Celého svého milence si přitáhl k sobě, nohy mu obtočil kolem boků. Lektvarista překvapeně vydechl, když se špička jeho penisu otřela o místa, na která se snažil nemyslet. Ještě ne, ještě... „Nejsi připravený.“ „Kašli na přípravu,“ vydechl Harry mezi hladovými polibky. „Chci tě. Tvrdě. Hluboko.“ Ukradl si další polibek. „Hned. Auuuch.“ Cosi mezi zavzlykáním a zasténáním se mu vydralo z hrdla, když ho jeho milenec poslechl. Severus se většinou snažil držet zpátky, ale dnes podlehl jeho vášni. Harry věděl, že ho zítra bude pořádně bolet zadek a nejspíš si pár dní nesedne, ale zrovna teď to jeho rozpolcené nitro potřebovalo. Něco jiného. Náplast. Vzpomínku, která přebije prázdné místo, které dnes zanechá po svém dítěti. Navždycky. „Harry!“ Severus se vzepjal a po dalším přírazu vyvrcholil. Tvrdě. A hluboko. A Harry měl na chvíli pocit, že to tak je správně. *** o několik měsíců později *** „Užij si to, zlatíčko, a nezlob strýčka.“ „Neboooj, mami.“ Z téhle věty se většině rodičů zježí vlasy na hlavě. Hermiona vtiskla dceři polibek na čelíčko, než jí narovnala malý batůžek na záda a předala ji do Harryho náruče, která vykukovala z krbu. Pak už stačila jen zamávat, než Elien zmizela v plamenech. A jim začal krásný a nikým nerušený víkend. Snad ani ne o vteřinu později se okolo ní obtočily bledé paže a na krk se přisály žádostivé rty. Vydechla. „Draco... neměli bychom... ach... počkat?“ „Neville přijde za chvíli,“ vydechl jí do ucha a stáhl ji ramínko od trička. „Ale tak dlouho už odmítám čekat.“ Zasmála se, ale odmítnutí se nedočkal. O mnoho kilometrů dál se malá Elien právě futrovala čerstvými jahodami, které tak moc milovala a které pro ni strýček Harry sehnal kdesi v tramtárii. U toho mu vyprávěla o kamarádce Sofince a její nové panence, o tom, jak strašné problémy má najít vhodný hřebínek a vůbec ho zahrnovala spoustou dětských starostí, na které její rodiče neměli čas. Její strýček naštěstí jen mlčel a poslouchal. Ze začátku ji dokonce i povzbuzoval ve vyprávění, ale jeho nadšení začínalo ochabovat. Možná to bylo otupělostí, možná tím, že se s ním houpala židle. Už pár dní mu nebylo nejlíp, cítil se strašně unavený, práce bylo moc. Před pár dny dokonce usnul uprostřed Severusovy snahy ho vzrušit a... no, ten z toho rozhodně nadšený nebyl. Stejně jako nebyl spokojený s valnou částí chování svého mladého milence. Jako kdyby nestačilo to, že se Harry vzdal myšlenek na potomka. Přišlo mu, že Severus začínal být paranoidní, stále kde jsi, kam jdeš, kde jsi byl... a s kým! A to většinou Harry prostě jenom odpadne na nejbližší gauč a usne. Dobře, zaspal tak jednu jejich schůzku, ale to přeci není důvod k podezírání! „... ale st´ejdo, ty mě vůbec nepos´oucháš!“ mračilo se dítě. Pomalu k ní zvedl tvář, musel zamrkat, aby zaostřil. Váhal, jestli ji má přesvědčit o tom, že ji poslouchá, jenže to dítě nebylo hloupé. A on skutečně to její brebentění už hodnou chvíli nevnímal. „Promiň, špunte, strejdovi ale není moc dobře.“ „Bolí tě b´íško?“ přiběhla hned k němu a natáhla se k němu na čelo, jako to dělala maminka, když byla nemocná. „Mě taky někdy bolí b´íško. Maminka říká, že to je z čokolády.“ Lehce se usmál. „Z čokolády to asi nemám, já jen...,“ zarazil se. Žaludek se mu zhoupnul a on cítil v krku říhnutí i obsah žaludku. Všechno polkl a zhluboka se nadechl. „Jen bych se potřeboval jít vyspinkat.“ „Tak já půjdu s tebou,“ prohlásila důležitě a už ho táhla za ruku do pokoje. Rozhodně však nepočítala, že se její strýček zvedne, zakymácí se a poté se sesune na zem. Vzal sebou i židli a ubrus, takže to udělalo spoustu hluku a nepořádku. Dítě vykřiklo. „St´ejdo! St´ejdo Hally! P´obuď se! St´ejdo!“ strkala do bezvládného těla, ale bez výsledku. Se strachem a slzami na krajíčku se rozběhla ke krbu, kde ze své mističky nabrala trochu růžového prášku a hodila ho do krbu. Tenhle letaxový prášek byl vyrobený speciálně pro děti a dovolil jim přesouvat se pouze mezi dvěma zvolenými krby. Nemusela proto ani vykřikovat adresu, jen skočila do plamenů a vykutálela se až doma v obývacím pokoji. Doma, kde zrovna její rodiče prožívali dospělou chvilku. „Mami! Mami!“ vrhlo se dítě mezi ně. „Elien!“ „Co tu děláš?!“ „Auuuuuuuu!“ Tentokrát úpěl Draco, ale to nebyl jejich jediný problém. Hermiona popadla deku z nedalekého gauče, zatímco její muži museli vzít za vděk cokoliv, co by skrylo jejich nahotu. Jako polštář v Dracově případě a roh koberce v tom Nevillově. Jejich dcera sice ještě nebyla ve věku, aby chápala, co se tam právě odehrávalo, ale rozhodně toho viděla dost, aby se začala ptát. A oni se chtěli rozhovoru na téma kytiček a včeliček ještě na chvíli vyhnout. „St´ejda!“ křičelo dítě v očích slzy. „St´ejda! On... on... hapal a nec´e se p´obudit. Budila ´sem ho, ale on nec´e a nec´e!“ Hermiona hleděla na svoji dceru a pokoušela se zpracovat, co na ni právě vychrlila. Moc toho ale nepobírala, Elien ještě neuměla pořádně vyslovovat a teď brebentila a ještě do toho brečela. Trvalo jí docela dlouho, než dokázala pochopit. „Něco se stalo se strejdou Harrym? Spadl? Ze schodů?“ „Ne! V kuchyni!“ vzlyklo dítě. „Bolelo ho b´íško a když jsem ho chtěla uložit do postele, tak hapal a už se nep´obudil.“ A v další chvíli se vyděšeně pověsila matce na krk a rozbrečela se ještě víc. Dospělí si vyměnili spěšný pohled. „Jdu tam,“ rozhodl se ihned Draco a natáhl se pro kalhoty. Jejich dcera byla stejně moc rozrušená na to, aby si něčeho všímala. „Jdu s tebou,“ rozhodl se Neville a svého přítele následoval. A pak už si jen mumlal: „Říkal jsem to, říkal jsem, že je něco špatně.“ V kuchyni je přivítalo ticho a jedno rozplácnuté tělo pod stolem. Mladý léčitel k němu hned přiklel a změřil mu puls. „Žije?“ zeptal se Neville. Harryho magie se třepotala kolem, ale jako pokaždé za poslední měsíce, když se s mágem setkal, tak měl pocit, že něco není v pořádku. Ta magie se... štěpila. „Jo... asi jen omdlel. Zvedni mu nohy.“ „Mám někoho zavolat?“ „Vyšetřím ho a uvidím,“ odvětil blondýn a po tepu začal zkoumat tlak. „Má strašně nízký tlak.“ „Proto omdlel?“ „Nejspíš,“ zkontroloval mu zorničky. S větším přísunem krve do hlavy se mladík začal probouzet. „Pottere, slyšíš mě? Halo, Harry...? Halo...“ Plácal ho po tvářích, dokud nezačal reagovat. Zamrkal na něho, zelené oči se snažily zaostřit, ale v další chvíli se opět odporoučel. „Myslíš... myslíš...,“ Neville se musel znovu nadechnout. „Nevrátila se mu ta... ta nemoc, že ne?“ Sevřel rty. „Nedokážu říci. Pomoz mi ho dostat na gauč, podlaha není nejlepší místo na vyšetření.“ Společnými silami přenesli bezvládné tělo až do obývacího pokoje, kde ho Draco řádně podložil a poté se dal to zevrubné kontroly. Znovu tep, tlak a zorničky, poté reflexy a nakonec vklouzl do silného magického jádra. To co tam ale našel, rozhodně nečekal. „Neville, budu potřebovat něco sehnat. Okamžitě!“ 2. část Severus se vracel pozdě. Na Cambridgi se blížilo zkouškové období a studenti samozřejmě všechno honili na poslední chvíli. Upřímně se těšil na teplou večeři a ještě vyhřátější postel. O to víc ho překvapila studená plotna. Vždyť dneska tu měl Harry hlídat malou Elien a to spolu vždycky něco kuchtili. „Harry?“ zavolal do ztichlého domu. „Harry?!“ „Taky jsi mi to mohl říci.“ Severus sebou trhl, tohle nebyl jeho přítel. Ale Draco, který právě vycházel z koupelny a otíral si ruce do ručníku. „Jasně, jsi tajnůstkář, který se o svůj život nedělí, to chápu, ale tohle vážně není sranda, Potter měl být už alespoň čtyři měsíce monitorovaný léčiteli.“ „Léčiteli?“ zamrkal. „Monitorovaný? Co se stalo? Co je Harrymu?“ vydechl a hned se rozhlížel kolem, zda někde zahlédne nějaké známky svého jistě zraněného přítele. „Nic, je v pohodě, jen sebou seknul. Spadnul mu tlak, což se samozřejmě v těhotenství stává, ale to nemění nic na tom, že ho měl někdo pozorovat.“ Severus se zarazil. „Cože?“ „Jestli jste nechtěli mě, tak jste to mohli říct, někoho bych vám dohodil, ale nechávat ho bez vyšetření, to je vážně nezodpovědnost, neřku-li blbost. To, že je nezodpovědný Potter, to vím, ale že i ty budeš na to dítě tak kašlat...“ „Cože?“ „A mohl ses pochlubit, že tě zlomil a byl jsi mu po vůli. Jak dlouho jste to chtěli tajit? Vždyť je v pátém měsíce, u Merlina.“ „COŽE?!“ Draco se zarazil. Celou tu dobu si jel svou a Severusovu strnulost přikládal překvapení, myslel ale, že se týká Harryho mdlob, ne jeho stavu jako celku. „Ty to nevíš?“ Mužské těhotenství se musí plánovat a musí se na tom podílet oba dva otcové, musel přeci... Severus za sebou hlasitě práskl domovními dveřmi. „Zřejmě ne.“ *** Seděl na židli vedle postele a poslušně čekal, až se mladík probere. Po několika hodinách se začal vrtěl a víčka se mu zachvěla, přicházel k sobě. Několikrát zamrkal a očividně mu chvíli i trvalo, než si uvědomil, co se stalo. Přítomnost léčitele mu dala najevo, že se asi skutečně něco stalo. „Co se...?“ „Omdlel jsi. Řekl bych celkové vyčerpání organismu, dle zběžných testů ti schází většina důležitých vitamínů, včetně vápníku a všech vitamínů typů B. Nasadil jsem ti několik lektvarů, který teď budeš pěkně postupně konzumovat dle rozpisu. Taky tě chci každý týden vidět na vyšetření, u mě nebo u někoho jiného, je mi to jedno, ale opovaž se udělat znovu takovou pitomost a všechny příznaky ignorovat. Pokud mě budeš nadále poslouchat, měl bys zbylé čtyři měsíce přežít ve zdraví,“ vychrlil ze sebe, i když jeho hlas plynul klidně. „Tolik k roli léčitele a teď k roli přítele. Přeskočilo ti u Merlinových koulí, Pottere?!“ Teď už klidný nebyl. Harry se trochu lekl, Draco nepatřil mezi lidi, co se křičí, nebo se vztekají. O to víc ho překvapilo, že na něho takhle vyjel. A kvůli čemu? Že nešel k léčiteli s bolestí žaludku? „Hele, to žes to celý nejspíš udělal za Severusovými zády a ať už s jeho spoluprácí nebo ne, to je sice sebevražda, ale do toho se já plést nebudu, to si vyřiďte spolu. Ale to, že se necháš zbouchnout a potom kašlal na veškerou péči, i když jsi musel číst nejmíň milionkrát, jak to je nebezpečné, to je i na mě moc!“ Zamrkal. „Cože?“ „Jeden by myslel, že když o to dítě tak strašně stojíš, že se pak budeš snažit, aby bylo zdravý, ale to po tobě chci asi moc! Nebo sis myslel: jsem mág, já žádné vyšetření nepotřebuju? Potřebuješ, do prdele že potřebuješ, Pottere! Mužský těhotenství je stále ještě div přírody a... Přestaň na mě sakra čučet, jako kdybys nevěděl, o čem je řeč!“ rozčílil se léčitel. „Ale já...“ „Jasně, teď mi ještě řekneš, žes vůbec nevěděl, že jsi těhotný. Jenže tobě na to neskočím, Pottere, tys to totiž vědět musel, bez požití těch lektvarů bys v tomhle stavu totiž nebyl.“ Výraz mladého mága se však ani trochu nezměnil, dál zíral jak jelen v záři reflektorů a jeho víčka sebou mrskala, jako kdyby mu do nich někdo nasypal písek. „Kurva,“ zaklel Draco, „tys to fakt nevěděl.“ „Těhotný?“ vydechl nakonec Harry. „Já jsem... já jsem...“ „Jaktože to nevíš?“ dosedl Draco zpět na židli. „Já... já... já... nemůžu být. Vždyť... vždyť... k tomu musí být lektvar a... a... a svolení a... a... a nějaký rituál či co a... a.... a...“ „A tys to... neudělal?“ „Samozřejmě, že ne!“ ohradil se. „Severus to neschválil. Všechny ty knihy, co jsem měl, jsem vyhodil po tý poslední hádce. Nejsem tak hloupý, abych...“ Nadechl se, hrdlo se mu stáhlo při vzpomínce na jejich poslední rozepři a všechno, co následovalo. „U Merlina... on mě zabije! Draco, Severus se to nesmí dozvědět, on si bude myslet, že... že jsem ho...“ Zarazil se. „Tys mu to řekl!“ „Harry, já...“ „Jak jsi mu to mohl říct! Říká ti něco léčitelské tajemství?!“ „Mě nenapadlo, že to neví! U Merlina, jsi v pátým měsíci, mě ani na vteřinu nenapadlo, že nebyl u početí, natož, že jste si toho nevšimli a...“ „V pátým... měsíci?“ vydechl. „V pátým?“ „Jo, v pátým. U Merline, Pottere, tos mohl poznat už i ty, koukni na to panděro, tos nikdy neměl!“ Dobře, panděro to nebylo, ale na jeho vždy spíše vyzáblé postavě se to projevilo poměrně dost. Bezmyšlenkovitě ten hrbolek pohladil. Takže tam bylo jeho... dítě? On byl těhotný? Ale... jak? „Myslel jsem, že jsem jenom... přibral.“ „Přibral,“ uchechtl se Malfoy. „Jenže když si přidáš večeři, tak ta většinou nekope, ne?“ „Myslel jsem, že mám jen... problémy se zažíváním.“ Zaúpěl a zabořil prsty do vlasů. Už chápal, jak si musel připadat Severus na hodinách lektvarů. „Musím najít Severuse,“ začal se Harry hrabat zpod deky. „Tak to ne, Pottere, ty teď pěkně zůstaneš, kde seš. Před chvílí jsem tě skládal do kupy, nehodlám to dělat znovu.“ „Musím za ním, musím mu vysvětlit, že...“ „Stejně odtud vystřelil, jak splašený hypogrif. Ty sám bys měl vědět, že s ním teď nebude řeč. Nech ho vychladnou a zatím si připrav dostatečné množství podlézavého škemrání, kterým mu vysvětlíš ten podraz.“ „Nepodvedl jsem ho!“ „Fajn, tak nepodvedl. Ale minimálně ten lektvar jsi připravit musel.“ „Nic jsem...“ „Pravda, to bys asi nezvládl. Podívej se, Harry, mně v podstatě nezáleží, jestli ho pro tebe někdo připravil, jestli jsi ho vypil a pak se nechal oplodnit Severusem, nebo kýmkoliv jiným, ale...“ „Ale já nic z toho neudělal!“ rozohnil se Harry, v očích slzy. „Nepodvedl jsem ho, žádný lektvar jsem nevařil, nikoho jsem nežádal, já vůbec neplánoval, že otěhotním!“ Zavzlykal, hrdlo stažené. „Prosím tě, Draco, alespoň ty mi musíš věřit.“ Mladý léčitel sevřel rty. Rád by mu věřil, ale u Merlina, to dítě bylo jasným důkazem, že tu k tomu rituálu došlo. A bez něj bylo mužské těhotenství nemožné. „Já ti můžu věřit, Harry, ale teď je myslím nejdůležitější, abys o tom přesvědčil Severuse.“ *** Jenže Severus se nevrátil. O čtyři dny později zmizela i část jeho věcí, zřejmě skřítek je na jeho pokyn pobalil a přesunul jinam. Kam, to však Harry netušil. Alespoň do chvíle, než se Severus objevil na pozvánce jedné z konferencí na Cambridgi, na kterou byla Hermiona zvána. Takže žil, alespoň tolik se Harrymu ulevilo. Ale ani o trochu víc. Všechny jeho pokusy o vysvětlení, omluvu či jakoukoliv komunikaci, skončili v koši nebo fiaskem. Pro Severuse Snapea přestal mladý zachránce světa existovat. „Dej mu čas,“ radila mu Hermiona a Harry věděl, že má pravdu, ale ten čas sám už neměl. Utekl totiž týden. Měsíc. Dva. Třetí se blížil ke konci. Jeho váha už se nedala přičítat přibrání a velikost kotníků si rozhodně nerozuměla s šířkou jeho bot. On však nedosáhl ničeho víc, než jednoho neurčitého. „Tak ho pozdravuj,“ které ze Severuse vymálila Hermiona. Nic víc. A Harry už přestával mít síly na to se doprošovat. *** Ozvalo se zabušení na dveře. Student, kolega, nebo snad někdo ze starých přátel? Severusovi to bylo jedno, neměl náladu na nikoho. Ani na mladého Malfoye, který postával za dveřmi s láhví ohnivé whisky v ruce. „Co chceš?“ zavrčel. „Uvědomil jsem si, žes měl narozeniny.“ „Před dvěma měsíci.“ „Pozdě, ale přece.“ Snape sevřel rty, jak moc ho měl za tu pitomou výmluvu sepsout? „O co ti jde? Hodláš mě přemlouvat?“ „Ani v nejmenším. Jen se potřebuji někam na pár hodin zašít.“ Váhal. „Dobře, ale jestli zmíníš jeho jméno...!“ varoval ho, než ho vpustil do komnat. Z ruky mu sebral i přinesenou láhev, aby z ní nalil dvě skleničky. Draco se zatím rozhlížel, zda se tu něco změnilo. Pokoje hostujících profesorů na Cambridgi byly malé, ale poměrně praktické. „Tak o čem chceš mluvit?“ zeptal se nakonec Severus. „O ničem, prostě jen... potřeboval jsem na chvíli vypadnout.“ „Pohádali jste se?“ „Ne, to vůbec... Jen mi občas chybí ticho. Prostě jen ticho,“ dodal, než se svalil do jednoho z křesel. „Malá je fajn, jsem rád, že to není už jenom ten ležící kokon a občas s ní je vážně legrace, fascinuje mě, co všechno dokáže říct. A zvlášť, když ty věci mají logiku, dětskou logiku, samozřejmě, ale o to to je úžasnější. Ale občas mi zkrátka chybí mlčení.“ „A proč jí prostě neumlčíš? Tak ji umlč, nebo...“ „Ne!“ ohradil se hned blondýn. „To dělal otec, vždycky... Vždycky, když jsem mu chtěl něco říci, tak odsekl, ať jsem zticha, že ho to nezajímá, že... Nechci být jako on.“ To Severus chápal, tedy vlastně úplně nechápal. Raději jen přikývl a upil ze své skleničky. „Kvůli tomu asi i odmítnu jednu stáž,“ pronesl po chvíli Draco do ticha. „Odmítnout? Proč?“ „Bylo to by to skoro na rok.“ „Rodina ti přeci neuteče, určitě by to pochopili.“ „O to nejde. Teda, taky o to jde, ale... Elien teď strašně rychle roste a já bych o to dost nerad přišel.“ „Zahodíš takovou příležitost, jen abys...“ „Nechci se jednou otočit a zjistit, že zatímco jsem budovat kariéru, tak mi dítě dospělo a já to ani nepostřehl.“ Dobře, tohle už vůbec nechápal. Na chvíli ho napadlo, jestli by byl ochoten zahodit svoji kariéru kvůli dítěti i on, nebo jestli je na to příliš velký sobec. Jistě, už věděl, že pro Harryho by to udělal bez rozmyslu. Tedy alespoň dřív, než ho... zradil. „A ke všemu mám na starost jeden naléhavý případ mužského těhotenství, takže vlastně ani odjet nemůžu,“ dodal mladý léčitel jen tak mimoděk. Severus sebou trhl. „Je snad něco špatně?“ vyhrkl dřív, než se vůbec stačil zastavit. Vždyť jeho to přeci vůbec nezajímá! Draco si dovolil se na vteřinu pousmát. Starší muž rozhodně nebyl tak nad věcí, jak se snažil tvářit. Možná ještě měli šanci. „Špatně není nic, proč se ptáš?“ podivil se na oko. Severus si odfrknul. „Fyzicky jsou oba v naprostém pořádku, to psychika mi dělá starosti. Má deprese a to není zrovna to nejlepší pro dítě. Ani pro něj,“ dodal. Lektvarista se zatvářil, jako by spolkl citron. „Chceš tím snad něco naznačit, Draco?!“ „Vůbec ne, jen konverzuji o jednom ze zajímavých případů.“ „Řekl jsem ti, že se o Potterovi nechci bavit!“ „Řekl jsi, že nemám zmiňovat jeho jméno. To tys ho zmínil.“ V Severusovi bublal vztek. „Jestli jsi za něj přišel lobovat, tak...“ „Vůbec ne. Ale když tě tak strašně zajímal jeho zdravotní stav, tak...“ Práskl skleničkou o stole, až se kapičky rozstříkly okolo. „... jen mě napadlo, že ti možná nebude tak lhostejný, jak se snažíš tvářit. I když... můžu se plést.“ Starší muž skřípal zuby. Hleděl na svoji ruku pokropenou brandy a přemítal, jestli má toho opovážlivce vyhodit, nebo se mu pokusit svěřit s obavami, které měl. Považoval ho za přítele, od války za dobrého přítele. Jeho i tu jeho podivnou rodinku a rozhodně bolelo, že se teďka všichni prostě postavili na Harryho stranu a jeho odepsali. „Jsem tady, Severusi, mluv se mnou.“ Jako kdyby mu četl myšlenky. „Není.“ Draco nechápal. „Co není?“ „Není mi lhostejný,“ přiznal. „Žili jsme spolu skoro sedm let, to si piš, že mi do prdele není lhostejný. Ale ten hajzl mě sprostě podvedl. A je jedno, jestli fyzicky, nebo jenom tím lektvarem, pořád to je zrada. Úplně se vysral na všechno, co jsem chtěl já, na všechno, na čem jsme se domluvili, prostě šel a udělal si, co chtěl! Zase! Stejně jako tehdy, když jsme se dali dohromady a on se tvářil jako Alex Johnson a vůbec se nezajímal o to, jak se to dotkne mě! Zase si dělal, co jeho nabubřelá prdel chtěla a vůbec ho nezajímalo, co chci já!“ rozohnil se až polovina pití ve skleničce vyšplíchla na koberec, jak se rozmáchl. Draca však nejvíc zaujal celý ten výlev, nikdy Severuse takhle neviděl. A to nemluvil o tom, že v mužových očích se leskly slzy. „Jestli mu je nějaký spratek milejší, než já... než cokoliv, co jsme spolu kdy měli, tak ať táhne! A je mi jedno kam! Nezajímá mě, vůbec mě nezajímá! Ať si dělá, co chce, je mi to fuk!“ A s tím do sebe kopl zbytek obsahu skleničky a opřel se krbovou římsu. Skleničkou o ni třískl tak, že musela určitě naprasknout. Draco sledoval mužova záda a netušil, co říci. Myslel si, že za dobu, co se pokoušel dostat Pottera z leukémie i z jeho kritického stavu na vojenské základně, tak už zná všechny tváře Severuse Snapea, teď si však uvědomil, že se mýlil. Ať si totiž říkal, co chtěl, jeho slova lhala. On jim chtěl věřit, tak strašně moc se snažil přesvědčit sám sebe, že Pottera skutečně nenávidí... i když sám kdesi uvnitř věděl, že to není pravda. A že ho přese všechno pořád miluje. „Napadlo tě někdy,“ začal po dlouhé době tiše, „že tě třeba nepodvedl?“ Odfrkl si, sarkastický profesor byl zpět. „Jistě, a celá válka s Voldemortem je jen konspirační teorie nepřátel státu. Draco, nejsem idiot, vím, co je potřeba k tomu, aby kouzelník otěhotněl!“ „A co když to bylo prostě... jinak!“ přerušil ho. „Podívej se, Severusi, dost jsme o tom s Hermionou a Nevillem přemýšleli a uvědomili jsme si, že...“ „To vám nakukal on?“ „Tak trochu, ale... Zkus mě to nechat vysvětlit,“ naléhal na něj, když si muž opět odfrkl. „Severusi, znáš Harryho líp, než kdokoliv z nás, tak mi řekni... logicky... co by z toho Harry měl? Co by měl z toho, kdyby tě takhle očividně podvedl! Vždyť... tak pitomej není ani Potter, aby mu nedošlo, že tím posere úplně všechno.“ „Má to, co chtěl. Dítě.“ „Fajn, ale bez tebe.“ „Říkám - má to, co chtěl.“ „Severusi, kdyby mu šlo jen o to dítě, tak se nechal zbouchnout už tehdy a nesnažil by se tě tři roky přemlouvat.“ „Asi už ho to prostě přestalo bavit, co já vím!“ „Jasně, proto se s tebou usmířil, slíbil, že už se o tom nebudete bavit, a pak se sebral a šel se nechat zbouchnout. Severusi, ty víš, že Potter je prototyp čestného Nebelvíra, ten by se s tebou nejdřív rozešel a ještě by se ti u toho omluvil.“ Odmlčel se. „Já si opravdu nemyslím, že tě podvedl. Nemluvě o tom, že je to pako na to, aby ten lektvar dokázal uvařit sám a přiznej si to... Potter by nebyl schopný tě podvést. No tak, znáš ho líp než já! A pokud vím, tak i v době, kdy jste se rozhádali, tak jsi to byl ty, kdo si užíval, zatímco on seděl...“ „Co se tím snažíš naznačit?!“ střelil po něm Severus. „Že je něco jako nová Panna Marie, nebo jak ji mudlové nazývají?“ Mladík se ušklíbl. „Panna není, to bys měl vědět líp, než já, ale... Ale je mág.“ Severus nechápal. „Jedinou myšlenkou dokázal zlomit bradavické ochrany, lusknutím prstu přeměnil místnost na prales a to nemluvím o tom, že desítky minut držel obří štít, který chránil stovky lidí a pohlcoval stovky a stovky kleteb, které...“ „K věci!“ „Jak moc si myslíš, že by pro jeho tělo bylo složité vytvořit prostředí, ve kterém by mohl vyrůstat dítě.“ Mlčel. „Logiky. K mužskému těhotenství jsou nutné tři věci: lektvar, který vytvoří podmínky, aby plod vznikl a přežil. Rituál, který ale v podstatě nemá za úkol nic jiného, než magicky spojit oba otce, aby byla zabezpečena ochrana a finanční prostředky. A silného kouzelníka. Pak už zbývá jen sperma a toho jsi mu, troufám říci, poskytl dostatek.“ Severus po něm švihl pohledem, ale jinak na to neřekl ani slovo. Nevěděl, co na to říct. Přemítal o tom, co právě slyšel, převaloval to v hlavě ze všech stran a... váhal. Znělo to příliš krásně, než aby to mohla být pravda. „Takže vy si myslíte, že Potter využil svoji moc, aby...“ „Vůbec o tom nemusel vědět. Prostě jen chtěl dítě, upnul se k té myšlence a magie si to vyložila po svém. U Merlina, Severusi, vzpomeň si na to, že tobě stačily jen dva dny vzteku a jedna nadávka, abys Potterovi natrhnul prdel.“ Trhl sebou, tahle vzpomínka byla stále čerstvá. „A co si budeme povídat, Potter je mnohokrát silnější než ty a to dítě chtěl od doby, co se narodila Elien. A já... podívej se, pokud tady jde o to dítě, tak chápu, že ho prostě nemusíš chtít. Já z toho tehdy taky nebyl nadšený, takže ano, chápu tě. Ale jestli ti jde jen o to, že tě Potter mohl podvést, tak... Prostě jsem si jen říkal, že by bylo fér ti dát vědět, že to mohlo být i jinak. Protože on vážně vypadal vyděšeně, když jsem mu to řekl. A na podobnou akci není dle mého názoru dostatečný Zmijozel.“ Severus pohlédl na svého společníka a upil ze své skleničky. Oba upili. Starší však neměl co říci, mlčel. Oba mlčeli. 3. Už pár dní se Neville cítil nesvůj. Měl by se sice těšit na nadcházející víkend, který stráví se svými milenci na daleké Ibize, a to bez přítomnosti neřízené střely, kterou právě odvezli za babičkou, cosi uvnitř mu však nedalo spát. „Nemluvili jste poslední dobou s Harrym?“ snažil se zeptat nezúčastněně, když se chystali na cestu. „Já předevčírem, proč?“ otočila se Hermiona a přihodila na hromádku ještě jednu tašku. Ani jeden z mužů nechápal, k čemu s sebou táhne tolik věcí, když stejně nevystrčí nos z pokoje. Z postele. Bude to dlouhý a ničím nerušeným sexem naplněný prodloužený víkend. „Nic, jen... mě tak napadlo, jestli bysme se za ním neměli ještě stavit.“ „Proč?“ otočil se blonďatý partner a kouzlem jejich zavazadla zmenšil. „Vyšetřoval jsem ho v pondělí, byl v pohodě.“ „A nemohlo by se...“ „Neville, co se děje?“ sevřela mu Hermiona lehce rameno. Trochu se ošil. „Vlastně nic, jen... špatný pocit. Něco mi prostě říká, že... Vím, že to je hloupost, ale Harry tam je v podstatě sám a já... Byl bych klidnější, kdybychom se na něj alespoň podívali.“ Hermiona se dlouze zahleděla na blonďatého partnera. „Fajn,“ rozhodil rukama Draco, „cesta na Ibizu půjde přes Potterův dům. Sice to je úplně na druhou stranu, ale berme to jako zkratku.“ Hermiona se mu vrhla kolem krku a vášnivě ho políbila. „Jsi úžasný, víš to?“ „Samozřejmě,“ věnoval jí svůj sebevědomý úsměv, který neztratil ani po tolika letech soužití. „Tak pojďte, vy hrdličky,“ houkl na ně Neville, v jeho tváři strnulost. Cítil průšvih. Společně se přemístili k Harryho domu v Prasinkách. Bariéry domu je bez problémů pustily dovnitř a první Nevillova myšlenka patřila zahradě, která rozhodně potřebovala zásah zahradníka. „Harry?“ zaťukala Hermiona na dveře. „Harry!“ Neodpovídal, a tak nakoukla dovnitř. V kuchyni panoval nepořádek a slabý zápach. Očividně tu ty pánvičky od slaniny pár dní ležely. „Harry?“ „Ten tu nebude,“ pronesl Draco a rozmýšlel, jestli do toho domu má vůbec vstoupit. Co když se ušpiní?! „Takový bordel by tu nenechal.“ „Ale je, cítím jeho magii,“ objevil se za ním Neville. Mračící se Neville, s pohledem upřeným kamsi do stropu. Snad si v tu chvíli i přál vidět skrz zdi. „A vůbec se mi to nelíbí. Jeho magický podpis... se mění!“ „Jak se může změnit magický podpis?“ „To právě nechci raději zjišťovat,“ vydechl ramenatý muž s děsem v hlase. Nikdo z jeho partnerů si nedokázal představit, jak stresující je dotknout se něčí magie a cítit, jak se rozpadá. A Harryho, jako kdyby se trhala v půli. Neville vyrazil ke schodišti, jeho partneři v závěsu za ním. Vlastně ani nevěděli, v čem je problém, ale to sem teď nepatřilo. Černovlasý mladík věděl přesně kam běžet, vpadl do dveří ložnice, kterou dříve sdíleli Harry se Severusem, a strnul. Jeho dlouholetý přítel a spolužák ležel na posteli, prostěradlo a vyčuhující noha pokryta zasychající krví, na polštáři spočívala černá čupřina vlasů, ale jinak se nikde nepohnulo zhola nic. „U Merlina!“ vydechla Hermiona, když stejně jako její přítel stanula ve dveřích ve vteřině zděšeného ticha. Nehybné tělo na posteli a ta... ta... ta... „Kruci, to je krve jako z vola!“ vypadlo z Draca zcela neMalfoyovsky, když se vrhl kupředu. Jeho léčitelská čest mu nedovolila zarazit se ani na vteřinu, věděl, že o ty běží především. Ve chvíli, kdy se však přiblížil k posteli, zjistil ještě jednu věc. Věc, která mu vyrazila dech. Harry neležel v posteli sám. V jeho náručí a zároveň zabalené v cípu deky leželo v peřinách i malé dítě. Podle zaschlého povlaku a lehce narudlému vzhledu šlo bezesporu o novorozeně. „U Merlina!“ „Co je?“ vydechla Hermiona, která se stále držela u dveří v náručí svého přítele. Nechtěla to vědět. Pořád si přála doufat, že není... „Dítě.“ „Cože?“ „Prosím?“ Draco za sebou slyšel vydechnutí obou svých partnerů, nevěnoval jim však pozornost. Místo toho se natáhl dopředu a chtěl zkontrolovat, jestli tomu tvorečkovi Merlin dovolil alespoň chvíli života, ale nedostal k příležitost. Jakási bariéra po něm šlehla ve chvíli, kdy se dítěte jen dotkl. „Au! Sakra.“ Třepal zasaženou rukou. „Nechce mě k němu pustit!“ „Kdo?“ „Já nevím, má kolem sebe nějakou magii,“ třel si prsty, které sice nenesly žádné známky popálení, ale místo toho nepříjemně brněly. „Harry brání svoje dítě.“ „Je mimo!“ „Ale jeho magie očividně ne. Vy to necítíte?“ podivoval se Neville, kterému z přebytku energie v téhle místnosti vstávaly chloupky na krku. Hermiona se místo zkoumání sklonila nad postelí a opatrně pohladila Harryho po vlasech. Od něho ránu nedostala, dokonce měla pocit, že pod kůži cítí slabé srdeční tepání. I když mladíkova tvář byla značně pobledlá. „Harry, to jsem já, Hermiona,“ zašeptala. „Pusť nás k malému, musíme ho prohlédnout. Neboj, nic se mu nestane, ale musíš nás k němu pustit, ano? Slyšíš mě, Harry?“ mluvila na něho pomalu a naléhavě. „No tak, potřebujeme, abys nám pomohl.“ Tetelící se vzduch dal Hermioně znamení, že se pokusila dítě vymotat z přikrývky. S úspěchem. Náhle v náručí držela droboučké a zcela nahé novorozeně. Chlapce. Na hlavě měl černou čupřinu jako oba jeho rodiče, po celém těle zaschlý poporodní hlen a i pupeční šňůra zvolna přisychala k místu budoucího pupíku. „Ukaž mi ho,“ vrhl se k ní hned Draco a převzal si toho drobka do náruče. Už od pohledu viděl, že dítě žije, dětské srdíčko zběsile bušilo přes tenký hrudní koš. Ale to neznamenalo, že muselo být v pořádku. Už jenom fakt, že stále leželo tak tiše, o mnohém vypovídalo. Tahle výtka zmizela v zápětí. Jakmile opatrně vstoupil do dětského těla, rozezněl se pokojem nespokojený křik. Až sebou Draco škubl, tomuhle už odvykl. „Je mu něco?“ „Zatím vypadá zcela v pořádku,“ odvětil Draco a znovu lehce vstoupil do těla, aby prozkoumal zdravotní stav. Únava, hlad, nespokojenost, zima, touha po objetí... to byla zcela standardní touha, které projevovalo každé malé dítě. A naštěstí i malý Potter. „Vypadá v pořádku.“ „Ale Harry ne,“ zkonstatoval Neville, který se přesunul k jeho posteli. Mladý mág stále ležel na posteli bez hnutí. I přes bledost mu na těle vyskákaly rudé fleky, jako kdyby měl horečku. Jeho magie poletovala tam a sem, a ačkoliv celá postel vypadala jako po řádění řezníka, nevypadalo to, že by měl na sobě jedinou ranku. Ani nějaký řez, či cokoliv jiného, co by vysvětlovalo, kde se tu to dítě vzalo. O to víc ho to znepokojovalo. „Hermiono, mohla bys...?“ podal ji Draco novorozeně a žena ho zručně sevřela v náruči. „Omýt a pořádně zahřát. Taky bude potřeba sehnat mléko, nevím, co jedl do teď, ale jestli má Potter horečku, stejně by od něj nemohl.“ Dívka přikývla, ve dveřích se však zarazila. „Někdo by měl dát vědět Severusovi.“ Věnovali ji trochu nevěřícný pohled. „Já vím, že spolu už nejsou, ale v téhle situaci...“ Zahleděla se na svého bledého kamaráda a namáhavě polkla. „Měl by tu být.“ Přikývli. „Neville, mohl bys...“ „Určitě. Pošlu mu zprávu.“ Draco osaměl. Zběžně prohlédl mladíka, aby našel zdroj krvácení či jakékoliv zranění, ale stejně jako Neville nenašel ani škrábnutí. Rozhodl se tedy přejít k jádru a opatrně do Harryho vstoupil. V další chvíli se však opět stáhl. Dostal ránu jako prakem, ruka ho brněla a z Harryho nitra měl pocit, jako kdyby se sklouzl po centrifuze. Ještě teď se mu houpalo všechno kolem, a to dovnitř vklouzl ani ne na vteřinu. Harryho magie ho uvnitř očividně nechtěla, a tak se musel spolehnout na staré metody. Důkladně Harryho vyšetřil, změřil mu teplotu i tlak. Neuspokojivé. Jedno příliš vysoké, druhé nízké. I tep se spíš ploužil kolem, než aby nějak výrazněji tepal. V zásadě však nic nevysvětlovalo jeho hluboké bezvědomí. „Strašně mu spadla magie.“ „Prosím?“ otočil se na příchozího Nevilla. „Jeho magie. Obyčejně ji cítím jako silný provaz svazující všechno kolem, teď... jako kdyby kolem něho proplouvaly jen nitky.“ Draco se zamračil. „A stále klesá?“ Černovlasý se dlouze zaměřil na svého kamaráda a po nekonečné době zavrtěl hlavou. „Ne, pořád stejná.“ „Budu muset doufat, že to je jen magické vyčerpání.“ Přivolal si několik lektvarů, o kterých si byl jistý, že je tu Severus někde nechal, a vpravil je novopečeného otci do úst. Teprve poté za pomoci Nevilla Pottera zvedl, vše očistil a pořádně ho zabalil do teplých pokrývek. Několik monitorovacích kouzel a pořádný odpočinek snad pomohou. *** Severus se přihnal do domu Alexe Johnsona jako blesk. Už od včerejška měl pocit, že je něco špatně, ale jeho hrdost a samozřejmě také nerozhodnost mu nedovolila cokoliv udělat. A co taky? Zaklepat na Potterovy dveře s dotazem, „Jsi v pořádku? Fajn. Odcházím!“ O to víc ho vyděsil spěšný vzkaz o Nevilla. Věděl, že Potter u jejich trojkových přátel tráví hodně času, ale jestli mu ramenatý Nebelvír psal od Pottera, tak bylo něco sakra špatně! „Haló? Harry?“ v jeho hlase zněla naléhavost a... ano, strach. Strach o toho mladého zmetka a... i o jejich dítě. Vždyť při porodu se mohlo stát tolik věcí. A zřejmě i stalo! „Harry!“ Kroky ho neomylně vedly o patro výš do jejich ložnice, kde slyšel vrzat podlahu, ale než se tam vůbec stačil dostat, zarazil se v půlce chodby. Z koupelny, kterou právě minul zněl podivný pískavý zvuk, který by někdo mohl považovat za skřípání brzd... nebo pláč novorozence. Pomalu ustoupil několik kroků vzad. Hermiona právě zabalovala drobné tělíčko do jemné modré osušky, dokud z něho nebylo cosi, co nejvíc připomínalo zakuklenou housenku. Teprve poté se narovnala a zvedla už jen kňourající dítě do náruče. Stísněný prostor chlapce uklidnil. A to bylo třeba, zvlášť když se měl setkat se svým otcem. Severus sledoval, jak se k němu mladá žena blíží i s uzlíkem. A když se mu náhle objevil v náruči, měl pocit, že se zastavil svět. Pohled na ten neskutečně ošklivý obličejíček, velké tmavé oči a stejně tmavé střapce na hlavě, se mu zaryl hluboko do srdce, kde se napevno usadil. A zůstal. Možná, že kdyby se mu nestáhlo hrdlo, tak by dokázal ze sebe dostat i víc, než podivně skřípavé zakašlání. Naštěstí se na něho Hermiona jen chápavě dívala a dokonce ho jemně vzala za rameno. „Holka?“ dostal ze sebe nakonec. Věděl, že Harry chtěl holčičku, asi proto, že si tolik zvykl na Elien. Zavrtěla hlavou. „Chlapeček.“ Syn. On má syna. Chlapečka. Nádherného. S nosem po Harrym. Naštěstí. Znejistěl. „Harry?“ Žena sevřela rty. „Vedle, ale...“ Vlastně ani nedokázala pokračovat, i kdyby jí k tomu dal příležitost. Vřítil se do pokoje, ale pohled na jejich bývalou postel, jak na ní leží Harry, nad ním poletují přístroje a na tvářích obou přítomných mužů je znepokojený výraz, mu moc nepřidal. „Co se stalo? Co mu je?“ Oba se vytrhli ze zadumání. „Nejspíš absolutní vyčerpání.“ „Nejspíš?“ obořil se trochu na Draca. Jako léčitel nesměl používat slovo nejspíš. „Nepustí mě do sebe. Před chvilkou mu strašně vyletěl puls, nevím proč.“ Severus vydechl. Jeho mysl zděšeně pobíhala mezi strachem o dítě a o toho zmetka, kterého přese všechno, co si řekli a udělali, miloval k zbláznění. A teď tu ležel, bledý a vyčerpaný, a oni očividně nevěděli, co s ním. Severusovi ta scéna až příliš připomněla situaci starou už několik let. Situaci, na kterou chtěl zapomenout. Harryho nemoc jim tehdy málem vzala všechny naděje, v jednu chvíli dokonce i uzmula Harryho život a on jen doufal, že... Ne, nesmí umřít, řekni, že neumře! Zahleděl se na Draca, zoufalým pohledem ho snad prosil. „Nemůžu nic dělat, myslím, že se Harryho tělo snaží zregenerovat samo, ať už se do tohohle stavu dostal jakkoliv, ale... do té doby musíme čekat.“ Nesnášel to slovo. „Ale malý se zdá být v pořádku,“ snažil se Draco zmírnit situaci. Severus se podíval na chlapce v náruči a přitiskl ho k sobě pevněji. Na hlavičku vtiskl drobný polibek. Kéž by takhle mohl políbit i Harryho. „Neměl jsem ho nechávat samotného.“ Pocit viny mu rozdíral mysl jako štěrk kůži. „Severusi, vůbec netuším, jak k tomu porodu došlo. I kdybys byl vedle v místnosti, nevím, jestli bys mu dokázal pomoci.“ „Alespoň bych někoho zavolal.“ „Harry by si jistě dokázal pomoc zavolat sám, ten porod... Nevím, jak proběhl, ale nejspíš to nebylo nic, co by kdokoliv z nás znal. S tímhle se Harry musel vypořádat... a zřejmě i vypořádal sám.“ „Ale za jakou cenu,“ hlas mu trochu přeskočil, a tak raději už nic neříkal. Houpal syna a uvědomil si, že Harry nesmí zemřít. Už proto, že nechtěl, aby poslední, co si řeknou, byla hádka. „Harry to zvládne,“ sevřel mu Neville rameno. „Když bude vědět, že tu jsi s ním.“ Kývl směrem k posteli. Pomalu přešel k posteli, aby si sedl. Jeho ruce však jakoby se samy rozhodly, položil dítě vedle mladíka. To však nebylo jediné, sám Severus jako kdyby byl donucen se naklonit a vtisknout Harrymu do vlasů láskyplný polibek. Uvědomil si, že Harryho magie, která se kolem třepotala, si s ním takhle zahrává. Snad poprvé mu to nevadilo. Vtiskl do zpocených kučer další polibek a nechal se magií stáhnout vedle svého přítele. Unavená ruka černovlasého mága se vymotala z pokrývek a zcela instinktivně k sobě přitáhla zabalenou kuklu. V další chvíli se otevřely i ty dva zářivé smaragdy. Unavené, ale ty nejzářivější. „Jsi zpátky,“ zašeptal Harry. Severus měl pocit děsivého deju vu. Přesně tohle mu řekl tenkrát, když… když… Ale v tu chvíli už na tom nezáleželo, hlavní bylo, že žil. Přitiskl se k Harrymu i k jejich malé kukle a nedbaje na obecenstvo začal vzlykat. Úlevou. Žádné slzy, jen škytavé vzlyky, které se mu bez jeho kontroly draly z hrdla. Ani si neuvědomil, že osaměli, a vlastně mu to bylo úplně jedno. *** Druhého dne se Harry probudil jako zbitý, ale zároveň příjemně unavený. Bolel ho celý člověk, ale jeho mozek do celého těla vysílal signály štěstí a spokojenosti. Zřejmě to jen včera v noci se Severusem trochu přehnali, pomyslel si, když ho při protahování bolelo snad vše od pasu dolů. Spokojeně se podíval přes rameno na svého přítele, který stále ještě spal na své straně postele. Harry se pro sebe ušklíbl. Miloval, když dokázal Severuse utahat do stavu, kdy spal déle než on. Shodil nohy z postele, i když jeho tělo proti tomu pohybu dost protestovalo. Za marného vzpomínání na to, co v noci prováděli, odťapkal do koupelny. Jeho močový měchýř o sobě dával vědět, jako kdyby do něho někdo nalil láhev vody. Rozhodně však nečekal na scenérii, na kterou narazil, když vpadl do koupelny. Tekoucí vodu zaslechl už přede dveřmi, ale třeba jen zapomněli utáhnout kohoutek. Když se k tomu ještě přidal podivný sténavý a dokonce několikahlasný sténavý zvuk, snad ho i něco mělo napadnout. Jeho stále spící mysl však nebyla připravena na tři nahá těla, která se k sobě tiskla v jeho sprchovém koutě. Ještě že se Severusem uhádal to mléčné neprůhledné sklo. „U Merlina, Neve…!“ ozvalo se zasténání. „Ááááách...“ Vykulil oči, ale koutky mu zacukaly. „Nerad ruším, ale můžete mi vysvětlit, proč si to vy tři rozdáváte v MOJÍ koupelně?“ nadhodil Harry, i když v jeho hlase zazníval spíš humor, než naštvání. Věděl, že když to na člověka přijde a jde to, tak se tomu nedá bránit, ale přesto nechápal, kde se vzali u něho v domě. Tři těla zkoprněla, než se zástěna posunula a vykoukla Hermionina roztřepaná, mokrá a zrudlá hlava. „Harry?“ vydechla překvapeně. „Harry!“ A dřív než se nadál, měl to nahé dívčí tělo obtočené kolem sebe. Ruce kolem krku, nohy kolem pasu. Držela se ho jako klíště a něco nadšeně vřískala. Nahotu vzal ďas. „Mio?“ „Ty žiješ! Já jsem se o tebe tak bála!“ „Proč bych neměl…? Co se…?“ nechápal, ale nějak neměl sílu kazit její očividně nadšení. I když ho nechápal. „No Hermiono!“ ozvalo se nevrlé vrčení ze sprchového koutu, odkud vykukovaly dvě hlavy, ale naštěstí zbytek těl zůstával zakrytý. Harry nemusel vidět všechno. Dívka si jich nevšímala, jen vtiskla kamarádovi velkou mlaskavou pusu na tvář. „Taky tě mám rád, Hermiono, ale brzy asi udělám loužičku.“ Pustil dívku na zem, zakouzlil kolem sebe alespoň malé kouzlo na soukromí a udělal v tu chvíli nejkrásnější věc na světě. Alespoň tak mu to připadalo. Když se pak konečně otočil od umyvadla, kde si myl ruce, k ostatním, měli už na sobě všichni alespoň kalhoty, zřejmě přivolané kouzlem. Hermiona přidala i přiléhavé tričko na ramínka, ale přestože už i Neville a Draco byli do pasu svlečení, jejich mokrá těla úplně křičela erotičnost předchozího okamžiku. Harry si je změřil s úšklebkem, Neville se stále červenal jako přistižený školák, zatímco Malfoy se tvářil jako pán světa. No, moc mu to nešlo. „Příště si dejte na dveře alespoň ceduli Nerušit, jasný?“ nadhodil Harry. „A jestli budete hledat další zajímavá místa, kde jste to ještě nezkoušeli…? Naši ložnici raději vynechte.“ Draco se ušklíbl, i když zbylí dva hleděli na rozcuchaného mága trochu nejistě. „Harry, jsi v pořádku?“ vrhla se za ním Hermiona, když chtěl odejít. „Jasně, proč bych neměl být?“ „No,“ vrhla rychlý pohled po svých milencích, „včera to vypadalo, že tě porod hodně vyčerpal.“ Uchechtl se. „Porod?“ Na vteřinu ho napadlo, že se jeho přátelé pomátli, ale ta myšlenka byla v okamžení pryč. Ano, měl v noci podivný sen o tom, že se mu podařilo otěhotnět, rozešel se se Severusem, a potom se jeho magie vzbouřila a… … bolest… … magie šílí… … drtí mu snad každý pór v těle… … křičí… … nikdo nepřichází… … Severusi, kde jsi?... … tělo se rve na kusy… … křičí… ... Severusi!... … nekřičí sám… … oči… … vnímá jenom oči… … unavené… … černé… … malé… ... dětské... … oči… „Ou, ou… sedni si.“ „Harry, posaď se.“ Drží ho silné paže a usazují ho na záchodovou mísu, jen tam ho jsou schopny jeho roztřesená kolena donést. Hlava se mu motá, myšlenky se plácají páté přes deváté, má pocit horečky, jeho tělo se chvěje, nohy odmítají poslouchat. A mysl jen stěží přijímá dar, který mu magie dopřála. Jeho… syna. „To nebyl…,“ zašeptá po chvíli, hlas sevřený kdesi v hrudi. „Já mám…“ Zvedl hlavu a setkal se s Hermioninýma starostlivýma očima. „Máš syna, Harry,“ sevřela mu ruce. „Krásného chlapečka. Ty si to nepamatuješ?“ Pamatovat. Jeho vlastní mysl to zřejmě považovala za natolik absurdní, že to přiřadila do sekce snění. Ale u Merlina, vždyť tohle přeci nebyl sen! Odstrčil Dracovu ruku, která ho zřejmě chtěla vyšetřit, a postavil se na nohy. Nohy na vteřinu odmítaly poslouchat, ale nakonec ho přeci jen donesly před dveře ložnice. Vpadl dovnitř, ale nad postelí se zarazil. Když odtud odcházel, měl pocit, jako kdyby v té posteli zahlédl něco, co tam nemělo být, ale jeho spící mysl to plně nezaregistrovala. A přesto tam ležel, zabalený v modrých dupačkách, chráněný kouzlem, aby ho nezalehli, jeho syn. Černovlasý, černooký a stále pořádně zmuchlaný. Ale přesto jeho. Jejich. Skoro vyprskl smíchy, i když mu po tvářích tekly slzy, když ho sevřel v náručí. On, Severus i jejich syn, spolu. V jedné posteli. A on si to snad ani neuvědomoval. Život má skutečně rád ironii. Na rameno mu dopadla dlaň. Draco. „Nech Severuse spát, byl u vás vzhůru celou noc. Ještě v pět hodin seděl na židli a hlídal vás. Pojď, půjdeme dolů.“ Téměř jako v mrákotách se nechal odvést do přízemí. Ze schodů mu naštěstí pomohl Neville, který tvrdil, že se při prvních schodech se svojí dcerou téměř přerazil, a to ji ani nerodil. V kuchyni ho usadili, nabídli mu snídani i kolébku pro malého, ale trvalo poměrně dlouho, než se vzpamatoval natolik, aby byl schopný odtrhnout pohled od toho tvorečka a zcela se probrat. Hermiona poskakovala kolem sporáku, Neville připravil na stůj vše potřebné, zatímco Draco seděl naproti němu a trochu s obavami ho pozoroval. „Už jsi s námi?“ optal se. Harry se trochu oklepal, musel být pár minut mimo. Pohled do kolébky, s kterou lehce pohupoval, ho utvrdil, že se mu to nezdálo. Nic z toho. Ani dnešní ráno, ani včerejší den, ani nejspíš celý ten půlrok předtím. „Jo,“ odpověděl tiše. „Fajn. Nebude ti vadit, když tě vyšetřím, než budeme pokračovat?“ Přikývl. Za celou dobu ho ani nenapadlo, jaktože je vlastně v pořádku. Pomohli mu, nebo to bylo celé jeho zásluha? Vlastně ani netušil. Vyhrnul si tričko, aby měl Draco dobrý přístup, než ho něco napadlo. „A co malý? Nechceš nejdřív vyšetřit jeho?“ „Už se stalo,“ položil mu ruku na hruď, „je to kluk jak buk. Pořádný cvalda, i když vážně nevím, po kom z vás dvou to může mít,“ dodal, než opatrně vklouzl do Harryho těla. Draco zjistil, že tohle ho nikdy neomrzí. I když za ty roky měl s Harryho tělem co dočinění nesčetněkrát, na ten příval magie, která se kolem něho zatetelila, když vklouzl dovnitř, ten si bude užívat zřejmě navždy. Jemně zkoumal všechny životní funkce, jednotlivé orgány, hledal dokonce pozůstatek po těhotenství, nenacházel však nic. Magie se s ním mazlila, nechávala ho nahlédnout všude, kam to jen šlo, ale nikde neshledával nic zvláštního. Tedy téměř. Jedno magické chapadlo se táhlo mimo a… „Ty ho živíš,“ vydechl Draco. „Cože?“ „Ty ho pořád vyživuješ,“ ukázal léčitel na kolíbku. „Proto vůbec nechce jíst, pořád je napojený na tebe. Jako kdybys s ním byl neustále spojený pupeční šňůrou.“ Harry zamrkal a raději se hned přesvědčil, že mezi ním a jeho synem žádná šňůra není. Naštěstí nic nenašel, tedy alespoň viditelně. „A mně se pořád zdálo, že se tvoje magie nějak štěpí,“ pleskl se Neville do stehna. Jako kdyby právě přišel na nějaký zázračný objev. „Děkuji, zlato,“ líbl přítelkyni za snídani. „A jak…? Co s tím mám dělat?“ nechápal Harry. Draco pokrčil rameny. „Ty seš tady mág. Já ani netuším, jak jsi to udělal.“ „No, ale to jsme dva.“ Zahleděl se do kolíbky a lehce syna pohladil po bříšku. Cítil, jak mu v něm tepe srdce a ten pocit byl neskutečný. „A to, že ho krmím, to je nějak špatně?“ „No, pokud chceš, aby na tebe byl napojený dalších 120 let, tak samozřejmě ne,“ odfrkl si Draco, jako kdyby odpovídal na nějakou stupidní otázku. „Ale já vážně nevím, jak mám… jak to mám udělat.“ „Zkus ho nakrmit,“ strčila mu Hermiona do ruky lahvičku. „Třeba to od tebe přijme.“ „Kdes to vzala?“ sledoval nejistě lahvičku. „V noci jsem šla do nemocnice shánět mléko, museli jsme ho zkusit něčím nakrmit, i když nechtěl. Neboj, naučím tě, jak ho připravovat. Ale teď mu to zkus dát.“ Nejistě vyndal dítě z postýlky a položil si ho na ruku, než mu do pusinky začal vnucovat dudlík. Trochu ho to děsilo, ten dudlík mu přišel k těm malým ústům nepřiměřeně velký, ale Hermiona snad věděla, co dělá. „No tak… no tak, malej… buď hodnej… no tak…“ Zpočátku odmítal, ale nakonec se přeci jen přisál na gumový konec lahvičky a začal instinktivně sát. „No vidíš… šikulka. Velkej šikulka.“ „Tak ten nebude po tobě,“ odfrkl si Draco. Ne, dneska nebylo nic, co by ho mohlo naštvat. *** Zašmátral kolem sebe, potřeboval se ujistit, že tam Harry ještě je a spí, než se znovu otočí na druhý bok a usne, jenže… Jenže Harry tam neležel. A nespal. „Harry?“ Postel zela prázdnotou, stejně jako celý pokoj. „Harry?“ Severus vyskočil z postele a se stísněným pocitem se vydal najít svého přítele. Do koupelny nešel a jeho jediným vodítkem se ukázala vůně pečené slaniny z kuchyně. „Harry!“ „Tady je,“ ozval se Hermionin hlas. Přiřítil se do kuchyně a překvapilo ho, jak idylická atmosféra tu panovala. Longbottom postával u linky s hrnkem kávy v rukou, Draco pročítal ranní noviny, zatímco Hermiona s Harrym se nakláněli nad kolíbkou a sledovali jejího maličkého obyvatele. Ten pohled mu shodil kámen ze srdce. Nebo rovnou balvan. Rázným krokem se vydal ke svému příteli, až si Harry nebyl jistý, jestli ho chce obejmout, nebo jednu dobře mířenou vlepit. Nakonec se vlastně nekonalo ani jedno, místo objetí ho popadl za ramena a přitiskl se na jeho ústa. Sice měl Harry v první chvíli pocit, že přišel o nos i zuby, ale to bylo zcela bezpředmětné. Na ničem nezáleželo ve chvíli, kdy se po takové době tiskl k Severusovi, nadšeně ho líbal, jazykem sváděl souboj se svým protivníkem a každou buňkou těla mu chtěl dokázat, jak moc se mu po něm stýskalo. Severus svíral Harryho pas, prsty jedné ruky zabloudil i za pásek od kalhot, zatímco Harry objímal svého milence, vískal mu vlasy a pevně svíral jeho ramena. Rukama bloudil po jeho těle, jako by se chtěl ujistit, že každá část toho krásného těla patří stále jen jemu. „Ehm… ehm…,“ ozval se nakonec Draco. Zaslechli ho, ale vyměnili si ještě několik jemných polibků, než se konečně od sebe odtrhli. Harryho rty oteklé a tváře růžové. A jeho oči zářily jako dvě slunce, které se tetelily v Severusových pažích. „Nezdá se ti, že je tu najednou nějaký vedro?“ zašeptal Neville do ucha své přítelkyni. Dokonce se k ní i trochu přitiskl, aby cítila stav jeho kalhot. Ošila se a trochu zrudla. Taky ji pohled na vášnivě se líbající dvojici vzrušil. Harry ani Severus si jich naštěstí nevšímali. Mladší muž se láskyplně přitulil do vřelé náruče a pevně ho sevřel kolem pasu. „Oh Merline, jak strašně jsi mi chyběl. Tak strašně moc.“ A tak dlouho, napadlo Severuse. Protože to bylo dlouho, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ale u Merlina, ty čtyři měsíce přeci nemohli jenom tak smazat. Nešlo to. Nemohlo to být tak snadné. Nebylo to tak snadné. „Postarali byste se o to na chvíli?“ otočil se na Hermionu a kolektiv a kývl směrem ke kolíbce. Když nikdo nic nenamítal... ne, že by jim dal čas... popadl Harryho za ruku a odtáhl z kuchyně pryč. „O to?“ zopakoval Draco, když si byl jistý, že jsou z doslechu. „Musí si k němu najít cestu,“ bránila Severuse Hermiona. „Najít cestu?“ „Severus s Harrym nebyl, jako vy se mnou. To dítě je pro něj v podstatě cizí. Ale on to zvládne.“ „Jak si můžeš být tak jistá?“ Hermiona se zamyšleně podívala směrem, kterým ti dva odešli. „Viděla jsem, jak se na něj díval, když ho měl prvně v náruči. A první pohled je nejdůležitější.“ Draco jí snad i dal za pravdu, zatímco Neville jí jemně položil hlavu na rameno a zapředl. „Pořád mi přijde, že je tu moc horko.“ V jeho tónu se ukrývalo mnohem víc, než konstatování pokojové teploty. A Hermiona to moc dobře poznala. Zamrkala. „Tady?“ „Proč ne? Harry řekl, že se máme vyhnout jen ložnici.“ 4. A když už je řeč o ložnici. Severus posadil Harryho na postel, zavřel a řádně zabezpečil dveře. Trvalo mu však ještě dlouhou dobu, než se otočil. „Jak je ti?“ zněla jeho první otázka, čímž Harryho dost vykolejil. Zamrkal. „No, docela dobře. Vlastně skoro skvěle.“ Endorfiny stále proudily, i když atmosféra houstla. „Unavený. A ehm... V posledních týdnech jsem toho moc nenaspal. To víš, pořád sebou mlel a… ehm…“ zarazil se. „Prostě jsem toho moc nenaspal.“ Přikývl. „Proč jsi přišel?“ „Neville mě zavolal. Prý měli strach, že...,“ odmlčel se. Nechtěl se zabývat všemi obavami a hrůzami, které ho napadaly, když se sem řítil. V době, kdy Harry trpěl leukémií, jich sdílel až příliš mnoho. „Proč jsi sakra něco neřekl? Někoho nezavolal? Draca! Nebo Poppy! U Merlina, žiješ pár desítek metrů od Bradavic a nebyl jsi schopný kohokoliv zavolat, aby ti pomohl?! Mohl jsi umřít, u všech svatých!“ vztekal se. Ne, zuřil. Křičel na Harryho, jako kdyby byl stále studentem. Jenže víc než hlas se mu chvěly ruce, obavou. Nakonec je musel zabořit do vlasů, aby se uklidnil. „Nemohl jsem,“ špitl. „Jak nemohl?“ „Prostě nemohl. Fyzicky. Nebyl jsem schopný ničeho. Nemohl jsem se pohnout, neovládal jsem ruce ani nohy, jen jsem se svíjel na posteli a prohýbal se v křečích. Já... já... volal jsem tě. Na to jediné jsem se zmohl,“ zašoupal nohama. Šokovaný, tak nějak by se dal popsat jeho pocit. I když i to se zdálo nedostatečné. Nemohl se hýbat? Neovládal svoje tělo? A zůstal tu úplně sám. Kdyby ho tehdy neopustil, určitě by byl poblíž, aby mu pomohl, ale místo toho... Přejel rukou po rámu dveří, který mu náhle přišel velmi zajímavý. „Slyšel jsem tě...“ přiznal. „Tedy, alespoň si to myslím. V noci. Probudil jsem se a... Něco mi říkalo, abych šel za tebou, ale... prostě...“ Nedokázal to vyslovit. Nedokázal říci, že mu v tom jeho hrdost zabránila. Hrdost, která za jiných okolností mohla způsobit Harryho smrt. „Nevyčítám ti to,“ promluvil Harry do ticha. „Prosím tě, přestaň si to myslet.“ „Jak můžeš vědět, na co myslím?“ „Znám tě.“ Severus si odfrkl, jako kdyby někdo mohl o někom říci, že ho zná. I když až příliš dobře věděl, že pokud ho někdo zná, tak je to právě Harry. Stejně jako on znal jeho. Nebo si to před několika měsíci ještě myslel. „Měli bychom si promluvit.“ „Severusi, než řekneš, nebo uděláš cokoliv, já... musím ti něco říct.“ A je to tady, pomyslel si Severus a jen zatnuté prsty na nohou dávaly zdání, jak moc ho ta věta znejistěla. „Já... vím, že v téhle situaci nejsme tvoji vinou, vlastně v tom nejsme tak úplně ani moji vinou, i když na tom mám větší podíl než ty. Chci tím ale říct, že... že...,“ musel se nadechnout, než mohl pokračovat. „Jestli mě teď donutíš si vybrat mezi tebou a malým, tak... tak si vyberu jeho.“ Polkl, i když nechtěl. I to polknutí mu přišlo jako příliš dlouhá prodleva, prodleva, která mohla dát Severusovi čas k odchodu. „Ne že bych chtěl, Merlin je mi svědkem, že nechci. Ale jestli mě donutíš... Nemůžu ho opustit, prostě nemůžu. Ty beze mě přežiješ, on ne. A to myslím do slova a do písmene. Prosím tě, nenuť mě si vybírat.“ Muž střelil pohledem po mladíkovi, který seděl na posteli, stále jen v pyžamových kalhotách a i po těch letech vypadal jako nezvedný školák. Školák, který mu právě oznámil, že ho klidně vymění. Za dítě! ozvalo se jeho racionální já. Věděl, že to je dáno evolucí, že matky staví na první místo svá mláďata a Harry v tuhle chvíli byl vlastně matka. A on otec. Možná. Pokud Harry tenkrát nelhal. A Draco měl pravdu. Poté, co mu mladý léčitel popsal, jak nejspíš došlo k porodu by snad i věřil, že by Harry byl schopen něčeho tak magicky nemožného jako oplodnění bez lektvarů, ale část jeho žárlivého já stále hlodalo, že je přeci mnohem pravděpodobnější, že... „S nikým jiným jsem nebyl.“ „Přestaň s tím!“ utrhl se na něho Severus. Jak sakra ten zmetek může jen tak sledovat jeho myšlenkové pochody! Vždyť on je mistr Nitrozpytu, ne ten kluk! „Přestaň odpovídat na to, co si myslím!“ Harry se na posteli ještě víc schoulil, zatímco Severus dál přecházel po pokoji sem a tam. Nebyl sice Nebelvír, ale to neznamenalo, že nemohl přecházet jako lev v kleci. Váhal. Jeho mysl se bortila pod touhou povalit Pottera do postele a zapomenout na všechny pochybnosti i starosti a snahou vlastního ega zachovat si alespoň trochu důstojnosti. „Proč ho tolik nechceš?“ Severus se otočil, ten tichý dotaz ve svém zamyšlení skoro přeslechl. „Prosím?“ Harry si povzdechl, jako kdyby vážně uvažoval, že se podruhé nezeptá. „Proč tolik nechceš děti?“ zopakoval. „Zkrátka nechci, říkal jsem ti to.“ „To ale není odpověď.“ Severus si odfrkl. „To jsi říkal pořád, že prostě nechceš, ale to přeci, Severusi, není důvod. Není to argument a ty pro všechno musíš mít argument.“ Severus naštvaně rozhodil rukama a vydal se k oknu, aby stál k Potterovi zády a dal tím najevo svůj postoj. „Co je tak hrozný, že mi to nemůžeš říct?“ naléhal Harry. Jenže odpovědi se nedočkal. Dlouhé desítky vteřin hleděl na Severusova záda. Nepotřeboval vědět víc, aby pochopil. „Takže takhle to končí?“ zeptal se nakonec do ticha. Lektvarista se nechápavě otočil. „Takhle se rozpadají vztahy? Není to o tom, že by se lidi neměli už rádi, ale že se... už nedokáží bavit? Že už si nevěří? Nerozumí si? Prožili jsme toho spolu tolik, Severusi, kdy... Kdy se to stalo nám?“ Potter mluvil klidně, ale přesto měl muž pocit, že se mu ten hlásek vtírá pod kůži jak léčivá mast, a poté se zavrtává ještě hlouběji, hlouběji a... Sakra, nemohl ten kluk na něj alespoň křičet? Nepřipadal by si jako takový ignorant. „Budeš mě nenávidět,“ řekl jen lektvarista. Harry se otočil, už se chystal opustit místnost, očividně si neměli co říci. Teď hleděl na Severusova shrbená záda a čekal, jestli něco řekne. Cokoliv! Cokoliv, čeho by se mohl chytit a zachránit jejich vztah. Nebo při nejmenším přátelství. „Když to neřekneš, tak neskončíme o nic líp,“ řekl jen. „Mám strach.“ Nechápal. Z čeho by muž jako Severus, muž, který přežil dvě války v první linii, mohl mít strach? „Strach?“ zašeptal a prosmekl se pod Severusovou rukou, aby mu viděl do tváře. „Ze mě?“ Severus sevřel rty. „Z toho dítěte.“ Harry se nezmohl ani na slovo. „Že mi tě vezme.“ Ani nemrkl. „Což se očividně už i stalo.“ „Cože? Ne, počkej,“ popadl Severus za rukáv. „Severusi, dítě přeci nikdy není konkurencí pro partnera.“ „Je, vždycky. Není větší konkurence, než dítě.“ „Ale...“ „Všechen čas, všechnu péči, starostlivost... lásku... to všechno a cokoliv dalšího, co jsi kdy ke komukoliv cítil, cos cítil ke mně, nic z toho se nevyrovná pocitu, který teď budeš cítit k tomu dítěti. Vždycky to tak je. Budeš se muset rozhodovat, dělit mezi nás pozornost, čas i lásku a dítě bude vždycky vyhrávat. Oprávněně vyhrávat. Budeme na sebe mít míň času, budeme se hádat... po narození dítěte se lidi vždycky víc hádají... a pak si po nějaké hádce najednou uvědomíš, že už mě nechceš, že už mě nepotřebuješ. Což vlastně nepotřebuješ a odejdeš!“ jeho hlas zněl pevně, jako kdyby o tom byl skálopevně rozhodnutý. „A já zase zůstanu sám.“ Harry dlouho hledal řeč. „Ale Severusi, tohle... Děláš jako kdyby se všechny vztahy, do kterých se narodilo dítě, rozpadly. Podívej se na Elien a...“ „Draco říkal totéž,“ přerušil ho. „Že od jejího narození jsou mnohem míň. Více sporů, víc... hádek.“ „Ale pořád jsou spolu. A on Elien miluje a neříkej mi, že ne. Viděl jsem je! “ „Jenže já jsem sobec.“ Jako kdyby to byla ta nejprostší věc na světě. „Nechci se o tebe dělit. Nikdy jsem nikoho neměl, Harry, ani rodinu, ani přátele, milence, partnery... nikoho. Jen tebe. Nechci se tě vzdát,“ zašeptal. Tak tohle byl ten důvod? Strach... z odmítnutí? „Ale vždyť já jsem pořád tady,“ naléhal na něj Harry, když našel ztracený hlas. „A vždycky budu. Severusi, dítě... mezi námi nic nemění. Naopak. Vždyť moje láska... moje partnerská láska je a vždycky bude jenom tvoje. Na tom se přeci nic nezměnilo! CO mám udělat, abych tě přesvědčil?“ Severus sveřepě uhýbal jeho pohledu. „Proč se chceš všeho mezi námi prostě vzdát?“ pokračoval. „Proč to nechceš alespoň zkusit?“ popadl jeho tvář do svých rukou a skoro hrubou silou ho donutil, aby se na něho podíval. „Přežili jsme spolu naši nevraživost, přežili jsme Voldemorta, Malfoye i tu zpropadenou nemoc, proč to všechno teď má skončit kvůli tomu, že mi nevěříš?“ Stále se na něj odmítal podívat. Možná se styděl za vlhké oči, možná nechtěl vidět slzy v těch zelených. „Jak ti mám sakra dokázat, že tě miluju?!“ cedil Harry přes zaťaté zuby. Chtěl dodat i něco ve smyslu ty nevděčnej parchante , ale nedostal k tomu příležitost. Kdoví jak se v další chvíli jeho mandle nadšeně vítaly se Severusovým jazykem. A že to setkání po dlouhých měsících bylo divoké. Stejně divoké jako jejich ruce, které se nezkrotně začaly plazit jeden po druhém a likvidovat vše, co jim stálo v cestě. Naštěstí toho moc nebylo. Pár knoflíčků Severusovy košile a jedna deka, kterou Severus strhl z postele těsně předtím, než do ní Harryho přišpendlil. V Severusových dotecích byla majetnická touha, v těch Harryho touha dokázat mu, že se mezi nimi nic nezměnilo. Že stále prahne po jeho dlaních a po tom úžasně velkém penisu jako tehdy, jejich první noc v Děravém kotli. Tiskl si k sobě tělo staršího muže, jakoby mu vůbec nezáleželo na tom, že mu těžké tělo způsobovalo nedostatek kyslíku. Nebo to snad bylo tím, že byla jeho ústa okupována a pleněna a on neměl sebemenší touhu to změnit? Zasténal, když se Severus odtrhl a začal zkoumat jeho krk. Jedna z jizev po jeho strašných zraněních se táhla od klíční kosti až po ucho a představovala nejen ohyzdnou značku, ale i nespočet citlivých nervových zakončení. A Severus byl natolik prohnaný, aby toho často zneužíval. Laskal ji dlouho a pečlivě, zatímco prsty zkoumal citlivé bradavky. Harry miloval každý dotek, i když strašně toužil po pozornosti i o dvě patra níže. Sjel prsty Severusovi na záda, pod lem kalhot a začal ho jemně škrábat okolo páteře. Lektvarista zasténal. Ten malý zelenooký zmetek věděl, že mu to vysílá mrazivé výboje přímo do ptáka! I když jako kdyby mu tenhle fakt mohl po tolika letech společného soužití uniknout. Však on mu to ještě spočítá. Vrhl se na něho jako sup na svoji nehybnou hostinu. Líbal mu pupík, prsty jemně štípal do bradavek a jazykem škádlil prostor okolo gumy od kalhot. Tak blízko a přesto tak daleko. „Severusi,“ zasténal mladík a vyklenul se proti muži. I když věděl, že to bude k ničemu. Severus byl dokonce takový zmetek, že zvedl hlavu a dlouze se na mladíka zadíval, než si vysloužil pohled zelených očí. „Ano?“ zavrčel sametově, což mělo na Harryho penis ještě zhoubnější vliv. Začal se kroutit. „Prosím.... prosím... vykuř mě...,“ zaskučel. Už se naučil, že pokud se chce někam dostat, musí říci na rovinu, co chce. Nezdálo se však, že by tentokrát tahle žádost stačila. „Pane Pottere, co ten jazyk?“ Mělo to být napomenutí, ale kombinace Severusova hlasu a slova jazyk, který mu stále ještě brouzdal okolo pupíku, byla pro Harryho téměř smrtící. „Můžu říct i horší věci, ty zmetku!“ snažil se vyklenout se proti těm ústům, které ho každou noc ve snech přiváděly k šílenství, ale bledé ruce ho držely pevně. „Severusi...“ „Například?“ „Nenávidím tě!“ „Ou, skutečně...?“ zapředl Severus a jeho prsty zabrouzdaly za gumu kalhot, aby polaskaly ty pevné půlky a konečně zajely do rýhy mezi nimi. Ten dotek rozechvíval a mrazil. „Severusi,“ vydechl, jeho břišní svaly sebou škubly. „Jestli... jestli... jestli...“ musel polknout, aby ze sebe něco vymámil. „Udělám se do kalhot.“ Starší muž se ušklíbl. „Pane Pottere, vy děláte, jako kdybyste několik let žil jako mnich.“ „Čtvrt roku, ty ignorante,“ zavzdychal Harry a snažil se sám vyjít vstříc těm vtíravým rukám. Cokoliv, co by ho dovedlo k uvolnění. Severus se na vteřinu zarazil. Přes čtvrt roku byli od sebe. Čtyři dlouhé, předlouhé měsíce odloučení. Ve kterých on sám přetáhl dva kolegy na Cambridgi a užil si jednu ruční práci s chlápkem v nedalekém baru. Bylo snad možné, aby Harry za celou tu dobu...? Ani jednou...? Ani jedinkrát...? Jako Alex Johnson měl otevřený celý svět. Tak proč by...? Jistě, byl těhotný, ale i to mohl zakrývat vlastní magií, tak proč... Protože tě miluje, ty ignorante! křičela na něho vlastní mysl. Ano, za ta léta se přesvědčil o tom, že ho jeho partner miluje, ale nikdy si nemyslel... Sex přeci neměl s láskou nic společného, to si mohli myslet jenom... Nebelvíři. A jeho přítel byl jejich prototypem. Draco měl pravdu, tohle prostě neměl v povaze. Ne, on určitě nikoho jiného neměl. „Severusi!“ zavzlykal mladík. Stál na hraně, takový kousíček... proč ho ten chlap tak mučí?! Jediným pohybem mu stáhl kalhoty a pevně vtáhl jeho penis do úst. Žádné škádlení, žádná předehra, jen sání a palec pravé ruky opřený za šourkem o hráz. Harry sebou cukl, překvapením i vlnou rozkoše, která ho přelila. A potom už byl ztracený. Nezáleželo na tom, jestli se ztrapní. Snad i chtěl Severusovi dokázat, že pro něho byl on celou dobu ten jediný. V další chvíli mu totiž explodoval do úst a vystříkal ze sebe vše, co se v něm za ty měsíce nahromadilo. Všechno zoufalství i vášeň. A že toho bylo. Měl pocit, že ze sebe musel dostat vše včetně části energie i svalů, jinak nebylo možné, aby se cítil tak neskonale vyždímaný. Do morku kostí. Ale šťastný. Ucítil, jak mu ruka odhrnula vlasy ze zpoceného čela. Nechápal, jak se mohl tak splavit, když na tom celém neudělal vlastně nic. Všechno oddřel Severus. Měl by mu jeho péči vrátit, ale i ruka, kterou před sebe natáhl, aby se muže dotkl, působila jako končetina gumového panáka. Severus si ji naštěstí jen položil okolo boku a přitáhl si Harryho hlavu k sobě na rameno. Do vlasů vtiskl polibek. Harry vypadal spokojeně, i když lektvaristu trochu děsila jeho neaktivita. „Jsi v pořádku?“ zašeptal starostlivě. Zamručel, odpověď se zdála příliš složitá. „Unavený,“ dostal ze sebe. „Šťastný,“ dodal ještě, ale to bylo nejvíc. I tak to vyznělo spíš jako zahuhňání. Severus ho k sobě těsněji přitiskl a trochu vševědoucně se ušklíbl, už se mu dlouho nestalo, aby jediným pokusem mladíka takhle vyšťavil. Zatím očividně nepatřil do starého železa. Ještě chvíli hladil Harryho po zádech, než se odvážil odtáhnout. „Harry, měli bychom se vrát...“ Zbytek věty mu odumřel na rtech, když si uvědomil, že jeho společník zcela bezostyšně usnul. A nebyl to takový ten lehký krátký spánek na nabrání síly, podle chvějících se víček Harry spal tvrdě. S trochu svíravým pocitem si Severus uvědomil, že ještě před několika hodinami se strachoval o Harryho zdraví, včera touhle dobou zřejmě prožíval neskutečně těžký magický porod a on se na něho prostě vrhnul a očividně z něho vyždímal zbytky sil. Neochotně se vymanil z mladíkových paží a podstrčil místo sebe polštář. Potom upravil Harrymu kalhoty, aby guma pyžama netlačila na citlivá místa, a řádně ho přikryl. Dokonce si dovolil i rychlý polibek, než se odtáhl a opustil místnost. Bylo třeba vyřešit ještě jeden problém. *** „Kde je Harry?“ ozvala se Hermiona trochu s obavou, když se Severus vrátil sám. „Spí.“ Nadechla se k další otázce, ale když si všimla Severusovy nakřivo zapnuté košile a zarudlých tváří, raději ji rychle spolkla. „A kde je Draco s Nevillem?“ vrátil jí otázku. Trochu si poposedla na židli, tváře jí zrudly a ona se snažila ze všech sil, aby se muži nemusela dívat do tváře. Lehce si odkašlala a střelila rychlým pohledem k posouvacím dveřím do obývacího pokoje, aby se přesvědčila, že jsou zavřené. Její pohled naneštěstí nebyl dostatečně nenápadný. Severus si ho všiml a trvalo mu jen dvě vteřiny, než si domyslel zbytek. „V našem obýváku?!“ vydechl napůl překvapeně a napůl naštvaně. Hermiona zrudla, pořád byly věci, ve kterých si připadala jako školačka. „V Potterově obýváku,“ ozval se ode dveří rozcuchaný Draco, který si akorát přes hlavu natahoval košili. „A ten řekl, že mu to nevadí, pokud se vyhneme ložnici,“ dodal šibalsky, než se natáhl k Hermioně a políbil ji. „Čeká na tebe.“ Na jednu stranu měla chuť říci, že teď už tam jít prostě nemůže, ale na druhou stranu byla touha dostat se ze Snapeova dosahu silnější. „No běž,“ lehce ji Draco štípl do zadku a poslal ji tak pryč. Neville měl ve zvyku ji přes něj vždycky plácnout, ale to Dracovi stále připadalo příliš vulgární. Na Malfoyova dědice. Severus se mračil jako podzimní nebe. „Taky byste se mohli trochu krotit.“ „Hele, hele... podle plánu jsme teď měli všichni tři ležet v posteli na Ibize a nevidět z jejích památek ani ň. Jen díky Nevillově umanutosti jsme tady a staráme se o ty tvoje dva chlapáky. Nebo bys snad chtěl, abychom se včera sebrali a vůbec se tu nestavovali? Víš, jak by to dopadlo?“ Nevěděl a rozhodně to vědět nechtěl. „Tak nám dopřej trochu toho uvolnění,“ dodal Draco a sáhl do lednice pro pivo. Za ten výkon si zasloužil trochu odměny. Severus se místo toho sehnul nad kolíbkou, každou ruku opřel o jeden dřevěný bok a hleděl dolů na spící dítě. Přemítal. „Můžu udělat test otcovství, kdybys chtěl,“ ozval se blonďák do ticha. Povzdechl si. Samozřejmě, že ho takhle možnost napadla, ale... „Když ho udělám a bude negativní, budu se nenávidět, že jsem tomu zmetkovi věřil,“ zabručel. „A když bude pozitivní, budeš se nenávidět, žes mu nevěřil.“ Severus přikývl. „Přijde ti užírání se pocitem nejistoty lepší? I když pravda, Potter je příliš velký Nebelvír, než aby tě podvedl. I když musím říct, že s tou prdelkou by na to rozhodně měl.“ „Snažíš se mi pomoct, Draco?“ zavrčel Severus. „Protože to ti zatím moc nejde.“ Zvedl ruce v ochranném gestu. „Znáš ho líp než já, měl bys to vědět sám. A vůbec, co já tu vůbec dělám, že si tady ten svůj malej klon můžeš pohlídat sám. Jdu si užít trochu dovolený,“ dodal šibalsky u dveří k obýváku. „Můj klon?“ „Hermiona říká, že ti je strašně podobný. I když nevím, já to nevidím a takovou smůlu bych mu nepřál.“ Měl chuť po něm něco hodit. „A mimochodem, nebylo by od věci mu vymyslet jméno,“ objevila se ještě Dracova hlava, než hůlkou vyčaroval nápis NERUŠIT! a zmizel za dveřmi. Severus musel dlouze vydechnout a napočítat do pěti, aby se uklidnil. Dobře, taky se jednou s Harrym neudrželi a trochu těm třem zaneřádili kuchyňský stůl, ale vážně se mu nezamlouvalo, že si udělali z jejich obýváku šmajchl-kabinet. I když vlastně to byl spíš Potterův obývák, on odtud přeci odešel... ale znamenalo to teď, že se může vrátit zpátky? A chce se vůbec vrátit zpátky? Znovu se opřel o strany kolíbky a dlouze se zahleděl na dítě pod sebou. Stále schoulené do prenatální polohy, ne příliš hezké a ne větší než jeho dlaně. Černovlasé a... opravdu mu bylo podobné? Jeho srdce a mozek příliš nevěděly, co si počít. Na jednu stranu by nejraději zapomněl na celý ten půlrok předtím, přitáhnul sem zpátky všechny svoje věci a pak se vydal nahoru, kde by Pottera umiloval k smrti. Jenže jeho druhou část stále trápily pochybnosti. Dokáže se přenést přes tu nejistotu ohledně otce dítěte? Dokáže se přenést přes chuť udělat test otcovství? A dokáže se někdy srovnat s tímhle? Pohled mu padl na dítě. Necítil k němu žádnou lásku, ani otcovský cit. Ochranitelské pudy ano, zvědavost ano. Ale překvapilo ho, že k němu necítí byť jen špetičku odporu. Měl by ho nenávidět, ten prcek v podstatě způsobil, že se jejich dokonalý vztah rozpadl, i když... Ne, tohle na to mrně svádět nemohl. A mohl by ho mít rád? Jemně mu šťouchl do sevřené pěstičky a lehce ho pohladil. Kůže byla neskutečně jemná a teplá. Nevinná. No, rozhodně se o to alespoň pokusí. *** Následující dny byly... podivné. Každý pozorovatel, který by Harryho a Severuse sledoval, by řekl, že se nestalo vůbec nic překvapivého. Zkrátka si dva partneři užívají svého života, Severus se pravidelně zúčastňuje vědeckých konferencí a školní výuky. Zkrátka žádná změna, která by stála byť jenom za půl slova. Ale vždyť změna se přece udála. A velká. Obrovská. Přesně tak obrovská, jako příchod dítěte do rodiny bezesporu je. Jenže v domě v Prasinkách, jako kdyby žádné dítě nebylo. Harry si svého syna bezmezně zamiloval, což ale bylo dáno i tím, že ho dlouhé měsíce v sobě živil. A s každým dnem, kdy s tím mrnětem prožíval další a další strasti, které potkávají každého, kdo se učí být mámou/tátou, se jeho vztah posiloval. Pravidelně ho krmil, učil se ho koupat, přebalovat a rozlišovat, které kňournutí znamená hlad a které značí jenom malého nespokojenou chvilku. Jenže tohle vše platilo jen tak dlouho, dokud se Severus nevrátil domů. Ne, že by prcka nechával o samotě, či ho ignoroval, jako spíše že se snažil tvářit, že tam není nic, co by narušilo jeho vztah se Severusem. Chlapce ukrýval i s postýlkou pod neviditelné kouzlo, pravidelně se ho pokoušel uspávat dřív, než Severus přišel domů a krmení i přebalování probíhalo vždy ve vedlejší místnosti a bez přítomnosti druhého otce. Harry se zkrátka snažil sebevíc, aby Severus přítomnost nechtěného dítěte vůbec nepocítil. Dokonce i v noci se Harry spíše plížil z postele a nikdy, nikdy nepožádal Severuse, aby mu s čímkoliv pomohl. Vlastně se o něm jen málokdy zmínil. A naopak se snažil svému příteli maximálně věnovat, a připravoval mu milostné chvilky kdykoliv to bylo jen možné. Alespoň tak proběhlo uplynulých deset dní, ve kterých Harry odevzdaně vstával a každé dvě hodiny krmil svého syna, aby se mu během dne pečlivě věnoval, zatímco v podvečer hýčkal svého přítele. Dnes však něco bylo jinak. Severus si toho všiml už večer, když Harry klimbal nad svoji připravenou večeří. Naservíroval mu ji sice s chutí, chybělo však nadšení. Stejně jako scházelo při večerním tulení na gauči, při kterém Harry spíše usínal, než aby si péči svého přítele užíval. Nakonec se jen odploužil do sprchy a snad i doufal, že ho to dokáže probrat. Severus si nedělal iluze, věděl, že Harry musí být k smrti unavený. Věděl, kolik sil ho musí stát pravidelné vstávání, všechna péče o syna i neustálá monitorovací kouzla, která na něho užíval, pokud s ním nebyl. Pokud ho před Severusem schovával. Jako třeba právě teď, když se Severus sklonil nad skrytou kolíbkou a zkontroloval malého spícího chlapce, jako to dělal vždy, když se Harry sprchoval. Nebo připravoval jídlo. Nebo v noci zkrátka spal příliš tvrdě na to, aby ho to tiché kňourání vzbudilo. To všechno Severus věděl a snad i trochu chápal, že to Harry dělá kvůli němu, i když Severus nikdy neřekl, že se o malého odmítá starat. Jenže Harry to tak očividně pochopil a Severus byl trochu sobecky zvědavý, jak dlouho to jeho mladý přítel bude zvládat. A chvíle zlomu se očividně blížila. Pohladil chlapce po ruce a opět kolíbku skryl, Harry se právě vracel. „Jsem dneska nějaký unavený, půjdu spát,“ řekl lektvarista a nemohl nepostřehnout, jak se Harrymu ulevilo. Ty jeho kruhy pod očima totiž přímo křičely, jak moc touží jít do postele. Spát. Harry kývl. „Za chvíli přijdu za tebou.“ Neřekl – musím uložit malého, nebo cokoliv v tom smyslu, i když to oba dva museli vědět. Severus přikývl a odešel. Harry se k němu přidal za 15 minut, takže Severus pochopil, že malého určitě nekrmil. Zřejmě jenom připravil mléko na noc a uložil syna do postele ve vedlejším pokoji. V ložnici na sebe jen natáhl pyžamové kalhoty a Severus uvažoval, zda i dneska přijde každodenní sváděcí rituál, nebo Harry uzná porážku a usne. Ale kdepak, mág Potter se nevzdává. I přes očividnou únavu se přitiskl ke svému příteli a jemnými doteky ho začal svádět. Polibky na krk a za ucho byly dostatečně dobré, aby se daly považovat za předkrm vášnivé chvilky. Jako po většinu jejich společných nocí. „Hmmm,“ zamručel Severus spokojeně, než se otočil a přisál své rty na ty Harryho. „Promiň,“ řekl, když se odtáhl, „ale dneska se mnou nic nebude, potřebuju se vyspat.“ Znovu ta úleva a víčka jako kdyby mu sama začala klesat. „V pořádku,“ usmál se na něho mladší a věnoval mu další polibek, než se stáhl na svoji půlku postele… a snad v minutě spal. Severus ho dlouho pozoroval a uvažoval, jak dlouho s ním má ještě hrát tuhle hru. Hru, že nic neví, nevnímá, nechápe. Na druhou stranu musel Harryho obdivovat. Kdyby žil s klapkami na očích a ušla by mu Harryho únava a roztržitost, nevšiml by si, že v domě s nimi žije ještě dítě. Stále bylo příliš malé, aby křičelo, spíše jenom kňouralo, když mělo hlad a Harry si dával velmi dobrý pozor, aby u něho byl dřív, než se rozkřičel. Harry zkrátka dělal vše jako dřív, nic se nezměnilo. Jenže Severus nebyl pitomec, věděl, že se změnilo. Měli dítě. A ano, nebyl z jeho příchodu dvakrát nadšený, dlouze se mu bránil, nechtěl přijít o Harryho ani o život, který dosud měli, ale rozhodně nestál o tohle. O dům z písku, který dřív nebo později spadne. Tenhle stav byl neudržitelný a on jen čekal, kdy to pochopí i Harry. Už skoro přes hodinu ležel v posteli, Severus nebyl zvyklý chodit spát tak brzy. Věděl ale, že kolem jedenácté se Harry buď s výmluvou nebo s největší tichostí plížil pryč, aby malého nakrmil. Dneska ale nevypadal, že by ho vzbudil byť výbuch kotlíku. Potichu se vyplížil z pokoje. *** Když se Harry o půl hodiny později s trhnutím probudil, uvědomil si dvě věci. Jeho mateřský instinkt bil na poplach, že se neprobudil a jeho syn teď někde úpí hlady. A ta druhá věc, Severuse to zřejmě vzbudilo, což taky nemusela být dobrá zpráva. Vyskočil z postele, nakoukl do vedlejšího pokoje a pak se vydal do kuchyně, kde se mu naskytl zvláštní pohled. Vůbec to nebyla pohroma, kterou čekal, naopak celá situace působila až neskutečně idylicky. Severus seděl u stolu s tváří pohrouženou do nejnovějšího Měsíčníku lekvaristy na stole, jednou rukou si podpíral bradu, zatímco tou druhou držel lahvičku s mlékem. Mrňous ji už spíš jen žužlal a přehazoval z tváře do tváře, nezdálo se však, že by s ním bylo jakkoliv špatně zacházeno. Severus pomalu zvedl oči ke dveřím, ale víc mu pozornost nevěnoval. „Doufal jsem, že se nevzbudíš.“ Harry chvilku pomrkával. Stále jeho mozek protestoval proti tomu náhlému probuzení a vůbec celá tahle situace působila spíše snově, než reálně. „Lekl jsem se, že mě neprobudil.“ „Což by se dneska asi i stalo,“ zkonstatoval Severus, „odpadl jsi jak žok.“ Byla to výčitka? Bral to Severus tak, že musel přebírat jeho povinnosti? „Měl jsi mě vzbudit, když brečel.“ „Nebrečel. A proč bych tě měl budit, stejně jsem nespal.“ V tu chvíli chlapec lahvičku už regulárně vyplivl, tak ji lektvarista odložil a vytáhl dítě z kolíbky, aby ho nechal odříhnout. „Udělám to.“ „V klidu, Pottere. Mazej spát, my to zvládneme,“ opřel si syna o rameno a za jemného plácání se opět ponořil do rozečteného článku. „Nechápu to,“ promluvil nakonec Harry do ticha. „Co nechápeš?“ „Nemusíš se o něj starat, jestli nechceš, já…“ „NIKDY jsem neřekl, že nechci.“ Mladík se zarazil. „Za celých těch… deset dní jsi… nedal jsi nijak najevo, že… že máš zájem.“ „Za celých těch deset dní jsi mi v podstatě ani jedinkrát nedal možnost zájem projevit. Dokonce jsi raději letaxoval Hermioně, aby ti sehnala mléko, než abys požádal mě. A to jsem seděl na křesle dva metry od tebe.“ Nebyly to výčitky, jen konstatování. „Ty o tom víš?“ „Samozřejmě, že o tom vím!“ „A proč jsi, u Merlina, nic neřekl!“ „A proč jsi, u Merlina, nikdy nic neřekl ty!“ vrátil mu Severus a ano, byl naštvaný. „Harry, přiznávám, že jsem neskákal radostí, ale od porodu ses choval, jako kdybych byl masový vrah, který toho kluka prokleje, jen co se k němu přiblíží. Dřív bys něco řekl, pokoušel by ses to nějak vyřešit, požádal bys mě o pomoc, ale u Merlina, tys to dítě přede mnou i schovával!“ Harry uhnul, pohledem. Věděl, že má pravdu. Promnul si oči, byl unavený. „Já jsem jen nechtěl, abys měl pocit, že se mu věnuju víc než tobě.“ „A máš pravdu, že kdybych byl slepý a hloupý, tak se ti to podaří,“ přikývl a poklepal dítě po zádech, když si tiše říhlo. „Ale jak dlouho bys to tak chtěl dělat? Než by začal chodit? Než by nastoupil do Bradavic?“ Nebyla to řečnická otázka, čekal na odpověď. „Já nevím,“ přiznal Harry. „Já jsem vážně jen měl strach, že… že když se to tu změní, že odejdeš.“ Severus si povzdechl, ale byl to on, kdo přišel blíž a jednou rukou si přitáhl mladíka do náruče. „Pitomý, pitomý Nebelvír.“ Mladík se zabořil ještě hlouběji do náruče. „Neopustíš nás, že ne?“ „Harry, musel bych být idiot, kdybych nepočítal s tím, že po příchodu dítěte se něco nezmění. A troufám si říci, že nejsem. A k tvé otázce… ne, nemám v plánu tě přenechat někomu jinému. Ani jednoho z vás.“ Harryho oči se rozzářily. A zaleskly se slzami. „Neříkám, že vždy budu milující otec a perfektní partner, ale nehodlám tohle všechno opustit kvůli vlastnímu sobectví. Thomas už se zkrátka narodil, tak to musím vzít na vědomí.“ „Thomas?“ podivil se Harry. „Musíme mu nějak říkat, ne?“ Harry zamrkal. Tématu jména se bránil celou dobu, dokonce i záznam do matriky se pořád ještě někde válel. A skutečně nečekal, že mu jméno vybere Severus a tak spontánně. „No, ale... no… on už má v matrice jméno James. Víš… po dědovi.“ „Ne.“ Severus se zamračil. „Nechtěj po mně, Pottere, abych musel svého syna nenávidět pokaždé, když na něj zavolám.“ Svého syna. Ta dvě slova zněla tak nádherně, že se rozbrečel. Natáhl se nahoru pro polibek a přisál se na ty úžasné rty. „Miluju tě, strašně strašně moc. A nemusíš být dokonalý, buď prostě sám sebou.“ „Protivný a sobecký?“ Usmál se. „Asi tak.“ KONEC Pokud se povídka líbila, nechte zprávičku:) Třeba se někdy dokopu ke 3. pokračování. :) |
