Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno všem, kteří ještě neztratili trpělivost. ;-)

13. kapitola

„Halooooo!“
Hermiona sebou trhla, když jí něco ďoublo do ruky. Uvědomila si, že sedí v nemocniční kantýně a před pusou jí dobrých pět minut visí vidlička, už bez nabrané kaše. „Co…co?“
Tři její kolegyně na ni zíraly a tiše se pochechtávaly. „Vůbec nevnímáš.“
Odložila vidličku a projela si rukou vlasy. „Pardon, zamyslela jsem se.“
„V tom cítím testosteron.“
„Ne, ne, ne…“ Neznělo to přesvědčivě. Znovu se zahleděla na svou kaši, jako kdyby se z ní pokoušela vyvěštit budoucnost. Její a Severusovu. Rozmačkané brambory však zarytě mlčely a ona byla stejně bezradná jako před třemi dny, kdy se probudila s kocovinou a telefonním číslem na nočním stolku. Odložila příbor a povzdechla si. Potřebovala to někomu říci. „Dobře, tak možná jo…“
U stolu nastalo všeobecné veselí.
„Kdo je to?“
„Severus.“
„Ten z lyží?“
„Z jakých lyží?“
Hermioně se to nechtělo vyprávět, a tak snad i byla ráda, že Karen jejích společné kolegyni v rychlosti vypověděla vše, co jí stačila na začátku roku o kávové přestávce říci. I když… opravdu jí vyprávěla takové detaily?
„No a…?“ otočily se na ni, když všechny získaly stejný základ vědomostí.
Hermiona opět ďoubla do kaše. „A pak se v úterý objevil u mě doma. A…“
„A bylo něco?“ ozvala se hned Lucy, mladinká praktikantka, která za každou návštěvou viděla sex a u každého slova „kolík“ se chichotal jako puberťačka. Pod pohledy starších kolegyň se však vrátila ke své pečeni.
„Jen malá výměna názorů.“ Ticho. „A potom otázka, jestli se má stěhovat do Anglie.“
„Kvůli tobě?“
„Hustý!“
„Odkud je?“
„Žije ve Francii.“
„Olala, Francouz…“ povzdechla si Karen zasněně.
Erika, léty protřelá žena i lékařka, se však zamračila. „Jestli se chlap po jednom setkání kvůli tobě chce přestěhovat do jiného státu, tak uteč.“ Mluvily z ní životní zkušenosti?
„Proč?“ divila se Karen.
„Protože pokud se muž pro ženu a stát rozhodně takhle rychle a bezmyšlenkovitě, tak je velmi pravděpodobné, že se brzy stejně rychle nadchne i pro jinou ženu a stát.“
Ostatní ženy se na Eriku podívaly, ale mlčely. Jen Hermiona si povzdechla.
„Myslím, že to není primárně kvůli mně, ale asi jsem jeden z důvodů.“
„Pak by bylo potřeba si to s ním ujasnit. Vyhneš se mnohým dalším problémům.“
To jí situaci příliš neulehčilo. „To mi to moc neulehčilo. Ještě mi řekněte, kam ho pozvat. Nebo jak vůbec,“ složila hlavu do dlaní. Nikdy by netušila, jak jí moc bude chybět umění mezigenderové komunikace. Začala litovat, že na škole víc nerandila.
„Mám dva lístky do divadla a manžela, který to bere jako nutné zlo,“ nadnesla Peggy, která do té doby mlčela. „Nemáš zájem?“
„Já nevím, divadlo?“
„Na první rande ideální. Natolik honosné, aby se oba museli snažit, natolik neutrální, aby nebyly sporné body. A fakt, že 2/3 času sedíš ve tmě, kde se můžete stejně šmajchlvoat jako mlčet, je jen bod k dobru.“
„Ehm… tak dobře.“

***

Poslala Severusovi esemesku s návrhem divadla, ale překvapilo ji mlčení na druhé straně. Snažila se nechovat se jako puberťačka a nekoukat každých pět minut na displej, ale nemohla si pomoci. Neurazila ho? Neodradila ho tím, že se tam dlouho neozvala? Neměla by mu spíš zavolat? A jak dlouho se ještě bude tou myšlenkou zabývat, než jí rupnou nervy a zavolá Rině, jestli má opravdu správné číslo?
Po jedné další zprávě a jedné omluvě, že samozřejmě mohou jít i někam jinam, telefon odložila a šla se raději věnovat synovi. Odpověď našla ve chvíli, kdy sama uléhala do peřin.
Ahoj, omlouvám se, pokud jsi čekala odpověď dřív, ale nejsem zvyklý u sebe ten krám nosit. S divadlem souhlasím, v žádném už jsem dlouho nebyl. Budeš poté mít čas na skleničku? Zvu tě.
Hermiona se šklebila na displej telefonu a pravidelně kontrolovala, jestli se jí ta zpráva jenom nezdála. To ale ještě nevěděla, jak moc se ten večer zkomplikuje. Jak už to bývá, hlídání dětí vybouchne vždy ve chvíli, kdo to nejméně potřebujete. A tak Hermiona už po sté koukala na hodinky a proklínala osud, že zrovna dnes se musel ředitel divadla omlouvat za opožděný začátek představení kvůli zpoždění hlavního představitele. O půl hodiny!
„Co je?“ neunikla Severusovi její nervozita, když po sto první zkontrolovala čas. Nenápadně jí při tom sevřel ruku, ale byla tak nervózní, že to snad ani nepostřehla.
Nechtěla to přiznat. Nechtěla mu přiznat, že čtrnáct dní se těší na tuhle chvíli a potom na něj má jen sotva tři hodiny času. Doufala, že po představení budou mít půl hodinky na rychlou sklenku v místním baru, ale vymezený čas už skoro vypršel a ona si přidala jako Popelka před půlnocí.
„Já… no…,“ šeptla k němu, zatímco se představení pomalu sunulo k závěru, „mám hlídání jen do deseti, a tím, jak posunuli začátek…“
„To je ale už teď,“ šeptl k ní, když zkontroloval čas.
Sevřely rty, bylo jí z toho smutno. „Jo, jen…“ Nechtěla, aby si to vyložil špatně, aby neměl pocit, že utíká nebo že…
Pohladil ji palce po hřbetu ruky. „Tak běž, tohle je důležitější.“
„Ale…“
Vtiskl jí drobný polibek. „Běž. A příště vybírám rande já.“
Široký úsměv. Řekl příště. I když ho nechává samotného ve Veroně, chce se s ní sejít znovu. Polibek mu vrátila, dlouhý a jemný, než se vyplížila z lóže a z mezipatra se přemístila. Už teď se nemohla dočkat.

***

Když jí cinkla příchozí esemeska, skoro se přizabila o nohu stolu, jak pelášila k telefonu. Dej vědět, které odpoledne budeš mít volno, sraz u londýnského letaxového uzlu…
„S sebou občanku, papírový pytlík a rohlík,“ četla nevěřícně zbytek zprávy. Zamyslela se, jestli to nemohla přečíst špatně, ale netušila, s čím by si tahle tři slova mohla splést. Další den jí to nedalo a zeptala se, jestli to tak Severus myslel.
Ano. Byla jasná a zcela nedostatečná odpověď.
O to více nadšená se těšila na čtvrteční odpoledne, kdy s těžkým srdcem nechala Rorryho v dětském klubíku a sama vyrazila do Londýna. Výčitky svědomí však utloukla tím, že jednou za pět let snad má právo na to být trochu sobecká.
„Máš vše potřebné?“ ozvalo se jí najednou u ucha, až nadskočila. Lhala by ale, kdyby nepřiznala, že jí přejel mráz po zádech a bradavky se zatetelily. „Mám,“ poklepala si na kapsu. „Ale absolutně netuším, co plánuješ.“
„Tak to je jenom dobře,“ zašeptal k ní ještě, než se odtáhl, aby si ho mohla prohlédnout. Měl na sobě černé kalhoty a stejně černou košili se světlým páskem a vypadal rajcovně. Alespoň Hermioně tak připadal. „Sluší ti to.“
„Nemám to říkat já tobě?“
Pod jeho pohledem zčervenala. „To samozřejmě můžeš. Ale budu raději, když se dozvím, kam jdeme.“
„Uvidíš,“ pokynul jí ke krbu a o pár minut později překvapeně vydechla, když se objevili na ikonickém pobřeží, v jedné budce dřevěného mola. „Brighton?“
„Znáš to tu?“ Očividně měl strach, že jeho překvapení nebude překvapením.
„Naposledy asi v pěti letech,“ vydechla nadšeně a vyběhla se opřít o zábradlí proslulého mola Brighton Pier. Vítr jí cuchal vlasy, a ač rozhodně nebyl teplý, v tu chvíli jí to nevadilo. Rozhlížela se po kamenité pláži s tradičním ruským kolem, které se líně točilo po své ose. Severus k ní došel mnohem pomaleji, i svoje nadšení skrýval mnohem lépe než ona. „Vzal mě sem kdysi táta. Měli jsme jít do muzea, ale oběma nám to přišlu nudný, tak mě vzal sem. Svezli jsme se na kole a pak mi koupil tolik sladkostí, že to nakonec stejně prasklo, protože jsem prozvracela půlku noci.“
Ušklíbl se. „No, doufám, že dnes to dopadne lépe. Půjdeme?“
Občanský průkaz potřebovala na vstup do místní haly s hracími automaty, kam se mohlo pouze od sedmnácti výše, a papírový pytlík jí měl pomoci zvládnout divoké atrakce, tak typické pro tohle místo. Nakonec ho nepotřebovala, ale jen díky tomu, že celou dobu drtila Severusovi ruku.
„Beru zpět, bude ti špatně,“ ušklíbl se Severus, když jeho společnice právě zmačkala ohromnou cukrovou vatu na malou hrudku, kterou si začala cpát do pusy. Kdyby to jen byla první prasárna, kterou do sebe soukala, jenže nebyla…
Usmála se na něj, ale nedala si říci.
A ještě zbýval rohlík.
Ten nakonec patřil rackům. Těm, kteří se kolem nich slétli hned, jakmile se posadili na kamenitou pláž nedaleko mola. Házela jim drobečky a sledovala, jak je za letu chytají.
„Děkuju,“ otočila se na muže, když jí zbývala poslední špička. Slunce se pomalu snášelo za obzor a ona si mimo ten shon všedního dne připadala jako v pohádce. Alespoň na chvilku. „Vím, že tohle asi není úplně tvůj šálek kávy. O to víc děkuji.“
„Proč myslíš?“
„Cukrová vata? Horská dráha a davy lidí? Buď se hodně dobře přetvařuješ, nebo o tobě opravdu nic nevím.“
Dlouze se na ni podíval, než se ušklíbl. „Trochu mě děsí, jak moc mě máš přečteného.“
„Možná proto, že mi to dovolíš.“ Přisunula se k němu blíž a pohledem požádala o svolení. Nedal jí ho, ale sám ji políbil. Dlouze a jemně.
Západ slunce pak sledovala uložená v jeho náručí.
„Jaká byla Anna?“
Severuse ta otázka zarazila, zamračil se nad ní. Zahleděl se před sebe a mlčel.
„Promiň, to je hodně osobní otázka, nemusíš odpovídat.“
„To není tak, že bych nechtěl odpovídat, jen… nevím, co říci.“
Pokrčila rameny. „Já nevím… ráda bych věděla, jaká byla žena, která dokázala zaujmout Severuse Snapea.“
Odfrkl si. Něco mezi pobavením a nevírou. „Žena, která zaujala Severuse Snapea. Mám obavu, že tvoje představy budou nereálně romantické.“
Možná měl pravdu, ale nereagovala na to. A možná právě to ho donutilo stáhnout rty a na chvíli se zase odmlčet. „Anna byla strašně hodná. Někteří by řekli až moc. S odstupem času i povahy bych ji označil za… naivní.“
Zvedla obočí, ale nekomentovala to. Nedokázala si tohoto silného muže představit vedle naivní pipinky, ale třeba v tom bylo víc.
„Pozvali jsme se v knihovně.“ Odfrkl si. „Jak začátek z hloupého romantického příběhu. Ale romantika v tom nebyla. Ano, vídali jsme se. Já studoval mudlovské chemické pokusy, ona byla posedlá biologií. Chtěla být lékařkou, ale nikdy na to neměla povahu. Oba jsme byli sami, oba nikterak obdaření šarmem a oba jsme potřebovali umlčet naše okolí. Já svoje spolužáky, kteří o mě stále rozhlašovali, že jsem gay, a Anna svoji matku. To byl vlastně důvod, proč jsme si spolu začali, bylo to… oboustranně výhodné. Scházeli jsme se, spali spolu, já jsem chodil k její matce na společenské obědy, ale v zásadě jsme to nebrali moc vážně, tedy alespoň já ne.“ Povzdech. „A pak najednou jsem se přistihl, jak stojím před knězem a odříkávám slib.“
Hermiona otevřela pusu, ale nedokázala a snad ani nechtěla přerušit jeho vyprávění.
„V zásadě jsem to bral jako přechodnou možnost, myslím, že Anna to tak vnímala taky trochu, alespoň ze začátku, ale chtěla umlčet svoji matku, která se jí nepřestávala tlačit do života. Když jsem byl s ní, tak ten tlak značně povolil, ale stejně zpětně řečeno to byl dost mizerný důvod k tomu se brát.“
„Takže tys ji… nemiloval?“ vysoukala ze sebe do ticha.
Mlčení. Dlouhé mlčení. Jako kdyby sám netušil odpověď. „Ne. Anna byla úžasná přítelkyně. Kamarád, se kterým můžeš sdílet život i myšlenky, ale… nebyla v tom láska. Ne v romantickém slova smyslu. Měl jsem ji rád, opravdu rád. A náš vztah řešil spoustu společenských aspektů a my se mohli věnovat svým věcem.“ Voldemortovi. „Ale nemiloval jsem ji. A pak se narodila Rina. A Anna byla šťastná, měla vše, co chtěla. Klid od matky, vlastní život a vytoužené dítě. Jen jsem si neuvědomoval, že přese všechno potřebovala i mě. Že na to všechno byla sama. Věděla, jak to mezi námi je, věděla, že můj… život je někde jinde… jenže to věděla tak dobře, že nikdy neřekla, že jí to nestačí. Nikdy nechtěla víc, než co dostala. Nikdy o nic nepožádala. Ani o pomoc.“ Hořkost v hlase a svědění slz v očích. „Neřekla mi, že umírá, protože měla pocit, že mě to nebude zajímat.“
Povzdech, Hermioně chvíli trvalo, než našla ztracenou rovnováhu a hlas se jí přestal třást. „Počítám, že tuhle verzi Rina nezná.“
„Samozřejmě, že ne. A Agáta mi několikrát připomínala, že nechce, aby se k ní kdy donesla.“
„Agáta je tvoje… tchýně? Stále se s ní vídáš?“
„Ať je můj vztah s ní jakýkoliv, pořád je to Rinina babička. Jediná, kterou má. Neříkám, že z toho jsem nadšený, ale Rina přišla v životě už o příliš, než abych jí upíral i tohle. Ale je pravda, že až se s ní jednou setkáš, čeká tě trochu boj.“
Přetočila se mu v náručí. „Až se s ní setkám? Máš v plánu mě s ní seznámit?“
„Mám s tebou spoustu různých plánů,“ pohladil jí po vlasech. „Pokud budeš chtít.“
„V tuhle chvíli chci všechno. Nejraději bych se s tebou na týden zavřela někam mezi čtyři stěny a nepustila tě.“
Zvednutý koutek. Proč jí tenhle výraz na škole vždycky děsil? „To zní velmi lákavě, ale myslím, že chvíli si ještě budeme muset nechat zajít chuť. Už kvůli tomu, že nevím, kdo by na týden hlídal ty naše dvě třeštiprdla.“
Hermiona se ušklíbla, ale hned vzápětí zkontrolovala hodinky. Povzdechla si.
„Kolik mám ještě času?“
„Už jen hodinu.“ Začalo zapadat slunce.
„Tak to si tě hodlám ještě hodinu užívat.“

***

Severus si to nechtěl přiznat, ale už tři dny potajmu pošilhával po telefonu a vyhlížel, až ho začne zeleným světlem lákat k tomu, aby si přečetl příchozí zprávu. Dokonce už i Rina si toho všimla a neodpustila si kousavou otázku.
„Má se mi ozvat Peggy,“ odvětil zcela klidně. „Pamatuješ si ji?“
Dceřin zděšený pohled mu prozradil, že si na jeho krajně kontaktní kolegyni z práce pamatuje.
„Zvala mě do kina, nejspíše příští týden, nevíš, co dávají?“
„S Peggy?!“
Severus se v duchu ušklíbl, alespoň odvede pozornost od Hermiony, na kterou se Rina posledních pár týdnů občas ptala. Domluvili se s Hermionou, že jejich (ne)vztah zatím zůstane v utajení, včetně jejich dětí, a on to hodlal dodržet.
Ale sakra, mohla by už napsat.
A najednou mobil cinknul. Severus se musel držet, když ho okatě půl hodiny ignoroval, aby se na něj vrhl, jakmile dcera zapadla do koupelny.
… měla bych v pátek večer hlídání pro Rorryho, mají noc ve školce, takže bychom se nemuseli ohlížet na večerku, hodilo by se ti to?
Severus v duchu zaklel, moc se mu to nehodilo.
Tenhle pátek? odepsal.
Ano, tenhle pátek. Vím, že to je narychlo, ale zapomněla jsem na to. Nehodí se ti to? Můžeme se sejít jindy.
Severus sevřel rty. Nedělal si iluze, možnost, že Hermiona bude celou noc bez syna, se nemusela opakovat dalších pár měsíců, a to byla doba, kterou by nevydržel. Kterou odmítal vydržet.
Hodí se mi to. Jen budu muset ráno brzy domů. Po chvíli uvažování si uvědomil, jako kdyby plánoval něco intimního a druhou větu smazal. Kousek ode mě je pěkná restaurace, udělám rezervaci. Vyzvednu tě v pátek v 18:30, platí?
Kousek od tebe, tím myslíš Francii? Tak rychle neseženu povolení.
Tím myslím západní Londýn. Pošlu ti adresu.
Nakonec to byla Hermiona, kdo v daný čas klepal u něho na dveře. Vlastně byl za to rád, další den slavila Rina narozeniny a on musel vše připravit tak, aby ho dopoledne čekalo co nejméně práce. Samozřejmě, jen kdyby náhodou k něčemu došlo.
Což reálně hrozilo, uvědomil si, když ji uviděl ve dveřích. „Ehm… ahoj.“
„Ahoj.“
Měla na sobě úzké šaty bez ramínek, které zvýrazňovaly její postavu a úplně na něj křičely fakt, že neměla podprsenku. Oh, Merline…
„Půjdeš dál, máme ještě čas.“
„Děkuji. Promiň, nevěděla jsem, jestli to najdu, tak jsem raději vyrazila dřív,“ usmála se na něj.
„Raději dřív, než pozdě. Dáš si něco?“
„Vodu? To je tvůj dům?“
„Po Anně. Od války jsem tu nežil, staral se tu o to Annin bratranec, zatímco jeho syn studoval v Londýně. Co víno?“ navrhl. On rozhodně potřeboval něco ostřejšího a víno bylo nejspolečněji přijatelné. Odpovědi se v zásadě nedočkal, tak nalil dvě skleničky a vrátil se do obývacího pokoje, kde si Hermiona akorát prohlížela jeho fotografie s dcerou. Nenápadně před ní natáhl ruku s vínem.
„Oh, děkuji.“ Upila. „Kam vůbec jdeme?“
„Do Monte Tucchini, mají úžasné ravioli,“ dodal, aby zakryl fakt, že se mu z její vůně zrychlil tep. Neměl se jí naklánět přes rameno, měl příliš dobrý výhled do jejího dekoltu a na ten odhalený krk a… „Ale ze všeho nejvíc se asi těším na dezert…“
„A co tam mají dobrého?“ zeptala se zcela nevinně, než odložila fotografii a otočila se. A v tu chvíli přesně pochopila, co se bude servírovat jako dezert. Ten jeho pohled ji přikoval na místě, v ústech jí vyschlo, po páteři jí přeběhlo vzrušení. Nedokázala však ze sebe vypravit ani slovo.
Severus se opatrně natáhl a sebral jí skleničku z ruky. Kdy odložil tu svoji, si ani nevšimla. Přejel ji palcem po rtech, prsty zabořil do vlasů… měl to být čas na to, aby se rozhodla… ale ten byl najednou pryč. V další chvíli už ji líbal a ona měla pocit, že na ten okamžik čekala věčnost. Svíral ji v náručí, hladil a líbal, jako kdyby neměl být zítřek. Najednou se i ocitla usazená na jídelním stole, šaty měla vyhrnuté a rty oteklé, a snad nikdy to nechtěla jinak.
„Ne… ne… ne, ne…“ odtáhl se najednou Severus a ji zamrazilo.
„Proč ne?“
„Ne takhle. Ne tady. Nechci tě zase na chvíli, opřenou o zeď. Chci tě v posteli, celou a úplnou.“
Nevěděla, co na to říci. „To ale nestihneme večeři.“
„K čertu s večeří.“
A tak byla odnesena do ložnice, svlečena, uctívána a nakonec pomilována tak, jak si zasloužila. A Severus věděl, že si to zasloužila. A ještě mnohem víc.

A příště už opravdu finále... :)


Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek