Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno annieAS, Chavalierce, Liz, Vlcak a zuzule. A zbylým čtenářům :)

5. kapitola

Vlastně netušila, kdy přestala sypat z rukávu nová a nová cizí slova a hlava jí klesla dozadu. Věděla, že muž v jejím klíně má zavřené oči, jeho aktivitu kontrolovala stisky ruky, jen už netušila, jestli mezi posledním stiskem uběhla minuta nebo hodina.
Dezorientovaně se rozhlédla kolem.
Co jí to probudilo?
A potom se to ozvalo znovu. Do toho jednolitého hučení z venku… bušení. A hlasy. U Merlina, hlasy! Za dveřmi někdo stál a pokoušel se dostat dovnitř.
Vystřelila na nohy tak rychle, jak jí její ztuhlé tělo dovolilo. „Halo, tady! Tady!“ Jako kdyby hrozilo, že se jejich zachránci otočí a odejdou. „Severusi, našli nás, slyšíš?... Severusi?“ otočila se zpět k němu a na první vteřinu měla opravdu hrůzu, že zatímco snila, tak jí zemřel v náručí, ale podle toho, jak nespokojeně nakrčil čelo, poznala, že jen šetří silami.
Muž za sklem musel překřikovat vítr. „Smithovi?“
Ani si toho oslovení nevšimla, nebylo to podstatné. „Tady!“ Zatracené dveře, proč nešly otevřít? Proč je tak pečlivě zavírala? Ale nakonec zvítězila.
„Manželé Smithovi? Vaše dcera říkala, že jste tady uvízli. Váš syn se vrátil sám. Musíme rychle dolů, bouře sice zeslábla, ale brzy se stočí zpět.“
„Ehm… Můj… můj manžel… Spadl z lanovky, nemůže se moc hýbat, myslím, že má vnitřní krvácení. A určitě zlomenou nohu.“
Muž v bundě horské služby Severuse ve spěchu prohlédl, ale moc toho neshledal. „Tak jako tak ho musíme naložit a svést dolů, vrtulník by sem teď stejně nebyl schopen přistát.“
Přirozené. Ale ani trochu uspokojivé.
Kdyby jejím tělem nelomcovala zima, nejspíše by začala propadat panice. Naštěstí jí její zmrzlá nervová zakončení bránila v jakékoliv nadbytečné aktivitě.
Za Severusova sténání ho naložili na nosítka za skútrem, než se Hermiona usadila za záchranáře a za kvílení motoru a větru se vydali ze svahu dolů. Nikdy na skútru nejela a rozhodně neměla v plánu si to zopakovat. Cestou to drncalo a skákalo, nohy měla zmrzlé, jak se o ně neustále otíraly závěje, a krk jí bolel z neustálého otáčení se dotazu, na tu tmavou nehybnou mumii, která vlála za nimi.
Vydrž.
Jenže cesta byla dlouhá.

***

Hotel se před nimi objevil skoro nenápadně. Hermionu vyděsilo, jak tmavě ta budova vypadala a až poté si uvědomila, že musela být hluboká noc. Ale stejně, to v celém hotelu nikdo nebyl vzhůru? Nebo vichřice zničila přívod elektřiny?
„Jede se na agregát,“ odpověděl jí záchranář a ona netušila, jestli jí čte myšlenky, nebo to vyslovila nahlas. „Elektřina se smí používat jen na nejnezbytnější věci. Třeba na ošetřovnu. Odneste ho tam!“ Ani si nevšimla, kdy se vedle ní objevili další dva zaměstnanci, kteří odnesli znehybnělého Severuse do budovy. Stála tam, zmrzlá na kost a do morku unavená a její mozek nebyl schopný téměř ani pochopit, kde se tam vzala. Měla by být šťastná, ale ten pocit byl vzdálený a snad i bolestivý. Měla chuť tam jen stát a stát a stát…
„Sakra, ženská, běžte dovnitř!“
Teprve v hale si uvědomila, jak hrozně zmrzlá byla. Uvnitř hořel oheň a okolo něho leželo a posedávalo velké množství lidí. Kde se ta vzali, netušil, jen věděla, že…
„Mami!“
Obtočily se okolo ní dvě ruce, které přinesly úlevu i neskutečnou energii do žil. Padla na kolena a svírala syna tak pevně, že měla sama strach, že mu ublíží, ale přesto ho nepouštěla. Kdesi v hlavě se její racionální část ozývala, že by mu za ten jeho nepovolený výlet měla pořádně nasekat, ale na to bylo vždy dost času. „Ty prevíte, ty dostaneš,“ šeptala mu láskyplně, když ho hladila po tvářích a hledala jakékoliv zranění, které si mohl přivodit.
„Tati!“ Rina nemohla být o víc než pár metrů za jejím synem, ale očividně neměla jeho schopnost skákat přes polospící těla v cestě. „Kde je táta? Co se mu stalo? Neumřel, že ne? Že neumřel?!“
„Rino…“
„Prosím, nemůže mi umřít i on!“ Propadala zoufalství a v záři plamenů byly vidět kutálející se hrachy po jejích tvářích.
„Neumřel, slyšíš, neumřel,“ snažila se ji uklidnit, než ji sevřela v náručí. „To bude dobré, ano, to bude dobré. Jen klid… uklidni se…
“ „Kde je…?“
Co jí říci a nevyvolat další scénu. „Na ošetřovně. Je zraněný, ale bude v pořádku. Potřebuje jen…“
Zázrak.
Operaci.
A potom jí to docvaklo.
Hůlku!
Skoro měla chuť skákat.
„… malou pomoc.“
„Cože?“ nechápala dívka.
„Budu potřebovat pomoc. Rorry, od tebe něco potřebuji,“ sehnula se k synovi a šeptala. „Tajnou misi, nikdo tě nesmí vidět, ano? Potřebuji, abys šel k nám a donesl mi-moji-hůlku.“
Chlapci se rozšířily oči. „Ale já… nesmím na ni sahat.“
„Tentokrát můžeš. Jen donést, nic jiného, ano? Rychle a hlavně nenápadně, dokážeš to?“
Kýval, až mu uši pleskaly. A ve vteřině byl pryč.
„A od tebe bych taky něco potřebovala…“ otočila se na dívku.

***

„… NEMŮŽETE HO NECHAT UMŘÍT?! NÉÉÉÉÉÉ…“
Ošetřovatel i záchranář vyběhli na chodbu, aby umravnili tu šílenou holku, která se zoufalstvím válela po podlaze a vzbudila snad všechny v hotelu. Měli by se věnovat pacientovi, ale v tomhle kraválu to nebylo možné.
Hermiona sevřela v prstech svoji hůlku a proklouzla na ošetřovnu. Rorry byl neskutečně rychlý, ten malý zmetek určitě věděl, kde si ji schovávala, protože jinak by ji v její rukavici tak rychle určitě nenašel. Nemělo cenu to teď však řešit. Zakouzlila jednoduché odpuzovací kouzlo na dveře a vrhla se k pacientovi, který se pokoušel vstávat.
„Musím… za ní…“ Moc to Severusovi nešlo.
„Klid, klid… ležte… Jen malé odpoutání pozornosti.“
Na ošetřovně se svítilo, ale o to více bylo vidět, jak hrozně bledý je. I Smrtka se mohla pochlubit lepší barvou v tvářích. Navzdory tomu se mu na čele perlil pot a podle žíly mu i pořádně bušilo srdce.
„Merline…“
„Teplo mi… rozproudilo…kr´v.“
Očividně se mu začalo už i špatně mluvit. Musela si pospíšit.
Zkontrolovala mu zorničky, tělo začalo upadat do šoku. „Dobře, jdeme na to…“
„Co chcete…?“
„Co budu moci.“ V hlavě proběhla všechna diagnostická kouzla a přemítala, na která si má troufnout. Hůlka v dlani brněla, jako kdyby si sama zvykala, že s ní po tak dlouhé době opět někdo zachází. Zašeptala tichá slova a pak už jen sledovala, jak se nad mužovým tělem rozblikal celý ohňostroj světel. Desítky starých zranění detekovaných neutrální béžovou, jedno kdysi špatně zhojené zádové žebro zářící modře a poté purpura, která se rozprskla nad jeho levou částí hrudníku.
Jenže zrovna tam těch možností bylo moc.
„Levá strana hrudníku, to může být srdce… plíce…“
„… žiju a… nekašlu krev, takže…“ víc ze sebe nedostal, neudržel ani ruce, aby se mu netřásly.
V hlavě jí to šrotovalo. Měl pravdu, kdyby to způsobovalo srdce, byl by nejspíše už mrtvý. „Slezina. Umístění pod levými žebry, hodně prokrvená, proto potenciální velká ztráta krve. Při částečném krvácení dochází k naplňování vnějšího obalu, který se po naplnění začne rozpínat, tlačí na ostatní orgány a způsobuje šok, v horším případě smrt,“ sypala ze sebe a netušila, komu to vlastně říká.
„… alespoň vím, na co…“
„Neumřete! Jasný! Teď už ne! Je potřeba to zacelit. Potřebovala bych vidět dovnitř.“ Myslela… myslela… Kdyby mu nebylo tak mizerně, neodpustil by si něco na vrub kouření z té její zavařené hlavinky. Ale její náhlý pohled mu ukradl všechna slova. „Věříte mi?“
„Ne.“
Nechápal, proč se ho ptá, když ho stejně neposlouchala. Po chvíli hrabání ve skřínkách se totiž vrátila s výbavou, která se mu ani trochu nelíbila. „Zpomalím vám teď trochu krevní oběh, potřebuji víc času.“
„To ale do pár minut…“
„Já vím, ale v tu dobu už to bude.“
Nechtěl vědět, co bude, když vytáhla skalpel a po několika dalších kouzlech mu vrazila do ruky její hůlku. „Jen potřebuji, abyste to kouzlo udržoval.“ Ještě mu strčila pod záda zmuchlané prostěradlo z vedlejší postele, aby se alespoň trochu zvedl.
Sotva stačil mrkat. „Vy do mě…. řezat?“
„Potřebuji vidět dovnitř a zároveň používat zacelující kouzlo, máme jen jednu hůlku, nevím, kde je ta vaše, takže…“
„Určitě je i jiná…“
„Oba víme, že není. Ne teď a tady… Konec diskuze, držte. A jestli vás to trochu uklidní, tak v současnosti dělám v mudlovském medicíně.“
„Chirurga?“ sykl, když do něj řízla, i když v zásadě bolest necítil. Jen tělo si to uvědomovalo ještě větším přicházejícím šokem.
„Fyzioterapeuta.“
Jestli tohle přežije, připomeňte mu někdo, aby se zasmál.
Teď však jen ležel a držel. I tyto dvě věci se však stávaly neskutečně náročnými. Ruka se mu chvěla, končetiny pohlcovala zima a přijíždějící vlak… určitě vlak… kde jinde by se vzalo to hučení v uších.
„… hůlku!“ musela mu ji vyrvat. To, že mu ten kus dřeva vyrvala z prstů, však bylo to poslední, co vnímal, než ho pohltil vířivý tunel neznáma.

***
„… no tak… slyšíte mě?“
Někdo ho plácal po tvářích, nelíbilo se mu to.
„Halo?!“
A znovu.
Vážně se mu to nelíbilo.
„Nechte toho!“ zavrčel.
„No sláva!“ úlevný výdech a potom… „Tati!“
„Ou!“
Něco na něj skočilo jako na polštář a dokonale ho probudilo. Po odplavení spánku i šoku si uvědomil, že mu do trička skučí Rina a že je… Zamračil se… co si pamatoval, tak byl na ošetřovně, zatímco teď ležel v posteli svého pokoje a z druhé strany na něj zhlížel unavený, ale šťastný pohled jeho bývalé žákyně. Ale jak se tam dostal…?
„Upadl jste do šoku. Podařilo se mi ale zacelit slezinu, i když opravdu za minutu dvanáct. Potom jsem ještě vyléčila pár dalších zranění, ty nejmenší jsem nechala, ať se uzdraví sama. Co noha?“
Zkusil pohnout nohou, která za poslední hodiny ztuhla jako špalek a kupodivu v ní měl i cit.
„Pár dní bych na ni byla opatrnější, ale snad se mi to podařilo bez následků.“
Asi by jí měl poděkovat, ale otázky měly přednost. „Jak jsem se sem dostal?“
„Potřebovala jsem Vás potom dostat ze šoku, ale odpuzující kouzla začala slábnout. Tak jsem upravila záchranáři paměť a dostala vás sem.“
„Nesla jste mě?“
„Ne, šel jste. I když bych řekla, že jste byl úplně mimo sebe. Jak je vám?“
„Jo, jak je ti?“ přidala se k ženě Rina a sevřela mu ruku.
Jak mu bylo? Byl unavený, vyčerpaný do morku kostí, mrzly mu nohy a hořely tváře. Svaly se mu chvěly, jako kdyby byly připraveny uběhnout samy marathón, ale sám pochyboval, že by dokázal vstát. Jo a taky se mu chtělo čůrat. „Žiju.“
Rina se rozbrečela, Hermiona si vydechla. „Postaráš se o něj na chvíli?“ otočila se na Snapeovu dceru, která horlivě přikyvovala. „Musím jít ještě upravit pár pamětí. A ty na ně dohlídni,“ dodala ještě k synovi, který celou dobu klečel u postele a všechno sledoval vykulenýma očima.
Snape si povzdechl.
Vážně se mu chtělo čůrat.

Tak snad bude lépe... :-D

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek