Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny věrné a trpělivé! Díky za vše!

pro 15+

44. Nevzdám se tě

Věděl, že se to nedělá, ale když vešel do koupelny a uviděl ve sprše obrys jejího těla, neodolal. Sledoval křivku jejího pozadí, jak je laskána dopadající vodou a v tu chvíli toužil být kapkami.
U Merlina, co to s ním ta holka dělá?
Ale co, vždyť se jen dívá.
Snapee, ty perverzní pako, stojíš ve vlastní koupelně a sleduješ sprchující se studentku. Jak puberťák, mrmlal si pro sebe, ale rozhodně neměl v plánu svoji činnost ukončit. Tedy do chvíle, než se sprchový kout otevřel a ona ho přistihla.
Na švestkách, jak malého kluka.
„Ale no tak, no tak… profesore…“
„Ehm… jen jsem ti sem nesl ty věci.“
„Ahaaa,“ protáhla, i když mu nevěřila ani slovo. Sjela ho pohledem a v očích se jí zajiskřilo.
Měl utéct? Ale to by dal najevo, že ho opravdu přistihla.
Přivolala si ho prstem k sobě.
Potřebovala snad ještě něco?
V další chvíli se Severus ocitl pod horkou sprchou. Plně oblečený a zaskočený. A Hermiona mu rozhodně nedovolila couvnout.
„Jsem mokrý!“ vztekal se. A podle její tváře pochopil, že jeho stížnost vzala do slova.
V očích jí blesklo zděšení. Přestřelila? Možná trochu. Myslela si, že si to k němu může dovolit, ale zřejmě se zmýlila…
Povzdechl si. Kdyby mu to udělal kdokoliv jiný, seřval by ho za to, že… Za co vlastně? Vážně se kvůli tomu bude vztekat? Zvláště, když je tu teď s ní, nahá a nádherná a…
„AAA!“ vykvikla, když na ně na vteřinu nechal padat studenou vodu. U něho chlad zastavilo oblečení, ale i ní…
Vítězně pozvedl koutek. Chlad měl na některé části jejího těla blahodárný vliv.
„Ty zmetku!“
Chytil její ruce, aby ho nemohla vystrčit ven. „To aby tě moc nechytaly roupy.“
„Teď mám v plánu jediný… stáhnout z tebe ty mokré šaty.“
Byl to dobrý nápad? V hlavě se mu vyrojily všechny důvody, proč by to neměl dělat, ale stejně se v další chvíli přitiskl k jejím rtům a nechal její prsty, aby mu rozepínaly knoflíky u košile. A v tu chvíli trochu litoval, že na ni pustil ten studený proud sprchy, měla hrozně ledové konečky prstů.
„Ty potvoro…“
„Copak?“ usmála se mu do rtů.
„Studíš.“
Zasmála se. „Kdopak za to asi může?“
Stáhla mu košili z ramen, ale v tu chvíli ji zastavil. Tedy, měl to v plánu, ale nedovolila mu to. „Já vím, co uvidím,“ ujistila ho s pohledem upřeným na jeho pravé předloktí. Netušil, jak to ví, ale když jemná látka sklouzla po jeho předloktí a Hermiona ji odhodila pryč, připadal si ještě víc odhalený a nahý, než kdyby už byl kompletně svlečený.
NEJISTOTA.
OBAVA.
STRACH.
Během let se hodně snažil, aby mu při náhodných známostech vždy zůstala košile, v kouzelnickém světě to byl cejch a v mudlovském špatný vkus na tetování. K jeho překvapení však dívčina pozornost ani trochu neskončila na jeho předloktí.
Bloudila pohledem po jeho hrudi a prsty sledovala každý šrám a jizvu, kterou nalezla. A že jich bylo požehnaně. „Merline…“
Na jizvy úplně zapomněl. Bral je, jak přicházely a mizely a většinou byl rád, že zůstala jen jizva a ne parte s jeho jménem. Neuvědomoval si, že pro někoho nepoznamenaného válkou, mohlo jeho tělo vypadat děsivě.
STUD.
OBAVA.
Měl chuť si na sebe zase natáhnout ten kus látky a odejít, ale vlastní nohy ho neposlouchaly.
Sledoval ji, jak přejíždí jednu jizvu po druhé, jako kdyby je chtěla všechny svým dotekem nechat zmizet. „Kdo ti to udělal, u svaté Morgany.“ Nečekala na odpověď a on si nebyl jistý, jestli by její nevinné uši měly něco podobného slyšet.
Brouzdala prsty dál, dokud jí nedošlo, že ty šrámy okolo pravé bradavky jsou příliš pravidelné, než aby to byly na sobě nezávislé jizvy. To musely udělat drápy, drápy…
„Fenrir,“ promluvil nakonec do šumění vody, až se lekla.
„Prosím?“
„Fenrir,“ zopakoval. „Jedno z našich prvních setkání.“ Zalapala po dechu. „Máš štěstí, že tě neproměnil.“
„Ani nemohl. Tohle mi udělal ve své lidské podobě.“
Zasáhlo ho, jak vyděšeně se zatvářila a v tu chvíli si Severus uvědomil, jak hrozně naivní ta dívka stále je. A to ji chtěli pustit do první linie.
Byl vlastně rád, když pokračovala v průzkumu jeho zranění a přejela po dlouhé jizdě na rameni. „Pán zla…,“ vysvětlil zdroj dalšího šrámu, od biče. I u dalšího zranění byl ortel stejný. „Pán zla… Nějaký bystrozor… Pán zla… Pán zla…“ Od něj si suvenýrů odnesl nejvíce. I když za ten nejhorší mohl. „…Brumbál.“
Ucukla rukou.
Ta jizva byla ohavná. Táhla se těsně nad opaskem od boku až k páteři. Ta rána musela být děsivá, hluboká a… u Merlina… „Brumbál? Vždyť ta rána tě skoro přesekla.“
„To byl zřejmě účel,“ odvětil klidně.
Polkla. „Tohle ti nemohl přeci udělat Brumbál!“
„Hermiono, já nebyl vždycky člen Řádu.“ Tušil, že to ví, ale musel jí to říci, potřeboval, aby to nejen věděla, ale aby si to i uvědomila. Dřív, než tohle celé dojde mnohem dál, než už to teď bylo. „Byl jsem Smrtijed. A Brumbál tak se mnou jednal.“
„Ale tohle…?“
„Vloupal jsem se mu do bytu, chtěl jsem ho překvapit a po ukázce svých schopností ho donutit, aby mě vyslechl. Byl jsem naivní. A zaplatil jsem.“ Jeho slova splynula do šumění vody.
„Ale Brumbál by neměl…“ Ne, prostě si to nechtěla přiznat.
„Hermiono, Brumbál není pohádkový dědeček, ač se tak snaží na veřejnosti vystupovat. Albus je vojevůdce a stratég. To, že jsem ho chtěl překvapit, byl můj chybný úsudek - stejný jako máš teď ty – a to, že mě nechal žít, byla jeho strategie. A i když ho dnes už mohl považovat za přítele, stále musím mít na paměti, že jeho záměrem číslo jedna je vítězná válka. Ale i vítězná válka přináší oběti. Je potřeba, aby sis tohle uvědomila, než půjdeš do boje.“
Nechtěla. Objala ho pevně jako klíště a odmítala se ho pustit. „Mohl tě zabít.“
Bála se o něj.
HŘEJIVÝ POCIT.
LÁSKA…?
„Stejně jako tisíce lidí před ním i po něm.“
Stál tam, ve vlastní sprše a lenivě laskal tělo dívky, kterou by nejspíše ranilo, kdyby se mu něco stalo. Tenhle pocit nezažil už tak strašně dlouho.
Začala mu laskání oplácet, pomalu a lenivě. Přejížděla znovu po jizvách, hladila je… to neudělal nikdy nikdo… dokud nezajela prsty pod okraj kalhot až k zipu. Ani se na něj nepodívala, když je rozepnula a po jeho spolupráci je vyhodila z sprchy pryč. I s ponožkami.
Poprvé před ní stál úplně nahý a připadal si… nahý. Hrozně nahý. A ošklivý. Neměl její neposkvrněnost, ani mládí, ale podle toho, jak nadšeně se na něj vrhla, jí to nevadilo. Líbala ho a hladila, jen jedné části se vyhýbala… Přetáhl jí ruku na své vzrušené mužství. „Nekouše.“
Začala ho hladit po celé délce a Severuse napadlo, jak šikovná studentka byla, ta myšlenka však byla natolik perverzní a sladce zakázaná, že se jí pokoušel potlačit a nahradil jí jinými myšlenkami. Hlavně na to, jak rád by se opět ocitl v jejím jemné a hřejivém těle.
Jemně jí vsunul ruku mezi nohy a rozehrál sladkou symfonii na její nejintimnější strunu. Tiše vzdychala a vzpínala se proti jeho ruce, velmi dobře věděl, jak na ní. Nechala se opřít o zeď a dovolila mu se sebou dělat, co se mu zlíbilo. Zaskočilo ho, jak moc mu důvěřovala a nevěděl, jestli má být potěšen jeho důvěrou, nebo vyděšen její důvěřivostí. Tyhle myšlenky však mohl nechat na později. Přitiskl jí ke stěně a zvedl ji výš, až vykvikla.
„Nebraň se, půjde to snáz.“
Překvapil ji, možná vyděsil, ale když ji uvěznil v polibku, nechala se přitáhnout blíž a opatrně nabodnout na jeho natěšené kopí. Vnikal do ní hladce a vášnivě, jako kdyby tam patřil. Obtočila mu nohy okolo boků a přitáhla si ho ještě hloub a on ji za to miloval.
A znovu.
A znovu.
A znovu.
„Merline, vydechl po chvíli, když se od ní odtrhl a zalapal po dechu.“ Bylo to úžasné, ale bohužel to neubíralo faktu, že mu začalo píchat v bedrech a škubat v koleni. „Na tohle už jsem asi starý.“
Ušklíbla se. „Nebo ti jen chybí trénink.“
„Možná. Co pokračovat v ložnici?“
„Jsem všemi varhánky pro,“ ukázala mu úplně zvrásněné prsty a ta její dětinskost ho nepřestávala dojímat. Opatrně ji pustil, vypnul vodu a při cestě z koupelny se skoro zabil o vlastní kalhoty. Zaklel.
„Ale no tak… pane profesore…“
„Hermiono!“ štekl po ní, až nadskočila. „Buď tak laskavá a neříkej mi pane profesore, když mám v plánu tě zprznit všemi způsoby jako účastnici válečného řádění.“
Jeho hlas zněl hrubě, oči lačně plály a on poznal, že to tu nestydatou holku vzrušuje.
Chtěl ji.
Strašně moc ji chtěl.
Vrhl se na ni a v jeho polibcích náhle nebyla jemnost, ani pozornost. Potřeboval, aby mu patřila. Tak, jak se mu o tom vždycky zdálo. Úplně a kompletně. I když obavy, že z jeho žádosti nebude nadšená, strašně po tom toužil.
„Chtěl bych tě zezadu,“ zašeptal jí vzrušeně.
Vytřeštila na něj oči. Měl pocit, že se zmiňovala, že tuhle polohu nemá ráda, ale v jeho očích byl takový zápal, že… „Prosím…“ dodal.
Polkla, nebyla si úplně jistá, jestli může odmítnout. V jeho očích bylo něco, co jí v tom bránilo. Ne ze strachu, spíše z té převahy, kterou nad ní měl a která jí rajcovala nějakým prastarým živočišným způsobem.
Přikývla a trochu neochotně se vyškrábala na kolena. Nejistě se ohlédla přes rameno.
Přejel jí dlaněmi po bocích až po ramena a zpět. Kopíroval její křivky a miloval každičký milimetr její odhalené a stále vlhké kůže.
„Jsi nádherná.“
Musel ji mít.
Zapletl jí prsty do vlasů, zvrátila hlavu dozadu, věděl, že v tu chvíli patří jenom jemu. Kompletně a bezpodmínečně. Ale chtěl, aby mu patřila ještě víc, i tělem.
Vzal si ji.
Sykla nepohodlím, ale těch několik hlásek zaniklo v zasténání, které se mu vydralo z hradla. Sevřela ho v sobě, objala a přijala úplně celého. A on se na to celé mohl dívat, jak do ní vniká, jak ho vítá, jak se její křivky prohýbají.
Zasténala.
Ten zvuk se mu vryl do kůže a rozvibroval každou buňku. Bral si ji naprosto instinktivně, jak to příroda vymyslela a miloval každý příraz do jejího měkkého těla.
A věděl, že tohle dlouho nevydrží.
Měl by ho vytáhnout, ale ta touha byla silnější. Ne, teď to nemohl prostě jen tak ukončit. „Vza…a… lektvar?“ dokázal poskládat alespoň náznak věty.
Ticho, až příliš dlouhé dle jeho názoru, i když to byla jen vteřina. Snad se sama musela probudit z oparu vzrušení a zjistit, na co se jí ptá.
„Cože?“ dostala ze sebe mezi steny.
Tohle slyšet nechtěl. U Merlina, jak rád by to hodil za hlavu a užil si poslední vteřiny toho úžasného milování, protože si byl jistý, že déle stejně nevydrží. Ale kus rozumu mu ještě zůstal. „Vzala sis… lektvar?“
Trhané vdechnutí. „Jo.“
Hudba pro jeho uši. Věděl, že i tak si zahrává, ale v tu chvíli se všechny obavy rozpustily v oparu testosteronu.
Sevřel její boky a přivlastnil si ji ještě urputněji než předtím. Přirážel krátce a tvrdě, dech se mu zadrhával v hrdle a on doufal, že vydrží ještě alespoň o příraz navíc. Ještě alespoň o jeden…
Zaryl jí nehty do boků a výkřik schoval za zaťaté zuby, když naposledy přirazil a zcela sobecky vyvrcholil.
S posledním záchvěvem svalů se na ni zhroutil. Utahaný a spokojený jako už dlouho ne. Žádná z chvil tohoto víkendu zatím nemohla vyvážit jeho mužské šovinistické já, které si označkovalo svoje území v dívčiných hlubinách. Které si ji přivlastnilo celou do posledního milimetru. Bezohledně a živočišně. Ať si kdo chce říkal cokoliv, takový měl sex být. Alespoň občas.
„Promiň,“ zašeptal, když popadl dech, „tohle bylo hrozně…“
„…úžasné.“
„…rychlé,“ dořekl. A překvapila ho její odpověď, která zněla nadmíru spokojeně. Jak mohla být spokojená, když to trvalo snad ani ne dvě minuty a on na ni úplně kašlal.
Opřel se o loket. „Ty se… nezlobíš?“
Dlouze vydechla a stulila se mu do náruče. „Vůbec… Jsi úžasný, když ztratíš sebekontrolu,“ zapředla spokojeně a zrudla až po kořínky vlasů. Měl pocit, že ženy si vždy stěžují, když jim není dána dostatečná péče, ale v tu chvíli si asi nemínil stěžovat. Přikryl je oba dekou a uvelebil se vedle ní.
Testosteron pomalu odmlouval a jemu se vracel zdravý rozum. „A vzala sis opravdu tu druhou várku lektvaru?“
„Jo!“ Už se ptal podruhé, u Merlina. „Viděl jsi mě. A ke všemu, jednu jsi mi dal už včera, tu druhou už jsem pít nemusela. A tím pádem ho ani nemusíš vytahovat.“
„Nechci tě přivést do problémů,“ pohladil ji po špičce nosu.
„V těch už stejně jsem až po uši,“ zamumlala a schovala se v jeho teplé a hřejivé náruči.
Postorgasmiský opar mu zřejmě otupil jeho ochrany kolem srdce, jinak si zpětně nedokázal uvědomit, jak z něho vypadlo. „Tak to se tam nejspíš potkáme,“ než ji vášnivě políbil.
Pěkně v tom plaval.
Až po uši.

***

Do podvědomí se mu vkradlo zaklepání.
A ještě jedno. „Severusi… no tak…“
Rozespale rozlepil oči, ale jen proto, aby se setkal se stejně slepenýma a v další chvíli vyděšenými hnědýma očima.
Vystřelil z postele jako šíp, s hůlkou v ruce a zděšení v očích. Už dřív se mu stávalo, že ho v noci někdo překvapil, ale většinou ho vzbudily jeho ochranné systémy – a rozhodně nebyl nahý, s milenkou v posteli a starší kolegyní za dveřmi.
Minerva znovu zaklepala. „Severusi, vím, že tam jsi.“
Mávl hůlkou a v další chvíli měl na sobě všechno oblečení, i když jeho rozkrok proti tomu značně zaprotestoval, jak se mu kouzlem oblečené trenky zařízly až kdo ví kam. Hodil ještě pohledem k posteli, ale k jeho překvapení byla prázdná. Zamrkal, aby s zbavil ospalého pohledu a napruzený výraz se objevil sám. „Ano,“ zavrčel na zástupkyni, když s trhnutím otevřel dveře. „Čím jsem si zasloužil tvoji přítomnost ve svém království, drahá kolegyně?“
„Severusi, myslím, že ten sarkasmus není na místě.“
„Já si myslím, že se zde docela vyjímá.“
Povzdech. „Jen jsem si říkala, že bys možná uvítal trochu společnosti. Molly říkala, žes odmítil přítomnost na společném obědě, což chápu, ale třeba jedna sklenička s kolegyní by nemusela být až zas tak moc za tvými hranicemi.“ Zvedla láhev cherry a cinkla dvěma skleničkami.
„Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ zapřel ruku o futra, aby jí zabránil vejít.
„Proč?“ povzdechla si.
Protože nechci, abys našla svoji oblíbenou a řádně ojetou studentku v mé posteli.
„Severusi, jsou Vánoce, nemůžeš se tady pořád schovávat před světem, nekouše.“
Z pokoje se ozvalo tichounké uchechtnutí, ale Severus doufal, že to Minerva ve svém věku nepostřehne. Nebo ti přiřkne na vrub krbu.
„Děkuji za tvou péči, Minervo.“ Kupodivu nezněl ani tak nevraživě, jak by asi zněl v rozhovoru s kýmkoliv jiným. „Ale mám tu něco rozdělaného a samota a klid je teď to jednoduché, co potřebuje k úspěšnému dokončení. Takže… děkuji za starost, ale dnešní večer raději zůstanu sám. Opravdu.“
Zástupkyně si povzdechl a v další chvíli držela v rukou místo svého oblíbeného cherry láhev kvalitní whisky.
„Děkuji.“
„Veselé Vánoce, Severusi.“
„Veselé Vánoce.“
Pomalu za ženou zavřel dveře a zhluboka vydechl. Než se odkudsi z jeho pokoje začalo ozývat tichounké „Já taky nekoušu… taky nekoušu…“
Hermionu našel po neviditelnou dekou za naskládanými polštáři. Šklebící se a nahou jako palec. „Já kousnu tebe, jestli se ještě jednou takhle prozradíš.“
„Skoro prozradím,“ opravila ho a zvedla se na kolena, čímž jeho myšlenky odvrátila úplně jiným směrem. Ve slabinách mu trhlo, ale zároveň netušil, jestli by tak brzy zvládl další kolo. Raději se zamřil na láhev ve své ruce. Whiskey z ostrova Sky, jedna z nejkvalitnějších, jaká se dala sehnat. Minerva si s dárkem rozhodně dala práci.
„Má tě ráda.“
Nechápavě k ní zvedl oči.
Opřela se mu o rameno a zkoumala láhev v jeho rukou. „McGonagallová. Že tě má ráda.“
„Hmm…“ zamručel, než se usadil na kraj postele. „To asi má. I když, kdyby tě tu takhle viděla, tak by se její láska asi rapidně změnila.“
„Myslíš, že by jí to vadilo?“
„Že przním její oblíbenou žačku? To by jí jistě imponovalo.“
Postřehla zkroušenost v jeho hlase. A jen tušila, co se mu právě odehrává v hlavě. Ty obavy, jak pohrdavě a zklamaně by na něj Minerva hleděla, kdyby se dozvěděla, co dělá s její milovanou lvicí.
„Mám odejít?“ zeptala se tiše.
Překvapeně se na ni otočil. Myslela to vážně, byla ochotná odejít, aby se necítil hloupě. „Pojď ke mně,“ přitáhl si ji do náruče a pevně objal. Svoji malou pitomou Nebelvírku. Kterou neměl v plánu nechat jít.
Promiň, Minervo.
„Šťastné a veselé,“ zašeptala mu do ucha.
Ušklíbl se. Ano, po letech mohl říci, že skutečně byly. Šťastné a veselé.

***

„Je pravda, že to Brumbál táhl s Grindelwaldem?“
Ta otázka ho zaskočila uprostřed večeře, večeře, která se odehrávala někdy okolo půlnoci mezi sobotou a nedělí. „Kde jsi to slyšela?“
„Říká se to.“
„No tak, jestli se to říká…“ nadhodil.
„Říká se i to, že jsou manželé s McGonagallovou, ale to se mi příliš nezdá. Je alespoň pravda to, že je Brumbál gay?“
„Proč tě to zajímá?“ Ideální rozhovor pro vánoční večeři. Jen pokrčila rameny. „V tomhle ti nemohu sloužit, jestli to chceš vědět, budeš se ho na to muset zeptat sama.“
Zasmála se. „Jistě, po tom, co jsem dnes viděla tvoje jizvy, se do toho vrhnu hned teď.“
„Výborně. Jen tento rozhovor nech prosím na nějaké místo, které nebude čerstvě vymalované, abyste to tam moc nezaneřádili. Přeci jen… jsou Vánoce, a to se nemá uklízet.“
Zaškaredila se na něj, než se vrátili ke svému jídlu.
„Můžu se tě ještě na něco zeptat?“ začala po chvíli opatrně.
„Ne.“
Jeho odpověď ji zarazila, ale nekomentovala to. Dlouho.
„Hermiono, pokud tě něco zajímá, tak se zeptej přímo, ale nepokládej mi tyhle hloupé otázky, akorát si sama zavřeš cestu. Maximálně ti neodpovím.“
„Jsi ženatý?“
Krocan se mu vzpříčil v krku, skoro se udusil. „Prosím?“
„Nebo byl jsi? Promiň, že se na to ptám, ale uvědomila jsem si, že v tomhle ohledu o tobě vůbec nic nevím a kdybys byl ženatý, nebo měl partnerku, tak já se o tom vůbec nemusím dozvědět.“
„Myslíš jako, že bych byl ženatý a zároveň bych si užíval s tebou?“
„Nebyl bys první, ani poslední.“
Dlouze vydechl, přemítal, co si o něm asi myslí, ale nakonec musel uznat, že promiskuita je i mezi kouzelnickou populací tak rozšířená, že se jí vlastně nebylo čemu divit. A měla pravdu, on věděl téměř o každém muži v jejím životě, ona o tom jeho neměla ani páru.
„Nejsem ženatý, ani se s nikým nevídám.“
„A byl jsi…? Zadaný? Tedy, tos jistě někdy byl… Myslím tím ve nějakém delším vztahu? Byl jsi třeba zasnoubený? Nemáš třeba děti?“ napadlo ji. V jeho věku by to nebylo nic zvláštního, i když představa jejího profesora, jak šišlá na mimino, byla absurdní.
Odložil ubrousek a chvíli uvažoval. „Asi by bylo záhodno si ujasnit, na co se ptáš.“
„Na to, kolik… jsi měl v životě žen?“ zkusila.
„V životě žen? Takže se ptáš na počet žen, se kterými jsem měl pohlavní styk? Nebo s kolika jsem se miloval? Nebo s kolika jsem měl nějaký vztah delšího než náhodného rázu? S kolika jsem se stýkal dlouhodobě? Nebo kolik žen jsem miloval?“ Odmlčel se. „Na kterou část se ptáš?“
„No já… tak nějak na všechny. To je v nich takový rozdíl?“
„Tu otázku myslíš vážně?“ Popravdě doufal, že je dospělejší, skutečně v to doufal. Nechtěl ji připravit i o naivitu, když už ne o nevinnost.
„Ne, ne… já… Já vím, že… že muži prostě mají svoje potřeby a je mi jasné, žes měl jistě několik… řekněme jednorázovek, ale chtěla jsem…“
„O ty tu ani nejde,“ přerušil ji. Potřeboval jí to vysvětlit, musela vědět, s kým má tu čest, ale tenhle jejich vztah měl mít byť minimální naději na přežití. „Nejde o moje… jednorázovky, jak to nazýváš. Tady jde o moji kariéru Smrtijeda. Tam je ten největší rozdíl.“
Vytřeštila na něj oči a on věděl, že pochopila. Polkla. „Zná… ehm… znásilnil jsi někdy někoho?“
„Opravdu chceš na to slyšet odpověď?“
Rychle odložila příbor a odvrátila tvář a Severus si byl téměř jistý, že bude zvracet. Vlastně se jí ani nedivil, on tu první noc prozvracel celou.
ZKLAMÁNÍ.
SAMOTA.
Byl si jistý, že odejde, jak se jí přestanou třást nohy.
„Ano.“
Chvíli nechápal, na co odpovídá, až potom mu to došlo. A on váhal, jak odpovědět, aby to ještě celé nezhoršil. Pokud to jen bylo možné. Trvalo celé věky, než odpověděl, ani tak však netušil, zda odpovídá právě tak, jak chtěl. „Ne z vlastní vůle.“ Jako kdyby ho to mohlo ospravedlnit.
Ani se nepohnula, seděla na židli s hlavou v dlaních a on měl pocit, že ani nedýchá.
Čeká, že se na ni vrhne? Že ji zneužije? Bude se ho teď bát…? Určitě ano, byl zrůda a ona to teď věděla. Odehnal ji od sebe, protože tak to bude lepší… alespoň jí neublíží, což by se určitě dřív, nebo později stalo. Protože to je to, co on přesně dělá. Ubližuje ostatním. Proto ho nikdo nemá rád. A proto zůstane po zbytek života sám. Sám a opuštěný.
Nadechl se, zhluboka, aby získal zpět svůj ledový klid. Maska mu sklouzla na tvář téměř ihned, měl v tom desetiletí praxe, ale uvnitř to bouřilo. Naštěstí do vnitra nikdo nevidí. „Až odsud budete utíkat, nezapomeňte zavřít dveře.“ S tím odešel do koupelny, nepotřeboval vidět, jak odchází.
Nechtěl to vidět.
V koupelně si opláchl obličej, ale ani šumění vody nemohlo přehlušit cvaknutí dveří.
Sevřel oči.
Měl to čekat.
Měl co chtěl.
Po nekonečné době otřel mokrou tvář a vydal se zpět do pokoje. Do osamělého pokoje jeho bytí.
„Jestli takhle odháníš všechny své známosti, nevidím se, že jsi nezadaný,“ ozvalo se za ním a Severus si nadával, že si ji nevšiml. Stála opřená vedle dveří a trpělivě čekala. „U mě se ale budeš muset snažit víc.“
Jeho tvář se ani nepohnula. „Slečno Grangerová…“
„Hermiono,“ opravila ho. „Severusi, já vím, kdo jsi. Nebudu předstírat, že je trochu rozdíl mezi vědět a… vědět,“ jiný výraz ji nenapadl, „ale vím, že jsi Smrtijed a že tohle je válka.“
„Nemáš ani ponětí, co znamená…“
„Já zabila!“ přerušila ho, tentokrát už silným hlasem. „Pamatuješ? Taky mám na rukou krev, krev mladýho kluka… Taky se s tím musím naučit žít, tak jak to je. A jak to bylo.“
„Nevíš ani setinu toho, co jsem udělal.“
„To si uvědomuji. Přesto vím asi dost.“
Mlčel. Stál před ní a hleděl na tu mladou ženu, která k němu přes dvěma dny přišla jako mladé neohrabané štěně. „Víš. Děsí mě, kolik toho o mě víš. A jak strašně snadné by bylo, abys vše lusknutím prstu obrátila proti mně.“
„Proč mi to říkáš? Kdybych byla hloupá, třeba bych si to ani neuvědomila.“
„A to je právě ten problém. Ty nejsi hloupá.“ A znělo to jako to nejúžasnější vyznání na světě. Žádný dotek, žádné objetí, jen jeho slova a pohled černých očí.
„A to je můj problém dodnes…“
Vedle Hermiony se zhmotnil její manžel ve starší verzi a Hermiona si teprve nyní uvědomila, že to celé byla jen série vzpomínek. Jeho vzpomínek.
„Pojď už domů…“


A příště hurá do přítomnosti, budeme plesat... ;)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek