Blesk
Povídky - Harry Potter


Krásné svátky všem!

1. kapitola

Nádhera.
Prostě nádhera.
Milovala sníh, milovala ten klid, když se příroda zachumlala do sněhové pokrývky, milovala tu pohodu.
"Pozoooooooor!"
Hermiona sebou trhla, když ji ohodil nános sněhu od hrany projíždějícího snowboardu.
Věc, kterou na lyžování fakt nemilovala, byli ostatní lidé. Ti otravní, nezodpovědní a všudypřítomní lidé, kteří otravovali jinak dokonalou zimní atmosféru. Všichni. Včetně téhle osoby, která z ní udělala sněhuláka a zmizela.
"Ááááááá..."
Možná kdyby nehrozilo, že se ten někdo zabije o nejbližší stromy, vydrželo by Hermioně to naštvání déle. Rychle a nenápadně, přesně jak ji to naučila válka v první linii, mávla rukou, kde skrývala hůlku, a nezodpovědný lyžař skončil vedle stromu v hromadě sněhu. Tedy, alespoň v to doufala. Vydala se na kraj lesa, ale naštěstí jen proto, aby našla ženu, jak prská sníh všude kolem sebe. Očividně jí tedy nic nebylo. Ulevilo se jí.
"Co blázníte, ženská! Mohla jste se zabít!"
Zpod helmy se ozvalo něco nesrozumitelného, i když Hermiona vlastně asi nechtěla vědět, co to je. "Prkno blbý," zanadávala už srozumitelně...
Výborně, Angličanka, pomyslela si Hermiona.
... a sundala brýle i s přilbou a vyklepala z plavých vlasů nános sněhu. Nebyla to žena, ale mladá holka, mohlo jí být tak patnáct, spíš méně. Na tváři měla krvavý škrábanec od nějaké větve a Hermiona si nemohla pomoci, měla pocit, že jí je povědomá. Jelikož však věkově neodpovídala nikomu, koho by mohla znát, jen zapíchla lyžařské hůlky do sněhu, aby jí mohla jít pomoci.
"Jsi v pohodě?" Na rozdíl o snowborďačky si uvědomovala, že jí dělil jen půl metr od jisté smrti způsobené rozplácnutí se o ten ohromný smrk. "Neublížila sis?"
"Ne, v pohodě."
"Opravdu? Nebolí tě nic? Nevypadalo to hezky."
"Ne, fakt nic. Měla jsem kliku," podívala se na strom jen kousek od ní. "Z prdele kliku."
"Jo, to asi jo." Ticho, trochu nepříjemné. "Učíš se?" šťouchla do snowboardu.
"Ne, to ani ne. Ale táta mi ho koupil nedávno nový a já jsem mu říkala, že je na mě moc tuhý," naštvaně si odepnula boty a narovnala si nohy. Zasyčela.
"Bolí tě něco?"
"Koleno." Ale hýbala s ním, sice opatrně, ale hýbala.
Hermiona si povzdechla. Klid byl ten tam, nemohla jí tu teď nechat. "Mám dojet pro pomoc?"
"Ne, dobrý, jen jsem si ho nejspíš narazila."
"Můžeš vstát?" natáhla k ní ruku a pomohla jí se postavit. Dívka se sice postavila, ale jakmile přenesla váhu, koleno se jí podlomilo. "Ou... dobrý?"
Zkusila znovu přenést váhu na zraněnou končetinu a tentokrát se to podařilo, jen to šlo pomalu. "Jo, snad jo. Jen to extrémně bolí."
Hermiona zvedl obočí. Od podobně věkové mládeže by čekala něco jako "kurevsky", nebo alespoň "zatraceně", ale dívka se zřejmě před cizinci držela. I když to muselo skutečně kurevsky bolet.
"Pojď, pomůžu ti dolů," obtočila si její ruku okolo ramen. Brzy však zjistila, že to tak snadno nepůjde. Dívka sice mohla chodit, ale bylo na ní vidět, že to je utrpení. A s každým krokem větší a větší. A ony před sebou měly ještě alespoň kilometr dolů. Ve chvíli, kdy se blondýnce zabořila noha do závěje a ona se skácela na zem, pochopila Hermiona, že to tak nepůjde.
"Budeme to muset udělat jinak."
"Nechci volat horskou službu, odvezli by mě do nemocnice."
"Ta tě stejně nejspíš nemine... ehm… Jak se vůbec jmenuješ?"
"Rina."
"Rina, dobře. Poslyš, do nemocnice stejně nejspíš budeš muset, pokud nechceš do konce života kulhat."
"Táta je něco jako doktor, ošetří mi to. Takhle by s tím byly zbytečné komplikace."
Hermiona si povzdechla. Měla se s ní hádat? "Něco jako doktor" mohlo klidně znamenat, že tu jsou na dovolené a nemají zdravotní pojistku, což se Angličanům ve Francii mohlo sakra prodražit.
"Musíme tě nějak dopravit dolů." Kdyby nebyla mezi mudly, prostě by ji dolů odlevitovala, ale takhle?
"Zkusím tátovi zavolat. Aby mi přijel pomoci." Vytáhla mobil a zuby si stáhla z prstů rukavici, aby s ním mohla manipulovat. Jenže ani tak jí to nešlo. "Krám jeden!"
"Rozbil se?"
"Spíš zase zamrzl. Zima mu moc nesvědčí." S povzdechem strčila telefon zpět do kapsy.
Nastalo ticho.
"Něco mě napadlo. Nebude to úplně cool, ale mohlo by to vyjít."
O deset minut později seděla Rina na svém snowboardu a za svázané hůlky (kterým se značně pomohlo magií) byla jištěna Hermionou, která pomalu plužila z kopce dolů. Byla to dlouhá cesta, v půlce kopce by Hermiona přísahala, že jí za chvíli vyskočí obě kyčle a o dvě stě metrů dál váhala, kdo sveze dolů ji, až jí vypoví službu obě kolena.
Konečně dole!
Zastavila nedaleko vleku a ještě blíže k občerstvení, kam mohla dívku usadit, než si ji někdo vyzvedne. Než ji však mohla pomoci vstát, obtočily se kolem ní dvě dětské ruce. "Mami! ´des byla tak d´ouho!" Asi čtyřletý chlapec s nápisem "Lyžařská školka" na žlutém zvýrazňovacím tričku se na ni vrhl a Hermiona to téměř neustála.
"Rory, Rory... dolů. Maminku hrozně bolí nohy."
"A ploč?"
"Protože tady Rina nahoře spadla ze snowboardu a maminka ji musela svést dolů."
"A ploč to dělala?"
"Protože slečna potřebovala pomoci."
"Né! Ploč to ona dělala?" podíval se zvědavě na dívku, která se pokoušela zvednout. "Ploč si padala?" "Protože jsem vždycky chtěla zkusit, jaký to je zlámat si na lyžích všechny kosti."
Hermionu zarazila ta naprostá suverenita, se kterou to dívka řekla. Jako kdyby se se sarkasmem narodila, jako jiní s pěti prsty na ruce.
"Aha," kývl hlavou její syn, očividně zcela imunní proti ironii. "A povedlo se?"
Rina zřejmě netušila, jestli ho má zpražit, nebo se smát. Vyřešila to za ní noha, která se přihlásila o slovo.
"Opravdu nemám zavolat sanitku?"
"Ne... ne... Opravdu ne. Můj táta je kouzelník." V Hermioně zatrnulo. "Jeho zábaly snad dokáží vyléčit i amputaci," zasmála se dívka a nohu opatrně natáhla a opět pokrčila. "Ztuhlé to nemám, jen to kurevsky bolí."
"Mami, ona řekla kurev..."
"Rorry!" okřikla syna, rozhodně se teď nechtěla pouštět do rozpravy o slušné mluvě. Zvlášť když ona sama měla chuť klít jako špaček, jak jí bolela kolena a záda. "Dospělí to občas říkají."
"Jo, dospělí," ušklíbla se dívka a kdyby mohla, nejspíš by na chlapce vyplázla jazyk. Puberťák.
"Ehm... půjdu najít tvého otce. Telefon ti stále nefunguje?" Po kontrole displeje zavrtěla hlavou. "Pokoj 22, Tobias Smith."
Na recepci však skoro vystála důlek, bohužel se recepční nebyla schopná s pokojem 22 spojit. A Hermiona tak moc toužila stáhnout z nohou ty příšerné přeskáče a tak na půl roku se naložit do vany.
"Tak děkuji," mávla na slečnu za pultem a vrátila se zpět k dívce sedící venku na lavičce. Ulevilo se jí, když si všimla, že jí její otec už očividně našel, alespoň podle toho, jak se k ní ten muž měl. Úlevu však vystřídalo zděšení, když toho muže poznala.
Otočila se zády a zapadla za nejbližší lyže zapíchnuté do sněhu.
Ne, to nebylo možné.
Nemohlo být!
Vykoukla zpoza lyží a zděšeně koukala na ten nezaměnitelný profil svého profesora lektvarů.
Snape.
Severus Snape.
Co dělá na mudlovské francouzské sjezdovce Severus Snape?!
A od kdy má tak velkou dceru?
U Merlina, odkdy má vůbec dceru?
Sledovala, jak se o dívku stará, zatímco její syn u nich stále stál a něco jim nadšeně vykládal. Trochu se děsila, že Rorry v další chvíli schytá jednu dobře mířenou umlčovací kletbu mezi oči, sama nejlépe věděla, jak její syn dokáže být užvaněný. Snape mu však něco odpověděl a její syn se rozzářil. Co to mohlo být?
A potom si jí všiml.
Rorry, ne Snape, naštěstí. Nadšeně začal poskakovat a mávat na ni.
Taky mu zamávala, aby běžel k ní. Měla štěstí, že Rina v tu chvíli zanaříkala bolestí a Snape se nestačil podívat, kam to jejich malý společník zmizel.
"Mami, mami... ten pán ržíkal, že jde večer taky na to ´jíždění se světýlky!"
"To je úžasné," zamluvila hned jeho brebentění a zatáhla ho do haly hotelu.
"Ta´že se tam uvidíme. Že půjdeme, že jo! Že jo!" hopsal kolem.
"To víš, že jo," ohlížela se přes rameno. Poslední, co teď chtěla, bylo setkat se s mužem, kterého pět let neviděla a upřímně ani vidět příliš netoužila.
"Hu´á! Pojedeme se světýlky! A p´ý tam budeme je´dit jako stonožka. Tááááákhle d´ouhá..." Rory pobíhal mezi stolky na recepci a nepřestával brebentit.
Znovu se otočila přes rameno.
Snape si jí nevšiml.
Naštěstí.

Zatím jen malé rozehřívací kolo. ;-)

Návštěvní kniha

>>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek