Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno pro: Fido, Chavalierce, Jiťa, Pavla, Monika, Nefertiti a zuzule. A zbylým čtenářům :)

7. kapitola

Po rychlé snídani, kdy všichni dostali kousek housky s na-stole-usmaženým volským okem, Rorry nepřestával brebentit, zatímco dívka byla až nezvykle zamlklá. Severus se k nim sice přidal, ale bylo poznat, že po těch patnácti minutách u stolu se mu začínají chvět ruce. Ani se nebránil, když ho Hermiona odlifrovala do postele.
„Půjdu se teď podívat, co se děje dole,“ řekla mu po urovnání deky, vlastně ani netušila proč.
„Půjdu s vámi,“ promluvila poprvé od návratu Rina, čímž překvapila zřejmě všechny, kromě Rorryho, který právě vylizoval zbytek vajíček z talířů.
„Ehm… dobře. Rorry, půjdeš s námi?“
Sklopil talíř, s kouskem vajíčka na nose. „Budeme si tam h´át?“
„Spíš ne.“
„Ale já si ´ci hrát.“
„Budeme si hrát potom, ano?“
„Tak ho tu nech,“ překvapil ji Severus klidně.
„Měl byste odpočívat.“
„Myslím, že ho zvládnu.“
Sklonila se k synovi a setřela mu snídani z tváře. „Zůstaneš tu chvíli se strejdou Severusem?“
Chlapec střelil pohled po muži a začal nadšeně přikyvovat.
„Ale budeš hodný, slibuješ?“
Další vlna přikyvování.
„Dobře, kdyby něco, budeme dole…“ V jejích očích byla obava, věděla, jaký je její syn šídlo. Zvlášť když na ni hodí ten nevinný kukuč. „A ty, jestli něco vyvedeš… dostaneš za prdítko i za ten tvůj včerejší útěk, ano? Půjdeme?“
Rina přikývla, po cestě na recepci mlčela, tedy alespoň do půlky. „Vy se s tátou znáte asi dobře, že jo?“
„Neřekla bych, že dobře… Dlouho jsme se neviděli.“
„Jak dlouho?“
Hermiona se zamyslela. „Asi pět let?“
„Odkud se znáte?“
„Ze školy.“
„Ze školy?“
„Učil mě.“
To Rinu překvapilo, jen Hermiona netušila proč.
„Kolik vám je?“ Jistě, puberťáci asi ještě neznají poučení o tom, že se dam na věk neptáme.
„Kolik myslíš?“ zasmála se Hermiona.
Nádech a našpulení rtů. Kolik let má odečíst, aby ji neurazila. „Třicet?“
„Páni… Asi začnu používat krém proti vráskám.“
„Máte syna. Takže by vám asi nemělo být míň než třicet, ne?“
To je logika.
„Dítě můžu mít i ve dvaceti, Rino. Nemusím ti to vysvětlovat, že ne?“ Upřímně doufala, že ji Snape stále nekrmí povídačkami o čápovi. „Bylo mi devatenáct, když se Rorry narodil.“
„Aha… A kdy jste se s tátou viděli naposledy?“
To už si nepamatuji, asi když jsem odcházela ze školy.
„A Rorrymu je pět,“ řekla dívka tiše a znělo to podivně zoufale.
„Ano.“
Jakmile se otevřely dveře výtahu, vyběhla Rina ven, ani se neohlédla. Hermiona jen zavrtěla hlavou, měla se pokoušet ty puberťáky chápat?
Že je něco špatně, pochopila velmi záhy. Rina se sice pokoušela pomáhat s drobnými zraněními, které Hermiona ošetřovala, překládala jí z francouzštiny, ale v mezičase si neodpustila několik poznámek o tom, jaký je její otec doma raz, jak se za ta poslední léta strašně změnil (k horšímu), jak je v zásadě hrozný otec, který naštěstí nemá další děti, ale jak se vlastně oba těší, jak se vrátí domů k mámě.
Za tu poslední půlhodinu se Hermionin názor na tu holku dost zhoršil, nelíbilo se jí, jak otce pomlouvala, ale opět to přičítala pubertálním náladám, tu poslední poznámku ale přejít nemohla. Vždyť Severus říkal, že jeho žena zemřela, proč by lhal? K tomu by přece neměl důvod… Tak ale v tom případě, proč by lhala ona?
Hermiona se zamračila.
Rina byla celé ráno mlčenlivá, kromě těch poznámek o trpaslíkovi… takže byla mlčenlivá od návratu do pokoje. Od chvíle, kdy se vrátila do pokoje a našla tam svého polonahého otce s cizí ženou.
Merline…
Proto ty řeči o tom, jak je Severus hrozný, ta holka se ji snažila odehnat od svého táty.
„Rino!“ přerušila jí Hermiona, když jí náhle došlo, o co tu jde, a odtáhla ji na chodbu. „Asi si musíme něco vyjasnit. Nevím, jak jsi na to přišla, ale mezi mnou a tvým otcem nic není. A nebylo. To, cos viděla ráno, to byla jen lékařská pomoc.“
Dívka uhnula pohledem.
„Vím, že tvoje máma zemřela, takže opravdu nemusíš…“
„Jak to víte?!“ štěkla po ní dívka, v očích slzy.
Hermiona se zarazila. Tušila, že Anna bude citlivé téma, ale takhle… „Severus mi to řekl.“
„Jaktože vám to řekl? Táta o mámě nikdy nemluví, s nikým. Většina našich přátel si dodnes myslí, že máma žije, jenom moc pracuje. Tak se mi nesnažte tvrdit, že mezi vámi nic není.“
Co na tohle měla říci?
„Když máma před pěti lety umírala, tak tam táta nebyl, protože měl jiné úkoly… Jiné úkoly. . Co mohlo být důležitější, než máma?! Mám opravdu věřit, že za tím nebyl někdo jiný? Třeba ženská, která s ním čekala dítě?“
„Prosím?“
„Rorrymu je pět… neviděli jste se pět let… Není to trochu moc náhod najednou? Proč byste se prostě ve stejném roce rozhodli, že odejdete?“
„Třeba proto, že ani jeden z nás nechtěl po válce zůstat?!“ Hermiona konečně našla řeč. To, co z Riny padalo, jí děsilo a překvapovalo zároveň, ale na druhou stranu to dávalo až neskutečnou logiku.
„Po válce? Po jaké válce? A co s ní má společného táta?“
„Velká kouzelnická válka? Válka proti Voldemortovi?“ Ticho. „Neříkej, žes o ní nikdy neslyšela.“
Zavrtěla hlavou.
„Co vás v té škole učí?“
„Mám soukromého učitele.“
Učitele, který má zakázáno jí o tom říkat. A jelikož Rina uměla zcela plynně francouzsky, dala by Hermiona ruku do ohně za to, že Snape žil se svojí dcerou ve Francii. Neopustil kouzelnický svět jak ona, jen emigroval ze země, daleko od vzpomínek i minulosti.
Hermiona si prohrábla vlasy. „Co tvůj otec dělá? Myslím za práci.“
„Vaří lektvary.“
„A předtím? Myslím před těmi pěti lety?“
Zaváhání. „Vařil lektvary. V Anglii.“
Ticho.
„Co měl táta společného s válkou?“
Hermiona si promnula čelo. „To by ti měl asi vysvětlit táta. Já… můžu ti jen říci, že tvůj táta byl velmi důležitý… a velmi statečný bojovník. To byl důvod, proč nemohl být s vámi, když máma umírala.“ Odmlčení. „Stejně jako v té válce zemřel Rorryho otec. Severus s ním nemá nic společného. Konec války - před pěti lety – byl pro nás oba… a pro spoustu dalších lidí… nový začátek.“
Rina popotáhla, ale už se na Hermionu nepodívala.
„Já… já… Půjdu se projít.“
„Rino,“ chytla ji ještě Hermiona, i když nevěděla pořádně, co říci, „žádné blbosti, jasné?“
Přikývla, než se vytrhla a odešla… utekla… pryč.
Hermiona se ještě ujistila, že nejde skočit ze střechy, ale když se ujistila, že se dívka jen usadila na terase na lavičce, rozhodla se, že k tomuhle bude potřeba odbornější pomoc.
Severuse našla ležet v posteli, zatímco její syn do něj usilovně cpal nějaké pohádky o obrech a kouzelnících. Rozhazoval u toho rukama a poskakoval, jako kdyby se jemu samému třásla zem pod kroky obrů. Muž se u toho podle všeho dobře bavil.
Alespoň do chvíle, než si všiml ženina výrazu. „Co se stalo?“
„Asi… jsem řekla něco, co jsem neměla.“
Zamračil se a začal se hrabat z postele. „Kde je Rina?“
„Já… jsem jí řekla…“
„Kde je?!“
„Na terase. Já… řekla jsem jí o válce. O vás… o vaší roli…“
Nechápal. „Proč jste to udělala?“
„Protože si myslela, že to kvůli mně nebyl s Annou, když umírala.“
Po tomhle prohlášení bylo ticho ještě delší.
„Jak na takovou pitomost…?“
„To byste si už měl vyřešit s ní.“ Podala mu dívčinu bundu. „Běžte za ní, myslím, že teď potřebuje tátu.“
Hermiona je sledovala z okna chodby, jak se baví a dohadují… jak Rina rozhazuje rukama v úplně stejných gestech jako její otec… a dokázala přesně říci, když mu odpovídá i stejně jízlivě. O to víc byla ráda, když ji nakonec Severus vzal dost neuměle do náruče a něco jí šeptal do ucha. I když byly o dvě patra níže, přesto měla Hermiona pocit, že by jim měla nechat trochu soukromí.

***

Do večera se situace v hotelu značně uklidnila. Rolby protáhly cesty, aby zásoby mohly sem a přebyteční turisté zase pryč. Večeři i přesto strávili spolu, než Rorry doslova umluvil Rinu, aby si s ním zahrála pexeso.
„Jak to dopadlo?“ zeptala se Hermiona Severuse.
Její společník si povzdechl. „Musel jsem s pravdou ven. Dost upravenou pravdou,“ opravil se. „Nemusí vědět vše.“
„A jak to vzala?“
„Mám obavu, že je přesvědčená, že jsem moderní akční hrdina.“
„To je ta lepší možnost, ne?“
Odfrkl si. „Za svůj život jsem se považoval za spoustu věcí, ale hrdina mezi ně rozhodně nepatří.“
„No, zřejmě by měl.“
Přejel si rukou po tváři. „Bude jenom zklamaná, až se dozví pravdu.“
„Co je pravda? Co řeknou cizí lidé, nebo co řekne její vlastní táta? Nesmíš vše popřít, jen lehce upravit. V dnešní době už je pravda jen to, co za pravdu označíš ty.“
Zvedl obočí. „To je velmi zmijozelské…“
„Ne, jen pragmatické.“ Podívala se na hrající si děti ve vedlejším pokoji a povzdechla si. „Vlastně ti závidím, že už to máš za sebou. Mě moment pravdomluvnosti ještě čeká.“
„Tak mu to řekni…“
„Co?“ odfrkla si. „Že nevím, kdo je jeho otec?“
„Ne, že má dva tatínky, kteří už sice nežijí, ale určitě by ho oba velice milovali.“
Zamrkala. „A tohle není zmijozelská lež?“
„Není to lež, jen příjemně upravená pravda. Až bude dostatečně velký, aby pochopil, že otec mohl být jen jeden z nich, bude i dost velký, aby slyšel pravdu. Upravenou-milosrdnou-pravdu.“
Odfrkla si, možná zasmála. „Jsou všichni rodiče takoví lháři?“
„Ne, jen pokrytci.“
Ušklíbla se. „Výrazná změna.“ Posadila se zpět vedle Severuse a upila z šálku. „Rina říkala, že nerad mluvíš o Anně, říkala, že její okolí je v zásadě přesvědčeno, že pořád žije. Jen… chtěla jsem se zeptat, proč to děláš? Je to tak pro tebe jednodušší?“ Překvapilo ji, že ji nechal položit celou otázku, čekala, že ji přeruší… až podle jeho pohledu pochopila, že o své ženě skutečně nerad mluví. A mluvit nebude. „Já… omlouvám se. Vlastně nevím, proč jsem se na to zeptala, nic mi do toho není. Promiňte.“
Upila čaje a nadávala si, že tak zhustila jinak příjemnou atmosféru. Proto ji překvapilo, když promluvil. „Dokud o ní nemluvím, tak žije. Je to stejné, jako u vás: dokud neuděláte test, jsou otci oba dva.“
Nekomentovala tu absolutní pravdu, kterou právě vyslovil. Nebylo to třeba. „Ráda bych mu o nich vyprávěla, řekla mu pravdu. Vím, že by ho oba milovali stejně jako já.“
„Ale přesto není nic tak těžkého, jako o nich mluvit…“
„VÍTĚZ!“ ozvalo se náhle z vedlejší místnosti, než Rorry začal poskakovat po gauči a rozhazovat rukama. „Vyh´ál ´sem!“
Hermiona si povzdechla. „Ale stejně bych občas dala nevím co za hodinu klidu.“
„Nechala jsem tě vyhrát.“
„To není p´avda! MAMÍÍÍÍ!“ řítil se k ní.
„Jednu hodinu…“

Tak milí rodičové, taky jste lháři a pokrytci...? :-D

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek