Blesk
Povídky - Harry Potter


Prolog

„Hermiono, sice by to bylo krásný, ale já nevím... je to strašně náročný na schopnosti i na čas a my máme letos OVCE.Už i tak trávím v knihovně všechen volnej čas!“
„Nikdy by mě nenapadlo, Harry, že zrovna ty budeš dávat přednost zkouškám!“ zamračila se Hermiona a zkřížila ruce na hrudi a změřila si svého přítele ne zrovna milým pohledem. Odpovědí jí však bylo jen pokrčení ramen.
Bylo to zvláštní. Od doby, co se Voldemort začal otevřeně drát k moci, se Harry hodně změnil. Přijetí do Řádu mu přineslo nejen spousty povinností, ale také plno starostí! Už nebyl tak rozpustilý a bezhlavý jako dřív... musel se naučit zachovat si chladnou hlavu, používat logiku a hlavně zvážnět. Na dětinské pokusy o hrdinství už tu opravdu nebylo místo.
„Ale, Harry,“ přiklekla k jeho křeslu, „takhle budeš mít výhodu! Víš, co dokázal tvůj otec se Siriusem, když...“
„Hermiono, z Pobertů se stali zvěromágové až po čtyřech letech a my na to máme... možná ani ne rok!“ přesvědčoval ji chlapec. „Bylo by to sice úžasný... vážně... ale já... nemám opravdu čas na to dělat pokusy a zkoušet to! A ke všemu víš, jak pokusy o to, stát se zvěromágem, můžou být nebezpečný!“
„Ale vždyť...,“ zarazila jí jeho náhlá změna v tváři.
„Promiň,“ omluvně zvedl označenou ruku, „volá mě Brumbál,“ a spěšně zmizel v díře v portrétu.
Hermiona si jen povzdechla a otočila se na zrzka. Ten pokrčil rameny a omluvně rozhodil ruce. „Víš, že já ti s tím moc nepomůžu, Hermi. Přeměňování mi nikdy nešlo.“ „No jo no,“ vzdychla.
„Kam jdeš?“
„Musím jít ještě něco dodělat.“
„Tak se měj!
„Ty taky!“

*** O šest měsíců později - Brumbálova pracovna ***

„VRAHU!“ vykřikla Luci Jonesová a se zoufalstvím ženy, která přišla o všechno, se vrhla na Snapea. „Proč? Proč jsi ho zabil? Bylo mu sotva třicet, tak proč?! Řekni mi to!! Proč, ty hajzle!“ Chtěla ho chytnout kolem krku a stisknout co nejpevněji… chtěla mu vyškrábat oči... chtěla mu setřít z tváře tu kamennou masku, se kterou je schopen oznámit smrt milované osoby, jako by mu o nic nešlo.
Vlastně... jemu o nic nešlo. Zabil ho... musel!
Žena se po něm už už sápala, když jí od něho odtrhli a odtáhli co nejdál. Ještě chvíli se vzpouzela, ale poté klesla na kolena a jako ovce vedená na porážku se roztřásla ve vlnách pláče.
„Proč...,“ hlesla na pokraji sil. „Proč Mike...?“
V ředitelně nastalo ticho.
Všichni sledovali plačící ženu a Snapea, který stál jako kamenná socha a mlčel.
Harry si říkal, jestli tomu chlapovi třeba náhodou nechybí jeden podstatnej orgán, kterýmu se občas říká srdce. Sice se tvrdilo, že bez něj člověk nemůže žít... ale tím pádem se buď mýlili nebo Snape prostě člověk nebyl....
Tohle přeci jinak nebylo možný! Jak ho mohl zabít, když věděl, kdo to je?! Jak mohl...
Ano, přesně, jak?!
„Přivedli ho včera ráno Smrtijedi,“ přerušil náhle ticho Snapeův baryton, „nevím, kde ani jak ho dostali, ale rozhodně už si s ním stačili dost nehezky pohrát. Jeho výslech jsem měl na starosti já. Udělal jsem jen to, co se po mně žádalo...“
„ZABIL JSI HO!“
„Udělal jsem to nejlepší... co jsem mohl,“ odtušil.
„Mohl žít! Kdybys nebyl takovej bezcitnej hajzl, mohl jsi ho zachránit!“ vřískla na něho Luci.
„Jeho zranění byla neslučitelná se životem.“ Nebylo to obhajování... jen prosté konstatování faktu.
„Jak to můžeš vědět?! Jak?!“ opět se chtěla vytrhnout ze sevření. „Nejsi léčitel!“
„Nemusel jsem být, bylo to víc než zřetelné. Nemohl jsem ho zachránit.“
„Mohl, ale nechtěl! Jsi zrůda! Jen bezcitná smrtijedská zrůda, Snape! Nenávidím tě... slyšíš! Nenávidím tě!“ zakřičela na něj, že to muselo být slyšet na druhé straně školních pozemků.
Její další slova však byla utlumena, když ji její kolegové pro jistotu vyvedli z kanceláře a jediným kouzlem omráčili. Potřebovala se vzpamatovat a tohle jí rozhodně nepřidalo. Kingsley ji zvedl do náruče a odnesl na ošetřovnu.
V místnosti se rozhostilo podivné ticho. Brumbál si lehce tiskl tvář do dlaní, Harry mlčky sledoval, co se bude dít, zatímco Snape jen netečně čekal.
„Bylo to nevyhnutelné, Severusi?“ ozval se konečně Brumbál unaveným hlasem a zvedl k němu ještě unavenější oči.
„Jak už jsem řekl, když se dostal ke mně... jeho zranění už byla příliš vážná.“
„Třeba by se daly ještě vyléčit, proč jste to nezkusil?!“ ozval se Harry ne zrovna příjemně. Od doby, co ho Brumbál začal brát na rady a cvičit na sobě rovného, se Harry hodně naučil. A taky už se rozhodně nebál téhle osoby, které sice z nějakého důvodu musel věřit, ale rozhodně jí nedůvěřoval.
„Pottere, kdyby se ke mně dostal polomrtvý a odcházel nadšený jak hypograf v říji, asi by Pánu zla došlo, že není něco v pořádku!“ zavrčel Snape. Nesnášel, když si na něj tohle předčasně vyspělý mládě vyskakovalo.
„Takže přiznáváte, že ta zranění šla vyléčit!“ chytl se Harry jeho slov. „Přiznáváte, že jste se o to ani nepokusil!“
Snape se zarazil. „Kdybych ho nezabil já, tak to udělá někdo jiný!“ řekl nakonec skrz zuby. „Tohle nemůžete pochopit, Pottere!“
„Dokážu pochopit víc než si myslíte!“ oplatil mu Harry stejnou mincí a propaloval se se Snapem vražednými pohledy. Dlouho oba mlčeli. „Ani jste se nepokusil ho zachránit.“
„O tom, co jsem zkusil a co ne, se Vám nemusím zpovídat, Pottere!“
Harry se už už chtěl nadechnout k odseknutí, ale Brumbál ho přerušil.
„Harry, nech toho! Tohle ať si profesor vyřídí se svým svědomím,“ klidnil ho.
Ušklíbl se a odfrkl si. „Svědomím?“ otočil hlavu od Brumbála ke Snapovi. „Žádný nemá!“
Jeho profesor nakrčil čelo ještě víc než obvykle, ale mlčel.
„Jsem rád, Snape, že mezi sebou máme někoho jako jste vy,“ pronesl poté a profesor zvedl překvapeně obočí. „Pochybuju, že bysme mezi námi našli na špeha ještě jednu takovou bezcitnou svini jako vás!“ a s posledním slovem se otočil a bez rozloučení opustil místnost.
Jako prvně i tentokrát nastalo ticho.
„Opravdu by nepřežil?“ odvážil se Brumbál zeptat.
„Albusi,“ zavrčel Snape a jeho hlas zněl dost naštvaně, „už tohle dělám docela dlouho a věřte mi, že dokážu docela dobře odhadnout, kdo má a kdo nemá šanci přežít... nebo přesněji, koho nechají a koho nenechají žít!“
„Říkal jsi, žes ho měl vyslechnout, tak proč jsi to neuděl?“
Profesor lektvarů se pomalu narovnal a probodl svého nadřízeného tvrdým pohledem. „Máte pravdu, měl jsem z něho jen vymlátit pár informací a potom ho nechat na pospas ostatním Smrtijedům, co mně po něm bylo?“ nadhodil jízlivě. „Určitě by si s ním zase rádi pohráli. Párkrát by ho zbili, znásilnili a potom ho třeba zase hodili do sklepení mezi hladový krysy! Přál bych Vám to někdy vidět... ten pohled, když ho pomalu ožírají až na kost, odtrhávají z něho kusy masa jako z prasete při zabíjačce a on ještě křičí bolestí,“ zasyčel do ticha a Brumbálovi přejel po zádech bezděčně chlad.
Věděl, že tím, že Severuse takhle vyslýchal, mu dával zdání, že mu nevěří. Jenže to on nechtěl. Věřil mu, jen....
„Příště už ho nebudu trápit rychlou a bezbolestnou smrtí,“ dodal jízlivě. „Nač si špinit ruce.“
„Tak jsem to nemyslel, Severus. Věřím, že jsi udělal to nejlepší, co jsi mohl a... děkuji ti za to. Za to, že netrpěl,“ přerušil jeho další slova ředitel. „Jen... nezasloužil si umřít,“ dodal tiše.
„A kdo si zaslouží?“ nadhodil Snape šeptem a narovnal se. „Pokud dovolíte? Dva dny jsem nespal,“ mírně se uklonil a vydal se ke dveřím z téhle strašné vyslýchací místnosti.
Jeho ruka už držela kliku, když ho Brumbál ještě jednou zavolala zpět.
„Severusi, vím, že to pro tebe nebylo snadné. Nechceš si o tom promluvit?“ zeptal se ještě stařec, i když mu odpověď byla zřejmá hned od začátku. Nikdy s ním nemluvil... nikdy neřekl nic víc než musel... nikdy se s nikým nebavil... nikdy se nikomu nesvěřil... Vždycky to uzavřel v sobě a pomalu se tím nechal sžírat...
„Není o čem,“ odvětil jen a zmizel dřív, než si ho Albus mohl opět zavolat.
Brumbál jen sevřel víčka a svěsil hlavu. Další nevinná oběť týhle války... další padlý Snapovou rukou!
Další hluboký zářez do Severusovy už tak dost zubožené duše...
„Chlapče, kolik jich můžeš ještě vydržet...“

Několik chodeb dál vyprávěl Harry svým přátelům, co se před chvílí odehrálo v ředitelně a neopomněl u toho na Snapea řádně nadávat... o kus dál ležela na ošetřovně zubožená žena... a o mnoho pater níž bublal v kolíku podivný lektvar...

Komentáře

>>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek