Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny věrné a trpělivé. Tentokrát opravdu velké DĚKUJI za trpělivost:)

pro 15+

43. Štěstí

Probudil ho pohyb v náručí.
Chvíli jeho mozek bublal, než si uvědomil, že pohyb v jeho náručí je něco, co u něj nebylo běžné. S trhnutím zvedl hlavu, potřeboval zjistit, kde se nachází a hlavně s kým.
Hermiona se na něj podívala s nečitelným pohledem.
Takže nehrozilo bezprostřední nebezpečí, ještě zjistit, kde je…
Jeho pokoj.
Jeho krb.
Jeho gauč.
Jeho… Hermiona.
A jejich první společná noc. Morgano! On to vážně udělal.
„Ahoj,“ usmála se na něj nejistě.
„Ahoj.“ Nevěděl, co jiného říci, ani jak se zachovat. Věděl, co se dělá ráno poté s náhodnými známostmi, jak jednat s ženami, ze kterých potřeboval dostat informace, ale nějak mu scházelo vzdělání v oblasti právě jsem se probudil vedle své vlastní studentky. Co se v takových chvílích říká? Hlavně ne nic pitomého!
„Asi jsem usnul.“
Řekl jsem ne nic pitomého!
Nesnášel sdělování očividného, považoval to za mrhání drahocenného času, ale sakra, co jiného měl v takové chvíli říci? A jen představa toho trapného ticha ho děsila.
„Jo. Spal jsi asi hodinu.“
Narovnal si rozkrok, protože předtím odpadl moc brzy, a jeho penis teď díky zipu vypadal, jako kdyby se do něj někdo zakousl. Nebylo to zrovna estetické, ale… uf, Merline, pálilo to jako čert. Až potom mu došel význam dívčiny věty. „Hodinu…? Tys nespala?“
Zavrtění hlavy.
A je to tady. Teď to přijde, měla hodinu na to, aby si přesně promyslela, co všechno mu vyčte. Hodinu na pádné argumenty, kterými mu zničí život.
„Moc myšlenek,“ dodala.
Povzdechl si a jeho další věta ani nezněla jako otázka. „Výčitky.“
„Ne,“ zněla i přesvědčivě. „Jen… za posledních pár hodin se toho stalo nějak moc.“
Přijetí do Řádu, vyznání lásky, odmítnutí, ztráta panenství, narušení stavu jakékoliv soukromé intimity a noc s ním. Dost na pár týdnů, natož na několik hodin.
„Lituješ toho?“ Chtěl se opřít o loket, ale v další chvíli mu cuklo v rameni, potřeboval se narovnat. „Au… Pusť mě. Pusť mě, prosím.“ Posadil se a promnul si ruku, která se mu začala dokrvovat. Musel na ní celou dobu ležet. Ááá, měl pocit, že strčil prsty do mraveniště.
„Ne,“ zněla její záporná odpověď a Severusovi chvíli trvalo, než pochopil, na co odpovídá. „A ty?“ špitla pak.
Rozcvičoval si rameno a doufal, že neslyší, jak mu v něm stařecky křupe. „Skutečně se ptáš ? Vždyť já z toho vytěžil nejvíc,“ snažil se znít nad věcí, ale stejně měl pocit, že jeho sebedůvěra není schopná překrýt tu trapnost celé té situace. U Merlina, to takhle skřípaly všechny první noci, nebo jen ten jejich?
„Takže…,“ začala nejistě a i v té tmě trochu zrudla, „nepřijde rozhovor na téma… že se to nemělo stát? Že jsi profesor a já tvoje studentka?“
Promnul si kořen nosu. Ano, přesně tenhle rozhovor by měl teď následovat, ale špatně se s tím po té její přechozí větě začínalo. Povzdechl si, ale jakmile otevřel oči, zjistil, že je přímo před ním. Klečela na gauči a sledovala ho těma svýma nevinnýma očima. Měl pocit, že mu musí vidět na dno duše, možná ještě o kousek níž. A tomuhle stvoření on měl hodil klacek pod nohy a zranit tu její křišťálovou duši. Možná byl parchant, ale i on měl své meze.
Místo toho zvedl ruku a odhrnul jí pramen z čela, v jejích očích se ještě víc odrazily plameny z krbu.
A potom ji políbil.
Tak jak si to přál už dlouho.
Tak jak se mu o tom v poslední době zdálo.
Tak jak na to nebyl včera čas.
Tak jako kdyby měli všechen čas světa.
Jeho realistická část se ještě přihlásila o slovo, že v plánu bylo přeci něco úplně jiného, ale hned vzápětí ji umlčel. Její rty byly nesmělé a jemné a Severus si už ani nepamatoval, kdy někoho takhle hýčkal bez postranních úmyslů. Bez obavy a myšlenek na to, kde má hůlku. Ano, tohle byla správná cesta. Takhle to bylo správně.
Přitáhl si ji blíž.
Ještě o kousek.
A ona sykla.
„Co je?“ Tak pevně ji přeci nesevřel.
Zrudla. A poposedla si. A jemu došlo, odkud vítr vane.
„Nic, jen to trochu…“
„Bolí?“
Uhnula pohledem. „Spíš je to citlivé. Což by asi bylo i za normálních okolností.“
Povzdech.
A atmosféra byla v háji.
Sjel jí po pažích a chytil ji za dlaň. „Nechceš mi už alespoň říci, kdo ti to udělal?“ Vlastně netušil, proč to teď vytahoval, ale ta situace stejně už nešla víc zkazit.
„Severusi,“ zasténala zoufale. A jeho napadlo, jestli už mu tak někdy řekla. Přešli na tykání tak přímo, že si toho ani nevšiml a přesto jeho jméno v jejím podání znělo tak dokonale. „Ten včerejšek, to nebylo znásilnění...“
Nadechoval se k protestu. Proč toho parchanta ta holka tak brání?!
„…šla jsem za ním sama, svedla jsem ho. On jen… neodhadl svou velikost vůči mně. Moc velký šroubek do malé matice.“
Při řeči o velikosti ho v první chvíli napadl Hagrid, ale nejenže ta představa byla děsivá, ale naštěstí i absurdní, protože ten poloobr byl na výzvědách ve Francii. Přesto mu přeběhl mráz po zádech při představě, jak ji ten obří pitomec zaléhá a… brrrr.
A potom mu došla ještě jedna věc. „Tys mu to neřekla. Neřekla jsi mu, že jsi panna. Takže on…“
Vždycky uhýbá pohledem, když nechce přiznat svoji chybu a Severus měl chuť řvát.
„Proč ne?!“ vyštěkl a až v další chvíli si uvědomil, že až moc hrubě. Pokoušel se ulidnit. Natáhl se a otočil si její tvář k sobě. „Proč ne?“
„Protože jsem kráva.“
Ta odpověď byla tak klidná a upřímná, že ho to absolutně odzbrojilo. A za jiné situace by ho tomožná i pobavilo. Co jí na o měl říci? „Občas jste ještě strašné děcko, slečno Grangerová.“
Zamračila se na něj a on pochopil, že si zřejmě není jistá, jestli to myslí vážně, nebo je to jen příklad jeho sarkastického umu. Raději si ji přitáhl blíž k sobě a políbil do vlasů. „Pitomý, pitomý děcko.“
Schoulila se mu do náruče a všechno se zdálo jednodušší, když nemluvili. A když moc nepřemýšleli. Jen seděli v objetí na gauči a sledovali plameny, které se díky malému kouzlu opět probudily k životu a hučely si napříč věčností.
„Asi bych měla jít,“ promluvila po době ticha. „Aby mě tu nikdo nepřistihl.“
Přikývl. Ano, byla hluboká noc, ideální čas na tajné vyplížení se do pokoje. Vlastně nechtěl, aby odešla, ale zároveň si stále nebyl jistý, jak se k ní chovat dál.
Pomalu mu sklouzla z klína a opravila si oblečení. Chvíli se snažila setřít flek ze sukně, ale po chvíli to vzdala. Naštěstí si neuvědomila, že to je jeho sperma, jinak by se určitě snažila mnohem víc. Snad to v pološeru nočních světel nikdo nebude řešit.
Odhodlaný povzdech. „Tak… já půjdu.“
Přikývl. „Jo.“ Ticho. „To bude asi nejlepší.“ Měl by ji obejmout? Políbit ji? Nabídnout jí čas dalšího setkání? Čekala od něj něco podobného? Stála o pokračování tohohle… vztahu?
Merline, co by v tuhle chvíli dal za manuál.
Naštěstí od něj očividně nic nečekala. Jen se na něj lehce usmála a bez dalšího slova se vydala ze dveří pryč. Za chvíli odejde a on bude moci přemýšlet. Nad tím, proč se mu tak hrozně svírá hrudník.
Dveře se však zabouchly až příliš rychle.
Co se stalo, někdo za nimi byl? Ne, to jen Hermiona očividně chtěla ještě něco říci. „Já se prostě musím zeptat. Jak to teď mezi námi je?“
Otázka, nad jejíž odpovědí si on sám lámal hlavu.
„Ta dnešní noc byla… tvojí snahou mi pomoci? Jednorázovkou? Nebo něčím víc?“ Ticho. „Chci to vědět. Potřebuji to vědět. Vím, že na veřejnost se náš vztah nesmí nijak změnit a s tím naprosto souhlasím, ale potřebuji vědět, jestli to… že se mi budeš vyhýbat… je jen zastírací manévr, nebo tvoje touha se mě zbavit bez toho, aniž bys mi to musel říci. Chci vědět na čem jsem, ale chci to vědět teď. Nebudu se zlobit, ať řekneš cokoliv.“ Odmlka a upřený pohled očí plných plamenů. „Nikdy si neměl problém s tím sdělovat lidem věci narovinu, tak teď prosím… prosím… buď ke mně upřímný.“
Sledoval ji, jak tam stojí, pevná a tak dospělá, až ho to děsilo. Netušil, co se odehrává uvnitř ní, ale byl si téměř jistý, že když jí teď odmítne, ustojí to s grácií. Odejde hrdá a pevná, jako bojovnice první linie, kterou byla. Jenže ani těm se nevyhýbají zranění.
Mlčel dlouho, netušil, co říci. Ale věděl, že v tuhle chvíli mlčeti není zlato.
„Celá tahle noc byla chyba.“
Viděl, jak o setinu vteřiny déle nechala zavřené oči, ale byla to jediná známka její nerovnováhy.
„Je to proti morálce, proti školnímu řádu, proti dobrým mrakům a proti názoru všech, kteří dneska nejspíše jsou v téhle budově. I když jsi dospělá, stále jsi moje žačka a jen tím, kdyby tě tu někdo našel, bych s velkou pravděpodobností přišel o místo i o přítele, kterého snad v tuhle chvíli mám v Albusovi. A i kdybych pominul tohle všechno, tak jakýkoliv vztah mezi námi je extrémně nebezpečný kvůli mojí roli Smrtijeda v celé téhle hře. Pro tebe i pro mě. Každý vztah je v tuto chvíli riskantní, natož něco tak peprného jako sexuální hrátky se studentkou… s ženou o dvacet let mladší. A ať si říkáme cokoliv, je jasné, že pokud v tom budeme pokračovat, tak tohle celé dřív nebo později praskne, protože podobné věci vždycky prasknou. Dáváme tím Pánu zla i ostatním do ruky nabitou zbraň a na čelo si kreslíme terč. Ty stejně dobře já víš, že vztah mezi námi je příliš…“ Špatný? Nechtělo to slovo říci, něco podobného nemohlo být špatné, ale jak jinak pojmenovat ten pálivý žár mezi nimi, „nebezpečný. Než abychom v tom mohli pokračovat.“
Hermiona polkla. A přikývla. Smířená se vším.
Dostala svoji odpověď.
Jenže on ji nedovolil odejít. „Přesně tohle všechno bych ti tu měl říci, abych mohl dodat, že to, co se mezi námi dnes stalo, se už nikdy nesmí a nebude opakovat.“
Nechápavě se na něj podívala.
Povzdechl si. Měl by si ještě rozmyslet, co řekne, ale najednou to vyslovoval a jeho rozum se divil, kde se to vzalo. „Jenže to nedokážu. Vím, že tohle celé je špatně a racionálně vím, že to nesmí pokračovat… A přesto si nic jiného nepřeji víc.“
Její zářivý úsměv.
A jeho bušící srdce.
Štěstí.
ŠTĚSTÍ!
Vrhla se k němu a pěvně ho objala, stejně jako on ji. Vzal její tvář do dlaní a otřel jí slzy. Doufal, že jsou štěstí. „Hermiono, nevím, jak tohle celé bude pokračovat. Netuším, kdy a jestli vůbec se budeme moci stýkat. Nevím, jak se k tobě budu na veřejnosti chovat, ale chci, abys věděla, že pokud to jen trochu půjde budu se snažit o…“ Setkání? Aby byli spolu? O vztah? „…víc.“
Zatetelila se mu v náručí, snad to tedy řekl správně. I když si náhle uvědomila, že ona se ani jednou nezmínila, co od toho celého očekává. Chtěla jen jeho názor. „Tedy… pokud budeš chtít.“
Podle toho, jak se mu přisála na rty asi chtěla. Musel si ji zvednout výš a nechat si obtočit její nohy kolem pasu, aby mu nezlomila krk. A když u něco po chvíli opět přihlásilo o slovo vzrušení, rozhodl se, že si ji ještě na chvíli nechá pro sebe.
Jen pro sebe.

***

Čaj… kávu… Pije Hermiona čaj, nebo kávu? Sladí? Severus se zamračil na podnos. Za ta léta špionské praxe se učil vypozorovat detaily téměř všech ve svém okolí, tak jak bylo možné, že zrovna u Hermiony se jeho pozornost vždy zaměřila na něco jiného?
Přidal na tác obojí a hmátl i po tácu cukroví, který ležel na nedaleké vařence. Čas Vánoc bylo potřeba využít dosyta. Při tom využívání do syta… po tváři se mu roztáhl bezděčný úsměv, který se jen marně pokoušel potlačit. Nevýhoda stavu post-coitus.
V myšlenkách zabloudil do chvíle, kdy si včera v noci přinesl Hermionu do postele. Do-svojí-vlastní-postele. Marně pátral v paměti po chvíli, kdy měl ve své posteli naposledy ženu. U sebe, ne někde v potemnělé uličce, když se pokoušel laskáním získat potřebné informace či důvěru.
Rozbaloval si dívku jako vánoční dárek, hladil a objevoval ta nová území, která patřila jen jemu. „Jsi krásná,“ zašeptal jí a myslel to zcela upřímně. Byla nádherná, mladá, pružná a pevná, dokonalá. A on měl chuť ji velebit a líbat. Zatím se musel spokojit s tím druhým. Líbal ji, kam až dosáhl a byl rád, když se i ona chopila iniciativy a začala ho svlékat. Propleteni společnou vášní se dostali až do bodu, kdy z ní svlékl sukni a políbil ji na Venušin pahorek.
Zavrtěla se.
Nejistota.
Váhání.
Když se zavrtěla znovu, pochopil, že je něco špatně. „Co je?“
Hleděla na něj a mlčela.
Vysoukal se výš a políbil ji na rty. „Jestli se ti něco nelíbí, tak to řekni.“
Strefil do černého, protože odvrátila tvář.
„Hermiono, jedno zásadní pravidlo. Děláme jen to, co chceme oba. Nejsi moje otrokyně, ani manželka ze 17. století, není to o tom, aby si muž přišel na své a žena mu milostivě podržela. Je to o tom, aby si to užili oba, ano?“ Přikývla. „Takže… ani nemusíš dělat to, co předtím. Abych se já udělal a tys z toho nic neměla.“ Nechtěl si stěžovat, ale poznal, že to byla úlitba pro něj.
Něco špitla.
„Prosím?“
„No… ona babička vždycky říkávala, že chlap nesmí z postele odejít neuspokojený, jinak půjde jinam.“
Nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet. Babička byla očividně pokrokový tvor, jestli tohle hemovala do mladé vnučky, ale zároveň to trochu nabourávalo jeho předchozí snahu. „Aha, takže to nebyla úlitba mě, ale tvojí babičce.“ I ve tmě poznal, že zrudla ještě víc. „Od příště, mysli jen na mě. A na sebe, žádná babička, ano? Nehodlám jít obskočit první sukni, když mi dostatečně nedáš, dobře? Hm?“ natočil jí tvář k sobě, aby z ní dostal nějakou odpověď.
Přikývla. „Dobře.“
„Tak… mám pokračovat?“ sjel jí rukou mezi chloupky a jemně je promnul.
Zavrtěla hlavou. „Ehm… takhle ne.“
„A co tedy chceš dělat?“
Přitulila se k němu, jak nejpevněji to šlo, a jemně ho políbila. „Tohle.“
Hmm… trocha mazlení ještě nikoho nezabila, takže…

„Severusi!“
Trhl sebou.
Co? Co se stalo? Prasklo to snad nějak? Merline, pořád byl v kuchyni…
S nečitelnou tváří se otočil na Molly Weasleyovou a teatrálně pozvedl obočí. „Ano?“ I když neměl ponětí, jak dlouho tam stál a přitrouble se usmíval na cukřenku.
„Mohl bys na chvíli zapomenout na lektvary a vnímat?“
Na lektvary, pche… kdybys věděla… „A kvůli čemu se mají lektvary vzdát mé pozornosti?“
„Bude oběd.“
„Ten byl včera a jistě bude i zítra.“
„Už zase máš v plánu se zahrabat do laboratoře? Jsou Vánoce! Budou tu skoro všichni.“
Už chápal, proč je tu tolik lidí. U velkého stolu ve vedlejší místnosti to žilo jako v úlu a dle jeho zběžného pohledu tam opravdu byli všichni, které povinnosti nedržely jinde. I dva nejmladší debatující členové Řádu, Percy vztekající se nad nějakými papíry, Dóža něco hustil do Artura. Nic zajímavého. Jen Kingsley se před chvílí sháněl po Hermioně zřejmě kvůli nějakým formalitám s přijetím do Řádu, protože u toho mával papíry a hned nato se vrhl na Pottera a Weasleyoho.
Jeho nepodezříval nikdo. Bod pro něj.
„Přeci zase nebudeš jíst dole úplně sám. Jsou Vánoce.“
Naštěstí jen pokračoval její lament nad plánem dlouhé asociální izolace ve sklepení. Dobře si dával pozor, aby to nevypadalo, že bude servírovat pro dvě osoby, a očividně se mu to podařilo. „Právě proto. Jsou Vánoce,“ vyplivl poslední slovo jako odporný kus ryby, čímž svátky strávené za přítomnosti celého Řádu a rozjuchaného Brumbála zajisté byly.
A ke všemu, on měl zcela jiné plány.
K jeho překvapení se ve dveřích do jeho vlastních pokojů srazil s Hermionou. Už byla opět oblečená a zcela očividně ho nečekala. A setkání jí nepřišlo právě vhod. Na vteřinu na sebe zůstali zírat, než si uvědomil, že otevřené dveře nejsou dobrý nápad.
„Utíkáš?“
„Ne, já jen…“ Ticho. Úplně slyšel, jak jí to v hlavě šrotuje.
LÍTOST.
ZKLAMÁNÍ.
„… myslela jsem si, že když jsi zmizel, že mi tím dáváš najevo, abych…“
„,… abys zmizela taky. A nenapadlo tě, že jsem prostě jenom musel pryč?“ odsekl a viděl, jak sebou cukla. V tu chvíli pochyboval o jejím intelektu. Ale věděl, že se musí uklidnit, za to mu to v tuhle chvíli stálo. Napočítal do pěti a položil tác na stůl. „Ale jestli chceš, tak můžeš odejít, nedržím tě tu. Jen tě upozorňuji, že je nahoře právě boží dopuštění, všichni se schází na oběd.“
„To už je poledne?“
„Bude jedna.“ Taky ho to překvapilo, když se probudil a hodiny nahoře v době odbíjely dvanáctou, vždyť běžně vstával za kuropění. Ale po té jejich včerejší noci se vlastně nebylo co divit.
Ticho.
NEJISTOTA.
TRAPNOST.
Má se zachovat jako dospělý, nebo jako uražená mužská ješitnost? Naštěstí jeho vnitřní dilema se nakonec vyřešilo samo.
„No… to by asi nebylo nejlepší se teď ukazovat nahoře.“
„Asi ne.“ Přitakal. „Zřejmě si totiž myslí, že ses vrátila do školy.“
Přikývla. A zhoupla se na špičky. Jak malá školačka.
Mlčela.
A on pochopil, že se musí zachovat jako ten dospělý on. „Nevěděl jsem, co ráno piješ, tak jsem vzal kávu i čaj. Ale nebral jsem hrnek navíc, bylo by to nápadné. Takže snad nebude vadit, když se podělíme.“
„Po dnešní noci asi není moc bacilů, které jsme si ještě nevyměnili,“ nadhodila a čekala na jeho reakci. Zacukaly jí koutky a potom se zasmála.
A s jejím smíchem jako by se rozpustila ta ledová bariéra mezi nimi. Nechala se od něj přitáhnout do náruče a políbit. Tou narážkou na jejich společnou noc spadly všechny zábrany a on vůbec nechápal, proč má pocit, jako kdyby posledních deset minut nedýchal. Přitáhl jí blíž a políbil do vlasů. „Hermiono, až budu chtít, abys odešla, tak ti to řeknu.“
„Hmmm,“ zapředla mu v náručí, než se jí náhle rozzářily oči. „A cos přinesl k snídani?“
„Spíš k obědu.“
„Tak k obědo-snídani. Hmmm, cukroví paní Weasleyové,“ nacpala si do pusy dva kousky polité vrstvou čokolády a úplně se rozplývala. Sledoval ji s neskutečným zaujetím, najednou měl pocit, že jeho jindy nezáživný pokoj úplně ožil. Šmejdila po plném podnosu a uždibovala jako dítě narozeninový dort. A nakonec si vybrala čaj. A další cukroví. „Tohle je důvod, proč nesmím k Weasleyům jezdit na Vánoce. Po tomhle bych přibrala tak deset kilo,“ ani to jí nebránilo do sebe nacpat další tři kousky.
Usadil se naproti ní s hrnkem kávy a vydechl. „Ne že by ti to uškodilo.“
„Cože?“
Měl se do toho pouštět? Byli už tak daleko, aby jí říkal něco k jejímu vzhledu? Změnil ten poslední půlden vztah mezi nimi natolik, aby to nebylo nevhodné? Váhal, ale nakonec uznal, že na kroužení kolem sebe žijí ve špatné době.
„Jen říkám, že by ti to neuškodilo. Přibrat trochu.“
S pusou od čokolády se na něj zamračila.
„Nekoukej tak na mě, to není z mojí hlavy. Nedávno tě rozebíraly ve sborovně Minerva s Pomonou. podezřívají tě z anorexie.“
„Hne?“
Přišlo mu vtipné s ní rozebírat tohle téma, hlavně s tím ohromným kusem polorozžvýkaného cukroví, který převalovala v puse. „Ano, tebe,“ strčil jí tam další kousek. „Podle jejich sáhodlouhých lamentací bych o tvaru tvých vystouplých klíčních kostí mohl psát eseje.“
Naštvaně dožvýkala cukroví. „Dámy očividně neměly co jiného na práci, zvláště, když jsem za poslední rok přibrala skoro pět kilo.“
„To bude asi tím, že svaly jsou výrazně těžší než tuk.“
Nechápala. Zkřížila ruce na prsou, vlastně netušila, jestli to je pochvala, nebo urážka.
„Nemrač se tak na mě,“ přisedl si blíž a vzal ji kolem ramen. „Díky těm tvým tréninkům s panem Weasleym a Potterem jsi za poslední rok výrazně zesílila.“
„K jejich nadšení,“ ušklíbla se a podle jejího tónu bylo poznat, že pánové z její sílící rány nadšení nebyli.
„A zmenšila se ti prsa.“ Oba sklouzli pohledem na inkriminovanou část. „K mému ne-nadšení.“
Věnoval jí zklamný pohled týraného štěněte?
Vážně jí právě strašlivý profesor Snape věnoval pohled týraného štěněte? A kvůli tomu, že má menší prsa? Pohled mu sklouzl zpět na její prsa a obočí mu nadšením trochu nadskočilo.
„Nech toho!“ zaúpěla. „Člověk by řekl, že když opustím vody puberťáků, zbavím se čučení na prsa, ale ne, očividně, i když si najdu přítele mezi dospělými, je to pořád to samé.“
Během její věty rozvibrovaly vzduch čtyři emoce – ZÁVIST(že už mu není sedmnáct), NADŠENÝ ZÁJEM (o její přednosti), HRDOST (protože ho označila za přítele) a ZMATEK (protože ho označila za přítele). A uvědomila si to asi i ona. „Ehm…. tedy… já myslela…“ Umlčel ji polibkem. Nechtěl, aby svoji větu začala popírat. Ani, aby se dostali do rozhovoru, jak na tom nyní společně jsou, protože tyhle rozhovory neměl rád a většinou ani nevěděl, co k tomu říci. Naštěstí se nebránila, nadšeně mu vracela jeho polibky a on si uvědomil, jak hrozně se mu to líbí. Prostě jen tak ji líbat. Bez postranních úmyslů, bez pomatení mysli.
NADŠENÍ.
TOUHA.
A hromové zakručení v břiše.
Usmál se a zašeptal jí do rtů. „Ty máš hlad.“
„Hrozný.“
„Tak se pojď najíst.“
Usadili se zpět ke stolu a oba se mlčky pustili do jídla, než si všiml, že se Hermiona svém místě nepříjemně vrtí. Nejdříve si říkal, že má jen nepohodlné židle, ale pak mu došlo. Jeho nadšení bylo pryč. Nadechoval se, aby jí řekl, že…
„Nekomentuj to,“ varovalo ho a on se ušklíbl nad tím, jak očividně dobře ho zná.
„Dám ti ještě trochu znecitlivující masti.“
„Jo, to by bylo fajn. Vezmu si to potom do sprchy. Tedy, jestli si pak můžu dát sprchu.“
„Ručníky jsou v poličce. A nezapomeň ještě… na tohle,“ položil jí vedle talíře druhou várku lektvaru proti početí.
„Ehm… děkuji.“ Otočila do sebe obsah lahvičky a zajedla to kusem ovoce. „A… neměl bys něco na převlečení? Nemám nic, kromě tohohle,“ ukázala na své oblečení, „a zajít si nahoru pro věci by asi nebyl nejlepší nápad.“
Změřil si její zmuchlanou košili a byl rád, že ta od-všeho-na-co-nechci-myslet upatlaná sukně není za stolem vidět, a uznal, že v tomhle ji úplně vídat nechce. Hned v další vteřině mu proběhlo hlavou, že by na sobě nemusela mít nic, ale nechtěl ji hned první den vyděsit svými představami. „Něco se snad najde.“
„OK, doneseš mi to do koupelny pak?“
„Kam jdeš? Tos toho moc nesnědla.“
„Takhle normálně jím. A v tuhle chvíli víc toužím po sprše.“
„Ale moc toho teda nebylo, měla bys ještě něco sníst!“ volal za ní.
„Ano, mami!“ houkla na něj, než zalezla do sprchy, a jemu přejel mráz po zádech.
POBAVENÍ a…
ZDĚŠENÍ.
U Merlina, co když jednou bude muset potkat její rodiče?

Trochu se nám to mezi nimi rozvíjí. :) A příště poslední vzpomínky na společné noci. :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek