Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno pro: Blanch, Chavalierce, Fido, GwenLoguir, Jiťa, Monika, Nefertiti, Sally, sisi, Telcontar a zuzule. A zbylým čtenářům :)

8. kapitola

Druhý den ráno je probudil poslíček s oznámením, že se už všechny služby vrátily do normálu, a tudíž jsou zváni na snídani ve slavnostním stylu. Hermiona se už neskutečně těšila na snídani, kterou nebude muset vařit sama, ale ještě více se těšil Rorry, který poskakoval kolem nich jako pružinka. Své rozhodnutí změnil ve chvíli, kdy se Severus od jejich malé skupinky odpojil, že si v jídelně ještě musí odběhnout na toaletu – byl nezvyk, mít na pokoji 3 další osoby, kterým ranní hygiena trvala tak dlouho.
Rorry sebejistě prohlásil, že musí jít taky a přilepil se Severusovi za paty. V tu chvíli Hermioně došlo, jak moc mu v životě chybí mužský element. O tom, jak strašně moc, se přesvědčila ve chvíli, kdy se její syn vrátil a přes celou jídelnu jí nadšeně hlásil: „Mami, mami… Seve´us si při čů´ání stahuje kůžičku.“
Hermiona sice otevřela pusu, ale na tohle opravdu neměla co říci. Místo toho zavřela oči a snad i doufala, že v tu chvíli zmizí i ty desítky lidí smějící se u ostatních stolů. Stále na tom byla lépe než Severus, který k nim sice přisedl také, ale podle toho, jak zrudnul, se nejspíše pokoušel o sublimaci a odpaření.
Jediný, kdo se očividně dobře bavil, byla Rina zakousnutá do vafle, která jí však nebránila se válet po stole smíchy.
„Ani-slovo,“ zavrčel na ni otec. „Jdu pro kávu, kdybych se dlouho nevracel, vzal jsem to kanálem.“
Rorry se za mužem díval s lítostí. „Udělal jsem něco?“
„Ne, zlatíčko, nic jsi neudělal. Jen… jsou věci, které se naříkají.“
„Ale on si jí op´avdu stahuje.“
Hermiona si povzdechla. „Já ti věřím, ale jsou věci, o kterých se mluví jenom v soukromí.“
„Co je souk´omí?“
„To je, když jsi někde sám.“
„Ale když jsem sám, tak ti to nemůžu ržíct.“
Zpropadená dětská logika. „To ano, ale…“
„O kakání a čůrání se mezi cizími lidmi nemluví,“ vložila se jim do toho Rina. A kupodivu to zabralo. Chlapec přikývl. „A o pldění se může?“ zeptal se tajemně.
„Ne,“ vrátila mu dívka. „Prdět totiž musíš tak, aby na tebe nikdo nepřišel.“
„Ahaaaa…“
Hermiona ani nechtěla uvažovat, jak si tenhle rozhovor její syn přebere. Naštěstí ji zachránil Severus, který se vrátil se dvěma hrnky horké kávy. „S mlékem a jedním cukrem.“
Překvapil ji, přesně takovou si ji dávala.
„O co jsem přišel?“
„O prdění,“ oznámily mu děti nadšeně, samozřejmě na celou jídelnu.
„Tak to já si asi ještě dojdu pro džus, v Brazílii prý právě dozrávají pomeranče…“
„Ne,“ položila mu Hermiona ruku na jeho, aby ho zastavila. „Myslím, že to necháme na mlaďochy, aby nám donesli pití, co ty na to?“
Jakmile omladina odešla, s nadšením od malého a bručením od staršího mlaďocha, Hermiona si oddechla. I když… „Já se… strašně omlouvám. Rorry… on to prostě opravdu nikdy neviděl.“ Doufala, že pochopí, co je to „to“.
„V pořádku. Vždyť se vlastně nic nestalo.“ Jen moje hrdost zalezla někam pod koberec a nejspíš už nikdy nevystrčí hlavu ven. To ale ženě nehodlal vykládat, ta na to měla nejmenší podíl. „Jestli tě to potěší, tak Rina jako malinká jednou přiběhla z hřiště a nadšeně vyprávěla, že kamarádka má mezi nohama díru, do které se dá strčit prst, zatímco ona ne.“
Hermiona se zamračila. „U Merlina, jak… jak na to… přišla?“
„To je přesně to, nad čím odmítám uvažovat.“
K tomu rozhodnutí se Hermiona s klidem přidá.
„Co na dnešek plánujete?“ zeptal se Severus a ke klidnějšímu tématu si natřel krajíc chleba. „Na recepci říkali, že už se můžeme přestěhovat zpět do našeho pokoje.“
Severus se zamračil, z nějakého důvodu ho při té větě bodlo u srdce. I když vlastně netušil proč… proč by ho mělo bolet, že se ti dva vrátí do svého pokoje?
„… a potom se pokusím od někoho vyprosit umělý stromeček. Když jsem to tady rezervovala, tak mi psali, že by to neměl být problém, tak snad. I když… šlo by to i bez stromečku, ale… to by nebylo ono.“
No jo, dnes byl Štědrý den. S tím vším stresem okolo prasklé sleziny a zavalení sněhem mu tenhle drobný fakt unikl. Na velkolepé oslavy Vánoc nikdy nebyl, v posledních letech držel svátky jenom kvůli dceři, ale Rina se svým hlavním dárkem už brázdila sjezdovky, a tak asi nehrozilo, že by si výrazně stěžovala.
„Nechcete se přidat k ostatním ve společenské místnosti? Tam večer určitě nějaký program se Santa Clausem bude.“
„Santa? Mami, mami… kdy už přijde Santa?“ objevil se u ní syn a rozcintal džus všude po stole. Nic nového.
„Večer zlatíčko. Utři si ruce…“
„Žádný Santa Claus tu přeci nechodí.“
„Rino!“ okřikl jí otec. Dobře si vzpomínal, jak se dívka dozvěděla o tom, že dárky nosí rodiče, nemusela to tomuhle prckovi vmést do tváře takhle brzy. I Hermiona na ni vrhla zděšený pohled, ale mladá Snapeová překvapila. „Co? Jsme ve Francii, tady nosí dárky Pere Noël.“
„To je kdo?“ zajímal se hned Rorry.
„Otec Vánoc.“
„A to je kdo?“
„Ten, co nosí dárečky.“
„A komu?“
„Dětem. Hodným dětem, jako Santa.“
„Mami… mami… takže já dostanu dárečky od Santy i od Pé´nola?“ zajímal se chlapec s jiskřičkami v očích. „Dostanu?“
Severus se zasmál. Občas vážně litoval, že tohle období u své dcery prošvihl.

***

Po celém dopoledni na svahu by se Hermiona nejraději rozplácla na lehátku a rozvalovala se tam, dokud by jí horské sluníčko pěkně neopeklo, ale věděla, že má povinnosti. Minimálně vyzvednout syna z lyžařské školky a potom připravit vše k tomu, aby večer mohl přijít Santa Claus. Ale ještě předtím se budou muset sbalit a přesunout do vedlejšího pokoje. Severus sice ráno říkal, ať to odloží na večer, ale teď si Hermiona říkala, že se měli přestěhovat už ráno. Neměla by toho tolik před sebou.
S povzdechem se vyhrabala z lehátka a vydala se posbírat ty tři někde ze svahu. Alespoň Rorryho a Rinu, která se poflakovala kolem malých lyžařů a předváděla cosi mezi podporou a výsměchem Rorryho lyžařského (ne)umění.
Na Severuse nikde nenarazili, ale důvod Hermioně došel ve chvíli, když se dovlekli do apartmánu a zjistili, že tam mezitím snad musel dorazit vánoční skřítek.
„Mami! Mami! Je tu stromeček! A punčochy! A mami… mami… mami… to musíš vidět! Mami…“ Rorry lítal po pokoji a hopsal kolem každé drobnosti, na kterou narazil, zatímco Rina to sledovala s němým úžasem. Ani Hermiona se nezmohla ani na slovo, když sledovala ten decentně, ale překrásně vyzdobený pokoj, s živým! stromečkem a slavnostně připraveným stolem pro čtyři.
Severus stál opřený o futra do ložnice s pobaveným výrazem.
„Jak jsi… kdy jsi…“ nedostávalo se jí slov. „Kdes to všechno sehnal? Stromeček a to všechno kolem.“
„Stromeček byl to nejmenší.“ Sklouzl pohledem za okno, kde určitě chyběla nějakému smrčku špička. „To ostatní bylo složitější. Střepce jsou z bambulí, ptáčci z peří z polštářů a… Ehm… snad ti nebude chybět pár párů ponožek,“ dodal nejistě.
Ponožek? To z jejích ponožek byly ozdoby? Nebo snad punčochy na krbu?
„Neboj, nehrabal jsem se ti ve věcech, jen jsem si je přivolal.,“ ospravedlňoval se hned. Skutečně mu to bylo proti srsti lézt jí jakkoliv do věcí, ale tohle byl stav nouze. Vánoční ozdoby s sebou normálně nevozil. „Potřeboval jsem něco na ozdobení. Vadí ti to?“
„Co? Oh, ne ne… nevadí. Za tohle to stojí…“ podívala se do pokoje, kde její syn poletoval kolem stromečku. Jen by z něho nemusely padat ty nánosy sněhu.
„Ehm… Rorry, nechceš si sundat tu bundu a čepici?“
„Ne´ci!“
Jistě, proč taky?

***

Hermionu překvapilo, jak snadno všichni souhlasili s jejím nesmělým návrhem, že by si štědrovečerní večeři dali společně v apartmá, místo aby se připojili k ostatním hostům dole v jídelně. A ještě víc ji překvapilo, jak moc si užívala odpolední přípravy, na kterých se velmi zručně podílel i Severus.
„Kde ses naučil vařit?“ „Myslíš, že je moje dcera živa jen na párcích a fastfoodech?“ ušklíbl se.
Usmála se na něj. Rina neměla ani ponětí, jaké měla štěstí, že tomu tak není. Znala otce, kteří své děti živili v rychlých občerstveních a z konzerv a bohužel se to na nich podepisovalo více, než si mnozí připouštěli.
Naštěstí se ti dva malí zabavovali dozdobováním stromečku, což zahrnovalo barvy, papír a neskutečné množství nepořádku. Severus však byl překvapený, jak se jeho dcera nechala strhnout mladším dítětem k lepení vánočního řetězu a navlékání popkornu na nitě. Jen nechápal, kde se tam vzalo všechno to peří? To rozcupovali polštář…?
No nic, na úklid bude čas později.
Stejně jako v kuchyni, kde se Hermiona pokoušela v provizorních podmínkách o něco podobného vánoční štole a měla mouku až za uchem. A jak se to pokoušela otřít, přidala k tomu i šmouhu od těsta. Sledoval ji a uvažoval nad tím, jestli si uvědomuje, jak hrozně roztomilá je.
„Co je…?“ všimla si, jak ji pozoruje.
„Nic. Jen…,“ došel zpět k ní a setřel jí hřbetem ruky mouku ze zarudlých tváří, „máš tady čmouhu.“
„Ehm… já… děkuji. Budu se pak muset zajít umýt.“
Na tváři se mu objevil ďábelský úsměv, neměla ani tušení, co mu v tu chvíli proběhlo hlavou. Než ale stačil cokoliv říci, ozvaly se z vedlejšího pokoje cinkavé rány. To byly skleničky s barvami…?
„Ta-tí!“ ozvala se jeho dcera vzdorovitě.
„Já to nebyl!“ přizvukoval Rorry.
Hermiona si povzdechla. „Mohl by ses jít prosím podívat, jestli pokoj ještě stojí?“
„Jistě. Ale jestli se stalo to, co si myslím, budu ty dva muset prohnat automyčkou.“
„Nebo hodit do sněhu.“
„Výborný nápad. Děti…?“
Nakonec to nebyla taková katastrofa, jak to vypadalo, i když za to jistě mohla Severusova hůlka a trochu jeho pověstného pouštění hrůzy. Jinak si Hermiona nedokázala vysvětlit, jaktože večeře proběhla naprosto v klidu a obě děti seděly jako zařezané a ani se nepošťuchovaly pod stolem.
„Au!“ vyjekla Rina, když jí něco – někdo – ďoubl do nohy.
Tedy… po většinu doby se nepošťuchovaly.
O to větší rumraj se spustil ve chvíli, kdy se z vedlejšího pokoje ozval zvoneček a Rorry kolem nich prosvištěl jako žíznivá čára. „Santaaaaaaaaaa!“
Skoro ho museli tahat ven, jak hodil šipku do hromádky pod stromečkem.
„Hej! To není všechno jen tvoje?!“
A už tam byli oba dva. Hermiona se posadila na gauč a sledovala, jak se stromeček kymácí ze strany na stranu. „Neboj, je na něm kouzlo,“ ujistil ji Severus, než nalil dvě skleničky vína a posadil se vedle ní.
„Tomu říkám pragmatismus.“
„A já zkušenosti,“ opravil ji.
Chtěla se zeptat, kdy mu naposledy na někoho spadl stromeček, ale překvapil ji balíček, který jí syn strčil do náruče. Necháapala to, Rorry byl ještě malý, aby jí dával dárky a tohle nebyl balíček, který si sama pro sebe zabalila, aby neměl její syn pocit, že maminka zlobila, a proto nic nedostala. A hlavně její jméno bylo nadepsáno jí známým tenkým pravopisem.
„Ale… to… to…,“ otočila se na Severus, „…tos neměl. Já… já pro tebe nic nemám.“
Opravdu ji dostal do rozpaků. „Ještě neděkuj, ještě jsi to nerozbalila. Bylo to trochu vaření z vody, tak od toho nečekej nic velkého. No… rozbal to.“
Opravdu to nebyl velký dárek, ale skoro jí vehnal slzy do očí.
POUKÁZKA NA 1H ČASU JEN PRO SEBE.
Hermiona koukala na neuměle vytvořený dopis a měla pocit, že snad nikdy neviděla nic hezčího. Ten, kdo si nezažil být s dítětem 24hodin/7 dní v týdnu nechápal, co znamenalo mít jednu hodinu času pro sebe. Jednu-hodinu.
„Děkuji,“ přeskočil jí hlas.
„Co?“ nechápal Severus. „Je to hloupé?“
Zavrtěla hlavou. Nechtěla mluvit, měla pocit, že by se rozbrečela. Místo toho se jen natáhla a vtiskla muži polibek na tvář. A úsměv. A…
„Au! Rino!“ ohradil se Severus, když mu na hlavě přistál jeden balíček. „No tak…“
„To Santa!“ ozvala se nevinná odpověď.
Hermiona se tiše pochechtávala. „Hlídá si tě.“
Severus si povzdechl. „Občas váhám, kdo z nás dvou hlídá koho.“

Sice už je trochu po Vánocích, ale snad i tak potěšilo. A co jste měli pod stromečkem Vy? :)

Komentáře

<< >>