Blesk
Všechno zlé...



Kapitola 17. - Návrat domů

Trvalo mu dlouho, než se konečně odvážil a zaklepal na vchodové dveře. Nervózně se pohupoval na špičkách a chvíli skutečně uvažoval, jestli to byl dobrý nápad. Na jednu stranu věděl, že nebude odmítnut, ale na tu druhou se stejně obával reakce a přijetí.
„No tak, to zvládneš,“ říkal si pro sebe, „jsi už velký kluk, a tohle tě nebude stát víc, než trochu nepříjemné vysvětlování a ještě víc...“
Ozval se výkřik a třískot hrnců.
Harry se podíval do okna nedaleko vchodových dveří, odkud ho majitelka domu očividně viděla. V další chvíli se však už rozletěly dveře a on byl vtažen do pevného objetí.
„Harry!“
Uffffff.
... a ještě více objímání.
Paní Weasleyová ho k sobě tiskla, že měl co dělat, aby popadl dech. Náhle si uvědomil, že je už o hlavu vyšší než ona, ale to stejně nic neměnilo na tom, že byl svírán jako oblíbená hračka.
„U Merlina, Harry, jsi to skutečně ty?“ odtáhla ho od sebe a hned ho začala zkoumat dotykem. Dělala to vždycky, jako kdyby se chtěla přesvědčit, že je skutečně tady a že je s ním všechno v pořádku. V dřívějších dobách si to však nějak neuvědomoval.
„Ukaž se mi, ty kluku. No, tys zase vyrostl. A jsi pořád jako lunt, kolikrát jsem ti říkala, abys pořádně jedl. A zvlášť když ještě rosteš? A kdes byl tak dlouho, Brumbál nám říkal, že se ti stala... no, nepříjemnost, ale potom o tobě už nikdo neslyšel. Kam ses ztratil? Měli jsme o tebe takový strach, to si ani neumíš představit. Tak povídej!“
Nestačil se ani nadechnout k odpovědi.
„Ty jdeš určitě za Ronem, viď? Tomu se uleví ani netušíš jak, měls ho vidět, chodil jako tělo bez duše. Ale teď tu není. Je na bystrozorském cvičení, vrátí se až o víkendu. A ostatní jsou taky pryč. Artur...“
Bystrozorské cvičení? Takže Ron nakonec dokončil školu a očividně dobře, když se dostal k bystrozorům. Dobře pro něho, vždycky tam chtěl… vlastně víc než já. Aby dokázal všem, že není jen „ten nejmladší z Weasleyů“.
„…a Ginny je v sedmém ročníku, ale to určitě víš. Takže naše poslední dítě v Bradavicích. Popravdě jsem někdy nevěřila, že se toho vůbec dožiju,“ zasmála se matka velké rodiny.
Už v sedmém? No jo, vždyť já už mám být rok pryč. Moje malá Ginny už hold není tak malá a já... já tu jsem, abych se naučil měnit plínky.
„Ale kdybych jim napsala, tak by se určitě ukázali. Alespoň na chvilku. Ron určitě, ten by se utrhl i ze řetězu, aby tě mohl zase vidět. Brumbála skoro ukamenoval, když mu nechtěl říct, co se s tebou děje. Pošlu mu rychlou zprávu, za chvíli tu určitě…“
„Ne, ne,“ zarazil její další vodopád slov, „nepište mu. Já… já jsem přišel za vámi.“
Tohle ji zarazilo. Těkala očima sem a tam a váhala. „Za mnou?“
Přikývl.
„A o co jde?“
Přešlápl, pohled zavrtaný do země. „Jde o trochu… ehm… osobní věc.“
„Osobní?“ nechápala. „Zlatíčko, jestli jde o něco… hodně osobního, nechceš spíš počkat na Artura? Ten by ti možná poradil spíš než já.“
Zavrtěl hlavou. „Ne, nic takového, tohle… s tím mi můžete pomoci opravdu jen vy.“
Ještě chvíli ho pozorovala a nejspíš přemítala, co může chtít zrovna po ní. „No... tak... pojď dál. Jsem já to hloupá, nechat tě stát ve dveřích. Když já jsem tak ráda, že tě vidím,“ pustila ho dál, ale stejně ho znovu objala. Tentokrát to však už bylo láskyplné mateřské objetí. A Harrymu v něm bylo tak dobře.
„Tak, běž se posadit do pokoje. Přinesu čaj a sušenky a všechno mi povíš.“

***

Jak Harry brzy zjistil, paní Weasleyová i celá její rodina věděla, že skončil v blázinci.
Velmi povzbudivé.
I když si nebyl jistý, jestli to řekli i Ronovi, protože ten by to nejspíše nepřekousl. Naštěstí však nikdo z nich nevěděl proč. To jim Brumbál zatajil. Vlastně jim chtěl zatajit i tento fakt, ale ona, jakožto správná matka rodu to z něho vytáhla. Snad i násilím. Harry věřil, že by toho byla pro záchranu svých „dětí“ schopna.
Poslední zpráva však byla, že z léčebny uprchl a od té doby nic.
Čtvrt roku nejistoty.
Nevěděla nic o Severusovi, ani o dítěti a Harry jí to neměl v plánu říci. Tedy ne tuhle verzi a ne teď. Sice by to paní Weasleyová snad i pochopila a její rodina… nebo alespoň někteří její členové… také, ale přesto… nějak se necítil na to, ji zasvětit do téhle části svého života.
Upil ze svého šálku a trochu se ošil. „No, a když jsem se vzpamatoval, tak jsem se vrátil na jedno místo a zjistil jsem... no... ehm...,“ poposedl na lavici, „…no... zkrátka jsem zjistil, že… že… že ze mě bude otec,“ dostal ze sebe a z nějakého důvodu si připadal neskutečně trapně. Jako dítě, které přiznává rodiči, že se dívalo na sprosté obrázky. Ano, přesně tak.
Znovu se ošil čekajíc na ortel.
Ronova matka chvíli nehnutě seděla a sledovala ho jako svatý obrázek, ale potom se rozzářila. „Ale Harry, to je přeci úžasné. Gratuluji!“ vrhla se k němu přes stůl, aby ho znovu objala. „A kdo je ta šťastná? Nevěděla jsem, že máš přítelkyni. Nikdy ses ani nezmínil.“
Znovu poposedl. Tohle nebyl tak skvělý nápad, jak se zpočátku zdálo. Jak měl tohle vysvětlit někomu nezasvěcenému, i když i on v tom měl poměrně zmatek.
„No, ona to ani tak není přítelkyně...,“ soukal ze sebe.
Dlouhý vlasy má a těhotný je, takže... hmmm... Ne, není to přítelkyně.
„... prostě... není to přítelkyně, nebylo to plánované,“ zaobalil to kulantně s rozhodnutím, že paní Weasleyovou nechá přitom, že to je žena. Když podat, tak jedině v malých dávkách. „Jestli rozumíte?“ dodal zrudlý až na zadku a doufal, že žena pochopí. Rozhodně to nechtěl znovu nějak… vysvětlovat. Vlastně ani netušil, jestli by to dokázal říci i nějak jinak.
„Samozřejmě,“ přikývla žena v zápětí, i když trochu vykolejená. A hlavně se nevyptávala. „Samozřejmě, že to chápu, taky jsme s Arturem bývali mladí…“
Merline, jen ne vzpomínky z jejich života… jen to ne…
Molly se zasnila, i když hned v zápětí dodala. „A… znamená to, že se budeš ženit?“
Na zlomek vteřiny proběhla Harrymu hlavou představa, kdy se k němu blíží Severus ve svém černém hábitu, jen s bílým závojem a kyticí růží a svým ironickým hlasem pronáší - tak jdem na to, zlato?
Rychle zavrtěl hlavou, aby tu představu zahnal, nebyl by rád, kdyby ho sklátil infarkt. Stačilo, že mu po zádech přejel mráz.
„NE, ne…,“ zavrtěl hlavou, „svatba nebude. Já… chápu, že s tím asi nesouhlasíte, ale… prostě… no… mezi námi není vztah na svatbu. Vlastně ani na soužití. Bylo to jen… no…“ Jedna noc? Úlet? Pomatení smyslů? Harrymu toho v hlavě blikalo hodně, ale žádný z těch výrazů se u Merlina nehodil k němu a k Severusovi. „… chápete, ne?“ dodal nakonec a modlil se, aby pochopila. Naštěstí jen mlčky přikývla. „… takže… no… ehm… s ní chci zůstat, dokud se dítě nenarodí. Zajistit je a… postarat se o ně.“
Merline, tohle je tak trapný!
Přikývla. Její tvář byla trochu nečitelná, očividně to všechno zpracovávala, ale zatím nekřičela, což bylo dobré znamení. I když možná by ten křik byl lepší, než tohle ticho.
Nakonec se na něho jemně usmála a položila mu ruku na jeho. „Jsem ráda, že jsi alespoň takhle odpovědný. Jsem na tebe moc hrdá, Harry.“
Kdybyste věděla celou pravdu, asi byste nebyla. Harry sklopil oči a pročistil si krk. „No a to je vlastně důvod, proč jsem přišel. Dítě se má narodit nějak kolem Nového roku a já... zkrátka bych mu nechtěl ublížit. Jenže problém je v tom, že jsem se o dítě nikdy nestaral a… A pokud nebudu alespoň trochu vědět, co dělat s miminem, tak mě k němu jeho... matka...“
To je prostě ujetý takhle Severuse označovat.
„... mě k němu nepustí.“ Odmlčel se.
„A po mně chceš...?“
„Myslel jsem, že když jste vychovala sedm dětí, že byste…no… mi mohla pomoci.“
„Chápu to dobře, že chceš, abych tě naučila, jak se starat o dítě?“
Přikývl. „Ano. Vím, že na to jsou kurzy a tak, ale dokážete si představit ten poprask, kdyby se slavný Harry Potter,“ vyprskl ten titul, „na takovém místě ukázal. Chci, aby to všechno zůstalo v tajnosti.“
Poplácala ho po ruce a usmála se na něho. „Samozřejmě, že to chápu. A jsem ráda, žes za mnou přišel. Popravdě jsem se v první chvíli bála, že to je něco vážného. Třeba že je matka nebo dítě nemocné nebo tak.“
Usmál se. „Ne, jsou oba zdraví.“
Fyzicky… duševně by se o tom dalo polemizovat.
„To je hlavní. A víte už, co to bude?“
„Kluk.“
„Ou, chlapeček. A jméno už máte?“
Ošil se. „No… ne.“
Mávla rukou. „Však na to je čas. Vzpomínám si, že s Billem jsme měli jméno téměř hned, zatímco u Rona jsme ho vymýšleli až v porodnici,“ usmála se, ale v tu chvíli Harrymu do smíchu nebylo.
„Mohl bych… mohl bych vás ještě o něco… poprosit?“
Povzbudivě se na něho usmála.
„Neříkejte to nikomu. Ani Ronovi,“ dodal s pohledem upřeným na svá kolena a hlasem sotva slyšitelným.
Žena se sesunula zpět na židli naproti němu. Nerozuměla tomu. „Proč… Co jsem si…? Vy jste si…?“
Zavrtěl hlavou. Nedokázal to vysvětlit, ale… musel to vysvětlit. Hlavně sobě. „Ron je kamarád a já se nemůžu dočkat, až ho zase uvidím, ale sám jsem z toho všeho ještě trochu zmatený a vím, že pokud bych mu to řekl, tak to budou jen spousty otázek, na které já sám neznám odpověď. Chybí mi, strašně moc. I Hermiona. Ale… ale prostě nejsem ještě připravený na to, jít s pravdou ven.“
„A to… nemůžu ani říci, žes tu byl? Že jsi v pořádku.“
„Budou se ptát,“ řekl jen.
Pomalu přikývla. „Samozřejmě, Harry, nemusíš se bát. Tvé tajemství je u mě v bezpečí,“ jemně položila svoji ruku na tu jeho, „ale chci, abys věděl, že se Ron velmi trápil. A Hermiona taky. Měl bys jim dát alespoň vědět, že jsi v pořádku. Že žiješ. Ten den, co… Prostě jsi zmizel, nikdo nevěděl proč ani kam a Ron… hodně ho to vzalo, myslel si, že jsi mrtvý. A teď… měl bys mu alespoň dát vědět.“
„Já… já vím… a… strašně bych je chtěl oba vidět, ale…“
Co ale? Proč ale? Scházejí ti, tak proč nejsi schopen jim napsat alespoň pár řádků?
„… já… já mám strach,“ vysoukal ze sebe nakonec.
„Z čeho?“
„Já nevím.“ Skutečně to netušil. „Že na mě budou naštvaní. Že se nebudou chtít kamarádit s bláznem. Že si budou myslet, že jsem je zradil, že…“
„Zradil, proč?“
Pokrčil rameny. „Já… já nevím. Plánovali jsme si, že po Bradavicích spolu půjdeme do výcviku, budeme cestovat, každý večer chodit na pivo a za holkama a najednou… najednou… Ron je u bystrozorů, chodí na pivo a já… já… já tu jsem, abych se učil vyměňovat pleny. Já mám pocit, jako bych… jako bych…“
„Harry, Harry…,“ zarazila ho žena. „Ujišťuji tě, že si nebudou myslet ani jednu věc z toho. Každý máme plány a jen málokomu se podaří, ale to přeci není zrada. Jedině snad, že budou trochu zklamaní, žes jim nedal vědět dřív, ale nic víc. Snad je znáš, ne?“
Pomalu přikývl.
„Tak výborně, tak a teď... co kdybychom se do toho pustili?“

Zatím to vypadá tak idylicky, že? :-P

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek