Blesk
Povídky - Harry Potter


Věnováno GwenLoguir, Charli, Chavelierka, Jíťa, Katie, Lili, Lucilla, Nefertiti, Pavla, Ronnie, Sally, sisi, Telcontar, zuzule. Díky za trpělivost!

10. kapitola

Následující dny plynuly v příjemné atmosféře téměř rodinné dovolené. Vybrala si svoji hodinu času, během které zjistila, že má zamluvenou i masáž, za což byla na Severuse trochu naštvaná, ale rozhodně si na tu idylku nehodlala stěžovat.
Až na ten první večer, kdy si Hermiona odtáhla stranou Severuse a i když už měl schlíplé uši, sepsula ho na tři doby jako malého kluka, za to jaký je pitomec! Když už neměl chuť se do intimního rozhovoru s dcerou pouštět sám, mělo mu alespoň dojít, že jelikož má Rina domácího učitele, nebude mít zdroj „dívčích“ informací ani ze školy. Uvědomoval si vůbec, jak ta holka musela být vyděšená?
Kdyby byl Severus pes, přitáhl by uši k hlavě a ocas mezi nohy. Až moc dobře si uvědomoval, že tuhle fázi otcovství nezvládl. Ale u Merline, vždyť mu k tomu dítěti nikdo nedal manuál! Prostě mu to vyděšené dítě skončilo na krk, zatímco jeho matka mizela v zemi a od té doby vařil, z čeho šlo. A v tomto případě k tomu vaření scházela i ta pověstná voda. Výčitky nechal padat na svoji hlavu, dokud mladou ženu prostě neobjal a nepoděkoval jí. A dokonale jí tak nepřekvapil.
„Ehm… dobře,“ odtáhla se Hermiona, „rada: dokud s tím sama nepřijde, což nejspíš nikdy nepřijde, tak to nevytahujte a neptejte se na to. Pokud bude něco potřebovat, řekněte jí, ať si to koupí, nezkoumejte, nekomentujte a přikyvujte. Když bude něco potřebovat a nebude si to moci koupit, nefrflejte, dojděte do obchodu a s pomocí prodavačky to kupte, nebudete první a ani poslední. A nakonec rada: když budete mít pocit, že je bezdůvodně protivná, je to nejspíš pravda. Smiřte se s tím a kupte zmrzlinu.“
„To je návod na obsluhu všech žen?“
Ušklíbla se. „Zkuste to.“
„Výborně.“
O to víc Hermionu začalo znepokojovat, že se jejich pobyt na hotelu chýlil ke konci. Zítra byl Silvestr, poslední den roku a poslední celý den, který tu měli strávit. Ta chvíle odjezdu začala Hermionu děsit ve snech a stahovat jí žaludek. Jen si odmítala připustit proč tomu tak bylo. Odmítala si připustit, že tím její neklidem stojí její kdysi nenáviděný profesor, který jí v posledních dnes plnil srdce radostí a noc neklidnými sny, ve kterých ji sváděl, a ona bezelstně přijímala vše, co jí nabízel.
Jenže stejně tak i věděla, že nic z toho se nesmí stát. Ne poté, co si ba ujasnili, že jejich budoucí životy jsou neslučitelné a případný románek je odsouzen k zániku ještě dříve, než vůbec začne. Věděla, že svým rozhodnutím si ušetří spoustu bolesti a proplakaných nocí v budoucnu, ale… prostě… Rozum to věděl, ale srdce odmítalo poslouchat.
I proto dnes ráno kvůli jejímu dlouhému zírání do stropu zaspali a dorazili až doprostřed snídaně. Tedy spíš doprostřed hádky.
„… to je tvoje odpověď na všechno!“ vztekala se právě Rina a ač se snažila svůj výstup v jídelně očividně krotit, moc jí to nešlo.
„Řekl jsem sedni si!“
„Tak mi řekni proč?!“
„Rino, já….!“
„Hermiono!“ všimla si ji dívka a upřela na ni své nešťastné oči.
A přesně tenhle pohled teď Hermiona vidět nechtěla, zvláště když netušila, o co tu jde.
„Že můžu jít?“
Co? Kam? S kým…? A proč se na ni upírala s takovou nadějí?
Stejně jako se na ni Severus díval se zděšením.
„Ehm… nevím, o čem je řeč, ale pokud ti táta něco zakázal, tak určitě ví, proč to udělal.“ Zklamání. A vztek, naštěstí zaměřený na otce. Dívka nafoukla tváře, a kdyby její vlasy uměly fackovat, její otec by v další chvíli schytal pěknou ránu.
„Kam si myslíš, že jdeš?!“
„Budu v své cele!“ prskla přes rameno.
„Co si to…“ Muž začal řádně bublat.
Hermiona ho popadla za ruku a donutila ho se posadit zpět ke stolu. Několikrát mu poklepala na ruku a doufala, že se trochu uklidní. Soptil pěkně, dokonce měla pocit, že jeho nezáměrná magie jí ohřála kávu, kterou již tradičně měla připravenou na stole.
Severus si naštvaně napatlal horu džemu na housku a zakousl se, ale přesně tak, aby mu těsně před zakousnutím všechno to patlavé nadělení sklouzlo a plesklo sebou na talíř.
„´padlo ti to,“ okomentoval situaci Rorry, který do té doby byl až podezřele potichu.
„Rorry!“ okřikla ho matka, než se otočila na Severuse a dívala se, jak uklízí zrn svinčík. Kéžby tady mohl používat hůlku.
„Smím vědět, o co šlo?“
Nejdříve si znovu namazal housku, zakousl se tentokrát i do džemu a teprve pak promluvil. „Nějaký místní floutek ji pozval na zítřejší oslavu Silvestra.“
„Kam ji pozval?“
„Někam tady na střechu hotelu, že se tam scházejí…“
„A?“
„A? Je to snad málo? Vážně nestojím o to, aby mi dcera otěhotněla s nějakým osmnáctiletým brigádníkem, co tu učí děti za pár šupů hopsat na trampolíně.“
Hermiona se zarazila. „Moment… moment… Myslela jsem, že ji pozval na oslavu Silvestra. Nějak mi tam chybí pár kroků k tomu otěhotnění.“
„Vím, na co tyhle kluci myslí.“
Přejela si rukou po tváři. Otec a jeho paranoia ohledně jeho malé holčičky.
„Tohle jsi ji řekl?“
„Samozřejmě.“
Povzdech. „Tak to už se nedivím, že byla tak naštvaná. Promiň, Severusi, ale tys jí v zásadě řekl, že je kurva.“
Nechápal.
„Severusi, je jí 13. Chce se bavit, užít si zábavy. To, že si ji ten kluk všiml, jí zřejmě lichotí, ale pochybuji, že má v úmyslu s ním dělat něco jiného. Tím, cos jí řekl, jsi jí nejen řekl, že jí nevěříš, ale ještě jsi jí naznačil, jak nízké mínění o ní máš. Ano, Rina už je… skoro… biologicky dospělá, ale pořád to je ještě děcko. Ona se nesebere a neodstěhuje se ti do Ameriky s prvním chlapem, který na ni zamává. A i kdyby si něco zkusil, myslím, že zrovna Rina by ho velmi rychle zfackovala zpět do latě.
Povzdech, tentokrát z jeho strany. „Co mám dělat?“
„Pusť ji na tu akci. Severusi,“ přerušila jeho protest, „budeš si muset zvyknout, že taková je situace. Rina se budu chtít chodit bavit, bude chodit domů pozdě v noci a někdy třeba až ráno. S postupem času. A čím víc jí budeš držet na řetězu, tím dřív se z něj bude snažit vytrhnout. Nastav si pravidla – vždy řekne kde a s kým je a vždycky bude doma v čas, který jí řekneš. Když to bude dodržovat, příště ji pusť znovu.“
Pomalu přežvykoval a mlčel. „Co když jí někdo ublíží?“
„Ta šance, že jí někdy fyzicky ublíží, je mnohem menší, než jak si teď připadá ublížená tebou. No tak, buď hodný táta a dej jí šanci.“
Její rada zřejmě padla na úrodnou půdu, protože když se po snídani vrátila se synem do pokoje, vrhla se jí přede dveřmi Rina kolem krku a děkovala jí jako pominutá. „Za co? Já přeci nic neudělala.“
„Jasně že ne!“ vlepila jí dívka dětskou pusu na tvář, než odtančila pryč.

***

A najednou tu byl Silvestr.
Rorry zapadl na animační program do dětského sálu, kde je čekal film a nealkoholické šampaňské, než všichni v deset hodin odpadnou do připravených spacích vaků. Tedy, odpadnou nejspíše jenom animátoři, ale znělo to hezky. Rina odskotačila na své povolené dostaveníčko s partou, zatímco Hermiona se připravovala na retro party ve stylu 90 let, o které Severus prohlásil, že je dost pitomé, nazývat něco, co on považoval za nedávnou dobu, jako retro.
O to víc Hermionu překvapilo, když se náhle zjevil ve dveřích společenské místnosti v upnutých džínách, riflové bundě a keckách … a vypadal naprosto… úchvatně.
A nezvykle.
A nejistě, alespoň podle toho, jak si popotahoval nátělník pod košilí a rozhlížel se kolem, dokud ho nezachránilo volné místo vedle ní na baru.
Šklebila se na něj celou cestu, než se posadil.
„Ani slovo,“ utrousil.
Skousla si spodní ret.
„Stačí, že to na mě má drahá dcera navlékla, prohlásila, že vypadám jako ta nejroztomilejší buznička, a pak zdrhla dřív, než jsem si uvědomil, proč mi přeje, abych si kryl zadek.“
Teď už se nepokrytě smála a očividně to bylo nakažlivé, protože přes všechno jeho vrčení začaly cukat koutky i Severusovi.
„Sluší ti to,“ řekla jen.
„Tobě myslím víc,“ zhodnotil ji pohledem a popravdě mu lichotilo, jak zrudla. Pravda, to tričko si mohla vzít trochu delší, přeci jenom byla matka od dítěte, ale takhle se to nosilo, ne?
„Piješ?“ zeptala se místo dalšího rozebírání jejího oufitu. Vlastně ani nečekala na odpověď, gestem poprosila číšníka o dva panáky, které u nich přistáli dříve, než se nadáli.
„Ehm…,“ podíval se do skleničky.
„Co je? Vypadáš, jako kdybys nevěděl, co s tím.“
„Mám se k něčemu upřímně přiznat? Neumím moc pít.“
Pozvedla obočí. Upřímně si profesora Snapea představovala, jak po večerech sedí u sebe v křesle a popíjí skleničku whiskey. „Upřímně, myslela jsem, že za doby tvé aktivní špi… ehm… služby… bylo pití nezbytností.“
„Nezbytností bylo zůstat střízlivý.“
„A jak jsi to dělal?“
„Nosil jsem pod kůží schovanou ampulku s lektvarem, a když se začalo pít, rozbil jsem ji. Potom jsem měl asi patnáct minut do sebe nalít jakýkoliv alkohol v jakémkoliv množství, protože během deseti minut jsem byl na mraky a během dalších pět jsem všechno vyhodil. Když se mi to podařilo dost nenápadně, měl jsem po zbytek večera klid. Bohužel, moje tělo si na to za ty roky nějak zvyklo a už mi to zůstalo. Z nuly na sto a zpět do 15 minut.“
„Mluvíme pořád o alkoholu, že jo?“ nadhodila Hermiona a zachichotala se. „Promiň, já už v sobě mám ty panáky dva.“
„Tos začala docela zhurta.“
„Chtěla jsem si dát jen jednoho na chuť, ale pak mi tu přistály další dva o támhletoho… neotáčej se… pána. Od toho u vchodu.“
„Ten co má pásek od kalhot vytažený až do podpaždí.“
„Jo. Cítím, jak mi čučí na zadek od chvíle, co jsem sem vešla. A to by to mohl být můj otec.“
„To bych já mohl taky.“
„Ale od tebe bych si to nechala líbit,“ zasmála se, než jí jeho výraz napověděl, že možná trochu přestřelila. „Pardon, už jsem asi opilá.“
„Ehm…“ odkašlal si a kopl do sebe panáka před sebou. „To se projevuje tím, že jsi upřímná?“ „To se projevuje tím, že víc mluvím, než myslím.“
„Vždycky jsi dle mého názoru trochu moc mluvila. Teda spíš imitovala papouška. Pa…pa…. paaa…. pané učitelííí… paaaa…“ Znělo to spíš jako slepice.
Zasmála se. Věděla, že se snaží zvednout atmosféru, která začala sklouzávat do nesprávných rovin. „Jo, na škole jsem bývala hrozná osina v zadku.“
„Jenom na škole?“
„Hej!“ praštila ho do ramene. „Drzou drzá… jak lázeňská veverka. A za trest,“ mávla na barmana a nechala přinést další panáky,, „až do dna.“
Povzdechl si. „Ty nevíš, co činíš.“
„Tak to velmi brzy zjistíme. Na zdraví.“
Severus se nemýlil, stačila mu jedna další skleničky a patnáct minut družného rozhovoru k tomu, když během pěti vteřin vystřídal v tváři celou barevnou škálu a vystřelil ze stoličky, jak kulový blesk. A to si Hermiona vážně myslela, že si dělá jenom legraci. Ji však smích přešel, když se vedle ní zjevil její ctitel a vyzýval ji k tanci.
Severuse proto překvapilo, když našel dívku na parketu v objetí jiného muže. Copak ho tak rychle vyměnila? Nebo byl pryč tak dlouho, jen to jeho mozek vyselektoval? Další myšlenky však zahnal Hermionin naprosto zoufalý výraz, který na něj vrhla z mužova objetí. Pomoc! „Dovolíte?“ přistoupil k muži a snažil se, aby jeho hlas zněl tak ledově, jak jen to bylo deset minut po zvracení do mísy možné. Muž se na něj otočil, ale když uviděl ten chladný výraz a značnou výškovou převahu, ucouvl. „Ehm, děkuji za tanec,“ usmála se na neznámého muže, který jí předtím objednával pití. Dobrá výchova jí zřejmě zakazovala poslat ho k šípku rovnou.
„Děkuji,“ vydechla mu do trička, když se k Severusovi přitiskla, a tentokrát to znělo mnohem upřímněji. A Severus si uvědomil, že se právě nezáměrně odsoudil k tanci.
A že mu to vlastně vůbec nevadí. Kapela právě začala hrát podivnou pomalou píseň s názvem Magic works, která by až příliš přesně zahrnovala celou jejich situaci, kdyby v tu chvíli měl byť jedinou myšlenku se tím zabývat. Zatím se spíše jen snažil alespoň trochu přizpůsobit pohybům své partnerky, i když mu to příliš nešlo. „Upozorňuji tě, že jsem netančil asi tak deset let.“
„Upozorňuji tě, že mi to je srdečně jedno.“
A tak tančili.
V rytmu táhlých melodií se pohupovali z nohy a nohu; vzájemné objetí hřálo a jim bylo tak krásně. Tak neskutečně krásně.
Severus ji políbil do vlasů a cítil, jak se mu usmála do trička.
Cítila se v bezpečí a… milovaná. Opravdu to byl tenhle pocit? To hřejivé teplo uvnitř, které pálilo a mrazilo zároveň? To šimrání v podbřišku, které nechtěla, aby skončilo do skonání světa.
A pak se Severus sehnul a políbil ji.
Dlouze a jemně.
Šimrání v podbřišku zintenzívnělo, proběhlo jí páteří, na konec světa a zase zpět. A ona ho líbala zpět. Jak jen nejlépe dokázala, jak jí její slabé zkušenosti dovolovali, ale stejně měla pocit, že nikdy nezažila nic krásnějšího. Jen stáli uprostřed tanečního parketu ve vzájemném objetí odteď až do skonání světa…
… do skonání?
„Já nemůžu,“ odtrhla se o něj, zoufalá, jak strašně těžké to bylo.
„Proč?“
Netušila co odpovědět, protože její mozek odmítal spolupracovat. „Protože to nemá žádnou budoucnost. Až odtud zítra odejdeme, není jediná možnost, jak by to mohlo pokračovat.“
„To nevíš…“
„Ty neopustíš Francii a já nemám důvod se vrátit do kouzelnického světa.“
„Třeba bychom našli cestu. A i kdyby ne, nikdo netvrdí, že by to bylo navždy, jen…“ na dnešní noc.
„Toho bych byla schopná před týdnem, ale dnes už ne.“
Trvalo mu chvíli, když mu došel význam jejích slov.
Lidé kolem nich tančili a oni zůstali stát v časovém i prostorovém vakuu.
„Nemůžu, promiň…“
„Hermiono…“
Nechala ho stát uprostřed parketu, mezi ostatními páry a pomalou hudbou; samotného, jen s vysmívajícím se pohledem postaršího odstrčeného nápadníka.
So dance your final dance
'Cause this is your final chance.


Pomalu míříme do finále... :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek