Blesk
Povídky - Harry Potter


Šalamounek

Hermiona se řítila chodbami Bradavického hradu jako vichřice a stejně tak ničila vše, co jí přišlo do cesty. Srazila skupinku druháků jako kuželky a po setkání se svojí bývalou ředitelkou koleje vzduchem ještě dobrých pět minut poletovaly domácí eseje z Přeměňování. V tu chvíli jí to však nezajímalo, měla jednu jedinou starost - dostat se do sklepení dřív než bude pozdě! Ale co když už pozdě je?! Zakázala si podobné myšlenky a schody brala po dvou. Jak jsem mohla být tak pitomá?!

***

Uběhlo už pár hodin od chvíle, kdy Snapea sledovala do příšeří Obrtlé ulice. Nebylo se čemu divit, že sem zavítal. Jako osoba s velkým zájmem o Černou magii a vše okolí ní, tu rozhodně nebyl vzácným návštěvníkem… tentokrát ho kroky zanesly do malého, ušpiněného krámku, který by se nejvíce dal přirovnat k lékárně.
Hermiona skryta pod pláštěm čekala před obchodem a sledovala svého bývalého profesora skrz ušpiněnou výlohu a společně s ním i drobného staříka, který Snapovi právě podával papírový sáček a něco mu k tomu s chutí vypravoval.
„…věřte mi, profesore,“ zaslechla, když Snape stanul ve dveřích, „jestli to opravdu musíte udělat, tak přidejte Fragaria vesca a uvidíte.“
„Bude mi jistě chutnat,“ odvětil zákazník se svým typickým úšklebkem a vyšel z krámu. Hermiona ještě stačila zahlédnout sáček se zašedlou nálepkou a latinským nápisem - Aconitum napellus.
Doprovodila Snapea pohledem až do Bradavic a poté se vrátila k sobě domů rozhodnuta, že ve svém pronásledování bude pokračovat opět zítra.
Něco jí však nedalo klidu. Pochodovala po pokoji a snažila se vzpomenout na význam těch dvou slov, které si přečetla na lékouzelnické známce. Znala je! Určitě je znala a byla si jistá, že ještě před rokem by je byla schopna zařadit ve vteřině.
Teď však zůstal pouze pocit, že je něco špatně… hodně špatně…
A potom jí to došlo - s razantností hromady kamení vysypanou na dno žaludku. Ani se pořádně neoblékla, když se v mžiku přemístila na zimní Bradavické pozemky a s rychlostí, jaká byla nejvíce možná na namrzlé cestě, se vydala do hradu, aby mu zabránila v tom, co měl v plánu.

***

Jakmile však dorazila ke dveřím jeho komnat, zaklela. Bylo zamčeno a heslo nefungovalo. Kurva! Je pátek, dneska měnil heslo!
Nemělo cenu zkoušet nějaká slovíčka a hledat to správné. Do komnat vedla ještě jedna cesta!
Otočila se na podpatku a řítila se chodbami zpět.
Profesorka McGongallová právě sesbírala poslední svitek, když se kolem ní opět cosi prohnalo… a zůstala jen pergamenová spoušť.
Aconitum napellus - oměj šalamounek, rostlina s modrými až fialovými kvítky, dužnatým stonkem… a jedovatými jak kořeny, tak listy i květy.
A on si toho koupil celý váček!
…bude mi jistě chutnat.
Přidala ještě více ve svém sprintu a než se nadála, oběhla polovinu Bradavického hradu, aby se ocitla v zadní části, kde se těsně při zemi leskla skla oken komnat lektvarového mága. Nemusela je hledat dlouho, trávila za nimi posledních několik dní a objevovala záhady a taje života nenáviděného profesora.

***

Už ve chvíli, kdy si ji k sobě pozval Brumbál a se zasmušilou tváří ji požádal, zda by nebyla ochotná se Severusovi na nějakou chvíli pověsit za paty, pochopila, že se něco děje. Jistě, věděla, že Snape to ze války a ani po ní neměl ani v nejmenším jednoduché. Musel si vybít své místo a obrnit se proti všem útokům na svoji osobu, kterých rozhodně nebylo málo. Myslela si však, že si na to za tu dobu už zvykl.
Bohužel, zdálo se, že Brumbál nepřeháněl. Profesor lektvarů mimo vyučování jen málokdy opouštěl své komnaty, ve Velké síni se neukazoval téměř vůbec, hubený byl jako hladový lunt a zbledl ještě více než jak si ho pamatovala z dob svého studia. Očividně úplně rezignoval na okolní svět.
Ale sebevražda?

***

Její podezření se však potvrdilo. Jen kus od okna postával shrbený profesor a právě v hmoždíři cosi drtil. A hned vedle něho zel otevřený papírový sáček!
Snape přičichl ke směsi a lehce se pousmál, zdánlivě byl se svým výtvorem velmi spokojený. Vše pečlivě uklidil, sundal si hábit a natáhl se pro drobnou misku, do které vytvořenou směs přenesl. Byl klidný, snad smířený…
Nééé… nedělejte to!
Neslyšel ji. Okno bylo zavřené a chráněno několika kouzly.
Neměla na vybranou. Odstoupila o několik kroků a, ač nerada, mávnutím hůlky donutila okno se s dost velkou ranou otevřít dokořán a v pustit dovnitř nejen ji, ale také okolní štiplavou zimu.
Jeho tělo však už leželo bezvládně na zemi…
To ne!
Seskočila ze stolku pod oknem a vůbec se nezabývala tím, že u toho shodila polovinu všemožných přísad. Teď byl nejdůležitější Snape.
„Proberte se! Slyšíte, proberte se!“ třásla s ním a lehce ho poplácávala po tvářích. Není možné, aby to účinkovalo tak rychle. „Kolik jste toho snědl? Slyšíte? Kolik?!“ zatřásla s ním. „Proberte se!“
„Co… co… cože?“ zahučel oslovený a začal se probírat. „Co se…,“ zamžoural před sebe a snažil se zaostřit. „Grangerová, co tu děláte?!“
„Zachraňuju vás.“
„To vy jste otevřela to okno, který mě tak praštilo?“ zabručel a sáhl si do vlasů, kde mu zela krvavá rána.
Okno? Ulevilo se jí. Sice to byla její vina, ale alespoň ten lektvar nepoužil.
„Co vás to u Merlina napadlo, dobývat se mi do bytu!“ utrhl se na ni.
„Chtěl jste si ublížit,“ hlesla trochu nejistě.
„Teď mám hlavně chuť ublížit Vám,“ zavrčel a nejistě se škrábal na nohy. „Sakra, moje hlava… Nesahejte na mě!“ vytrhl se jí, když se mu pokoušela pomoci vstát. „A radši vypadněte než se vzpamatuju a za tu spoušť vás zaškrtím! Máte štěstí, že už nejste moje studentka!“ a s těmi slovy a prásknutím dveří zmizel v koupelně.
Vzdychla. Tak tohle se jí opravdu nepodařilo. Jenom doufala, že si v tý koupelně nic neudělá. Váhala nad tím, jestli by neměla poslechnout a odejít, ale nakonec usoudila, že bude výhodnější, když tu předtím trochu poklidí a alespoň trochu napraví to strašné skóre, které v tuto chvíli opravdu nehrálo v její prospěch.

***

„Co tu ještě chcete?“ zabručel, když vyšel z koupelny a u spánku si přidržoval navlhčený ručník.
„Chtěla jsem se přesvědčit, že jste v pořádku,“ hlesla omluvně.
„Než jste se tu objevila, bylo mi líp,“ ucedil a hodil ručník přes opěradlo židle.
Sklopila hlavu, neměla na to co říci. Připadala si hodně hloupě a zalitovala, že odtud radši neodešla.
„Budu to muset udělat znovu,“ zavrčel, když se sehnul k rozbité nádobě a zjistil, že jeho bylinná směs přišla kvůli jejím manévrům úplně v niveč.
„To snad nemyslíte vážně!“ křikla na něj vyděšeně.
Zvedl podezřívavě obočí. „A proč bych neměl? Víte, kolik už ty mi potvory mrňavý sežraly přísad? Jestli máte Měňavky ráda, klidně si je pěstujte doma, ale já je ve svým skladu nechci.“
Měňavky, přísady, sklad…?
„Ten šalamounek… ehm… ten byl na ty Měňavky?“ hlesla.
„A co jste čekala? Že se hodlám zabít?“ nadhodil… ale její výraz a mlčení mu řeklo, že asi nebyl až zas tak daleko od pravdy, jak si původně myslel.
Zamračil se. „Mám toho dost,“ odhodil střepy misky na stůl a otočil se na mladou ženu se zkříženýma rukama. „Co po mně vlastně chcete, Grangerová? Nejdřív se kolem mě pletete dobrý měsíc… ano, vím, že jste mě sledoval…,“ přerušil její breptání, „a teď se mi vloupete až do bytu pod záminkou, že si hodlám sáhnout na život. Náhoda? Pochybuju. Tak to koukejte vybalit!“
Sledovala svoje boty a rukama si třela holé paže. Stále sem proudil venkovní mráz, neměla hábit a neměla ani odpověď. A když jí přepadl záchvat kašle a on spatřil její zimou zmodralé rty, věděl, že se odpovědi jen tak nedočká.

***

„… a já mu slíbila, že se pokusím zjistit, co s vámi je,“ dodala nakonec a upila ze svého hrnku trochu heřmánkového čaje. Musela se dneska pořádně nastydnout, ale bylinky, teplá deka a hořící krb dělaly téměř zázraky.
Snape si pohrával s vlastním poloprázdným hrnkem a dlouho mlčel. Pravda, že si na něho Brumbál nasadil špeha ho popravdě docela zarazil. „A co jste zjistila?“ zeptal se po chvíli ticha.
Neodpověděla hned, vlastně to ani nevěděla. „Že jste sám,“ hlesla, „a že se potloukáte tam a sem mezi povinnostmi… ale jinak nežijete.“
„Nemám pro co,“ odvětil téměř pro sebe a zvedl se z pohovky. Došel ke stolku a nalil si z konvice další dávku.
Proč jí to vlastně říkám? Proč mám chuť se jí svěřit, když bych ji měl spíš zaškrtit? Možná má pravdu… možná jsem skutečně příliš sám.
Otočil se, ale narazil jen na její výraz plný otazníků.
„Nemám nic, co by stálo za to žít,“ pokračoval neochotně. „Před válkou jsem měl na starosti Pottera, musel jsem dávat pozor, aby se do ničeho nezapletl. Během války jsem špehoval pro Brumbála a tvářil jsem se, že pracuju pro Pána zla. Musel jsem být stále ve střehu… bylo to vyčerpávající, ale měl jsem pocit, že jsem něčím užitečný, že bez mých informací by Řád mohl padnout. Bojoval jsem a během bitev jsem znovu chránil Pottera a zároveň i studenty, za které jsem měl stále zodpovědnost…,“ odmlčel se a jeho zamračený pohled se zabodl do plamenů v krbu, „a potom všechno skončilo. A já už nemám nic. Jen tlupu tupců, kterým nejsem schopen vtlouci do hlavy ani to, na co je ten prašivej šalamounek.“
Mlčela.
Nikdy ji nenapadlo, že by pro někoho mohl konec války znamenat i něco jiného než radost a štěstí. Přesto se však zdálo, že v tomhle případě se stal pravý opak. „Opravdu jste to chtěl jen na ty Měňavky?“
Nepovažoval za nutné odpovídat, jen jí věnoval jeden ze svých nic neříkajících pohledů. „A co vy?“ změnil téma. „Jak je možné, že nejlepší žákyně se nakonec živí slíděním?“
„Neslídím, já jen…,“ zarazila se, vlastně neměla nic na svou obhajobu. Muž zvedl obočí a čekal. „Nedokážu nic… nic… pořádnýho dělat. Jsem neschopná téměř jakéhokoliv kouzlení s hůlkou,“ dodala.
„Řekl bych cokoli, jen ne neschopná. Během války jsem Vás sledoval, to co dokážete s hůlkou vy, ve Vašem věku umí málokdo.“
„A málokdo v mým věku s ní zabil tolik lidí,“ špitla.
Zahleděl se na ni pronikavým pohledem a zkoumal to skrčené stvoření na své pohovce. Byla schoulená v teplé dece, ven vyčuhovala pouze dlaně hřející se o hrneček, její výraz však postrádal tu pomyslnou jiskřičku života, kterou by měla ve svém věku mít.
„Proto máte strach používat hůlku? Bojíte se, že někoho zabijete?“ vzal jí z dlaní její prázdný hrnek.
Zachumlala se do deky ještě víc a pomalu přikývla.
Zřejmě toho zažila příliš… jako on. Měli toho dost společného, což se mu začínalo líbit. Ona se mu začínala líbit…
Že by ta rána do hlavy byla tak vážná?
„Jste jako ten šalamounek,“ ozval se. „Na první pohled krásný, vábivý, jemný… ale zabíjí. I když nejspíš nechce,“ dodal, když zahlédl její ublížený výraz. „Ale jsou i jiné rostliny, kterým se můžete začít podobat, některé léčí,“ dodal a předal jí do ruky novou dávku heřmánkového čaje.
Zrudla. Skutečně mi řekl, že jsem krásná a vábivá…?
„Děkuji. Uděláme dohodu,“ ozvala se po chvíli, „vy se pokusíte začít zase normálně žít… a já se pokusím přemoci strach z kouzlení, co vy na to?“
Váhal. Nabídka to byla bláznivá a naprosto naivní… ale neměl co ztratit.
„Připijeme si na to?“
Zvedl obočí. „Heřmánkovým čajem?“
„Je jako vy. Hořký… ale zahřeje na duši.“
„Tak na zdraví.“

*** o měsíc později

„Hermiono, tak rád tě vitím,“ přivítal ji ředitel mile. „Posaď se. Čaj?“
„Ano, děkuji,“ přijala nabízené místo i puntíkatý hrneček a s chutí upila. „Přišla jsem, abych vám oznámila, že ukončím sledování. Myslím, že už ho není třeba.“
„Také si myslím,“ kývl Brumbál, „sám jsem si všiml, že se Severus v posledních týdnech opět vrátil do normálních kolejí. A co víc, začal o sebe… dalo by se říci… pečovat, vypadá o deset let mladší. Jak jste to dokázala?“
„Já?“ zeptala se Hermiona překvapeně, „vždyť já ho pouze sledovala,“ dodala nevinně. „Ale jak jste sám řekl, jeho stav se vrátil do normálu, takže mě tu už není třeba. Troufám si říci, že to byla pouze… řekněme krize středního věku,“ dodala lehce a dopila poslední doušek. „Takže, je čas se rozloučit,“ natáhla ruku k řediteli, který ji milerád přijal.
„Jistě. Krize…,“ přikývl zadumaně. „Jsem rád, že Severus našel něco, co mu pomohlo tu krizi překonat,“ zahleděl se na ni svýma pomněnkovýma očima, „nevíte náhodou, co by to mohlo být? Slečno Grangerová?“
„Šalamounek, profesore,“ odvětila s úsměvem, „šalamounek…“

Komentáře

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek