Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny věrné a trpělivé. Tentokrát opravdu velké DĚKUJI za trpělivost:)

pro 15+

45. Hřích minulosti

„Jsi v pořádku?“ Severus ji sledoval jako ostříž a tu samou otázku jí pokládal už asi po desáté.
Dožvýkala další kus svého okurkami obloženého chleba a povzdechla si. Její manžel ji vytáhl z myslánky, kde strávila několik hodin. Severus byl vyděšený, že tam byla tak dlouho – bez dohledu a bez jídla – a asi stejně ho vyděsil fakt, že opravdu zhlédla všechny jeho vzpomínky.
Sledoval ji a zřejmě očekával, že se zvedne a uteče. Nebo hůř, že se bude ptát.
„Je mi dobře. Neboj.“
Přikývl, ale jeho pohled se nezměnil. Nespouštěl z ní oči jako přikrčená kočka z vrtícího se psího ocasu a čekal… jen si nebyla jistá na co.
Hermiona se protáhla na svém gauči a mlčela. Dlouho mlčela a přemítala o tom všem, co dnes viděla. Měla pocit, jako kdyby se dostala svému manželovi do hlavy i do srdce, jako kdyby prožila život, který nepatřil jí… ale i když měla pocit, že vše prožila s ním, v hlavě jí vířily jen další a další otázky. Povzdechla si. „Proč jsi mi to celé ukázal?“
Zamrkal. Zřejmě už nečekal, že promluví. A vlastně ani v první chvíli netušil, co odpovědět. „Abys pochopila.“
Tentokrát netušila Hermiona, co říci. Věděla už, že jejich vztah nebyl tradiční, ani jednoduchý, ale opravdu nečekala, že to všechno začalo v zásadě neosobním ošetřováním po znásilnění. Co na tom mělo být k pochopení?
„Tenhle víkend,“ začal Severus, čímž ji zachránil od další reakce, „mě držel při životě celou válku. Tahle vzpomínka… dva dny… Upínal jsem se k nim jako k jedinému světlu v tunelu. I když jsem věděl, že ten tunel nejspíš nikam nevede…“
Přemítala, co jí to teď vlastně řekl. „To chceš říci, že kromě tohohle víkendu nebylo… nic?“
„Jen pár ukradených chvil po chodbách. Na škole jsme se k sobě vlastně nikdy nepřiblížili, bylo to příliš nebezpečné… hlavně kvůli Brumbálovi. Tedy, až na tu učebnu.“
„Učebnu?“
„No, to v té…. učebně…“ snažil se jí naznačit, ale marně. Až potom mu to došlo. „To jsem ti nevyprávěl.“
„Nejspíše ne.“
Podrbal se na bradě a Hermiona úplně viděla, jak jejímu muži v hlavě šrotují ozubená kolečka. „Myslím, že dnes už toho bylo moc.“
„Už jsi to nakousl, Severusi.“
Dlouhý výdech a interní nadávání do pitomců. „No… řekněme, že…

***

… a zůstane tu slečna Grangerová.“
Potter s Weasleym se podívali na svoji kamarádku, povzbudivě jí sevřeli rameno a nechali ji v učebně s jejich nenáviděným profesorem. „Pottere, zavřete za sebou.“
Osaměli.
„Přejete si, pane…“
Jemně ji sevřel za bradu a ukradl si letmý polibek.
„Co blázníš…?“
„Brumbál je mimo školu.“ A ukradl další. Bylo to už tak dlouho, co s ní nebyl, připadalo mu to jako měsíce, div ne roky… Sledoval ji ze vzdálenosti několika centimetrů a jí se z toho pohledu podlamovala kolena. Vypadal tak hladově, tak lačně toužící po ní… a přesto se jí mimo toho lehkého polibku zatím ani nedotkl.
Hermioně se rozbušilo srdce. Kousla se do rtu… než lehce mávla hůlkou a vzduchem zavrnělo kouzlo soukromí. Než se Severus stačil ohlédnout, otočila se a provokativně pomalu si stáhla kalhotky. Jen o kousíček…. viděl, jak vykukují pod lemem sukně a jen z té představy, že je pod tou sukní vlastně nahá, měl pocit, že exploduje.
Přitiskl se k ní, jako kdyby s ní chtěl splynout i přes všechny její šaty, hladově se vrhl na její rty. Sevřel její ňadra stále skrytá v košili a zajel dlaní pod spodní lem… potřeboval cítit její kůži.
„Chci tě…“ zašeptala a jemu se zatočil svět.
Ta věta mu zresetovala mozek a jeho popadla živočišná touha ji mít. Vstoupil do ní rychle a bez dlouhého otálení… zezadu, jak to zbožňoval… naléhavě, jak moc ji potřeboval… miloval.
Zasténala, když jí sevřel vlasy a zvrátil ji hlavu dozadu. Byla jen jeho. Povolná a naprosto odevzdaná. Nořil se do toho úžasně horoucího těla a celá situace, zavánějící zakázaným ovocem a nebezpečím, ho zbavovala rozumu a vzrušovala do morku kostí.
Naposledy se zanořil do jejího mladého těla a bezohledně explodoval.
Celé to nemohlo trvat snad víc, než minutu.


***

„Počkej…. počkej… počkej…“ mírnila Hermiona jeho vyprávění, o kterém doufala, že velmi brzy zapomene. Nebo se alespoň ještě někdy v životě přestane červena. „My jsme si to rozdali v učebně? Během dne?“
„No počkej, to na tom ještě nebylo to nejlepší…“

***

Naposledy zkontroloval, že na nich nikdo nemůže poznat aktivitu posledních pěti minut, než se opět otočil na svoji odcházející studentku. „… a slečno Grangerová, nezapomeňte, že…“ Slova mu odumřela na rtech, když se Hermiona opřela o kliku dveří, které se náhle zcela bez problému otevřely.
Hermiona vytřeštila oči.
Severusovy odumřela slova na rtech.


***

A reálná Hermiona také vytřeštila oči. „My jsme neměli zamčeno?“
Manžel zavrtěl hlavou. „Oba jsme zakouzlili umlčovací kouzlo, nikdo zamykací.“
Připlácla si pusu rukou a byla si jistá, že v tu chvíli musí být ještě rudější, než před minutou. A to by přísahala, že nic takového není biologicky možné! Srdce jí bušilo a styděla se ještě tisíckrát víc, než tomu nejspíš bylo tehdy v učebně.
„Ujišťuji tě, že tohle byl ten nejšílenější čin, jaký jsem kdy udělal,“ promluvil Severus. „A to jsem se přidal v Ty-víš-komu.“
„Co kdyby tam někdo přišel?“
„Věř mi, že tahle eventualita mě děsila ve snech ještě hodně dlouho poté.“
Sevřela si tváře, cítila, jak jsou horké. „A bylo z toho něco? Myslím, neměl jsi kvůli tomuhle nějaké problémy?“
„Tak trochu. Po tomhle našem vzplanutí jsme totiž oba zapomněli na ochranu, a tak jsme se sešli měsíc na to na ošetřovně, kde se to provalilo před Poppy. Ale o tom už jsem ti vyprávěl, ne?“
Přikývla. Ano, tuhle storku už znala.
„A pak…?“
„V zásadě nic. Pár setkání v temných chodbách, ale bylo to už příliš nebezpečné, takhle už jsme nikdy neriskovali. Poté mě prokleli, já oslepl a potom… začala válka.“
„A během války jsme…?“
„Ehm… ehm…“ Hermioninu otázku přerušil Alfréd ve dveřích. „Omlouvám se, pane, paní, ale v salonku na vás čeká vizážistka, aby vás připravila.“
Připravila? Na co? Aha, jistě… ples.
„Mio, chce se ti tam? Zažila jsi toho dnes myslím už dost. Nemusíme tam chodit.“
Upřímně, nadšená z toho nebyla, ale v hlavě se jí tříštilo tolik myšlenek, že s nimi teď nechtěla zůstávat sama. „Myslím, že mi malá změna prostřední neuškodí. Vždyť přeci, nemusíme tam být dlouho, ne?“

***

Když o hodinu a půl opouštěli panství, nevěřila Hermiona, že ona je ona. Nikdy si výrazně nepotrpěla na vzhled, a proto jí překvapilo, co všechno s ní dokázala vizážistka, kadeřnice a návrhář, a to všechno i přes to, že se stále cítila příjemně a pohodlně. A musela přiznat sama sobě, že jí to sluší.
A Severusův zbožný pohled fascinovaně souhlasil.
Hleděl na ni od krbové římsy v hale jako na svatý obrázek, div mu večerní pošta nevypadla z rukou. Nakonec jen polkl, strčil dopisy za svícen a vydal se ke své ženě. „Vypadáš nádherně.“
A ona si uvědomila, že to přesně chtěla. Kvůli němu.
Celou cestu kočárem ji držel za ruku a nervózně si popotahoval nákrčník svého fraku. Očividně byl nesvůj a nervózní. „Neboj,“ klidnila ho a povolila mu vrchní knoflík. Sice to nebylo v souhlasu s protokolem, ale očividně to potřeboval, „bude to v pořádku,“
„Předem se omlouvám, pokud nějakou tu novinářskou hyenu prokleju do dalšího pokolení.“
Zasmála se a poplácala ho po ruce.
To však ještě netušila, co jí čeká.
Jakmile se jejich kočár dorazil na místo určení, přiskočil ke dveřím pikolík a oni byli vypuštěni do světa záblesků a novinářů. Hermiona musela sklopit hlavu, aby vůbec něco viděla a nezakopla. Byla opravdu ráda, že jí Severus nabídl ruku a pomohl jí z kočáru ven.
Nikdo z fotografů se k nim nedostal blíž jak na metr, ale přesto měla pocit, že jsou všude. Foťáky bleskaly, brky skřípaly a otázky se kupily jedna na druhou, ani je všechny nezaslechla.
Severus ji sevřel okolo pasu, připraven ji chránit před celým světem. „Nereaguj, jen se snaž dostat dovnitř,“ zašeptal k ní a sám nedbale zvedl ruku, jako kdyby chtěl odehnat otravný hmyz.
Nejistě se usmála na všechny, které míjela, a mávala jim trochu jako dítě za oknem vlaku. Doufala, že nebude na fotkách vypadat jako připitomělá nána, protože přesně tak si připadala, když stoupala po schodech ke vchodu a culila se uměle jako debílek. Byla vděčná, když nahoře nad schody stál elegantní Draco a očividně na ně čekal.
„Smrtijedská kryso!“
Výkřik proťal vzduch jako meč a než se stačila Hermiona otočit, stál vedle ní Malfoy s napřaženou hůlkou, zatímco Severus použil svůj plášť jako štít, o který se cosi rozprsklo. V první chvíli Hermionu napadlo vejce, ale to bylo na kouzelníky příliš primitivní.
„Vezmi ji dovnitř!“
To bylo to poslední, co od Severuse zaslechla, než se ocitla v ohromné přijímací hale, kde se ji Draco pokoušel uklidnit. Teprve o minutu později Hermionu dohnal její vlastní mozek, aby si uvědomila, co se vlastně seběhlo. Naštěstí už v tu chvíli vcházel dovnitř její manžel a svůj plášť házel na jednoho z posluhovačů a něco na něj u toho křičel.
Ji však zajímalo jediné. „Jsi v pořádku?“ A tu otázku mínila naprosto vážně.
„Nic mi není.“ Viděl, jak je vyděšená. „Neboj, jen nějaký blázen, nic vážného. Co ty? Nejsi zraněná?“ Nevěděla, jestli blázen není nic vážného, ale potřebovala ho obejmout a ujistit se, že mu nic není. To gesto ho mile překvapilo. „Pojď,“ promluvil po chvíli, „půjdeme někam do rohu, nebudeme jim tady dělat divadlo.“
Usadili ji na židli a přinesli sklenici vody. „Proč skáčete kolem mě? Na Severuse zaútočili.“
„Ale ty jsi teď mnohem zranitelnější.“
„Nic mi není.“ Opravdu netušila, proč kolem hopsají. Její manžel stál nad ní, zkřížené ruce a pobledlost v tváři. Věděla ale, že to je jen obavou o ní. „Vážně mi nic není, mohli byste s tím přestat?!“ utrhla se na nějakého mladíčka, který k ní přicházel se studeným obkladem. Rychle se stáhl do patřičné vzdálenosti. „Stává se to často?“ otočila se zpět na manžela.
„Že na mě někdo něco hodí? Občas se to stává. Ale tohle jsou jen výkřiky do tmy.“
„Takže se stávají i horší věci.“
Neochotně přikývl. „Někdy ano. Už chápeš, proč nechci, abys…?“ zeptal se tiše, ale naléhavě.
Ano, začínala chápat.
„Jste v pořádku?“ objevila se u nich náhle krátkovlasá žena ve středních letech. Na rozdíl od ostatních měla na sobě pracovní kostýmek a na bujném poprsí jmenovku se jménem. Podle jména Natalie Cervinka Hermiona odhadla, že jen nejen původem z ciziny, ale také nejspíše patří mezi organizátory celé akce. To se jí vzápětí i potvrdilo. „Nechala jsem zkontrolovat všechny vchody i okna, nikde nebyla narušena bezpečnost, ten, kdo vás napadl, se sem nedostane. Jste v pořádku?“ otočila se na Hermiona, ale k jejími potěšení i na Severuse. „Nepotřebujete léčitele?“
„Jediné, co potřebuji, je schopný bystrozor, který zkontroluje ta Vaše bezpečnostní opatření,“ odvětil stroze její manžel.
„Na svých bezpečnostních opatřeních si stojím,“ odvětila žena a její hlas zněl naprosto klidně.
„Takže pokud nás někdo napadne tady…“
„Tak to bude někdo z hostů, ale tím pádem to již není problém bezpečnosti, ale lidské povahy.“
„Na tuto logiku se ale dají svést tím pádem všechny útoky.“
„Správně. Největším problémem lidstva jsou lidé, to se nezmění. Mojí prací je, aby se zde neobjevil nikdo, kdo nebyl pozván,“ odvětila mu žena klidně, ale s naprostou grácií a Severus k překvapení všech zmlkl. A uznale pokýval.
A Draco se šklebil od ucha k uchu.
Vedle Natalie se náhle objevil někdo ze zaměstnanců a cosi jí zašeptal.
„Náš malý příběh má pokračování,“ otočila se opět k nim. „Někdo se pokusil dostat dovnitř přes půdu, chytl se do jedné z pastí. Podle zběžného popisu strážných, to je ten, co vás napadl.“
Hermiona zvedla obočí. „Pastí?“
Severus zpozorněl. „Kdo je to?“
„Nemám tušení. A jelikož ho mám v plánu ho tam pár hodin nechat, zeptejte se mě na konci večera.“
„Chtěl bych si s ním promluvit.“
„To jistě bude možné, ale nechala bych ho tam chvilku… zklidnit. Minimálně do příchodu bystrozorů z prokuratury.“
„Zklidnit? Tím myslíte vydusit?“ ušklíbl se Draco.
„To jste řekl vy.“
„To jsou vaše oficiální postupy?“ Rozhodně to neznělo právnicky, spíše flirtovně. Nejspíše to však nepadlo na úrodnou půdu. Tu Natalii , o které Draco básnil, že mu nosí osobní pozvánky, představovala trochu víc… pro-Malfoyovskou.
„Ne, to je má láskyplná péče o lidi, co mi chtějí pokazit akci,“ odvětila Natalie. „Omluvte mě.“
„Do téhle láskyplné péče bych se dostal rád,“ zaslechla ho ještě Hermiona zavrnět, než se vrhl ke stolku s šampaňským a zmizel jí z pohledu.
Hermiona se naklonila k Severusovi, který to celé sledoval stejně překvapeně. „Odkdy je Draco na starší?“
„Odkdy je Draco na t…“ tlusté, tmavovlasé, temperamentní… „tenhle typ žen?“ vrátil jí. „Až se vrátíme, připomeň mi, že ho budu muset nechat vyšetřit na úraz hlavy.“
Zasmála se. Byla si jistá, že Severus je toho schopný.
„Ale teď…“ nabídl Hermioně rámě. „Milady.“
Vklouzla mu pod rameno a s úsměvem se vydali do sálu. Celou dobu měla pocit, že takhle si ples nepředstavovala, protože tu bylo jen pár hloučků lidí, až ve chvíli, kdy se před nimi otevřely ohromné dveře a vpustily je do rumraje stovek hlasů, pochopila, že tohle byl jenom předkrm. Ohromný sál v záři tisíců svíček praskal ve švech. A to si byla jistá, že v okolních místnostech se nachází ještě pár dalších desítek lidí.
„Severus Tobias Snape se svojí chotí Hermionou Grangerovou.“
Sevřela Severusovo rámě ještě pevněji.
„Klid… klid…“
„Nikoho tu neznám.“
„Budu s tebou,“ políbil jí lehce. „A do té doby… usmívej se a mávej. Usmívej se-a-mávej.“
Jeho rada se ukázala jako neocenitelná. Během patnácti minut byla seznámena asi s padesáti lidmi, které všechny měla znát, a setkání přežila jen díky manželovu tichému… Gary Goldman, ministerský předseda…. Tom Johns, člen starostolce… Kingsley, rád tě vidím… Gerbert Tables, předseda léčitelské komise… tuhle neznám…
„Agatha, odbor pro regulaci chovu draků,“ mihl se kolem nich Draco jako svatý na orloji. „Děsná kráva.“
A skutečně byla.
Hermiona netušila, jak to bývalí zmijozelové všechno ví, ale přisuzovala to rodině i kolejní povaze. Vědět, znamenalo vládnout. I nejspíše i díky tomu přežili oba muži válku v první linii.
V tuto chvíli však byla neskutečně vděčná za Severusův lehký sarkasmus, se kterým vítal přátele a nežádoucí osoby posílal do háje, aniž by použil jediný vulgarismus.
A ona si to vlastně užívala.
Překvapilo ji, jak téměř všechny rozhovory plují v neskutečně plytkých vodách – jen jak se máte, co miminko, vám to tak sluší… je, pane Snapee, vy jste tu taky?... už máte jména ale nikdo nezašel niktrak dál. A pokud ano, stačilo se odvolat na to, jak hrozně jí v těhotenství měkne mozek. Zasmání a šlo se dál.
Halo, já trpím amnézií! měla chuť křičet a sama netušila, jestli je naštvaná, že na to nikdo nepřišel, nebo je za to vlastně vděčná. Hlavně byla vděčná Severusovi, který se o ní nehnul skoro na krok.
Nakonec byla vlastně vděčná i za Levanduli, která se na akci objevila v ohromné róbě, kterou si jako exkluzivní právnička mohla rozhodně dovolit. s trhnout na sebe všechnu pozornost. A i když ji nikdy nepovažovala za exkluzivní přítelkyni, mohla s ní alespoň zavzpomínat na školní léta a trochu i rozebrat jejich rozvod, který se nakonec nekonal. Levandule prohlásila, že jí to vlastně mrzí, rozvod nich dvou by pro ní byl velmi výrazný zářez na hůlce. „Jen žertuji, pane profesore.“
„A já se směji, slečno Brownová,“ odvětil zcela suše její manžel.
A Hermiona ho za to milovala.
Nakonec zůstala sama s Dracem, který se jí ujal, když si Severuse odvedli bystrozoři, aby popsal své dřívější napadení. „Za chvíli jsem zpět. A ty hlídej!“ zaslechla Hermiona, jak ještě říká svému kmotřenci.
„Copak jsem dobrman?“ prskl Draco.
A zatímco na sebe vrčeli, objevila se vedle Hermiony postarší žena s úsměvem, ze kterého ji mrazilo. „Paní Grangerová, vás bych zde nečekala.“
Hermiona hodila očkem po svých mužích, ale ani jeden z nich jí nevěnoval pozornost. Znamenalo to, že tuhle ženu vyhodnotili jako bezpečnou osobu?
Sakra! Sakra! Sakra!
„Vidíte, a přesto jsem zde,“ vrátila ženě úsměv a snažila se, aby byl naprosto neutrální.
„Ale posledních čtení už jste se neúčastnila.“
Poslední čtení? Takže zákony?
Hermiona ukázala na své okrouhlé břicho. „Myslím, že důvod je zřejmý.“ Stále si nebyla jistá, o co té ženě jde. A netušila, co má udělat, aby se neznámá podřekla. Nebo alespoň dala najevo, o co jí jde.
„Jistě, to jistě… ale přesto, třetí čtení zákona o regulaci nelegálních rostlin do lektvarů, to je velká věc.“
Vteřina rozhodování, ale pak se rozhodla to zkusit. „Upřímně se divím, že se ten zákon do třetího čtení vůbec dostal.“
Žena se zarazila a pak se jí na tváři rozšířil vítězný úsměv. A v tu chvíli si Hermiona byla jistá, že se žena právě odkopala. „Ale vždyť je to v zásadě váš zákon!“
„Zákon možná, ale ta tisíckrát upravená verze v posledním čtení už nemá s mým původním návrhem nic společného. Ale pokud se chcete bavit o právu a politice, nemohu sloužit. Jak vidíte, nejsem tu pracovně.“ A tón jasně naznačoval, že tím jejich rozhovor skončil.
„Jsi dobrá,“ ušklíbl se na ni Draco, který už bůhvíjak dlouho stál za ní a upíjel šampaňské.
„Kde ses flákal?“ zavrčela na něj a sebrala mu skleničku.
„Hej, těhule!“ sledoval, jak jeho bublinky mizí v jejím krku. „Severus mě zabije.“
„Proč, vždyť jsi mi přinesl jen perlivou vodu.“
Zasmál se. „Jak jsi věděla, že ten zákon je paskvil?“
„Všechny zákony v posledním čtení jsou paskvil.“
Mladý Malfoy se očividně dobře bavil, než se mohl vyjádřit k tomu, jak se z ní po Severusově boku stal skeptik, vrhla se na Hermionu další žena. Takhle byla velice mladá a té rozhodně o pracovní záležitosti nešlo. „Mio! Tak ráda tě vidím! Teda, tobě to tak strašně sluší. Jak to děláš?“ chrlila na ni jednu otázku za druhou a na rozdíl od všech předchozích vypadala, že ji opravdu ráda vidí. Ale kdo to sakra…
„Dobrý den, Carolin,“ kývl na ni Draco.
„Carol,“ opravila ho mladá žena, čímž ji muž zmijozelsky donutil, aby se představila. Carol, její kolegyně. Ta, která jí posílala dopisy a se kterou si dle jejich obsahů dobře rozuměla.
Draco přikývl. „Omlouvám se, nemám na jména paměť.“
Lež jak věž.
„Už jsem si myslela, že nedorazíš, vůbec jsi mi neodpovídala na dopisy. A to ani, když se objevila zpráva, že se budeš rozvádět. Proč jsi mi neodepisovala…?“
„Promiň, mám pocit, že mi v posledním měsíci mizí mozková kapacita exponenciální řadou. Je toho prostě nějak moc.“
„To chápu.“ Carol jí držela za ruce a poskakovala jako malá holka. A i když nemohla být o moc mladší než Hermiona, rozhodně tak působila.
„Myslím, že vás na chvíli nechám o samotě,“ usmál se na ni Draco a když Hermiona souhlasně přikývla, vydal se vstříc baru se šampaňským doplnit svůj proviant. A od té chvíle byla Carol jako neřízená střela. Mluvila, mluvila a mluvila. Zatímco předtím se před Malfoyem se očividně držela, teď ze sebe sypala otázky, jak tloustne, jestli otéká, jestli už ví, co to bude… hrozně ti to sluší, takže určitě kluk, holky berou matkám krásu… a co vyšetření, všechno v pořádku…? Chovala se neskutečně bezprostředně a Hermiona začala chápat, proč ji má nejspíše ráda. Odpovídala na všechny její zvídavé otázky a kupodivu se vůbec necítila nepříjemně, jako u mnohých dalších před ní.
Náhle se však Carol zarazila a zahleděla přes rameno, její pohled zjemněl. „A mám pro tebe překvapení.“
Podívala se tam, kam hleděla Carol, ale nikoho neviděla. Pouze dveře na jeden z přilehlých balkonů byly otevřené. Carol pohodila hlavou a mrkla na ni. „Čeká na tebe.“
Kdo? Severus?
Na balkoně na ni však nečekal její manžel.
Neznámý muž stál čelem do zahrady s rukama sepnutýma za zády. Postoj jeho těla dával zdání člověka v nejlepší kondici i letech a ačkoliv byl ozbrojený jen dvěma skleničkami šampaňského, které stály vedle něj na kamenném zábradlí, zvedl se jí adrenalin.
Přepadla jí myšlenka, že se otočí a odejde, ale balkonové dveře za ní tiše cvakly.
Že by Carol? Ale proč by ji sem posílala…?
Pohled jí sklouzl zpět a ona zjistila, že muž už nestojí zády. Hleděly na ni teplé oříškové oči a láskyplný úsměv. A jestli Draco svoji neodolatelnost stavěl na dokonalosti v každém detailu, tenhle muž byl příkladem dechberoucí nedbalé elegance.
A ona věděla, že před ní stojí David Johnson.
Muž, kterého několikrát zmínila Carol i Ginny.
Autor tajných dopisů z jejích šuplíků.
Její kolega a nejspíš i…
Polkla.
„Ahoj.“
Trvalo jí, než našla ztracený hlas, a musela se přesvědčovat, že za to nemůže jeho úsměv. „Ahoj.“
„Sluší ti to.“ A zřejmě to myslel zcela vážně.
„Děkuji. Tobě taky,“ dostala ze sebe, aby zahnala to trapné ticho. A další tři vteřiny jí trvalo, než se odhodlala pro riskantní krok a dodala, „Davide.“
Tiché zasmání. „Zníš, jako kdybys nevěřila, že to jsem já. Ale chápu… nebyl jsem na oficiálním seznamu hostů. Měl jsem strach, že kdyby tam tvůj manžel uviděl moje jméno, zabránil by ti přijít.“ Krok k ní. A ještě jeden. „Manžel. Takže ti to vlastně nakonec pomohlo, že?“ vzal jemně do ruky její dlaň a přejel palcem po snubním prstenu.
Chtěla se, dotek jeho ruky byl elektrizující. Jako kdyby její tělo vědělo něco, co rozum ne. „K čemu?“
„K svatbě. Nebo by k tomu snad svolil, kdyby se to nestalo?“
Nestalo co?
„Nebo mám snad fakt, že se stále jmenuješ Grangerová, brát jako znamení…?“ Pustil její dlaň a pomalu… aby měla čas ucuknout… jí jemně přejel hřbetem prstu po tváři. „… že mám pořád šanci?“
Sevřela oči. „Ne.“ K jeho otázce i doteku. „Tohle… je špatné, neměli bychom tu takhle být.“
„Potřeboval jsem tě vidět.“
Srdce jí bušilo, v hlavě vířil rej myšlenek a ona nebyla schopna zachytit žádnou z nich. Měla ho odstrčit? Omluvit se? Vysvětlit to? Seřvat ho? Utéct…?
„Davide. Já…“ polknutí, „… já už jsem si vybrala. Ať už mezi námi bylo cokoliv, je to pryč. Poblouznění smyslů. Úlet. Omlouvám se, jestli jsem ti někdy…“
„Úlet?“ přerušil ji klidně. „Těm měsícům říkáš úlet?“
Měsícům? Merline!
Sevřela ruce v pěst a hledala ztracenou rovnováhu. „Jsem teď vdaná. A čekám dítě...“
„Minule ti to nebránilo.“
Nebránilo… Takže už očividně byla se Severusem. U Merlina, co to vyváděla?
„Hermiono, vím, že jsem se tehdy nezachoval správně. Měl jsem… měl jsem o tebe víc bojovat, i když jsi mě poslala pryč, měl jsem s tebou zůstat, když jsi mě potřebovala, teď už to vím. Kdybych neodešel, nevrátila by ses k němu a… Ale to je jedno, to už nevrátím, i když bych sebevíc chtěl. Jen… chtěl bych vědět, jestli mám možnost dostat ještě jednu šanci. Slibuji, že ji tentokrát nezahodím.“
Sevřela víčka, aby zahnala slzy, nechtěla se tu rozbrečet jako malé dítě.
U Merlina… co mezi nimi muselo být, když mu je očividně zcela ukradené, že je vdaná. Šťastně vdaná! I když z pohledu novinářů to tak nebylo.
Pomalu zavrtěla hlavou. A potom rychleji a rychleji. „Já nemůžu… nemůžu… Pro Merlina, tohle po mně nechtěj. Miluju Severuse, jsme manželé, budeme mít syna. Nemůžeš po mně chtít, abych všechno prostě zahodila, protože… Ať už mezi námi bylo cokoliv, nic to neznamenalo.“
„Nic to neznamenalo?“ nevěřil. „U Merlina, Hermiona… a co všechny naše plány? Už si nepamatuješ, co jsme chtěli? Kam jsme chtěli vycestovat? Co jsme chtěli zažít? Žádná kancelář, ordinace nebo další teplé místečko, chtěli jsme žít!“ Sevřel její tvář v dlaních, ale odmítala se na něj podívat. „To vizum pro tebe pořád mám a ještě dva roky bude platit. Vím, že v tuhle chvíli nemůžeš, ale třeba… za pár měsíců… Jižní Amerika, Hermiono… tvůj sen.“
Ticho.
„Davide, já…“ Polkla, hledala hlas. „Je to pryč, já…“
„Byl jsem pryč dva roky. Dva roky, Hermiono,“ šeptal k ní naléhavě, „na druhým konci světa, daleko od všeho, co by mi tě mohlo připomínat, abych zapomenul. A pak mi stačí pět minut a mám pocit, že se zblázním, jestli tě nebudu mít. A ty mi budeš tvrdit, že to pro tebe nic neznamenalo?“
Nezmohla se ani na to zavrtění hlavou. Kdyby to byl hajzl, co se jí snaží vymluvit díru do hlavy, bylo by to snazší, ale podle hlasu ji tenhle muž očividně miloval.
A ona jeho nejspíše taky.
„Že já pro tebe nic neznamenám?“
Trhaný nádech a zavrtění hlavou. „Ne. Prosím.“
Palci jí setřel slzy, které jí stekly zpod víček a dlouze se na ni díval. A když otevřela oči, usmíval se na ni. I když smutně. „Nehodlám tě nutit, nikdy bych tě nenutil. Chci vědět jen jedinou věc… jestli jsi šťastná.“
Sevřela rty. Hlavou jí proběhly okamžiky posledních týdnů. Když se probrala v nemocnici, byla všechno, jen ne šťastná, ale teď…
Přikývla. Svému hlasu nevěřila.
David se ni usmál tím svým odzbrojujícím úsměvem, než jí pohladil opět hřbetem ruky a řekl. „Pak tu pro mě není místo. Sbohem, Hermiono Grangerová,“ natáhl se k ní a políbil. Na čelo, jako matka líbá před spaním. A poté jeho kroky ukončilo cvaknutí dveří. A když se o pět minut opět otevřely, našel Draco chvějící se uzlík neštěstí a slz. „U Merlina, Hermiona, co se stalo…?!“
„Chci domů…“

Nikdo není svatý... očividně ani Hermiona :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek