Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno pro: annieAS, Eggy, Fido, GwenLoguir, Chavalierce, Charli, Jiťa, Lili, Lucilla, Nefertiti, Sally, sisi, Telcontar a zuzule. A zbylým čtenářům :)

11. kapitola

…šest…
…pět…
„Tady jste!“ objevil se vedle Riny a Hermiony s Rorrym Severus. Hermiona se synem vyrazila na terasu, protože malý prostě odmítal jít spát, dokud neuvidí světýlka. Po cestě potkali Rinu pátrající po otci, která moudře usoudila, že když se jich bude držet, bude mít před Severusem alespoň důkaz, že se dle dohody vrátí před půlnocí.
…čtyři…
„Řekl jsi o půlnoci na terase,“ usmála se na něj vítězně dcera. Nadšená, jak dokonale splnila svůj úkol.
…tři…
„Vím.“ Přemýšlel, jestli má podotknout, že nepočítal, že to bude dvě vteřiny před půlnocí, ale jeho dcera mu byla natolik podobná, že by tenhle argument ani v nejmenším nepadl na úrodnou půdu.
…dva…
…jedna…
„ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!“
A potom už bylo objímání a výskání a líbání a… jedna neskutečně trapná chvilka, kdy nešlo déle odkládat jejich vzájemné přání. Nakonec se Hermiona odhodlala a vtiskla Severusovi cudný polibek na tvář. Nechápala, jak je možné, že ještě před dvěma hodinami ji svíral náručí a ona nechtěla, aby to kdy skončilo.
„Šťastný nový rok…“
„Šťastný nový rok.“
Tak proč to teď bylo tak strašně těžké se mu byť jen podívat do očí…?
Snad nikdy nebyla tak vděčná za svého syna, který se natáhl k Severusovi a s výskotem mu přelezl do náruče. Nadšeně drmolil cosi o filmu, který mu pouštěli v dětském klubíku, a potom poskakoval v těch silných rukách, když nad nimi na obloze začala praskat různobarevná světla a ozařovat vše v okolí.
„Júúúúúúúú…“
Hermiona sledovala synovo nadšení s Severusově náručí a o to víc jí bolelo, že všechny ty představy, kterým by ráda dala průchod, byly zcela zbytečné. S vděkem přijala Rinu, která se vrhla k ní a pevně ji sevřela v náručí, zřejmě jako náhradu za to, že její otec měl teď plné ruce práce. Doslova.
„Hodně štěstí, ty moje třeštiprdlo,“ zašeptala ji do promrzlých vlasů.
„Hodně štěstí,“ usmála se jí do kabátu. „Jsem ráda, že jsem tě potkala.“
Hermiona si nebyla jistá, jestli to dívka opravdu řekla, nebo to bylo jen všeobecné hučení okolo ní. A ještě méně si byla jistá, co na to říci. Kdyby to před dvěma hodinami dopadlo se Severusem jinak, nejspíše by Rinino objetí byla dobrá zpráva… jenže ono to jinak nedopadlo.
Střelila pohledem po Severusovi, který právě Rorrymu nadšeně ukazoval, kam letěla další salva ohňostroje a přemítala, jestli by nebyla byť malá šance, jak udělat, aby tohle všechno mohlo být skutečné.
Právě tu chvíli se na ni Severus podíval. A věnoval jí posmutnělý úsměv.
Ne, i on věděl, že ty překážky jsou příliš velké.

***

Úplně stejně jako Rorry nadšeně poskakoval v Severusověv náruči, tak úplně stejně intenzivně o půl hodiny později vytuhnul v té její. Zvláčněl jako hadrová panenka a stejně jako pokaždé od jeho prvních narozenin si Hermiona říkala, že už je na to nošení trochu těžký. A stejně tak kdesi uvnitř věděla, že dokud ho unese, budu ho v náručí tahat. A možná, i když ho pak už neunese.
Uložila ho do postele a ještě dlouho pozorovala z okna slavící skupinky a poslední vzdálené praskání ohňostrojů.
„Ještě ch´íli, Sev´usi,“ zamumlal syn z polospánku, čímž ji vytrhl ze zamyšlení. Netušila, o čem se mu zdálo, ale podle toho, jak škubal nohou, by řekla, že jsou spolu někde na sjezdovce.
„Merline, co mi to děláš?“
Věděla, že se její syn stal na Severusovi neskutečně závislým a také si byla jistá, že při zítřejším neodvratném loučení se čeká doslova slzavé údolí. Do kterého se nejspíše velmi záhy přidá i ona sama. Dobrotivý Merline, proč si věci tak komplikovala?
Zabořila ruce do vlasů a rozhlédla se po pokoji.
Tolik věcí.
Celý týden jí to nevadilo, s malým dítětem bylo téměř nesplnitelným úkolem udržovat pořádek a jejich odjezd byl neskutečně vzdálený, tak proč najednou… Najednou strkala věci do tašek, ani nevěděla proč. Proč měla najednou pocit, že musí pryč. Pryč od… vlastně ani netušila od čeho.
A od koho.
„… kde je k čertu ten nový svetr?“
Zkontrolovala syna v posteli, ale na sobě ho neměl. Neměl ho na sobě ani, když ho přinesla, ale určitě mu ho odpoledne dávala, proč dětský klub měl jít odpoledne ještě ven a tam panovala třeskutá zima. Takže musel skončit někde dole v klubu.
Hermiona si povzdechla a koukla na hodiny.
Byly dvě ráno, určitě už dole nikdo nebude.
Ale na druhou stranu byl Nový rok.
A ona alespoň bude mít výmluvu, proč odejít z těch smršťujících se čtyř stěn.
Hotel byl teď podivnou kombinací ospalého ticha a posledních řádících skupinek. Jednu z nich potkala akorát, když vstupovala do výtahu, mladíci se prohnali kolem a kutáleli za sebou toaletní papíry. Jinak za celou cestu nepotkala nikoho. A skoro nenarazila ani na Rorryho svetr, který nakonec našla obtočený okolo nohy od stolu… kde se tam vzal? No, radši se nehodlala ptát.
„Myslel jsem, že už jste šli spát.“
Trhla sebou. Neslyšela ho přijít. Když viděla, jak si Severus (ne)rozumí s alkoholem, počítala, že v tuhle chvíli už bude dávno spát v posteli. Nebo pod stolem.
Podle trochu skleného by řekla, že pravda bude někde mezi; únava i ovínění. Přesto mluvil jasně a zřetelně.
Sevřela v ruce nalezený svetr, ale přesto řekla: „Nemohla jsem spát.“
Přikývl.
Hermiona slyšela, jak se nadechl, aby řekl ještě něco dalšího, ale nakonec mlčel. A ona nevěděla, jestli to je dobré znamení, nebo špatné. Chvíli proti sobě stáhli, ticho kolem nich se prohlubovalo a stejně jako v hlubinách, měla Hermiona pocit, že jí ten tlak okolí zadusí. Nakonec tedy jenom kývla zpět k pokojům.
Do výtahu vešli společně. A společně mlčeli.
„Rorry už spí?“ zeptal se, když už se to zdálo neudržitelné.
„Ano. Odpadl skoro hned.“ Ticho. „A Rina?“
„Taky. Tedy alespoň doufám.“
Ušklíbla se.
Alespoň malé odlehčení.
Vystoupili z výtahu a Hermiona marně přemýšlela, jak se s ním rozloučí. Prostě dobrou noc? Nebo se mu pokusit něco vysvětlit? Ukončit den nějakým vtipem? Něco ve smyslu, doufám, že ti neutekla dcera po prostěradle z okna…? Byla tak zabořená ve svých myšlenkách, že si ani nevšimla skupinky mlaďochů, kteří se proti nim vyřítili na uklízecím vozítku.
„Pozor!“ strh ji Severus ke stěně, zatímco zuřivci zmizeli za rohem s výkřikem čehosi mezi sorry a srabi.
Po chvíli randálu opět nastalo na chodbě ticho.
Až v tu chvíli si Hermiona uvědomila, že je stále přitisknutá Severusovým tělem ke stěně a srdce jí buší jako o závod.
Nebo to bylo jeho?
Nejspíš obojí.
A nejspíš to bylo úplně jedno.
Ten pohled, zrychlený dech a vteřina trvající věčnost.
Netušila, kdo se ke komu natáhl dřív, ale v další chvíli se jejich rty setkaly na půli cesty a přetahovaly se o dominanci i dech. Sevřela mu rameny, jeho ruce vklouzly pod lem jejího trička. Jeho prsty jí na kůži pálily, i když je měl studené. A ona chtěla víc.
Jenže kam jít? V jednom pokoji spal Rorry, v tom druhém Rina. Jeden spal v jediném společném pokoji, ta druhá už zas až příliš dobře chápala, co by se vedle ní dělo. Těžké rozhodování mezi vášnivými polibky a ještě vášnivějšími sevřeními.
Nedalo se to nazvat jinak než zásahem osudu, když si Hermiona všimla, že nedaleko od nich jsou otevřené dveře od úklidového kumbálu. To odtud vzali ti rebelové ten vozík? Pro tu chvíli zcela nerelevantní otázka.
Vpadli do kumbálu, dveře cvakly.
Svíral ji v náručí, hladil a drtil zároveň a všechny překážky, které jí ještě před půl hodinou nedávaly spát, byly náhle zapomenuty v dáli.
Vklouzl jí rukou pod tričko a sevřel jedno z ňader, zabolelo to a zároveň ten dotek vysílal výboje, které jí jezdily po páteři tam a zpět. Chtěla víc.
Ucítila jeho prsty na šněrování od kalhot, ale nepohnuly se. Čekal na svolení a Hermioně kdesi vzadu v mozku bleskla myšlenka, že tohle je poslední odbočka, ze které se dá vrátit zpět. Myšlenku však poslala k šípku a zatím ji vysadil nahou na jeden ze stolů, sama se pokoušela poprat s jeho zapínáním. U Merlina, to byly vždycky ty knoflíky tak titěrné?
A najednou byl v ní. Ani nepostřehla, kdy se připravil. Bylo tak spontánní a nečekané, že jen zalapala po dechu a zapřela se o něj rukama, aby mu zabránila v dalším pohybu.
„Ublížil jsem…?“ zalapal po dechu.
Zavrtěla hlavou, bylo těžké teď hledat slova. „Ne, jen…ach… už je to nějakou dobu. Dej mi…“ Chtěla říci chvilku, ale pusa by asi měla stejný efekt. Líbal jí a s každým polibkem jí víc a víc zaháněl nepříjemné pocity. A ona mu víc a víc vycházela vstříc.
Svíral jí za boky, měla chuť křičet, ať klidně přitlačí, ať jí drží pevněji.
Ať jí nepouští.
Už nikdy.
Odtrhl se od jejích spalujících rtů a zalapal po dechu. Začínal se chvět. „Můžu…?“ Tušila, na co se chce zeptat, ale nechtěla mluvit. „Můžeš cokoliv…“ A to mu jako odpověď stačilo. Sevřel ji pevněji a téměř ji zalehl. Rozechvěla se, když cítila, jak vnikl ještě hlouběji a ona mu celá patřila.
Poslední příraz, poslední zachvění rtů a potom už jen dlouhé úpěnlivé zasténání.
Zvláčněl na ni a ona měla pocit, že nemůže být šťastnější.
Hladila po vlasech a poslouchala, jak se mu zklidňuje dech.
Kéž by jen ten stolek byl pohodlnější.
„Promiň, ale já… chytám křeč.“
Pomohl jí se narovnat a najít zbytek oblečení.
Mlčky se oba otřeli do papíru, který se válel všude po zemi a nepromluvili spolu jediné slovo, dokud nebyli oba oblečení a upravení. Co si ale teď povídat? Mlčeli až k pokojům a Hermiona už opravdu věřila, že se rozejdou byť bez jediného slova.
„Hermiono?“
Otočila se, netušila, jestli má být ráda, že to neskončí ignorací, ale zároveň nevěděla, jestli chce mluvit. Severus k ní však jen natáhl ruku, zvedl bradu a vtiskl drobný polibek. „Děkuji. Uvidíme se u snídaně.“ Palcem ji jemně přejel po tváři, usmál a byl pryč.

***

Ráno se však už nepotkali.
Téměř před polednem se Severus s Rinou vyhrabali z postele a pod dveřmi našli složený dopis. Že se neobjevili na snídani a nemohli je ani vzbudit. A že museli odjet, protože museli vyklidit pokoj a další autobus do údolí odjížděl až za osm hodin. Že je to moc mrzí, ale že děkují. A Rorry moc zdraví.
Rina dočetla dopis a hlas jí přeskočil zklamáním. Ještě chvíli hleděla na těch několik řádků, než hodila dopis na zem. „Když nejsou schopni ani počkat, ať si trhnou!“ odfrkla si a odešla do koupelny, oficiálně si vyčistit zuby.
Trvalo dlouho, než se Severus sehnul a našel sílu si ten dopis znovu přečíst. V hrudi mu něco nepříjemně brnkalo a on měl pocit, že mu z toho vibrují ruce i kolena. K jeho překvapení se slova na dopise pod jeho dotekem začala měnit. A on si uvědomil, že ten jejich spánek téměř k poledni nebyl jen tak.

Milý Severusi,

promiň, ale nemohla jsem jinak. Včerejší noci nelituji, ale vím, že kdybych
zůstala, nedokázala bych se už na tebe podívat bez toho, aniž by to
nebolelo. Strašně strašně moc. Vím, že oba máme svoje životy, které jsou až
příliš odlišné, ale přesto jsem poslední hodiny trávila vymýšlením, jestli by
to nemohlo mít budoucnost. Jenže pokud ano, já na to nepřišla.
Musím ti také poděkovat, za celý týden. Snad ani nepamatuji, kdy jsem se
nakonec cítila tak úžasně a tak… doma, jako těch pár uplynulých dní. A
nebudu si namlouvat, že za tím nestojíte vy dva.
Omlouvám se, jestli ti přijde, že utíkám, možná máš pravdu, ale zkrátka
nevím, jak jinak. A omlouvám se moc Rině, počítám, že ta se asi naštve.
Buď na ní hodný, je to super holka a bude tě teď potřebovat, i když to tak nemusí vypadat.

S láskou, Hermiona


Při pohledu na to, kolikrát bylo finální rozloučení s láskou opravováno a přepisováno, si uvědomil, jak moc se zřejmě snažila napsat ten dopis s nadhledem a bez emocí. A jak moc se jí to nepodařilo. Také si ale uvědomil, že ten, kdo tu bude někoho potřebovat, je v tuto chvíli on.
Kdesi uvnitř to bolelo.
Strašně strašně moc.

***

Rina ho vytáhla na svah, kde bylo kvůli po-silvestrovském opojení skoro prázdno, a tak mohla jeho dcera řádit. Byla jako utržená ze řetězu, řítila se dolů jako dělová koule a odmítala poslouchat jeho snahy ji trochu krotit.
Nemělo to smysl. V jejím těle rezonoval vztek smíchaný se smutkem a muselo to někudy ven. Protože druhou možností by bylo vylézt na kopec a řvát do ochraptění.
Severus ji nechal, popravdě se cítil stejně. Zvláště, když sám se přistihl, jak si to žene šusem z černé sjezdovky dolů bez ohledu na důsledky i bolest v kolenou. Když se potom rozmázl do ohromné kupy navátého sněhu, uvažoval, jestli to je proto, že mu ta pitomá holka tak strašně chybí.
„Je tu ticho,“ povzdechla si Rina večer, když dosedla k otci na gauč. Zíral před sebe a ani netušil, jak dlouho už je duchem mimo. „Hrozný ticho.“ V krbu praskal oheň a jí nikdo neďoubal do nohy, aby si s ním šla hrát.
A tak tu seděli. Sami a najednou tak hrozně osamělí.
„Nikdy bych nevěřila, že se mi po tom malým křiklounovi bude stýkat.“ Ticho. „Chybí mi.“
Přitáhl si ji blíž. „Mě taky.“ A ani nevíš, jak moc.

Prosím, nekamenovat... :-D

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek