Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno pro: Egg, Fido, GwenLoguir, Chavelierka, javika, Jiťa, Liz, Macek, Sally, Telcontar, zuzule. I ostatním čtenářům. ;-)

11. kapitola

Jak moc jejímu otci Hermiona chyběla, pochopila Rina dalšího rána, kdy Severus automaticky přinesl dva hrnky kávy a bezradně koukal na prázdné místo u jejich stolu. Hrnek nakonec skončil vedle neobsazené židle, a o to víc křičel své osamění do světa. Jedli mlčky. Balili mlčky. *** I Rina se cítila opuštěná, ale v jejím věku tenhle pocit brzy překryly mnoha další, nové a zajímavější. Kdesi uvnitř zůstala malá ukřivděná dušička, ale odmítala si ji připouštět. O to víc ji překvapila scéna, které byla svědkem, když se o několik týdnů později vrátila dřív z kina. Peggy, její kamarádka, s sebou přitáhla svého přítele a byl to ještě větší blbec, než si v první chvíli myslela.
Táta byl u sebe v pokoji. A nedovřel dveře. Už jednou se naučila, že v takových chvílích není radno k osamělému muži do pokoje koukat, ale tentokrát ji zarazilo, že s někým mluví.
S maminkou.
Anina fotka stála vždycky na prádelníku, ale snad poprvé viděla, jak se o něj otec opírá s pohledem upřeným na rámeček. „… kdybys tu byla, tak bys mi alespoň mohla poradit, co mám dělat. Nebo mi alespoň říci, že už na stará kolena začínám magořit. I když je pravda, že kdybys tu byla, tak tohle asi neřeším.“ Povzdechl. „Jenže ty tu nejsi…“
Ta věta zazněla do pokoje tak tiše a ploše, že to Rině vehnalo slzy do očí. Otec říkával, že se mu po matce stýská, ale snad ještě nikdy si neuvědomila, jak hrozně osamělý život její táta vlastně žije. Ať už jako člověk, nebo jako muž. Nikdy neuvažovala nad tím, proč si nenašel jinou ženu, vždy to brala tak, že už nikoho nemiloval tak jako mámu. I když začala chápat, že tak romantické to nebylo. Stejně jako neodešel z Anglie do Francie kvůli snaze o dokonalý život a vysněnou práci… odešel kvůli ní. Aby ji ochránil před následky války, které jí i po skončení mohly zasáhnout.
„…Nikdy jsem si neuvědomil, o co všechno jsem přišel, když jsem tu s vámi nebyl,“ pokračoval otec do ticha. „Až teď s tím klukem jsem si uvědomil, kolik mi toho uteklo. Taky byla Rina takhle užvaněná, když byla malá?“ Nevěděla, jestli čeká na odpověď. „Teď už rozhodně není. Moc se mnou nemluví. Hodně vyrostla, myslím, že bys byla překvapená, jak moc hezká holka z ní je.“
Přes rty jí přeběhl úsměv, nedalo se mu zabránit.
„Jen roste trochu rychleji, než jsem čekal. Snažil jsem se jí dát všechno, co jsem dokázal, ale jsou věci, ke kterým je prostě potřeba máma. A jsem opravdu rád, že v tu chvíli tam byla Hermiona. Chápeš, takový ty holčičí věci. Představ si, kdyby tam nebyla? Copak já vím, jak se o tom s holkama mluví? Natož s dcerama?“
Takže dcery nebyly holky?
„Chybí mi…“
Sledovala zoufalá vyznání otce s rozporuplnými pocity, ale než se v nich dokázala zorientovat, ucítila, jak jí v kapce vibruje mobil. Rychle tam hmátla a co nejpevněji ho sevřela, aby utlumila neodvratné vyzvánění, zatímco pelášila po špičkách ze schodů dolů. Poslední tři schody seskočila, než se naštvaně podívala na neznámé číslo, které se rozhodla na truc vytípnout. V tom rozčílení však bublina ulítla k zelenému sluchátku a z druhé strany to začalo šustit.
A seshora taky. „Rino?“
„Haló? Je tam Rina se snowbordem?“
V první chvíli chtěla odpovědět otci, ale hlásek ze sluchátka ji zarazil. „Rorry?!“
„Rino, už jsi doma?“
„AHOJ! Konečně jsi to ty!“
Nahoře se objevilo světlo, jak otec otevřel dveře a vydal se dolů.
Rozpolcená mezi všemi těmi událostmi se Rina rozhlédla okolo sebe, jak hledala záchranu, a všimla si malého papírku, který se povaloval na podlaze. Záchrana.
„Zavolám,“ hlesla do telefonu, než ho vytípla a pro jistotu po hmatu vypnula zvonění. „Ahoj, tati.“
„Jsi tu brzo. S kým jsi to mluvila?“
„S nikým. Někdo se s námi pokoušel spojit,“ předala mu vzkaz, který vyplivl jejich krb, když se k nim někdo v jejich nepřítomnosti pokoušel dostat.
Minerva McGonagallová, ředitelka školy čar a kouzel v Bradavicích, se s Vámi pokoušela spojit. Prosím odpovězte na její volání.
Rinin pokus vyšel, otec se zcela začal věnovat vzkazu. Tedy přesněji se na něj mračil. Telefon v kapse začal bezhlasně vrnět.
„Kdo to je?“
„Minerva. Má bývalá kolegyně. Z Anglie.“
„Aha, znám ji?“
„Ne. Tedy vlastně ano, poslala ti tehdy to plyšové prase.“
„Porkyho? Takže to je teta Mína?“
„Ano.“
„A co chce?“
„To netuším. Zítra jí závolám.“
„Máš pravdu, už je pozdě,“ přikývla a hlasitě zívla, aby překryla další salvu vibrací. „Dobrou noc.“ Vyběhla do patra a zapadla do pokoje, akorát aby chytla poslední záchvěv telefonátu. „Rorry, u Merlinovy brady, odkud voláš…?!“

***

„Ještě nespíš?“ nakoukl o několik dní později do dceřina pokoje. Právě se vrátil ze setkání s Minervou a překvapilo ho, že Rina ještě svítí.
„Ne.“ Mračila se na kus dřeva před sebou.
„A co zkoušíš?“
Pokouším se z toho dřeva udělat rostlinu. Malou bonsaj nebo tak něco.“
„Z neživého na živé? To jste s přeměňováním nějak pokročili.“
Zamručela, jen nevěděla, jestli na jeho otázku nebo pohlazení po hlavě. „Zkouším to sama.“
„Sama? Nechci tě podceňovat, ale tohle je jedna z nejobtížnějších přeměn, pochybuji, že to zvládneš jako samouk.“ Neodrazoval ji od toho, jen konstatoval.
„Když to zvládne ten čtyřletý špunt, tak to zvládnu taky.“
Zasmál se nad jejím odhodláním, než se zarazil. „Počkej. Čtyřletý špunt? Tys viděla Rorryho kouzlit?“
Přikývla. „Jasně. Ty ne?“
„Myslel jsem, že nekouzlí.“
„No, říkal, že nechce, aby ho viděla máma, tak jsem myslela, že jí chce ty ptáčky předvést jako překvapení.“
„Ptáčky?“
Dcera mu popsala všechno, co věděla, a Severus nepřestával zírat. A ještě dlouho potom, co dokončila, hleděl před sebe a v hlavě mu šrotovala zavařené závity. Probrala ho až ruka, která mu mávala před tváří. „Halo, Země volá tátu.“
„Co…? Ano, promiň. Zamyslel jsem se.“ „Myslíš, že z toho může mít problém?“ strachovala se o malého kamaráda. „Něco jako kvůli omezení kouzel nezletilých kouzelníků?“
„Ne, pokud čaruje bez hůlky, to je v jeho věku považováno za divokou magii.“ Zamyslel se. „Nechám tě se učit.“ Zvedl se ze židle, ale její další věta ho zarazila.
„Kouzlil bez hůlky, alespoň myslím… ale… no… můžu se ho večer zeptat.“
„Ty jsi s ním v kontaktu?“
Zarazila a nasadila nevinný úsměv.
„Ty jsi v kontaktu s Hermionou.“
„To jsem neřekla, jen… jenom s Rorrym, musel vzít Hermioně mobil. Prý v poslední době hodně spí, asi je nemocná, tak…“
Pomalu se posadil zpět na židli a dlouze se na dceru zadíval. „Ty mi teď hezky rychle řekneš, co ti řekl. A chci slyšet všechno!“

***

Dveře se otevřely překvapivě rychle a v nich stála ještě překvapenější Hermiona. „Severusi...?“
„Ahoj.“
Ticho.
Dlouhé ticho.
„Ehm... a... a... ahoj. Co ty...?“ Zřejmě opravdu patřil až na konec seznamu lidí, které by tu čekala. Nevěděl, jestli to je dobré znamení.
Váhal, jestli se má zeptat, zda neruší, nebo se rovnou pozvat dál, ale zřejmě bylo třeba jí dát ještě chvíli času, aby překonala šok. Přeci jen, neměl mít vůbec tušení, kde bydlí. „Neruším?“
„Co...? Ne, ne, ne... vařím a... a...“ Z kuchyně se ozvalo syčení. Střelila pohledem do domu a pak na Severuse, než na něj houkla, ať jde dál, a běžela zachránit večeři.
Hermionin domek byl klasickou londýnskou zástavbou. Malý řadový domek ve viktoriánském stylu, kdy se dole nacházela kuchyně spojená s obývákem a nahoře nad prudkým schodištěm dvě ložnice o velikosti bída a velká bída. Posadil se na opěrku od gauče a čekal, až se popere se špagetami. Bral to jako čas, který očividně potřebovala. Stejně jako potřebovala pomocnou ruku, když se skoro opařila nad cedníkem. „Ukaž!“ zabránil katastrofě a dal jí možnost zchladit popálené prsty ve studené vodě.
Chvěla se jí ruka.
„Dovolíš?“ vzal její dlaň do své a jediným rychlým kouzlem zchladil zarudlou kůži.
„Proč jsi přišel?“ přišlo místo poděkování.
„Nestihli jsme se rozloučit.“
Povzdech. „Severusi, já...“
„Hermiono,“ zarazil její očividný začátek srdceryvného vysvětlování, „nepřišel jsem si sem pro omluvu. Vím, proč jsi odešla a nevyčítám ti to, opravdu ne. Jen... vyskytlo se několik skutečností a já bych potřeboval odpověď na pár otázek. Alespoň to po tobě myslím můžu žádat.“ Alespoň to mi dlužíš, jako druhá verze poslední věty úplně visela ve vzduchu.
Povzdech. A přikývnutí. „Dobře. Neposadíme se?“ kývla k nedaleké pohovce, ale než se stačila posadit, uzemnila ji jeho otázka.
„Jsi těhotná?“
„Prosím?!“
„To není odpověď...,“ ušklíbl se, než opět zvážněl. „Podívej, myslím, že odpověď znám, ale v tu chvíli jsme to neřešili a Rina naznačovala něco v tom smyslu, že jsi zvracela a byla hodně unavená a tak. Mám podezření, že si to vymyslela, ale zeptat se musím.“
„Jak může Rina vědět, že...?"
Severus kývl ke schodům do patra. „Máš doma špeha. Jen neuvěřitelné, co dnešní mládež dokáže s technikou.“
Žena otevřela a zavřela pusu, než jí to v hlavě secvaklo. „Merline! A já seřvala prodejce, že mi telefon samovolně vytáčí čísla. Co jí to ten pacholek u Brumbálovy brady navykládal?“
„Jak jsem ho stačil poznat, tak všechno. A asi i pár věcí, které viděl. Takže...?“
„Co? Ne, nejsem těhotná! U Merlina, Severusi, jsem matka samoživitelka. Myslíš, že bych udělala takovou pitomost a nechala se znovu zbouchnout?! Měli jsme v nemocnici epidemii chřipky a já nesnáším moc dobře antibiotika, to je celé.“
„A to je ti po nich tak špatně? Nic jiného v tom není?“
„Ne, nic jiného v tom není.“
„Já jenom, že jsme si nedávali příliš pozor.“
„Právě z toho důvodu dal bůh antikoncepci do rukou ženám.“ Ticho. „To kvůli tomu jsi přišel?“
„Tak trochu.“ Na chvíli se odmlčel a Hermiona netušila, jestli má něco očekávat, nebo se bát. O to víc ji překvapilo, když ji vzal za ruku, i když jen proto, aby zkoumal její opařené prsty. „Pořád to máš červené.“
„Severusi,“ napomenula ho.
„Když jsme se bavili o budoucnosti, naráželi jsme na několik překážek. Chtěl jsem se zeptat, jestli by se situace změnila, kdyby… kdyby ty překážky eventuálně zmizely?“
Netušila, kam tím míří. „Nemám ráda lamentování nad věcmi kdyby , Severusi.“
„Já vím, ale pomohlo by to. Nechci po tobě žádné sliby,“ dodal hned, „jen bych potřeboval vědět, jestli ten týden, co jsme spolu... prožili,“ vážil každé slovo, na podobné rozhovory nebyl nikdy dobrý a věděl, že stačí jediné slovo, aby se všechno podělalo. Ale už tu seděl, nehodlal couvnout. „...jestli to bylo jen příjemné zpestření, nebo… něco víc.“
Povzdech z její strany.
„Já jsem tady,“ pokračoval. „Přišel jsem za tebou. Pár hodin mi trvalo, než jsem tě našel, což by bylo trochu moc námahy pro jednorázové soaré. To jen, kdyby ses nemohla rozhodnout.“
Zamračila se. „To vůbec nezavání citovým vydíráním.“
„Jen trochou zmijozelského vyjednávání.“
„Tím mi to moc neulehčuješ.“ Dlouze vydechla a promnula si oči. Už jen to, že tady seděl a žádal po ní její stanovisko, o jeho citech vypovídalo víc, než jakékoliv vyznání. Ale ona za poslední týdny vystavěla kolem srdce schránku a pečlivě do ní uzavřela všechno, co mohlo byť jen vzdáleně připomínat Severuse Snapea. A teď to všechno měla prostě vypustit…?
„Dost by mi pomohlo, kdybys mi vysvětlil, o co jde.“
„Kontaktovala mě Minerva.“
„McGonagallová? Jak se jí daří? Naposledy jsem o ní slyšela, když odcházela z Bradavic do důchodu.“
„Mno, právě ukončuje důchod a vrací se zpět. Zjistilo se totiž, že drahý nový ředitel a jeho zástupce, školu kompletně vytunelovali.“
„Cože?“
Přikývl. „Hm. A víš, kdo na ně přišel? Filch.“
„Ten chlap ještě žije?“
„Žije, pracuje a stále špicluje po chodbách, díky čemuž se mu podařilo přijít na tohle malé spiknutí.“
„Tam ji povolali zpátky?“
„Ano, Minerva se pokouší zachránit alespoň trochu z hodnoty, kterou Bradavice jako škola měla. Což chápu, škola je pro ni jako její vlastní dítě.“
„A co to znamená pro tebe?“
„Nabídla mi místo zástupce ředitele. Tedy přesněji, nabídla mi místo zástupce, aby mi toho mohla co nejvíce předat a při dalším výběrovém řízení mě doporučit na místo ředitele. Tvrdila mi, že si správní rada tak sype popel na hlavu, že by jí v tuhle chvíli schválili i Voldemorta.“
„Páni, to je… úžasné. Gratuluji. Ale… pořád nerozumím, co by to znamenalo pro mě. Nás.“
„Minimálně to, že bych se vrátil do Anglie.“
„Ale to není to jediné…“
„A potom by to také znamenalo to, že bych byl odpovědný za nábor zaměstnanců. Bradavice čeká dost generální generační výměna. Minerva, Filius, Poppy… ti všichni do několika let odejdou a najít kvalitního učitele teď po válce je snad ještě těžší, než tomu bylo dřív. A mě napadlo…?“
Chvíli nevěděla, co říci. „Nabízíš mi místo? Z pozice, kterou ještě ani nemáš?“ zasmála se, ale vlastně nevěděla, jestli to sama bere jako vtip.
„Nabízím ti možnost. Šanci vrátit se domů.“
Uhnula pohledem. „Víš, kolik bolestivých vzpomínek by mi to místo přineslo?“
„A nebylo by těch šťastných víc?“
Trhaný nádech, netušila, kdy se jí začalo chtít brečet. „Já nejsem učitel.“
„Ale myslím, že by ti nedělalo problém dodělat si potřebnou kvalifikaci. Vím, že sis posteskla, že jsi kvůli Rorrymu nemohla pokračovat ve studiu, tak… tady by byla možnost. Nebo bude odcházet i Poppy.“ Žádná reakce. „Hermiono, já tě nenutím… nikdy bych tě nenutil… ale docela by mi pomohlo vědět, jestli bys o tom alespoň… uvažovala.“
Chvíli sledovala své ruce, než se zvedla, aby získala trochu prostoru. „Nabídl bys mi to místo, abychom mohli být spolu. Ale co kdyby nám to nevyšlo? Co kdybychom se rozešli. Co kdybychom si začali lézt na nervy? Byli bychom zavřeni v jednom baráku, vídali se každý den, třikrát denně u jídla, začali bychom si lézt na nervy a… a…a…“
„Hermiono!“ brzdil ji. „Už o tom zas uvažuješ trochu moc.“
Dvakrát přešla okolo stolku tam a sem a dlouze vydechla. „Severusi, to, že hledáš cestu zpátky do Anglie, abys mohl být se mnou, pro mě strašně moc znamená. A máš pravdu, Bradavice mi chybí, chybí mi snad všechno, co tam je… obrazy, schodiště, i ten pitomý Filch… chybí mi kouzelnický svět, ale… ale… ale… “ Nádech, výdech. „Ale nic z toho nezmění fakt, že se vrátit nemůžu. Nemůže vystavit Rorryho kouzelnickému světu, to by bylo příliš kruté.“
Severus přikývl a zvedl se. „A to je ta poslední věc, kterou jsem s tebou chtěl probrat. Pojď.“
„Kam jdeme?“
„Chci ti něco ukázat.“ Vzal ji za ruku a se zaťukáním odvedl k synovi do pokoje. Nechal ji však ve dveřích a naznačil ji, aby byla potichu. „Počkej asi tady. Ahoj Rorry.“
„Seve´usi!“ skočil mu chlapec nadšeně okolo pasu a začal něco švitořit, než se sklonil a přerušil ho. „Rorry, o něco bych tě chtěl poprosit. Rina mi říkala, žes jí ukazoval, jaké umíš ptáčky. Ukázal bys mi je taky?“
Chlapec se trochu stáhl a nejistě těkl očima ke dveřím, kde tušil maminku. „Když… já nemůžu,“ šeptl.
„Proč?“ zeptal se stejně tiše.
„Maminka nemá kouzla ráda.“
Severus byl překvapený, že i tak malé dítě dokázalo rozpoznat matčin postoj k magii. „Slibuji, že se zlobit nebude. Ukážeš mi je? Moc bych si to přál.“
Chlapec nejistě přešlápl, než skočil do postele a chvíli se přehraboval v peřinách, než našel dírku do povlaku, odkud vytáhl dvě pírka. Položil si je na dlaň a foukl… peříčka se vznesla, ale náhle z nich byli dva malí ptáčci, kteří švitořili a létali po pokoji sem a tam.
Hermiona nevěřícně zírala.
I Severus hleděl na ten dokonalý příklad bezhůlkové a bezeslovné magie, která dostávala na frak pokaždé, když nadšený chlapec vyskočil na posteli a na jeho přání ptáčci měnili barvu…. modří… červení… ale jeho oblíbení byli kanárkově žlutí… přesně takovou barvu měli, když je nakonec Rorry chytil do rukou a pevně sevřel… A náhle z nich byla opět jen neforemná bezbarvá pírka polštářové výplně. Prostě jen tak.
Nevinně se podíval na Severuse před sebou, v očích dětská nedočkavost.
Ten měl co dělat, aby našel slova. Nakonec jen pohladil chlapce po vlasech a usmál se na něj. „To se ti moc povedlo.“ V dětských očích se nadšeně blýsklo. Nebylo to totiž poslední kouzlo, kterým se chlapec chtěl pochlubit. Severusovi trvalo dobrou půl hodinu, než se mu podařilo chlapce zklidnit a uložit do postele, než ho pustil ze svých dětských – a teď už i spících - spárů.
Hermiona zmizela už na začátku, našel ji sedět v křesle a se skleničkou v ruce.
„Jsi v pořádku?“
Dlouhý výdech. „Jistě. Není nic lepšího, než když zjistíš, že se tě vlastní dítě bojí natolik, že před tebou schovává i svoje největší schopnosti.“
„Nebojí se tě, nechtěl ti ublížit. Pochopil, že je pro tebe magie asi dost bolestivou záležitostí.“
„Jak to mohl vědět, u Merlna, jsou mi štyry!“ Ta sklenička zřejmě nebyla první.
„Děti to prostě vycítí.“
Dlouhé ticho. Hermiona dopila zbytek alkoholu a převalovala ho na jazyku. „A já měla obavu, že je moták.“
„A on je místo toho pravý opak.“
Pohled hnědých skelných očí.
„Hermiono, nevím, jestli sis to uvědomila, ale to, co tvůj syn právě nahoře předvedl, to nebyla ukázka divoké dětské magie. Tohle byla naprosto dokonalé představení profesionálně zvládnuté bezhůlkové a bezeslovné magie. Troufám si řídi, že ani Brumbál by něčeho takového nebyl schopen. A rozhodně ne v tak mladém věku.“
„Chceš říci, že Rorry je…“
„Mimořádně nadaný kouzelník. Jestli jsem si celou dobu myslel, že s jeho apetitem a proříznutou pusou musí být dalším z Weasleyů, teď bych dal téměř ruku do ohně za to, že to je Potterův syn. Ale na tom vlastně nezáleží,“ dodal hned, když zahlédl zděšení v jejích očích, „důležité je, abys našla někoho, kdo bude schopen chlapcovu moc korigovat a učit ho. Protože pokud tohle všechno zvládá ve čtyřech letech, nechci ani domýšlet, co vše bude umět do jedenácti.“
„Máš na mysli někoho konkrétního?“
„No, vzhledem k tomu, že většina kouzel, které mi nahoře ukazoval, má základ v přeměňování, doporučil bych Minervu.“
Odfrkla si a složila hlavu do dlaní. „Tobě to neuvěřitelně hraje do karet.“
„Obviňuješ mě, že jsem to celé zinscenoval, abych tě dostal do Bradavic?“
Vysmrkala se. „Takové štěstí nemám.“
Vlastně ho to hrozně urazilo. „Nenutím tě, Hermiono, jen jsem považoval za nutné, ti to říci.“ A s tím se rozhodl odejít, zarazilo ho až zcela zoufalé Severusi! . Pomalu se otočil a vrátil se zpět.
„Já se vážně nechci hádat.“
Vypadala zoufale. Sedl si na gauč a čekal, vlastně ani netušil na co.
„Poprvé,“ začala po chvíli, „jsem asi před dvěma měsíci začala mít pocit, že mám život ve svých rukách. Poprvé ho neřídili rodiče, učitelé, Brumbál, Voldemort, nebo ten malý uřvaný uzlík, který se beze mě nehnul ani na krok. A najednou se má zase všechno měnit, v zásadě bez ohledu na moji vůli.“
Už začínal chápat, odkud vítr vane. Sice krásně nalezl řešení na jejich problémy, ale chápal, že nebylo snadné to prostě jenom tak přijmout a padnout mu do náručí. Zvláště, když odměnou mělo být něco tak nestabilního jako emoční vztah.
Ačkoliv by se mu to líbilo. S povzdechem se přesunul na opěrku jejího křesla. „Hermiono, nic z toho, co jsem tady dnes řekl, tě nijak nezavazuje. Ano, doporučil bych ti, abys ohledně kontroly Rorryho magie vyhledala odbornou pomoc, ale nemusí to být teď hned. Očividně to zatím zvládá zcela sám. Možná za půl roku, za rok? A pokud nechceš, nemusí to být Minerva, ani nikdo jiný, koho znáš. A stejně tak se nemusíš vracet do Bradavic, nemusíš měnit práci.“ A po chvíli ticha dodal. „A nemusíš být se mnou. Všechno je to o rozhodnutí, a to za tebe nikdo neudělá.“
Položila mu ruku na koleno a po chvíli váhání i hlavu. „Chtěla bych být s tebou,“ zamumlala unaveně a nechala se vískat ve vlasech. „Jen mám strach. Strach, že zase změním celý svůj život a pak se něco stane…“
A pak se rozejdeme.
„… a celý můj život zase půjde do kopru.“
„Zase si moc přehříváte tu svoji hlavinku, slečno Grangerová.“ Chtěla zavrčet, ale jeho prsty ve vlasech způsobily, že jen zapředla. „Nikdo neříká, že do Bradavic musíš nastoupit. Nikdo neříká, že se… příští týden musíme vzít.“
„No to doufám, že ne,“ zašklebila se, „nemám totiž co na sebe.“
Ušklíbl se. Začínala být úžasně připitá. „Ale rozhodně si myslím, že by to stálo za zkoušku.“
„Stěhování, nebo ta svatba?“
Opravdu začala být připitá. Zajímalo by ho, kolik toho vypila, než přišel z chlapcova pokoje. „Nejdříve jedno, a pak druhé. A uvidíme, jestli nám to bude fungovat.“
„A co když nebude?“
„Tak to nebude fungovat. Ale to nezjistíme, dokud to nezkusíme.“ Cítil na stehně její teplý dech. „Nikdo o tom nemusí vědět a my si nemusíme nic slibovat. Prostě uvidíme.“
„Což si pro tuto chvíli představuješ jak?“ zamumlala na hranici spánku.
„Pro tuto chvíli si představuji, že tě odnesu do postele,“ zvedl jí ze své nohy, kde se jí povážlivě líbilo, a zvedl ji do náruče, „tam tě uložím a budu doufat, že se mi třeba příští týden ozveš s tím, že sis zařídila hlídání a máš chuť vyrazit třeba na večeři.“
„Hmm,“ zamumlala mu do krku, „to zní hezky.“ A když ji uložil a políbil do vlasů, ještě zapředla. „Moc hezky.“

A příště jedeme do finále...


Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek