Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno Pandě, Eggy, Chavalierce, Liz a Vlčákovi.

3. kapitola

Po té poslední větě jí sklouzla z oka osamělá slza. Skápla dolů a než opustila svět, změnila se ve zmrzlou krůpěj.
Ledovou a osamělou.
V další chvíli Hermiona vykřikla. Lanovka se hrozivě zhoupla na místě, jak se celé zařízení zastavilo a oni zůstali povlávat ve větru, jak košile na šňůře. "Co se stalo? Vypadl proud?"
"Spíš to někdo vypnul."
"Myslela jsem, že nás ten chlápek měl nechat vyvést až nahoru."
"Kouzlo zřejmě nevydrželo." Snape se rozhlédl kolem. Viseli dobrých 12 metrů nad sněhovými závějemi, konečnou zastávku tušil ještě dobrých 50 metrů před nimi, ale kvůli sněhu nebyla vidět, a nejblíže k nim stál jeden z podpůrných sloupů, u kterého nevěděl, jestli ho má brát jako cestu k záchraně, nebo jako zdroj potenciálního nebezpečí, když je vítr příliš rozhoupe.
Hermioně se roztřásla kolena. "Co budeme dělat?"
"Krok číslo jedna, NEbudeme panikařit."
Poryv větru.
"Strašně se to houpe!"
Rozhlížel se kolem a přemýšlel. Byli vysoko na seskok a stále intenzivnější vítr začal znemožňovat i pobyt tady. Sedačka lítala ze strany na stranu a bylo jen otázkou času, než je to vyklopí... ozvalo se hromové vrzání... nebo to celé spadne.
"Musíme se dostat k tomu sloupu, je na něm žebřík."
"Je to daleko!" Snad necelé tři metry - blízko na to, aby se o sloup v nejhorším případě rozplácli, a zároveň příliš daleko, aby se tam dalo doskočit.
"Stromy!"
"Prosím?" seděli a vedle sebe a stejně na sebe museli křičet.
"Stromy," ukázala nedaleko na opadané smrky. "Ze smrků se dají udělat vlákna. Přivážeme se a přeručkujeme ke sloupu."
"Je to sebevražda."
"Další možnost je se tady houpat, než se to celé utrhne. Nebo máte jiný nápad?"
Neměl.
Několika pohyby hůlky usekl špici nedalekého stromu a za chvíli svíral v rukou dost neumělý provaz. Přeměňování mu nikdy moc nešlo. Nejhorší na celém uvázání bylo potlačení pudu sebezáchovy, když opouštěl bezpečí jistícího pásu a stavěl se na sedačce na nohy. Byl si jistý, že v další vteřině ztratí rovnováhu a zřítí se dolů.
"Pozor!"
A kdyby vedle něj neseděla ta holka, tak se tak i stalo. Chytla ho na poslední chvíli a stáhla ho zpět k sobě. Sedačka se zhoupla ještě víc, spadl přímo na mladou ženu, ale ani stopa po romantice, jen si pořádně natloukli.
Lano nad nimi hrozivě zavrzalo.
"Jdete první."
"Ale...“
„Nemelte a lezte." Ovázal ženě provaz okolo pasu a stehen a pomocí kouzla jí pomohl dosáhnout nahoru na silná lana, na kterých visela sedačka. Doufal, že to zvládne. Že to zvládla, protože jí v další chvíli ztratil v mlze a ve vířících vločkách. "Grangerová! Jste tam!“ Bez odpovědi. „Hermiono!" Ne, nebylo slyšet ani vlastního slova.
Jen kvílení větru a stále intenzivnější vrzání sedačky. S obavami hleděl nahoru, začal se bát nejhoršího.
A potom ho něco praštilo přes nos. Ten nebylo tak těžké zasáhnout, proto byl rád za ten konec lana, který ho do něj šlehnul. I když si nejspíš odnese pěkný šrám.
Uvázal popruh a postavil se na sedačku. Teď se jen narovnat a vyšvihnout se k tomu lanu. Jenže on neměl nikoho, kdo by ho nadzvedl. Takže musel sám. A prsty zimou už skoro necítil.
Dobře, raz, dva...
Další vteřina přišla až příliš nečekaně. Zhoupnutí sedačky do téměř kolmé polohy, noha zaseknut za jistící tyč, nepříjemné křupnutí a pak už jen volný pád a poslední myšlenka, že je v prdeli.
Zakousl se do něj mráz a Severus si byl jistý, že to je předzvěst smrti. V tu chvíli ho ani nenapadlo, že jde jen o závěj, do které zahučel a která mu bezesporu zachránila život. Přivázaný provaz zbrzdil jeho pád, ale nebyl si jistý, jestli také nezpůsobil to strašlivé trhnutí kdesi v jeho nitru.
Hleděl nad sebe do změti černé a bílé a uvažoval, jestli fakt, že žije, je dobrá zpráva.
"Severusi... Severusi... kde jste...?"
Kde asi...
Neuvědomoval si, jak musel být pro okolí neviditelný, když ležel zabořený v dobrých dvaceti číslech sněhu.
„Severusi?!“
Ani netušil, jestli to byl on, kdo mu zvedl ruku.
"U Merlina, žijete?"
Vlastně by na to taky rád znal odpověď. Cítil, jak mu žena měří tep a hledá zranění. S dotekem její dlaně si začínal uvědomovat, jaká je mu zima. A co všechno ho bolí.
"... tak cítíte?"
Na co že se ptala…? Oh, ano, na nohy. "Ano," zachraptěl.
"Můžete vstát?"
"Ne-vím."
Hermiona se rozhlížela a zvažovala vlastní možnosti. Uprostřed lesa kdesi pod vrcholem kopce, s mužem, který se nemůže hnout a se synem, který je stejně ztracený jako před dvaceti minutami. A pomoc v nedohlednu. Co měla dělat? Kdyby u sebe měla alespoň svoji hůlku, ale ta tu nebyla. Jen ta jeho... vytáhla mu ji z rukávu... ale cítila, jak si s ní její magie nerozumí.
Snad se ozvala zkušenost z války, když se rozhodla zkusit cokoliv, co bylo možné. Věděla, že by bylo vražedné zkoušet složitější kouzla, natož léčitelská, ale na provizorní nosítka to stačilo. S křikem z jeho strany se jí podařilo ho naložit a s malou pomocí nadlehčovacího kouzla odtáhnout posledních padesát metrů nahoru k poslednímu stanovišti lanovky.
Prosklená kukaň byla tmavá a prázdná, ale po rozbití skla, aby se dostala ke klice, představovala alespoň malé zdání bezpečného útočiště. Sklo co nejdříve opravila, vichřice jim přestala drásat uši, ale o to víc hvízdala venku za okny, která se třásla a vibrovala. Nebylo tu ani příliš teplo, ale lepší než tam venku v tom rumraji.
"Jste v pořádku? Vnímáte mě?"
"Ano," zaskuhral, když se z nosítek vysoukal do sedu. "A ano."
"Musíme vás zahřát a sehnat pomoc."
Zkusila najít vypínač, ale nefungoval, stejně jako všechna ostatní zařízení, telefon byl hluchý. Za pomoci hasicího přístroje se jí alespoň podařilo vlomit do skříně, kde našla nějaké přikrývky, lékárničku, baterku a pár lahví vody. Zabalila Severuse do deky a proti jeho vůli mu posvítila do tváře. Byl hrozně bledý.
Opatrně mu prohmatala bok a skutečně ji mrzelo, jak bolestně zaskučel.
"Nejspíš máte vnitřní krvácení."
"Nejspíš," vydechl. "Umíte to zacelit?"
Zoufalý pohled byl dostatečnou odpovědí.
Nemohla ho vyléčit. Tohle kouzlo bylo delikátní i s vlastní hůlkou, natož s takovou, se kterou si nerozuměla. A to ani nevěděla, co mu vlastně je. Nejspíše by ho rozpůlila vejpůl. „Vy byste to taky nezvládl?“
Zavrtěl hlavou. Pošetilé mávání hůlkou mu nikdy nešlo.
Závity se jí vařily, jak se snažila přijít na řešení. Vždyť v tom přeci pracovala, muselo jí něco napadnout.
"Omlouvám se, ale musím vám sebrat ty deky."
To se mu nelíbilo.
"Musím vám co nejvíc snížit teplotu, to by snad mělo zabránit tomu, abyste vykrvácel."
"Pokud nenajdete pomoc, stejně dřív nebo později přijde..."
"Tak radši později. A taky... Počkejte, vy máte u sebe přeci telefon!" napadlo najednou Hermionu a nadávala si, že jí to nenapadlo dřív.
Zastřený pohled jeho očí. "Úplně na ten krám zapomínám," zachroptěl a pomalu sáhl do kapsy, než se na něj vrhla. A vůbec se nevztekal, když mu vzala jeho prst a obtiskla ho na vstupní snímač. "Jistě, jen si poslužte."
Jako první věc jí zajímal signál, ale v další chvíli si všimla, že na obrazovce visí 3 příchozí hovory a jedna SMS zpráva. Rozhodně do toho nechtěla Snapeovi lézt, ale když zahlédla jméno svého syna...
"Merline, děkuji!" vykřikla a měla pocit, že se v další chvíli složí zoufalstvím i úlevou zároveň. Na mužův nechápavý pohled mu ukázala SMS zprávu od jeho dcery. "RoRy je tady vratilse Sf… to bude asi se… skupinou. Kde ste vy??!!" Měla chuť se rozbrečet úlevou.
"Říkal jsem, že jestli je po vás, tak se neztratí."
Jeden velký kámen spadl ze srdce, jenže stejně velký zůstal.
"Není tu žádný signál," zaskuhrala Hermiona.
"Vy nemáte radost?"
"Radost? Když mi tady umíráte?!" Zkoušela se zvednout a chytit signál někde jinde po místnosti. Symbol pro napojení na mobilní síť se však zarytě schovával. "No tak, ty kráme jeden!" vztekala se. "Zkusím vyjít ven, ten signál tu musí někde být."
Přikývl, ale na víc mu nezbývaly síly. Znamení, v jak špatném stavu musel být. Ale to Hermioně došlo až ve chvíli, kdy se vrátila opět dovnitř z vichřice a černo-bílé tmy venku a našla ho sesunutého na podlahu. "Merline, ne ne ne ne ne... tohle mi nedělejte. No tak, Snape... Severusi, nesmíte to vzdát. Ne teď…"
Podíval se na ni zastřeným pohledem. Jeho dech byl mělký a trhaný.
„Hlavně nesmíte usnout, rozumíte? Já vás odtud nějak dostanu, jen to nevzdávejte, ano? Kvůli Rině. Kvůli komukoliv, na kom vám záleží.“
Přivření očí, snad přikývnutí.
Hermiona uvažovala, jestli by se neměla pokusit o zacelení vnitřního krvácení, ale když zkusila zacelit drobné škrábnutí od lana na Snapeově nosu a místo toho ho prohloubila, vzdala to. A přitom by stačil obyčejný lektvar, který by…
„Nemáte u sebe nějaké lektvary? Vždycky jste je s sebou nosil.“
Zavrtění hlavou. „Nic, co by v tuto chvíli pomohlo.“
„Ale něco máte… Kde?“
Hmátla mu do vnitřní kapsy a vytáhla ven dobrých patnáct lahviček. Proti nachlazení, proti otoku, na kašel… Její mozkové závity začaly skřípat, něco jí napadlo. Když smíchá tohle s tímhle, trochu to zahřeje, aby se vypařila tahle složka, zneutralizuje tímhle… někde tu byla mudlovská dezinfekce, ta by se dala použít místo alkoholu a potom…
"Vy mi chcete namíchat... elixír na podporu erekce?" divil se, když mu nastínila svůj plán.
"Při přípravcích na podporu erekce se stáhnou cévy, to by mělo krvácení zastavit. Nebo alespoň výrazně zpomalit."
"Může mi to zastavit srdce." A způsobit erekci.
"Zkusím to injekcí aplikovat jen do oblasti břicha, vyhnout se hlavním tepnám."
"Co když je problém... právě tam?"
Neodpověděla a on vlastně nechtěl odpověď slyšet. Sledoval ji, jak míchá, zahřívá a chladí jeden lektvar za druhým a snad byl i hrdý, že něco z toho ji naučil on. Hrdost ho přešla ve chvíli, když se to cosi mělo dostat do něj. Vypadalo to jako vývar z říčního bahna a on byl rád, že to nemusí pít. To nadšení však polevilo, když mu zabodla jehlu do břicha a on cítil každý mililitr, které mu tam vpichovala. Jestli ho nezabije tohle, tak nejspíše nic.
"Pán zla se u mučení alespoň nesnažil tvářit jako spasitel," zachraptěl.
Hleděla na něj nechápavě, než se začala smát. Opravdu teď vtipkoval?
"Jen profesor Snape může vtipkovat v takové chvíli."
"A jen někdo jako vy mi po tomhle všem ještě může říkat profesor.“ Rozdýchal nápor finální bolesti. „Moje jméno znáte, už jste ho dneska párkrát použila. Nechci umřít vedle někoho, kdo mi říká profesore.“
„Neumřete.“
„Oh, pardon, já zapomněl, že o tom rozhodujete.“
Snapeův sarkasmus byl zřejmě věčný, alespoň něco se neměnilo. Pečlivě ošetřila ranky a čekala, jestli se projeví stažení žil. Začaly mu chladnout ruce a nohy, ale barva v tváři se trochu vrátila. Brala to jako dobré znamení. Zpevnila mu zlomenou nohu, zabalila mu obě do deky a přikryla ho, než si k němu přisedla. Ale kdy si položila jeho hlavu do klína, to si nepamatovala.
Poslala Rině SMS, kde jsou, ale síť stejně nefungovala, nechala z okna svítit jednu ze svítilen, aby upoutala pozornost, ale víc toho dělat nemohla. Mohli jen čekat, až se ten marast venku za okny přežene.
Venku kvílela vichřice, byla jí zima, ale mužovo tělo příjemně hřálo. Začala na ní dopadat únava. Nesměla usnout, věděla, že musí Severuse udržovat v bdělém stavu, ale nebylo to snadné. Jen jeho vrnění jí dávalo jistotu, že je při smyslech. A proč vlastně… aha, ona ho hladila po vlasech, tím se to vysvětlovalo.
Kdo by ještě 24 hodinami řekl, že tu bude sedět se Snapeovou hlavou v klíně a jeho vlasy v dlani. Osud má asi opravdu rád ironii. Vlastně celý její život byl jedna velká ironie.
"Harry miloval Rona."

No, teda Blesku, takhle to utnout! :-/

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek