Blesk
Všechno zlé...


Kapitola 37. - …když to jde složitě

Ginny se nejistě otočila a zaposlouchala se do ticha chodby. V jednu chvíli měla pocit, že ji někdo sleduje, ale zřejmě se jí to jenom zdálo. Pevněji sevřela vzkaz, který svírala v ruce, a po špičkách pokračovala v cestě. Přišel jí odpoledne v podobě vlaštovky z papíru. Sledovala ho, jak připlachtil vzduchem a potom jí jemně žďuchl do hlavy, než skončil na učebnici dějin před ní.
Nechápavě se rozhlédla, netušila, kdo by jí něco podobného posílal. Rychle ho však schovala pod lavici, aby ho nezahlédly nechtěné oči. I když u Binnse asi nehrozilo, že by si něčeho takového všiml. Bez jediného zašustění ho rozbalila.

Má hnědooká krásko,
rád bych se s tebou dnes večer sešel. V osm večer na schodech k astronomické věži.
Tvůj tajný ctitel


Samozřejmě, že to z počátku považovala za nějaký hloupý vtip a zcela očividně vzkaz zahodila, aby to viděl každý, kdo by mohl být odesilatelem. Při odchodu ze třídy se však pro tu zmuchlanou kuličku přeci jen sehnula a skryla do kapsy. Strávila dlouhé hodiny sezením na posteli, zatímco sledovala ten podivně krátký a zneklidňující vzkaz před sebou. Musel to být někdo z jejího okolí, jak jinak by věděl, že má hnědé oči.
Něco ji na tom lákalo, něco malého nepatrného, jako zvědavost, komu padla do oka. Jen tohle zjistit, nic víc vědět nepotřebovala, jen… tohle.
Pohrávala si s pramínkem vlasů, zatímco sledovala to písmo na papíře. Nikoho jí nepřipomínalo, a to jí zneklidňovalo ještě víc. V jednu chvíli ji napadlo, že by to mohl být Harry, ale co ten by tu dělal? Ano, věděla, že tu byl před několika dny, u ředitele. O tom jí i psal, ale kdyby tu zůstával déle, určitě by se zmínil. A ke všemu tohle nebylo jeho písmo.
Znovu se zahleděla na řádky a nakonec vzkaz strčila do kapsy. Ať jí odpustí, ale přeci snad má právo na trochu té zvědavosti. I když třeba jenom proto, aby onomu tajnému ctiteli vysvětlila, že nemá zájem.
Teď však procházela prázdnými chodbami a uvědomovala si, že možná udělala chybu. Na otočení zpět už bylo pozdě. Pod schody u astronomické věže však byla sama. Rozhlížela se sem a tam a doufala, že se někdo objeví, všude okolo však panovalo ticho.
Podívala se na hodinky.
Bylo několik minut po osmé. Ne dost na to, aby už odešel, ale ne zas tak málo, aby tu ještě nebyl. Začala ji přepadat nervozita, jestli to celé nebyl jen nějaký vtip. Pěkně pitomý vtip, třeba na Malfoye by něco takového sedělo. Jenže ten už v Bradavicích přeci dávno není, tak kdo…?
V další chvíli chtěla vykřiknout, to ty paže, které ji popadly. Jedna kolem pasu, druhá přes ústa. Začala sebou mlít a měla chuť to tomu útočníkovi pěkně vytmavit. Ne nadarmo měla šest bratrů, kteří jí dali nejednu dobrou radu, která místa na mužském těle nejvíc bolí. Než se však stačila ohnat a vrazit neznámému první ránu, ozval se jí i ucha známý hlas.
„Už jsem si myslel, že nepřijdeš.“
Zamyslela se, jestli ten hlas patří skutečně tomu, kdo myslí, ale když jeho stisk povolil, ujistila se, že to je on. „Harry! Co tu…?“
„Pšššš…“ Položil jí prst přes rty. „Pojď, pojď za mnou.“
Nestačila se zeptat ani kam, když ji začal táhnout chodbami pryč. Ale ne školními chodbami, ale těmi tajnými. Nejdříve jakousi temnou úzkou chodbičkou, potom po dlouhém schodišti a nakonec přes halu do dalšího průchodu a jím ještě o kousek dál.
„Harry,“ vydechla dívku zadýchaně, „kam mě to…?“
Znovu jí utišil, než vykoukl na chodbu a protáhl ji do dveří na druhé straně. Teprve když za nimi zavřel dveře jakéhosi pokoje, vydechla.
„Harry, kde…?“
Ani tentokrát jí však nebylo přáno zeptat se. Její rty totiž v zápětí nahradil vlastními ústy. Takové přivítání rozhodně nečekala. Dokonce měla na chvíli chuť ho odstrčit a tvářit se alespoň trochu odtažitě, ale nakonec si řekla, že to může počkat. Vracela mu jeho polibky a užívala si společnou chvíli.
Nakonec ji přeci jen pustil. Poslední polibek na rty a silné objetí.
„Co tu děláš?“ zopakovala konečně svoji otázku.
„Kontroluju, jestli mi tu jsi věrná,“ neodpustil si lehké rýpnutí. Bylo to míněno jako vtip, i když kdesi uvnitř to myslel vážně. Popravdě tak trochu doufal, že na jeho dopis mu přijde jen odpověď, že je zadaná a nemá zájem. Skutečně však nečekal to, co mu Ginny v další chvíli naservírovala.
„A já něco takového slíbila?“
Zamrkal. Samozřejmě, že nic takového neslíbila, ale… nebylo to logické? I když na druhou stranu… vždyť oni si vlastně skutečně nic neslíbili. Neřekli si vlastně vůbec nic. To, že spolu strávili v jedné posteli společnou noc, ještě zřejmě neznamenalo základ dobrého vztahu. Nebo jakéhokoliv vztahu.
Dívka poznala, že ho dost znejistěla a musela uznat, že takhle vykolejit zachránce světa, je pohled pro bohy. Nechtěla ho však víc dráždit, jen se rozhlédla kolem. „Kde to vůbec jsme?“
„V mých pokojích.“
Nechápala. „Prosím? Ty jsi… profesor?“
Zasmál se. On a profesor, to by to dopadlo. Nedokázal si poradit snad ani se sebou, natož aby měl odpovědnost za dalších třicet studentů. „Ne, chraň Merlin, to ne. Jsem jen další z ubohých, týraných a mučených studentíků.“
„Ty a ubohý týraný studentík, to u… Počkej, cože?“ zamračila se, když si náhle uvědomila, co řekl. On je student? Ale jak to?
„No, je to prostý. Neudělal jsem OVCE, vždyť jsem na ně chyběl. A protože je vzdělání základ života, tak jsem se rozhodl,“ Pod Severusovým hrubým nátlakem. „si dokončit vzdělání. Napsal jsem Brumbálovi a ten mi zařídil osobní vzdělávací plán do konce roku. A protože jsem jako studující rodič ve složité situaci,“ vzal dívku za ruce a pozadu ji táhnul hlouběji do svého nového příbytku, „mám až do konce roku k dispozici tohle malé království.“
Ginny se rozhlédla okolo. Jeden pokoj, který by se dal nezvat obývacím, jedny dveře, za kterými viděla rozloženou a rozhrabanou postel a ještě jedny vedoucí do… že by vlastní koupelna?
„A nás se musí tisknout šest holek v jedný ložnici,“ postěžovala si na oko.
„No, ty už muset nebudeš,“ zašeptal jí do ucha, když jí držel zezadu kolem pasu a lehce s ní pohupoval za strany na stranu. „A jelikož si McGonagallová myslí, že jsem šťastně zadaný gay-man, myslím, že by neměl být problém ji přesvědčit,“ šeptal jí do ouška, „aby ti povolila několik příjemných nocí strávených v mých komnatách.
„Nejdete na to trochu zhurta, pane Pottere?“ otočila se přes rameno. „Upozorňuji, že nejsem ohřívací láhev, která bude zateplovat postel.“ Vymanila se z jeho objetí, aby se vydala na prohlídku celého apartmánu a neměla ani ponětí, jaký zmatek v Harrym vyvolá.
„Co?“ Popravdě v první chvíli vůbec netušil, o čem to mluví. Jaká ohřívací láhev? A potom mu to došlo. Ona si myslí, že ji chce jenom do postele! „U Merline, to ne… Ginny, to ne!“ popadl ji za ruku, až ji trochu vyděsil.
„Co ne?“
Chvíli na ni hledět a pokusil se najít ta správná slova, aby nepůsobil jako absolutní idiot. „To… není tak, jak si myslíš.“
„A co si podle tebe myslím?“
„Že tě chci jen… na sex.“ Řekl by tohle před půl rokem? Ne. Ani tuhle větu, ani tuhle formulaci. Řekl by do postele, na vyspání se spolu, ale neřekl by na sex. Tuhle terminologii mu do hlavy vtloukl Severus. On a to jeho neustálé předstírání, že vůbec nechápe, o čem je řeč.
„A nechceš,“ usmála se na něho zrzka svůdně a obtočila mu ruce okolo krku.
„Ne, ne, ne… bránil se vehementně. Nevěděl přesně, o co tu jde, ale popravdě byl dost zmatený. Dokázal rozpoznat podstatu problému mezi Severusem a Alison, ale ve vlastních vztazích očividně dost plaval. „Já jen… chtěl bych být s tebou. Teda, abys ty byla tady. Ale jenom spát… nemusíme přitom spolu… no…“
„Milovat se?“ napověděla mu s úsměvem.
Harry sice přikývl, ale pokoušel se přitom dívat se někam jinam. Tohle slovo mu přišlo až podivně intimní, a přitom to pořád bylo jenom pitomé slovo.
„Víš, že když se takhle červenáš, vypadáš strašně roztomile?“
Mohl zrudnout ještě víc? Jo, právě teď. Připadal si jako úplný pitomec. A to, že se mu u toho klepala kolena, mu na důstojnosti taky zrovna nepřidalo.
Zrzka se jen šklebila. V přivádění zachránce kouzelnického světa do rozpaků bylo něco neuvěřitelně… opojného. Jako pocit, že nad tímhle mladým mužem má navrch. A i když o nic takového vlastně ve svém životě nestála, cosi uvnitř příjemně hřálo. Věděla, že to proti němu nikdy nepoužila, ale přesto to bylo opojné.
„To se mi líbí,“ ukončila nakonec jeho rozpaky a zvedla si jeho tvář k sobě. Lehce políbila. „Ale nejdřív budeme muset McGonagallovou přesvědčit, že v tom učení straaaašně plaveš a já jsem jediná, kdo tě může zachránit,“ ušklíbla se.
I jemu zaplály v očích plamínky, když si ji zvedl do náruče. „To rozhodně jsi, ty liško ryšavá.“

***

„A tys odešel?!“ vykoukl Harry z kuchyně téměř nevěřícně. Po návratu z Bradavic našel doma jen zaraženého Severuse, kterému ihned vytkl, co tam sakra dělá, když má být u Alison. Po hordě komentářů ve smyslu, že mu do toho nic není a ať se do toho neplete, se mu konečně podařilo vydolovat ze Severuse přiznání. Nejen skutečnost, že spolu skutečně strávili noc, (to už Harry stejně pochopil), ale především to, že se hned v zápětí pohádali.
„Tys vážně odešel?!“
„Pottere, co kdyby ses raději věnoval mlíku!“ zavrčel k němu Severus. Udělal by cokoliv, aby s ním nemusel probírat tuhle svoji prohru. Přesně tak to totiž chápal. To, co na chvíli měl, bylo náhle opět ztraceno a kdesi v nenávratnu. Ve chvíli, kdy Alison zmizela v patře, se v něm prali dvě vědomí, ale nakonec musel uznat, že pokud ho tam Alison nechce, a on tam přesto zůstane, bude to ještě nepříjemnější, než by tomu bylo naopak. Spakoval si tedy svých pět švestek i syna a raději urychleně zmizel.
A hned v zápětí toho litoval.
Od té doby vlastně nedělal nic jiného, než se seděl před krbem a zpytoval svědomí. S Rikym ležícím po jeho boku přesvědčoval sám sebe, že žádné podobné dohadování a odsouvání na druhou kolej nemá zapotřebí. Vždyť on vlastně nic nepožadoval, jen se ptal… ale ne, najednou byl on ten špatný. Copak toho chtěl tolik? Vždyť mu šlo jen o to, aby to hovado neměli pořád za zády.
Dobře, mohl to nechat na jindy, než na první společný den, ale…
Riky sebou trhl a kýchl si. Nejenže mu vypadl dudlík, ale snad ho i ten samotný zvuk vylekal. Začal brečet. „Ale no tak…“ natáhl se Severus pro dudlík a vrátil ho nespokojenému dítěti. „No tak… to nic není. To nic.“ S tiše šeptanými slůvky se chlapec uklidnil, jen si pro sebe cosi kňoural. „Hodný kluk… moc hodný,“ konejšil dítě dlaní, i když ta byla téměř větší, než chlapec sám. „Vidíš, však my to spolu zvládneme… sami. Jen sami dva. Vždyť ji nepotřebujeme. Nepotřebujeme…“
„To teda potřebujete!“
Severus skoro nadskočil. Nejenže si neuvědomoval, že to všechno říká nahlas, ale na přítomnost Pottera taky zapomněl jako na smrt. Ten se teď k nim řítil s ohřátým mlékem a s až nechutně rozhodným výrazem. „Alison potřebujeme. Potřebuješ ji a potřebuje ji i Riky!“
„Nevidím jediný důvod proč,“ zavrčel Severus, když si zvedl syna k sobě a nabídl mu dudlík od lahvičky. „Ženských, jako je ona, jsou na zemi tisíce.“
„Které by s tebou vydržely? Ukaž mi dvě“ vstoupil mu do toho Harry, i když se ho lektvarista pokoušel ignorovat.
„ A ke všemu my to zvládneme i bez ní.“
„Ale Riky ne. Nevím, jak ty, ale já bych byl docela rád, kdyby náš syn vyrůstal alespoň v trochu normální rodině. I když normální vlastně není. Takže si buď koukej najít nějakou ženksou, nebo zatni zuby a mysli na Anglii!“
„Pottere, nejste trochu drzý?“ zavelel profesorský hlas.
„Nebo ty snad chceš, aby Riky jednou začal ve škole vykládat, že žije doma se dvěma tatínky, z čehož je jeden národní hrdina a druhý je bude učit lektvary? No nebylo by to úúúplně super?“ dodal naprosto přitepleným hláskem. Věděl, že tím Severuse dorazí, a dokud choval syna, určitě se nebude o nic pokoušet.
Lektvarista měl chuť chrlit oheň. Bohužel si začal uvědomovat, že na tom asi trochu pravdy bude. Zajistit Rikymu normální rodinu bylo to nejmenší, co pro něho udělat mohli. Současný stav, kdy spolu žili oba tatínkové na hromádce, i když spolu vlastně vůbec nežili, byl… divný. Nechápal na tom ale jednu věc.
„A proč bych na tu Anglii měl myslet já?“
„No, jestli chceš… tak já si Rikyho vezmu s největší radostí. Přítelkyni mám, škola za pár týdnů možná bude taky…“
„Počkat, počkat… Pottere, zopakuj to. Hlavně tu první část, tu jsem musel přeslechnout.“
„Že si Rikyho vezmu?“
„Tu potom. O tom, že máš přítelkyni. Neříkej mi, že někdo experimentoval a vytvořil dalšího příslušníka tvého druhu.“
„Už to tak asi bude,“ šklebil se Harry spokojeně.
„Merline, ty to vidíš.“
„Já hlavně vidím, že tobě se to pěkně sype pod rukama. Alison je skvělá ženská, ví o nás dvou i o Rikym a nevadí jí to. A ty se prostě musíš sebrat a utéct!“
„Pottere, co kdyby ses do toho přestal plést.“
„Musím se do toho plést, záleží mi na tobě!“ rozčílil se Harry. „Nebo snad chceš až do konce života bydlet se mnou?“
Severus na to neměl odpověď, především proto, že jeho mozek se zabýval první částí věty. Záleží mi na tobě. Opravdu to řekl? Potter? Dobře, jemu na tom malém spratkovi taky nějakou shodou záhad záleželo, ale popravdě nevěřil, že to bude i obráceně.
„Rozhodně ne!“ pokračoval Harry, který Severusovo mlčení považoval jen za ignoraci. „A Alison je přeci skvělá, neříkej mi, že si to nemyslíš taky. A to s tím jejím manželem… jo, je to kretén největšího kalibru, ale já… já ji vlastně chápu.“
„Prosím!“ vyletěl Severus jako čert z krabičky. Kromě zvednutého tlaku však zapomněl i na takový malý fakt, že stále drží krmící se nemluvě. To se v tu chvíli leklo a v další chvíli…
… se objevilo v Harryho náručí. „Merline!“
Severusovi nezbylo víc, než ukapávající lahvička.
„Vyděsil jsi ho,“ zamračil se Harry, „nesmíš tak křičet.“
I Severus si to uvědomoval. A ke svému i Harryho překvapení tím byl skutečně vykolejený. Faktem, že vyděsil syna natolik, že od něho utekl. Ihned se to však pokusil napravit, když si syna od druhého otce převzal a konejšil v náručí. Teprve, když se malý utišil a znovu se začal věnovat mléku, otočil se Severus zpátky na mladíka.
„Cos myslel tím, že jí chápeš? Snad nestojíš na její straně!“
„Jen jsem se na tom podíval logicky.“
Severus si odfrkl. „To bych chtěl vidět,“ mrmlal si pro sebe.
„Vzpomínáš, jak se malý narodil… a i vlastně předtím… tak kdykoliv tě jenom napadlo, že bych ti Rikyho mohl vzít, jak jsi vždycky spustil hysterák?“
Zamračil se. „To jsem nikdy nespustil!“
Harry to přešel. „A to musím říct, že vztah mezi námi už celkem klapal. Ale ty ne, pořád jsi měl pocit, že kdyby se to dostalo k úřadům, že ti ho vezmou.“
„Samozřejmě! Podívej se na to, kdo jsou v kouzelnickém světě ty a kdo já!“
Harry se zašklebil jako měsíček, Severus mu nahrál, ani nevěděl jak. „Ano, a o to přesně jde. A teď si představ, že jsi Alison a já jsem její manžel.“
„Co to s tím má společného?“
„Hodně. Představ si, že jsi Alison, šup.“
Severu si trochu nadhodil Rikyho a zavrčel: „Představuji, že jsem Alison.“
Mladík se ušklíbl. „Výborně. A já jsem tvůj manžel. Chceš se se mnou rozvést?!“
„Samozřejmě, jsi pěkný hajzl.“ To máš za tu Alison.
Harry to raději přešel. „I když jsem muž s výborným postavením ve společnosti, s dlouhosáhlou čistokrevnou linií, s penězi a kontakty. Zatímco ty jsi nevěrná manželka?“
„To nejde po…“
„Nebo Smrtijed?“ dodal Harry spěšně.
Slova mu zamrzla na rtech. Ten zatracený, zpropadený Potter! „K čertu!“
Raději se od něho točil a položil si syna na odříhnutí, aby nemusel pokračovat v tomhle stupidním rozhovoru. Aby nemusel přiznat, že prohrál. Přecházel sem a tam po pokoji a pokoušel si utřídit vlastní pocity. Ty zděšenou hrůzu, kterou pociťoval kdykoliv, kdy Potter jen naznačil, že by syna chtěl k sobě. Ty noční můry, které kvůli tomu několikrát měl. Tu nejistotu, která ho provázela ještě dlouho poté, co…
„Že já se tu o tom s tebou vůbec bavím!“ neodpustil si po chvíli zavrčení. Skutečně, že se do tohohle rozhovoru vůbec pouštěl.
„Třeba proto, že to chceš řešit, a jediné další možnosti jsou McGonagallová a Albus. Jestli se chceš vypovídat, můžu jim zaletaxovat, Albus ti jistě dá několik otcovských rad.“ Harry přemýšlel, kdy se mezi nimi stal tenhle zvrat. Ještě před pár měsíci by si podobné poznámky ani nedovolil, natož aby si je tak vychutnával. I když kdyby Severusův pohled vraždil, asi už by si moc neužíval.
„Pottere, nenuť mě, abych Rikymu jednou musel vysvětlovat, proč je z něho polosirotek!“ vrčel.
A zase se musí šklebit jako idiot.
„Fajn, dobře… připusťme, že máš pravdu.“
„Mám pravdu!“
„Připusťme!“ stál si za svým Seevrus. „Co mám teď podle tebe dělat? Pochybuju, že se k ní dokážu dostat natolik blízko, abych jí upravil vzpomínky. I když kdybychom dokázali sehrát, že se třeba Rikymu něco stalo a potřebujeme pomoci, možná by se nám mohlo podařit se dostat dostatečně blízko, aby…“
„Co jí koupit kytku?“ přerušil ho Harry klidně.
Severus se zarazil.
„Není to sice tak cool, jak hrabat se někomu v hlavě, ale myslím, že to poslouží stejně účinně…“

Vyznání lásky alá Severus Snape :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek