Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno Chavalierce, Panda, Sisi, Vlčák a zuzule. A zbylým čtenářům :)

4. kapitola

"Harry miloval Rona."
Její slova zůstala viset ve vzduchu dlouho, po chvíli i váhala, jestli je řekla nahlas. A jestli on slyšel. Ale Severus slyšel, dost intenzivně na to, aby se to dostalo do jeho rozbolavělého mozku. Otevřel oči s intenzivním pohledem někoho, kdo se určitě přeslechl. "Potter Weasleyho?" zachraptěl. "Ale vždyť..."
Zavrtěla hlavou. Nechtěla rozebírat ty zkazky a články, které všude rozhlašovaly, že vědí pravou podstatu milostných citů mezi Zachráncem kouzelnického světa a ní - jeho dlouholetou kamarádkou. Žádný z nich se ani vzdáleně neblížil pravdě. Nikoho z novinářů, profesorů ani spolužáků nikdy nenapadlo, že pravda může být úplně někde jinde.
Hladila ty od sněhu mokré vlasy a přemítala, jestli má pokračovat. Ale když už s tím jednou začala…
"Nejspíš si to ani neuvědomoval, možná si to uvědomit nechtěl, ale já jsem něco tušila už od čtvrtého ročníku, kdy se s ním Ron odmítal bavit kvůli Ohnivému poháru. Harry byl z účasti v Turnaji strašně zoufalý, rozmlátil celou učebnu ve třetím patře jedinou zoufalou myšlenkou." Zavrtěla hlavou, nechtěla vzpomínat na tu chvíli, kdy se kolem ní roztříštil svět. Dodnes si pamatovala svoje zděšení nad tím, čeho její kamarád je schopen dosáhnout jen silou vůle – bez kouzla, bez hůlky. "O tom nikdo ani neví. Nesměl o tom nikdo vědět. Strávila jsem 12 hodin tím, že jsem učebnu skládala dohromady. Třísku po třísce, kámen po kameni."
Věděl, že byl Potter silný, ale on ani nikdo z kolegů si zřejmě nedokázal ani představit, že jedinou myšlenkou rozmetá místnost na třísky. Ve čtrnácti letech!
"Ale jistá jsem si byla až na naší cestě za viteály, kdy se Ron vrátil kvůli rodině domů. To nebyla jen nejistota ze ztráty kamaráda, to byla sžíravá bolest nad ztrátou toho nejdražšího v okamžiku, kdy ho nejvíce potřebujete. Harry sedával před stanem a čekal. Tvrdil, že se hlídkuje, ale... ne, vyhlížel jeho. Byl si jistý, že se Ron vrátí. Musel se vrátit. To jediné ho drželo v pohybu."
"A Wearrr..." Odkašlal si, hlas mu chrčel. "A Weasley to věděl?"
"Ne. Ron byl na tyhle věci dost zabedněný, pochybuji, že by mu došlo, dokud by mu to Harry neřekl natvrdo. A toho se Harry bál. Bál se, že by ho mohl ztratit, kdyby se to Ron dozvěděl. A tak..." zarazila se, nejistá, jestli vůbec má pokračovat. Držela to v sobě skoro šest let, nebylo snadné to říci.
Ticho se prohlubovalo.
„Proč mi to říkáte?“
„Protože vám stačilo pět minut, abyste pochopil něco, co se já marně pokouším pochopit skoro šest let.“
„Milovala jste je…?“
Těžká otázka, i když prostá. „Oba. A vlastně ani jednoho.“
„Tak jak potom…“
Trvalo dlouho, než odpověděla na otázku vepsanou mezi řádky. „Když se tehdy Ron vrátil, Harry byl jako znovuzrozený. Viděla jsem na něm, jak moc ho chce obejmout, sevřít, políbit… a jak strašně ho ničí, že nemůže. Že se ho nemůže ani dotknout. Ten večer… jsme trochu pili. Já chtěla, aby pili. A potom jsem Rona políbila. A potom Harryho… Čekala jsem, jestli mě odmítnout… očekávala jsem, že mě odmítnou, ale… neudělali to. Ron zřejmě netušil, co se děje, zatímco Harry… chápal. Byla to jeho jediná možnost, jak se Rona dotknout bez toho, aniž by ho ztratil. I když mám trochu podezření, že tu noc to pochopil i Ron.“
„Ti dva spolu…“
„Jen doteky, vždycky jsem mezi nimi byla já. Ale podle toho, jak se na něj Harry díval, jak strašně blízko ho chtěl mít… Ale nic víc. Nic neřekl. Nikdy.“
Pohladila ho po vlasech, čekala na reakci.
„Žádná reakce? Žádné nadávání do kurev?“
Odfrkl si. „Musel byste se ještě hodně snažit, abyste si tohle označení zasloužila.“
Zasmála se. Jen Snape dokázal z prostituce udělat vytoužený cíl.
„Proto to tajíte? Kvůli strachu z negativní reakce?“
„Kvůli strachu z pravdy.“
Nechápal.
„Ta noc neměla pokračování, neměla mít pokračování, nikdy. Kluci se o ní nikdy nezmínili a já to taky neměla v plánu. Byla to jen úlitba…“
„Bohu?“
„Pro nedostatek výrazů ano. Jenže během poslední bitvy Ron zemřel a jediné štěstí bylo, že se to Harry dozvěděl až poté, co zabil Voldemorta. Kdyby to bylo jinak, jsem si téměř jistá, že… by Pán zla vyhrál.“
„Myslíš, že by byl schopen…“
„Tys ho neviděl, když se dozvěděl. Ta… prázdnota. Najednou nebylo nic. Jediné štěstí v zásadě bylo, že jsem se hned vzápětí dozvěděla, že jsem těhotná. Myslela jsem si, že to Harry bude brát jako nový začátek, že bude doufat, že to malé je jeho, ale on byl celou dobu skálopevně přesvědčený, že je Ronovo.“ Promnula si oči. „Ani ne pár hodin po konci bitvy se kolem začali rojit novináři, zvědavci, fanoušci… museli jsme pryč. Harry mě vzal do jednoho ze svých domů, který zdědil po rodině Blacků, a tam jsme zůstali. Harry se vždycky jenom ukázal, kde bylo potřeba, ale jinak se držel doma. Staral se o mě, celou dobu. Jako kdybych byla z porcelánu. Aby mi nic nechybělo, abych měla všeho dost… Hledal mi doktory, mírnil moje nálady… a pokaždé to jen šlo, tak se mi tulil k břichu a vyprávěl mu pohádky, příběhy z našeho života.“
Ušklíbla se nad tou vzpomínkou, i když to asi nebylo tak úplně příjemné vzpomínání.
„Když se Rorry narodil, doufala jsem, že se jeho stav zlepší, protože tohle… tohle nebyl Harry. Jen skořápka…“ Odmlčela se. „Miloval ho, od první chvíle, kdy ho uviděl, ho miloval. Staral se o něj, uspával ho, koupal, krmil… byl s ním vzhůru celé noci a vyprávěl mu všechno, co se jen trochu týkalo Rona. Každý zážitek, každý vtip a vzpomínku. Dodneška mám pocit, že když Rorrymu o Harrym a Ronovi vyprávím, že ty příběhy zná.“
„A pak…“ zeptal se, když se ztratila v myšlenkách na příliš dlouho.
„A pak přišlo výročí. Oslavy a projevy ke konci války, Harry byl zván na tolik míst, že pochybuji, že vůbec prošel všechny pozvánky. Myslela jsem si, že mu jen vadí zase ten rozruch, nenapadlo mě, že jde o víc.“
„Myslíš, že se do té potyčky s přívrženci Pána zla připletl úmyslně?“
Zasmála se, hořce. „Připletl. Harry by byl schopný lusknutím prstů rozebrat Bradavice do posledního kamene, ta pravděpodobnost, že by mu ublížila banda výrostků, kteří si chtěli hrát na Smrtijedy je… absurdní.“ Poprvé jí v hlase zaznělo zoufalství. „Tak absurdní.“
„Takže sebevražda?“
„Nemohl spáchat normální sebevraždu, ne kvůli ostatním, kteří v něho věřili. Ale jinak… ano, myslím, že to udělal schválně.“
„Jenom kvůli výročí?“
„Ano. Ale nešlo o výročí smrti pána zla… ale o výročí smrti...“
„… Weasleyho.“
Přikývla.
„Harry bez něj prostě nedokázal žít. Možná doufal, že ho nahradí Rorry, ale… zřejmě mu došlo, že to není Ron.“
„A nikdy nebude.“
Přikývla. „Po Harryho smrti jsem věděla, že jeho majetek bude dědit další z linie Blacků, musela jsem pryč. Tak jsem… zmizela. Pryč od toho všeho, od novinářů, pisálků i všech těch rádob chápavých přátel… pryč z kouzelnického světa, z Anglie…“ Šest let. „A to je vše. Teď ty.“ Potřebovala, aby se trochu probral z dřímoty.
„Prosím?“
„Taky si zasloužím nějaké vysvětlení, ne? Rina určitě nevyskočila z kotlíku.“
„Můj příběh rozhodně není tak… au… srdceryvný.“
„Zkusím to.“
Zhluboka se nadechl, i když vzápětí trochu litoval, nedýchalo se mu dobře. „V zásadě není co. Potkal jsem ženu, vzal si ji, narodila se nám dcera, to je vše.“
„Vy jste byl ženatý?“
„Oh, ano, i sklepní netopýři se mohou oženit.“
„Tak jsem to nemyslela, jen... Nevím o nikom, kdo by věděl, že máte rodinu.“
„Jistě. Není přeci nic rozumnějšího, než vytrubovat během válečného stavu, že se Vaší ženě narodila dcera.“
„Válečného stavu? Ale vždyť se musela narodit...“
„Těsně před Potterovým nástupem do Bradavic. A věřte mi, to, co se tenkrát potajmu dělo, to byl válečný stav...“
„Takže vaše žena...“
„Byla smířená s tím, že její manžel je v první linii.“
První linie. Jen málokdo chápal, co to ve skutečnosti znamená. Ale ona to věděla až velmi dobře. „S tímhle se nedá smířit.“
Zavřel oči, začala ho přemáhat únava a chlad. „Ne, to nejspíše nedá,“ zachraptěl. „Chápala ale, že jsem se je pokoušel chránit. I když se mi to nakonec nepodařilo.“ Tu poslední větu skoro nezaslechla, splynula se mu rtů a dle vzdáleného pohledu očí měla pocit, že ani on si to neuvědomoval.
V tu chvíli Hermioně došlo, že za celou dobu nepadlo o matce ani slovo. Ani Rina, ani Snape ji nezmínil. Žádné "máma se o to postará" nebo "vyřiď mámě, že jsem hned zpátky", a už chápala proč - žádná máma nebyla.
„Smrtijedi?“ špitla.
Odfrknutí, zoufalé. „Kéž by.“ Ticho a jí to nestačilo. „Rakovina.“
„Ale ta je u kouzelníků přeci léčitelná.“
„U kouzelníků ano, ale ona byla moták, jen minimum magie. A ke všemu... řekla mi to až ve chvíli, kdy už bylo... pozdě.“ To poslední slovo znělo až děsivě definitivně. „Vrátil jsem se domů po skoro roce. Schylovalo se k Poslední bitvě a já nechtěl svoji rodinu ohrozit, raději jsem utnul všechny kontakty. Skoro měsíc jsem ležel na ošetřovně s kousancem od Nagini, než jsem se mohl vrátit domů a tam jsem zjistil...“ Polkl. Bolestí, i když nejspíše ne fyzickou. „Zemřela o tři týdny později, nemohl jsem už nic dělat.“ Ty sebevýčitky slyšela i přes neskutečnou únavu. „Kdyby to byli Smrtijedi, mohl bych se alespoň pomstít, ale takhle jsem mohl dělat jen... nic. Vůbec nic.“
Marně se pokoušela potlačit vzpomínky na vlastní bezmoc, když sledovala Harryho bezhlasné skomírání.
„Myslím, že to chápu.“
Zavládlo mezi nimi tiché porozumění, ale až po chvíli si Hermiona uvědomila, jak nebezpečné to ticho je. Muži na jejím klíně se nebezpečně klížily oči. „No tak, nesmíte spát... no tak... Severusi, prober se.“ Musela ho štípnout, aby se probral.
Nespokojeně zamručel a otevřel na ni naštvané oči. „Když zavřu oči, tak to nebolí.“
„O to hůř. No tak, nezavírej ty oči!“ Samotná měla problém udržet hlavu vztyčenou, ale věděla, že nesmí povolit. „Vrazím ti facku!“
„Ty jsi strašně panovačná ženská.“
A on musel být ironický i na smrtelné posteli. „Až se odtud dostaneme, tak mi za to můžeš vynadat.“
„Ohnu tě přes koleno,“ zamručel, než mu opět začala padat hlava. Hermionu to překvapilo, příliš intimní poznámka na to, co mezi sebou měli za vztah, rozhodně to teď ale nehodlala řešit. Měla na práci důležitější věci - oklepat se zimou a snahou nenechat ho usnout. Jenže její snahy začínaly ztrácet účinek.
Zatnula zmrzlé prsty, aby si je zahřála a potom ji něco napadlo.
„Ááááá!“ vykvikl, když mu vklouzla pod košili a začala ho budit ledovými prsty na prsou. „To jsou zákeřné metody... nečestné... a nesportovní.“
„Zoufalé situace si žádají zoufalé činy! Nehodlám Rině vysvětlovat, proč kromě mámy přišla i o tátu.“
Tahle poznámka zřejmě zafungovala, se sebezapřením pomalu otevřel oči. Sice jen na škvírky, ale nevypadalo to, že mu víčka hned zase spadnou.
„Jsi tu kvůli mně, neumřeš, rozumíš?! I kdybych ti měla udržet bdělého tak, že ti strčím sníh do trenclí.“
Štěkavý smích. Sice dost skřípavý a podle zadrhávání bolestivý, ale byl tam.
„Co je?“
„Přemýšlím, kdy jsem naposledy slyšel slovo trencle.“
„Znám spoustu dalších slov.“
„O tom nepochybuji, slečno Grangerová.“
„Jenom ty dokážeš moje jméno vyslovit způsobem, že zní jako nadávka.“
„Vždy k službám.“ Ticho. A Hermioně začaly docházet nápady, jak ho udržet bdělého. „Jaké znáš další?“
„Prosím?“ podivila se.
„Slova. Nějaká, která neznám. Pouč mě.“ A udrž vzhůru.
„Hmmmm,“ pátrala v zamrzlém mozku po nějakém lingvistickém špeku. „Fundamentalizmus.“
„Konzervativní lpění na původních ideologických základech. Dál,“ zamručel.
„Gnozeologie.“
„Nauka o původu cest. Budete se muset více snažit, slečno Grangerová.“ Už zase ta nadávka.
„A co třeba gnosticizmus...?“
Stáhl rty. „Výborně, poučte mě.“

Dočkáme se záchrany?

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek