Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno Chavalierce, Liz, KataVlcak a Sisi. A zbylým čtenářům :)

2. kapitola

Když se konečně dostala pod vysněnou sprchu, měla pocit, že se jí rozpustí nohy. Svaly jí bolely únavou, v kříži jí bodalo a v hlavě stále zněl ublížený brekot, když synovi zakázala jít na nějaké to večerní běhání po svahu za světla světýlek. Sotva se postavil na lyže a už chce někde pobíhat s maskou a sjíždět celý svah.
Kdo mu to zase nakukal?
Ona by mu něco takového rozhodně nepovolila.
I kdyby nebyla tak neskutečně k smrti utahaná.
Přidala teplotu vody a nechala se masírovat horkými kapkami. Kdyby nemusela šetřit každou korunu, objednala by si apartmán s vanou, do které by se naložila až po bradu a cachtala by se tak dlouho, dokud by se nerozpustila na atomy.
Alespoň by měla dost času přemýšlet o Snapeovi. Kde se tu vzal? Tady, uprostřed francouzských Alp. Daleko od Anglie. A s dcerou. U Merlina, on měl dceru… a tak velkou. A byl to vůbec on? Nemohl by to být jen někdo, kdo mu byl tak neuvěřitelně podobný? Ale neviděla ho zase jen pět let, nemohl se za tu dobu zase tak změnit… i když…
Nechala kapky dopadat a myšlenky plynout… Alespoň na chvíli.
Po patnácti minutách lebedění uznala, že už si času pro sebe utrhla moc. Natáhla na sebe vytahané tričko a legíny, zabalila vlasy do ručníku a vyrazila za synem. "Rorry? Co kdybychom si po večeři zašli do vedlejší bodovy a dali si tam zmrzlinový pohár? S oříšky a kopou šlehačky?"
V tuhle chvíli už se mělo ozvat nadšené výskání, její syn však uraženě mlčel.
Odhodila na stranu ručník, kterým si vysoušela vlasy, a chystala se na rozzlobený výraz svého syna, kterého dnes nejspíš neutáhne ani na kopec zmrzliny. Nesetkala se však s naštvaným synem... ale s žádným synem.
"Rorry?"
Ticho.
Osten strachu. A potom zkušenosti, které jí naváděli k dětské hře. "Oh, jistě... tady se mi někdo schoval. Kdepak asi ten kluk může být?" V pokoji 3x3 metry.
Zavlnil se závěs, prozradil se.
„Kampak se ten můj kluk asi choval? No ne…. já ho opravdu nevidím… Jedině…“
Chmátla za závěs…
"Mám tě!"
… ale bez úspěchu, to sem jen dosahoval zvedající se vítr za okny. "Nebo snad tady...?" Jenže ani pod postelí nebyl, ani ve skříni a...
"Merline."
Jeho lyžařské kalhoty byly pryč. Stejně jako přeskáče. Bunda, čepice a rukavice.
„Rorry!“
Zděšeně vykoukla na chodbu, jako kdyby snad bylo možné, aby ho ještě zahlédla, jak mizí za nejbližším rohem.
Jenže nemizel.
Ale kam by...
"Svatá Morgano!" Ten pitomý lampionový sjezd.
On tam šel.
Úplně sám.
Ven.
Do zimy.
Do vichřice.
Vyděšeně popadla bundu, vklouzla do bot a s patami stále čouhajícími ven se vyšoupala na chodbu. "Rorry! Rorry!" Ve výtahu se nacpala do bot a tlačítko s 0 zmáčkla snad třicetkrát, než se ten zatracený krám rozjel.
V recepci panovalo boží dopuštění. Všude postávaly hloučky lidí, ale nevěnovala jim sebemenší pozornost. Neměla ani tušení, že náhlá vichřice nahnala do horského hotelu všechny turisty a sportovce, co jich na hřebeni bylo.
Natahovala krk, jestli Rorryho někde neuvidí, ale nedávala tomu příliš šanci. Ten kluk byl paličák, a jestli si usmyslel, že půjde na svah, tak…
"Halo," zavolala na recepčního, ale ten pobíhal sem a tam jako splašený potloukl a pokoušel se rozhodnout, komu z deseti hulákajících hlasů se má věnovat. "Halo! HALO!"
"Nepředbíhejte, ženská!"
Chlap byl o hlavu větší než ona, ale strach o syna jí dal až nadlidskou sílu. Odstrčila ho ani nevěděla jak a byla rozhodnutá, že jestli ještě na ni jednou položí tu svoji pazourku, uhryzne mu ji. "Hej! Ztratil se mi syn! Halo?!"
Nic, neměla šanci upoutat pozornost. Přiběhl sice další recepční, žena, která ji obsluhovala v den jejího příjezdu, a i ona vypadala rozlítaná jako hopík. Mávala telefonem a šprechtila něco německy na muže, který na ni brunátný pokřikoval.
Hermiona odstrčila německého turistu a i přes možnost mezinárodního skandálu naskočila na pult a popadla recepční za košili. "Ztratil se mi syn! Jsou mu čtyři! Chci okamžitě vědět, kde se má konat ten připitomělý lampionový průvod, co pořádáte!"
Žena několikrát zamrkala. "Ano, panííí," přeskočil jí hlas, než si odkašlala. "Průvod se měl sjíždět ze začátku modré sjezdovky. Ale nevyjeli," došlo jí najednou, jako kdyby jí teprve teď došlo, že tím měla začít. "Kvůli počasí byla celá akce zrušená."
Počasí.
Hermiona se podívala ven a konečně si začala dávat dohromady dvě a dvě - venku se schylovalo k vichřici. Velké vichřici. Proto se tu kopily ty davy a davy lidí, kteří se nestačili vrátit na své hotely, když je vyhnali ze sjezdovek.
A v tom venku se někde toulá její syn.
Její ČTYŘLETÝ syn!
„Musím za ním!“
„Ne, vy to nechápete, venku nikdo není. Lanovku vypnuli a na svahu nikdo nezůstal.“
Kdyby průvod byl, věděla by, kde ho má hledat, ale takhle? Co udělá dítě, které se dostane někam, kde nikdo není? Opravdu šel tam? Zastavil ho někdo? Nebo tam bloudí někde úplně sám? Venku na modré sjezdovce ztracený a sám?
Němčour ji odstrčil a opět začal něco řešit.
Najednou se ani nebránila.
V Hermioně se sevřelo srdce. Co měla dělat?
CO MĚLA DĚLAT?!
Problémy okolních lidí jí připadaly nicotné a malicherné.
I její vlastní únava se najednou zdála bezpředmětná.
Rozhlédla se po tom rumraji kolem v marné naději, že svého syna někde najde. Ale kolem ní stály jen davy a davy a davy anonymních lidí, kteří řešili vlastní problémy a do jejího syna jim nic nebylo. Nebo se snad najde mezi nimi alespoň jeden, který jí bude ochoten pomoci? Kdo jí poradí, co má dělat? Kdo jí…
Zrak jí spočinul na známé vysoké postavě v černém a měla pocit, že snad nikdy v životě neviděla nikoho tak ráda. Tak strašně ráda!
"Profesore!" zavolala, i když ji nejspíš nebylo slyšet, když se k nim prodírala. "Profesore!"
"Jé, hele, tati, to je ta paní, co mi pomohla na svahu."
Snape se otočil a Hermiona podle vytřeštěných očí identifikovala přesně tu vteřinu, kdy ji poznal.
"Profesore!" popadla ho za rameno, vystrašená, že se rozplyne a ona zase zůstane sama. Sama v anonymní záplavě lidí. Zvláštní, jak ve vypjaté situaci člověk i svého nepřítele rád vidí.
"Grangerová?"
Rina se zamračila. "Vy se znáte?"
"Co tu děl..."
"Ztratil se mi syn. Byla jsem ve sprše a on chtěl na lampiony, jsou mu čtyři a já mu to zakázala. Ale blíží se vichřice a ten chlap mě odstrčil od pultu, lanovka nejezdí a on nikdy nebyl venku sám. Pomozte mi prosím, tady se se mnou nikdo nebaví a…"
"Grangerová, Grangerová, uklidněte se."
Hermiona se nadechla a uvědomila se, co všechno ze sebe vysypala. Dávala to alespoň trochu smysl?
"Pomalu,“ klidnil jí její bývalý profesor. „Jak je to dlouho, co se ztratil?"
"Já nevím... patnáct minut?" Dvacet? Třicet? Proč v té sprše zůstávala tak dlouho?
"Odkud se ztratil?"
"Z pokoje. Odešel sám, zmizely jeho boty a oblečení. Chtěl jít na lampionový průvod a já mu to zakázala. Ale teď jsem se dozvěděla, že průvod byl zrušen. Kvůli počasí."
"Ta poslední informace mi došla," mírnil ji.
"Pomozte mi. Prosím!" Co když jí v tom nechá a odejde si na pokoj užívat dovolené. Teoreticky by mu to nemohla ani v nejmenším vyčítat, přeci jen to byl v zásadě cizí člověk, kterého pět let neviděla, ale v tuhle chvíli byl její jedinou pomocí, majákem i přístavem v jednom. "Prosím!"
"Grangerová, nejančete. Tím mu nepomůžete!"
Sklapla. I slzy se vsákly zpátky do slzných kanálků. Zatajila dech, ani nedutala.
"Hledala jste ho venku? Vzal si s sebou i lyže? Nahlásila jste ho jako pohřešovaného?
" Jen vrtěla hlavou.
"Dobře, to je první věc. Vy ho půjdete nahlásit jako nezvěstného, já se půjdu podívat ven, jestli není někde před hotelem. Jak se jmenuje?"
"Rorry."
"Dobře, sraz za 10 minut tady."
"Půjdu s tebou," ozvala se hned Rina.
"Ne, nepůjdeš."
"Půjdu. Ty totiž nevíš, jak vypadá," odfrkla si a Snape jí musel dát za pravdu.
Jenže venku ho nenašli. Ani na terase, ani u skladu s lyžemi, který byl zamčený a tak se lyže kupily všude okolo dveří. Takže se nejspíš ani chlapec dovnitř nedostal. Rina oběhla několik lidí kolem a nakonec přišla s jedinou kloudnou zprávou. "Jedna paní tvrdí, že viděla malého kluka, jak jde na lanovku. Bylo jí to divné, že jde sám, ale údajně se k němu někdo přidal, tak to pak víc neřešila," doběhla k nim, když Snape začal vrčet, kde ta holka je. "Prý měl na sobě takový to tričko, že se učí lyžovat."
"To byl Rory!"
"Nebo taky kdokoliv jiný," mírnil muž Hermionu, "ale je to lepší, než nic. Pojedeme se tedy podívat nahoru, třeba tam někde bude."
"Jedu s vámi," ozvala se hned Hermiona.
"S tím počítám, je to přeci vaše dítě."
"Jdu s Vámi."
"Ne, ty zůstaneš tady,“ otočilo se na dceru, která se ihned nafoukla, „kdyby se vrátil. Máš telefon? Výborně, a z hotelu ani na krok. A my, slečno Grangerová, jdeme."

***

Venku se do nich zakousl vítr. Chumelení a mráz. A do Hermionina nitra ještě větší zděšení, když si uvědomila, že její malý chlapeček je v tomhle marastu někde sám a opuštěný. Nohy se jí klouzaly po namrzlé cestičce, když stoupali k nedaleké lanovce. Na posledním úseku jí noha ujela tak, že měla pocit, že si vyhodila koleno, ale v tuhle chvíli to musela přejít.
"... nemůžu vás tam pustit. Je to nebezpečné."
"Je možné, že tam nahoře je někde malý kluk," překřikoval se s provozovatelem lanovky Snape akorát ve chvíli, kdy se k nim přidala.
"Tak musíte na horskou službu, ale já vás opravdu... ehgrrrr... Nevím, proč ta lanovka nejede, asi jsem ji musel vypnout," mávl muž k sedačce a položil ruku na spínač.
Hermiona nechápala, proč tak najednou změnil názor, tedy dokud nezahlédla, jak hrot Snapeovy hůlky nemizí v záhybu jeho rukávu. Matoucí kouzlo, možná malá úprava paměti. Už skoro zapomněla, proč Snape patřil mezi nejobávanější kouzelníky Druhé velké války.
Jen co společně dosedli na sedačku, dala se celá lanovky do pohybu, skoro si ani nestačili k sobě stáhnout zábranu. A že byla potřeba, sedačka se ve větru houpala ze strany na stranu a Hermiona si moc dobře uvědomovala, jak moc všechny tyhle visící dopravníky nenávidí. Raději se zaměřila na své okolí a skenovala v houstnoucí tmě zasněženou sjezdovku pod nimi. "Rorry... Rorry! RORRY!"
"Jsme 20m nad zemí, myslíte si, že vás uslyší?" překřikl po chvíli Snape její volání.
Hermiona na něj vrhla vražedný pohled, a co podle něj měla dělat? "RORRY!"
"Na sjezdovce očividně nikdo není, nejspíše je s ostatními někde dole."
"A co když ne? Co když někde zůstal sám, v zimě, opuštěný a..." S každým dalším poryvem větru a sněhu jí to děsilo stále víc a víc. A ten jeho klid jí neskutečně vytáčel.
"Uklidněte se! Tím svým jančením mu nepomůžete."
"Jančením? Přijde vám, že jančím? Já se jen bojím o syna, víte, co to znamená? Ne, nevíte, protože jste se nikdy o nikoho nestaral, o nikoho jste se nebál, nikoho nemáte a..." Zarazila se. Hleděla na jeho netečný výraz, ale podle strnulé sanice poznala, že přestřelila. Nevěděla, proč to řekla, vlastně si nebyla ani úplně jistá, co řekla. U Merlina, vždyť on jí tu pomáhá a ona... "Já... já... promiňte,... já... moc se omlouvám. Strašně... strašně se omlouvám. Vy mi pomáháte a já jsem na vás hnusná. Omlouvám se, samozřejmě, že víte, co to je mít o někoho strach. Omlouvám se, já..."
"Přestaňte se omlouvat. Jestli si myslíte, že mě urazí nějaký hysterický výlev, tak jste na omylu," odfrkl si.
Ticho.
A vzlyky.
Povzdechl si. "Grangerová..."
"Co když se mu něco stalo? Co když se zranil a někde teď leží a já tam s ním nejsem? Jak ho v tomhle můžeme najít...?" zabořila se mu do kabátu a třásla se vzlyky. A nejen vzlyky.
"Grangerová, uklidněte se. Jestli je po vás, tak si určitě dal dvě a dvě dohromady a... U Merline, vždyť jste úplně zmrzlá!" Přejel rukou po tváři a sevřel konečky prstů, v těch už nemohla mít ani cit. "Myslel jsem, že na sobě máte alespoň zahřívací kouzlo, u Morgany!"
"Vyběhla jsem jen z pokoje a..."
"A ohřívací kouzla vám nic neříkají?" Mávl vlastní hůlkou a okolo mladé ženy se obalila hřejivá horkost.
Ticho. A on věděl, že se mu pokračování asi nebude líbit.
"Nemám hůlku." A bylo v tom víc, než jen ta dvě slova. „Už skoro nekouzlím.“
"Proč byste..."
"Žiji pět let mimo kouzelnický svět, stačí vám tahle odpověď?"
Nebyl si jistý, jak by měl úplně reagovat. I když mu to trochu zapadlo do té skládačky, která se okolo téhle mladé ženy, po jejímž boku strávil pár měsíců na bojišti, vystavěla. "A dodnes nikdo neví proč. Ani nejbližší přátelé netuší, proč jste odešla a kam." Měla v tom zaznít výčitka? I pokud ne, tak zazněla.
"Udělala jsem, co jsem považovala za nejlepší. A vy ani nikdo jiný mi nemáte co vyčítat. Taky jste se opomněl zmínit, že máte dceru. A kolik jí bylo na konci války? Dvanáct? Třináct?"
"Deset." Takže byla mladší, než si Hermiona myslela, i když to byl jen detail. "Ale jak jste sama řekla, udělal jsem to, co jsem považoval za nejlepší. Co si myslíte, že by se stalo, kdyby se o ní někdo dozvěděl? Dcera Smrtijeda, dcera špeha... Její život ohrožovaly obě strany."
"Nevěděl o ní ani Brumbál." Netušila, kde bere tu jistotu, ale i tak to věděla.
"Brumbál byl vojevůdce a stratég.“ Ta věta obsahovala všechnu oddanost i strach k tomu muži. „A já bych nikdy nedovolil, aby se Severina stala součástí jeho plánů. Ať už by byly jakkoliv ušlechtilé."
"Severina?" nechápala, než jí svitlo. "Oh, jistě... Rina, už mi to docvaklo. Kdyby mi rovnou řekla, jak se jmenuje..."
Zavrtěl hlavou. "Nesnáší to jméno."
Skousla si omrzlý ret. "Trochu se jí nedivím. Mohli jste být trochu vynalézavější, když jste jí dávali jméno."
Odfrkl si. "Asi tak, jako dát synovi primárně dívčí jméno jen proto, aby v něm měl složeninu obou svých potenciálních otců?"
Trhla sebou a tentokrát to nemělo nic společného s houpající se sedačkou.
Zírala na něj, neschopná slova.
"Nebo se snad pletu? Neohradila jste se oslovení Grangerová, takže vdaná nejste a nebyla jste. Ani na okamžik jste nezmínila, že by s vámi syna hledal ještě někdo, otec-partner, kdokoliv na ten způsob. A chlapci jsou čtyři, ale Rině tvrdil, že pět, takže bude mít brzy narozeniny, takže jste s ním musela být těhotná už v době, kdy skončila válka. Ale nepamatuji si, že by to na vás bylo vidět, nebo se o tom někdo jen zmínil, takže jste musela otěhotnět v době, kdy jste s Potter a Weasleym putovala po viteálech. Samozřejmě, byla to temná doba a k jeho početí mohlo dojít... nechtěně, ale to byste si ho nejspíše nenechala. A rozhodně už byste mu nedala tohle jméno - Rorry. Složenina jmen Ron a Harry. Možná jste uvažovala i o opačné složenině, ale obráceně... Har-on... nejvíce směřuje ke jménu Harold, což je jen další zkomolenina jména Harry, a tím pádem by Potterovo jméno bylo značně znevýhodněno, což jste nechtěla. Obě jména jsou vyvážená, takže nejspíše nevíte, kdo z nich je otec, a jelikož ani jeden z nich už nežije, nechcete to nejspíše ani zjišťovat. K oběma jste měla blízko, velmi blízko a všichni to vědí, ale táhnout to s oběma zároveň, to není váš styl, bude v tom něco víc. Něco ještě osobnějšího, než vztah se dvěma muži současně. Něco, co ani po tolika letech po jejich smrti nechcete říci. Ale lidé nejsou hloupí, umějí počítat, ptali by se. Proto žijete mimo kouzelnický svět... proto jste odešla z Anglie…. Proto jste sama."
Po té poslední větě jí sklouzla z oka jediná slza. Skápla dolů a než opustila svět, změnila se ve zmrzlou krůpěj.
Ledovou a osamělou.

Najdou, moji rádcové, najdou?

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek