Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno annieAS, Chavalierce, Liz, Vlcak a zuzule. A zbylým čtenářům :)

6. kapitola

Probudilo ho píchání.
A ne, nebylo v tom nic sexuálního, opravdu to byla bodavá bolest… v ruce. „Co to…?“
„Nehýbejte s tou rukou.“
Zamračil se na Hermionu a na jehlu v její ruce. „Co to děláte?“
„Dávám vám kapačku. To je takový vak s výživou a…“
„Vím, co to je,“ přerušil ji a v jeho hlase snad i zaslechla bolest. Až o chvíli později jí došlo, že pokud jeho žena umírala na rakovinu, tak nejspíše musel…
„Vzala jsem ji dole na ošetřovně, dala jsem vám do ní ještě dokrvovací lektvar. Transfuze to sice není, ale mělo by vám to pomoci se ztrátou krve a šokem.“
Sledoval, jak velmi zručně zapíchla jehlu do jeho předloktí a kupodivu to ani necítil. I když to nejspíše bylo dáno i tím, že stále ještě trochu ujížděl na vlně šoku. „Kde jste vzala dokrvovací…?“
„Rina,“ řekla prostě.
Zamračil se, proč mu odpovídala zrovna takhle? Chtěl přeci vědět, kde… Potom mu to došlo, jeho taška s lektvary.
„Ví, kde máte zásoby.“
„Kde vůbec je?“
Kývla na druhou stranu postele, kde k sobě přitisknutá jako koťata ležely obě jejich děti. A obě nejspíše tvrdě spaly.
„Rorry se od ní nehnul na krok, co jsme se vrátili,“ promluvila po chvíli Hermiona tiše. „Dokonce mu vyprávěla pohádku. Tedy spíš si ji vymýšlela, něco na způsob Perníkové chaloupky, ale čarodějnici přejedou perníkovým autem,“ ušklíbla se, zatímco přelepovala zavedenou kanylu.
„Merline…“ zavřel oči.
„Ne, bylo to vtipné.“
„Nechápu, jak si to může pamatovat.“
„To vy…?“ Nějak si nedokázala představit, jak si Snape vymýšlí pohádky o perníkovém auťáku zabiják. Ale vlastně… proč ne? Zjišťovala, že ho vlastně vůbec nezná.
„Potřebovala bych to někam pověsit,“ držela zamyšleně vak s kapačkou.
„Co použít kouzlo?“
„Pořád zapomínám.“ A přitom stačilo jediné mávnutí hůlkou, aby se nafouknutý vak zavěsil kousek nad postelí.
„Proč jste přestala s kouzlením?“
Odvrátil tvář, nechtěla se o tom bavit. „V mudlovském světě to není potřebná vlastnost.“
„Ale v kouzelnickém ano.“
„Tak to jsem ráda, že už v kouzelnickém světě nějakou dobu nežiji,“ vrátila mu a dle jejího příkrého, i když naprosto klidného tónu, poznal, že se o tom nechce více bavit.
Rozhostilo se mezi nimi tíživé ticho.
„Ale jsem rád, že jste nezapomněla z kouzlení vše. Zachránila jste mi život,“ dodal.
„A vy mě. Já bych ještě teď visela na lanovce jako kus rampouchu.“
Povzdech. „Takže jsme si kvit.“
Přikývla. A potom zavrtěla hlavou a ušklíbla se.
„Co?“ nechápal.
„Přemítám, jaká je pravděpodobnost, že narazím na někoho, koho jsem neviděla několik let, v cizím státu jen proto, aby mi o pár hodin později pomohl zachránit mě i syna? A vlastně i mě. Asi začnu věřit na osud.“
„A já na kvalitu britského zdravotnictví. Netušil jsem, co všechno mají fyzioterapeutové v popisu práce,“ zkoumal jehlu ve své ruce.
„Musíme umět vše od výměny kola po výměnu orgánů, tos nevěděl?“ nadhodila.
„A to vše bez magie.“ Nechtěl to znovu vytahovat, prostě to z něho vypadlo. „Nechybí ti to občas?“
Odvrátila pohled. Až dnes si po dlouhé době uvědomila, jak moc jí kouzla a zaklínadla chyběla. A jak moc usnadňovala život. Naštěstí ji zívnutí z jeho strany zbavilo nutnosti odpovědět. „Měli bychom se oba vyspat.“

***

Hermiona se probudila.
Snape ležel na své straně postele, jen k jeho boku teď byla přitisknutá Rina a držela se ho, jako kdyby měla strach, že najednou zmizí. A mezi ní a jimi ležel její syn. Rozvaloval se v nohách velké manželské postele a ve své dětské roztažitosti zabíral témař dvě třetiny postele.
A Snape nespal. Otočil se na ni, očividně nabuzený kapačkou, ale tak, aby neprobudil dceru. A usmál se. Vděčně.
Úsměv mu vrátila.
Svítalo.

***

Hermionu znovu probudil pohyb, trvalo jí však poměrně dlouhou chvíli, než si uvědomila, kde je a kdo je ten stín, který se kolem ní plíží. „No tak, profesore,“ vyskočila z postele a vrhla se k muži, který se belhal do vedlejší místnosti. „Neměl byste vstávat.“
„To vysvětlete mému močovému měchýři.“
Ehm… dobře, na to neměla moc co říci. Obtočila si jeho ruku okolo ramen a dovedla ho až do dveří koupelny, kde se zastavil. „Zbytek už zvládnu sám.
“ „Jste si jistý, že…“
„Grangerová, tenhle rozhovor jsem už včera vedl s Rinou. Děkuji za péči, ale od téhle linie,“ přejel nohou po prahu koupelny, „jsem samostatný.“
„Profesore…“
„Grangerová, nepotřebuji ho podržet.“
Škubl jí koutek. „Jen jsem chtěla říci, abyste se nezamykal.“
Přesto slyšela cvaknutí zámku, když se opřela o zárubeň dveří a čekala. Teprve když zaslechla jeho kroky, vzdálila se. „V pořádku? Profesore?“
Očividně zcela v pořádku nebyl, alespoň podle toho, jak se opíral o zeď, ale alespoň stál. „Už jsme zpátky u profesora?“
Ani si to neuvědomovala. „Pardon. Je divné vám říkat jménem, když jste zpátky u svého vrčivého já.“
„Nikdy jsem své vrčivé já neopustil.“
Zasmála se. „Očividně vám je lépe. Severusi.“
„Už dlouho mi nebylo tak skvěle,“ pronesl jízlivě. „Díky tobě, Hermiono.“ Takže tykání? Možná, na to bude ještě čas si ujasnit. „Ale uznávám, že malou pomoc bych teď uvítal.“
Přispěchala mu na pomoc a dovedla ho zpět do postele. „Ztráta krve je ještě pořád znát. Tedy doufám, že to je jen ztrátou krve. Pokud dovolíte…? Dovolíš?“ zvedla svoji hůlku a nechala si odsouhlasit, že ho může znovu vyšetřit. Jeho tělo opět ukázalo několik starých zranění a dvě stále se hojící slezinu a holenní kost. Také nízký tlak a cukr.
„Potřeboval by ses najíst.“
„Můj žaludek souhlasí. Doufám, že Rina něco donese.“
Teprve teď si uvědomila, že tu jejich děti nejsou. Po včerejší zkušenosti se vyděsila.
„Šli zjistit, jestli dostaneme nějaké jídlo. Říkala jsem si, že jako dítě by mohla mít větší šanci někde něco vyloudit. Pořád je hotel plný lidí a nevím, jak moc budou svolní uvolňovat zásoby.“
„Pořád jsme odříznutí?“ vydala se k oknu a vykoukla ven. K jejímu překvapení muselo být kolem poledne. Nad horami stále ležely těžké mraky, ale vítr se uklidnil. „Bouře očividně přešla, snad se sem brzy dostanou. Do té doby… ehm… nevím, jestli ti to Rina řekla, ale sloučili nás do jednoho pokoje.“
„Sloučili?“ nechápal.
„Jak se sem nahrnuli lidi z okolí, tak na recepci hledali místo, kde by je mohli ubytovat a jelikož Rina záchranářům řekla, že se pohřešují její rodiče,“ ukázala mezi ně dva, „tak nás dočasně sestěhovali sem, do vašeho apartmánu.“
To vysvětlovalo, proč spala v jeho posteli.
„Aha.“
„Vadí to?“
„Myslím, že to chvíli vydržím.“
„Jakmile to půjde, tak se vrátíme k sobě.“
Severusovi zakručelo v břiše.
„A snad se brzy vrátí i ti dva s jídlem. Ehm… radši se po nich půjdu podívat.“
„Rorry bude v pořádku,“ odpověděl na její vnitřní otázku, když už byla skoro ve dveřích. Stáhla rty a zaťala pěsti. „Chápu, že po včerejšku máš strach, ale oni šli jenom do jídelny. A ani ne před patnácti minutami,“ dodal.
Povzdechla si. Nad synem i nad tím zpropadeným Snapeem, který jí snad viděl na dno duše.
„Taky jsem rodič,“ dodal.
Zvláštní o něm takhle uvažovat.
„Au, ta záda mě asi zabijou.“
„Bolí?“
„To bude z toho včerejška, mám pocit, jako kdyby mě někdo přetáhl.“
„Podívám se ti na to.“
„Nepotřebuji… chůvu.“
„Tak to máš štěstí, že jsem vystudovaná fyzioterapeutka, a ne chůva.“
Ušklíbl se. A po chvíli přemlouvání si i nechal sundat košili. A přesně poznal chvíli, kdy pochopila, že ty šedé čáry na jeho zádech nejsou stíny. „Merline,“ splynulo jí ze rtů, ale on se o tom nechtěl bavit. Ne teď… a nejspíše ani nikdy.
„Kdo by to byl řekl…,“ snažil se odvést pozornost „… au… včera jsme se sotva přátelili a dnes už ze mě svlékáš košili.“
Erotické narážky, jako vážně? Nejprve ji napadlo zahrát jeho narážku do autu a tvářit se, že ji neslyšela, ale už byla velká na to, aby si hrála na upejpavou holčičku. Jestli si chcete, pane profesore, hrát, nemám s tím problém. „To víš, samotná matka. Musím využít každé příležitosti, když se do mých sítí chytí nějaký chlap.“
„Sítí? Jsi snad černá vdova?“
„Spíš kudlanka nábožná.“
„Aha, tak to potom jo… to se mi ulevilo. Au! Co mi to tam děláš?“
„Snažím se tu ruku dostat tam, kam bys ji dostat měl.“
„Ale já bych ji ještě rád někdy použil!“
Nepustila mu ji, ale povolila sevření, aby ustoupila největší bolest. K jeho překvapení však dokázala pod kůží přesně najít úpony, které ho tak neskutečně bolely. A několika přesnými pohyby je rozmasírovat.
„Jak ses k tomu vůbec dostala?“
„K čemu?“
„K téhle práci.“
„Ani nevím. Ale zřejmě to začalo už s Ronem a Harrym. Většinou se z tréninků a bojů vrátili tak zrubaní, že jsem fyzioterapii začala používat, ani jsem o tom nevěděla. A kluci taky ne.“
„A Rorry to ví?“
„Co? Jak jsem přišla k tomuhle zaměstnání…?“
„Ne,“ pootočil na ni hlavu a už jen z toho tónu pochopila, co má na mysli. „Myslím to… s otcem...“ S otci.
Stáhla ruce. „Ne, neví. A popravdě netuším, co mu jednou řeknu.“
„Promiň, nic mi do toho není.“
„To je v pořádku. Naopak, je docela příjemné si o tom promluvit s někým, kdo… ví.“
Nechápavě zvedl obočí. „Víš o kouzelnickém světě, o válce… A zároveň jsi taky sám rodič, rozumíš, jak těžké to může být.“
Ano, to věděl velmi dobře.
Z chodby se ozvalo hučení a rozhádané hlasy. „Opovaž se s tím spadnout, ty hopsající trpaslíku.“
Snape si povzdechl, svoji dceru pozval vždy a všude. „Až na to, že mám doma odrzlého puberťáka.
„Ne´sem trpas´ík! Ne´sem!“
Tentokrát si povzdechla Hermiona. „Nejsem si jistá, co je lepší.“
V další chvíli se dovnitř vřítily dvě děti. Rorry s náručí plnou pečiva a Rina vajec a úšklebku na tváři. Očividně si mučení mladšího dítěte užívala. „Ale to víš, že nejsi… trpaslíku.“
„Mááámííííí!“

Tak snad bude lépe... :-D

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek