Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno pro: GwenLoguir, Chavalierce, Fido, Jiťa, Lili, Lucilla, Telcontar, Vlčák a zuzule. A zbylým čtenářům :)

9. kapitola

Štědrý večer se přehoupl do prvního svátku vánočního, Rorry usnul obtočený okolo hracího plánu nové hry, zatímco Rina se asi před hodinou pověsila na sluchátka k telefonu a odmítala se jich vzdát. A přesně v tuto chvíli se rodiče většiny dětí zvedají, aby šli uklidit.
Naštěstí to díky Severusově hůlce šlo rychleji, než stačila mladá žena naplnit dřez.
„Stále zapomínáte, slečno Grangerová.“
Zasmála se. Opravdu zapomínala. „Děkuji.“
„Není zač.“
„Nemyslela jsem jen to nádobí, ale… všechno. Celý dnešek a tak. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je strávit svátky s někým… blízkým.“
Pozvedl obočí, tak jak to uměl jen on. „Copak ty trávíš svátky sama? Vždycky ses přeci vracela na Vánoce domů. Co tvoji… rodiče?“ před posledním slovem se trochu zarazil, uvědomil si, že se nejspíše nemá ptát.
„Za války jsem je poslala do Austrálie. Z bezpečnostních důvodů. A no… už jsem je nějak nenašla.“
„Nějak-nenašla?“
„No, neříkám, že jsem se je vydala hledat a procestovala kvůli tomu celý kontinent, to se s malým dítětem dělá dost špatně, ale… zkrátka už nebyly tam, kam jsem je poslala.“
„Takže… oni jsou někde na druhé straně planety? Bez vzpomínek na tebe? Na Anglii…? Nevědí, že mají vnuka…? Takže ty jsi na všechno úplně sama.“ Doteď si myslel, že jí s výchovou pomáhají prarodiče, alespoň tak to většinou bývá, aby se z toho matky samoživitelky nezvencly, ale v tomto případě očividně ani tohle neplatilo.
„No, už to tak bude. Co jsem si vybrala, to mám.“
Nechápal, jak to mohla dávat. Jemu s Rinou alespoň pomáhala tchýně, sice se s Aninou matky nikdy příliš nemuseli, ale v rámci společenských konvencí spolu dokázali vycházet. Nemluvě o tom, že Rina už byla samostatná ve chvíli, kdy jí matka zemřela. A potom si uvědomil ještě jednu věc: „A nepoužíváš ani magii.“
„Ne.“
„Ale hůlku máš, nosíš ji u sebe.“
„Ze zvyku, ale nekouzlím, pokud nejde o život.“
„Proč?“
Nevedli už tenhle rozhovor? „Protože to přináší moc vzpomínek. A protože nechci, aby si na to Rorry zvykal.“
„Očividně kouzla zná.“ Viděl Severuse dnes několikrát kouzlit.
„Ano, ale pořád to chápe jako dětskou magii. Doma před ním kouzla nepoužívám vůbec, nebude trvat dlouho a vytěsní to všechno, co tady viděl. Nebude to nic víc než pár kouzelnických triků.“
„Hermiono, nemůžeš ho odstřihávat od magie, to nepůjde do nekonečna. Přijde doba, kdy sám…“
„Právě že můžu.“
„Dožene ho to. Jak mu v jedenácti vysvětlíš, že má nastoupit do školy, když nebude mít o magii ponětí.“
Sevřela rty, tohle nechtěla říci nahlas, i když to věděla už dlouhé měsíce. „Rorry je… moták.“
„Prosím?“
Nenuť mě to opakovat. „Žádná magie. Víš, jak se u kouzelnických dětí musí objevit známky magie? V batolecím věku, do čtyř let maximálně…. Rorrymu bude pět a nic. Vůbec nic. Ani pitomé přivolání hračky…“
Sledoval ji, neschopen slova. Syn Hermiony Grangerové a Pottera/Weasleyoho by mělo disponovat takovým potenciálem, až by to rodičům hezké nebylo. Na druhou stranu, přes koleno mělo u matky i u jednoho z potenciálních otců mudlovské geny, takže tato eventualita nebyla nemožná.
„Což je další důvod, proč se nemůžu vrátit do kouzelnického světa. Odmítám svého syna vystavit potupě, kterou motáci mezi kouzelníky zažívají. Nechci, aby skončil jako Filch a jemu podobní. Nikdy.“
Na to nebyl schopen odpovědět hned, co na to měl říci. „To zní dost definitivně.“
Hermiona odhodila utěrku na linku a povzdechla si. „A co tvůj návrat do Anglie, na kdy ho plánuješ?“
Nechápal, kde se takhle otázka vzala. „Do Anglie? Nemám v plánu se vracet. Nemám důvod.“
Ten její úsměv byl neskutečně hořký. „Vítej v mém světě. Já nemám důvod se vracet.“

***

Štědrý večer nakonec nedopadl tak dobře, jak to z počátku vypadlo. Rozhovor v kuchyni až bolestivě vytyčil hranice, za které oba nebyli ochotni zajít, a celý zbytek večera už se táhl v jejich křivkách. Možná i proto ráno Severus mlčel, když se Hermiona s Rorrym sbalili a odstěhovali se zpět do svého pokoje. Zachránil to alespoň pozváním – spíše oznámením – že se potkají dole na snídani. Hermiona dostala svůj šálek kávy, Rorry horu vaflí, jako kdyby neměl být zítřek, a Rina to neopomínala glosovat mezi svojí náloží ovoce a ovesných vloček. Žádné rozhovory o kůžičkách při čůrání a dalších záchodových návycích; Severus byl spokojený.
„Co plánujete na dnešek?“
„Půjdu na prkno,“ ozvala se dcera.
„Já ´ci taky na prkno,“ ozval se nejmladší.
„Vždyť ty se neudržíš ani na lyžích, trpaslíku.“
„Ud´žím! A já ti to dokážu!“
„Ty mi nejdřív dokážeš, že z těch lyží nespadneš ve školce.“
„Ne´ci do školky! Ta je pro p´ťata.“
„Nejdřív školka a teprve pak tě pustím na svah,“ mírnila synovu horlivost Hermiona.
Rorry nafoukl pusu.
„A co kdybych tě na svah vzal já? Abys mi ukázal, jak to umíš?“ nadhodil Severus, který se pokoušel zachránit ticho u snídaně. A také měl pocit, že Rorry školku trochu bojkotuje, protože ho to tam prostě nebaví. „Ale jestli ti to nepůjde, pomažeš zpátky do školky.“
Chlapci se rozzářily oči, otočil se na matku a čekal na svolení. Hermiona se netvářila úplně nadšeně. „No já nevím…“
„Maminka samozřejmě bude moci jet s námi, aby se přesvědčila, jak ti to jde.“ A jak to jde mě, dodal Severus mezi řádky.
Ale nakonec mu to šlo víc než dobře. Jim oběma. Hermionu překvapovalo, jak jistý si byl její bývalý profesor na lyžích a jak moc se Rorry před Severusem snažil. Ona sama by z něj tenhle výkon nedostala ani za deset let. Rina se kolem bych vždycky prohnala, občas na někoho z nich hodila sněhovou kouli a zase odplachtila pryč. Jediný okamžik, kdy se k nim přidala, byla zastávka dole v občerstvení, na to ta holka snad měla radar.
Zrovna se ti dva malí přetahovali o hrnky, aby zjistili, jestli horká čokoláda toho druhého není čokoládovější, nebo oplatka křupavější. Hermiona zabodla synovy lyže do sněhu a vyklepala si sníh z čepice, než se posadila na jednu z venkovních laviček s šálkem horké kávy. Venku bylo nádherně.
„Čekal jsem od tebe, že si dáš taky horkou čokoládu,“ přisedl si k ní Severus a povolil si přezky na botách.
„Čekal jsi správně, ale tady mají jenom z pytlíku, pěkný hnus. Ale taková poctivá hustá čokoláda...Hmmmmmm...," zasnila se a Severuse při tom zvuku napadaly hříšné myšlenky.
Naštěstí ho Hermiona odvedla brzy k novému tématu. „Překvapuješ mě, že umíš lyžovat.“
Zvedl obočí. „Vyrůstal jsem mezi mudly.“
„I tak… kdo by řekl, že děsivý profesor Snape bude svištět po svahu jako vítr.“
„Taky bych do slečny Grangerové řekl, že spíš bude sedět před krbem a číst teorii termodynamiky na sněhu, než že bude sjíždět svahy.“
„Neříkám, že bych si to občas nevyměnila.“
„Zítra klidně můžeš. My to nějak zvládneme.“
Odkazoval na vánoční dárek? „To nejde, nemůžu ti ho hodit na krk.“
„Kdybys mi ho házela na krk, souhlasil bych, ale takhle… Nevadí mu být se mnou, a jak vidíš, zvládáme to spolu. A taky,“ dodal, „docela si toho kluka užívám. Mělas vidět Rinu, když jsme ji poprvé postavili na lyže, řvala skoro půl hodiny v kuse.“ Otočili se dovnitř, kde se právě jejich děti snažili co nejdůkladněji vylízat vysoké sklenice od čokolády. Jestli budou mít šlehačku až v obočí, dopadne to ještě dobře.
„Uvidíme. Ale v tom případě bys měl odpoledne strávit s Rinou.“
„Proč?“ nechápal.
Hermiona si povzdechla. Muži opravdu občas nevnímali ty drobné vztahované nuance. „Protože ona je pořád tvoje jediné dítě. A potřebuje vědět, že i když se tu motáš kolem cizího kluka, že se na tom nic nezměnilo.“
Severus úplně nechápal, o čem to mluví, ale vzal za vděk její radu a odpoledne vytáhl dceru ven na procházku, ze které se po 100 metrech od hotelu stala koulovací bitva. Kde se v ní najednou objevil Rorry, to nepochopil ani jeden z nich, natož pak Hermiona, která je šla o dvě hodiny později zahnat do tepla, aby skončila zahrabaná pod třemi salvami sněhové nálože.
Večeři skoro nestihl žádný z nich.

***

O to víc Hermionu překvapilo, když jí další den ráno probudilo bušení na dveře. Její syn usnul pozdě a úplně vymrzlý, a tak bylo docela s podivem, že jí už v šest ráno neskákal po hlavě. Ale kdo to pořád bušil?
„Co… co… co je?“ zamrkala rozespale na Severuse, když otevřela dveře.
„Co? Já… já tě vzbudil, že jo? Promiň, já… nechtěl jsem, ale nevím, co mám dělat… ona se mnou nechce mluvit a já netuším, co s ní…“
„Co… cože?“ Její mozek zřejmě ještě zůstal v peřinách. „Pomaleji prosím.“
„Rina. Zavřela se v koupelně, už asi před hodinou. Zamkla se. A když jsem za ní šel, tak na mě ječela, ať jdu pryč, že nechce nikoho vidět. Vůbec nevím, co mám dělat, zamkla se tam a odmítá mi říci, co se děje.“ Opravdu byl vyděšený.
Hermiona si zívla. „A nepohádali jste se, nebo tak něco?“
„Vůbec ne, večer šla normálně spát a ráno…“
„A nedostala to?“
„Co?“
„No… to,“ zdůraznila a podle toho, jak to Severusovi dlouho šrotovalo, to vypadalo, že byla na správné cestě.
„Ty myslíš jako m…,“ nevyslovil to, nešlo mu to přes rty. „Ne, to je blbost, vždyť jí je teprve…“
Přesně viděla ten okamžik, když mu docvaklo, že jeho malá holčička už není tak malá, jak si ji celou dobu maloval. Na tohle není připraven žádný otec, natož ten, pro kterého je dcera celý svět.
„No právě – jen. Ehm…“ zívla a poškrábala se ve vlasech s myšlenkou, jak z tohohle ven. Jedna z věcí, u které byla u syna ráda, že jí tenhle rozhovor mine, ale když viděla Severusův zoufalý výraz, pochopila, že v tomhle ho nechat nemůže. „Počkáš tady prosím? Než se Rorry probudí? Klidně ho pak vezmi na snídani, nevím, jak to bude dlouho trvat.“ Popadla svoji kosmetickou taštičku, o jejímž obsahu nechtěl Severus přemýšlet a zmizela na chodbě.
Zaklepala.
„Jdi pryč!“
Povzdech. „To jsem já, Rino, Hermiona.“
Ticho.
„Tvůj táta se mi objevil na prahu a vypadal dost zoufale, že neví, co se s tebou děje. Já to asi tuším, tak jsem se přišla zeptat, jestli si nechceš promluvit. Řekla bych, že na to asi budu lepší, než táta, ne?“
Posmrkávání, ale jinak ticho.
„Rino, chápu, že si teď připadáš asi jako to nejdivnější stvoření na světě, ale ujišťuji tě, že to je naprosto normální.“ Ticho. „Pustíš mě dovnitř?“
Zámek konečně cvakl a ven vykouklo to největší klubko neštěstí, jaké si člověk dokáže představit. „Ty víš, co se se mnou děje?“
Hermiona znejistěla. „A ty ne?“
Zavrtění hlavou.
Merline, tohle budeš mít Severusi Snapee pořádně drahé!
Život bez matky a se soukromými učiteli byla velmi mizerná kombinace, chudák holka tušila, že jí někdy až bude dospělá něco takového čeká, ale nikdo jí očividně nepřipravil na to, že to může být dřív než ve třiceti. Dalších hodiny tak Hermiona procházela rozhovorem, kterým nikdy projít nechtěla, výukou intimní hygieny a i přes svůj zapřisáhlý odpor i rozhovorem na téma sexu a sexuálních praktik. Tam už byly znalosti rozsáhlejší, ale o nic více přesné a podle toho, jak ze sebe dívka sypala jednu otázku za druhou, to skutečně bylo aktuální téma.
Hermiona předala dívce kromě rad i základní dámské potřeby a při červenajícím se přiznání, jak po ní pokukoval jeden z kluků včera na sjezdovce, přidala i balíček kondomů. Snape by asi nebyl rád, kdyby si přivezla z dovolené na horách suvenýr.
Pevně jí objala a doufala, že to bude stačit k tomu, aby se dívka cítila lépe. Už jí totiž nenapadala slova, která by v tuhle chvíli měla zaznít. „Neboj, naučily se s tím žít všechny, naučíš se to taky. Pár let se budeš každý měsíc nenávidět, pak už ti to ani nepřijde.“
„To je vopruz.“
„To nikdo nepopírá. Ale pokud někdy budeš chtít tátu… nebo jakéhokoliv chlapa ve svém životě… vyhodit z koncentrace, tak ho pošli do obchodu koupit vložky. Nebo alespoň kbelík zmrzliny.“
„To ženy dělají? To je trochu sviňárna, ne?“
Hermiona se zasmála. „A to nevíš ještě ani polovinu, děvče.“

Trochu reálná vložka... skoro doslova :-D... ze života matek a otců :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek