Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny věrné a trpělivé. I když to tentokrát není jmenovitě, pořád si komentářů vážím stejně a moc za ně děkuji! :)

od 18 let!!!

42. Erotické představy

Pracoval systematicky a tiše.
Nesměl si připouštět, že má pod rukama někoho, kdo mu je drahý, ani to, že jí někdo ublížil. Ani si nesměl říkat, že kdyby ji neposlal před několika hodinami pryč, tak tu teď takhle neleží. A nesvírá v náručí jeho polštář a nezírá apaticky před sebe. Jako kdyby se jí právě nehrabal v neintimnějších partiích, které musely stále bolet jako čert.
Severus zatáhl puklinu na hrázi a pomazal ji vrstvou hojící a znecitlivující masti, než se osmělil a nanesl vrstvu masti i na sedřené vnitřní sliznice. Tahle mast otupí všechnu bolest, alespoň nanásledujicích pár hodin.
Dívka se ani nehnula, zatímco Severusovi se náhle zvedl žaludek, když si uvědomil, že ten hlen, který mu uvázl na prstech není jen mast, ale nejspíše i cizí sperma.
Potlačil žaludeční šťávy a řev a vše utřel do kusu gázy, který nechal preventivně hned zmizet. Komentář však potlačit nedokázal. „Koukám, že pán neměl koule ani na to, aby si dal pozor,“ zavrčel naštvaně.
Ticho.
„Použil alespoň nějaké antikoncepční kouzlo?“
Ticho.
„Nebo alespoň ty?“
Hrobové ticho.
„Hermiono?“
Ticho přerušil vzlyk a šustivé zavrtění hlavou.
Vztek.
Vztek.
Nepochopení.
A ještě jednou vztek.
Povzdechl si, zaskřípal zuby a pokoušel se počítat do deseti. U třiceti tří to vzdal, stejně mu to v uklidnění nepomáhalo. Raději se rozhodl pro uklidňovací vycházku. „Počkej tady, musím ti něco donést.“
Další vzpomínka byla změtí chodby, zuřivosti, lahviček, nadávek, nápisů, bolesti a vzteku. Když se obraz opět zaostřil, viděla Hermiona samu sebe, jak se sune ke dveřím a pokouší se alespoň trochu urovnat oblečení do normální podoby.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ ozval se muž.
„Pryč.“ Uhnula pohledem a znovu si stáhla sukni, jako kdyby bylo něco, co její profesor ještě neviděl. „Já… promiň… vůbec jsem sem neměla chodit. Tohohle jsi měl být ušetřen.“ Hlas měla klidný a bezbarvý. Děsivě bezbarvý.
„Hermiono…“
„Měla jsem si to vyřešit sama, sama jsem si to zavařila a já… promiň. Promiň, že jsi mě takhle musel vidět…“
„Hermiono…“
Nedala mu však šanci ve větě byť jen pokračovat. „Už tě nebudu víc obtěžovat, určitě máš na starosti jiné věci, než se o Vánocích zabývat malou pitomou holkou.“
„Hermiono!“ popadl ji za paži a zatřásl s ní, měl pocit, že je mimo.
Vyděšeně na něj vytřeštila oči a on netušil, jestli ji popadl moc silně, nebo jí jenom připomněl toho obejdu, který jí tohle všechno udělal. Povolil stisk. „Kdybys mě obtěžovala, nechal bych tě ležet za dveřmi." I on zněl naprosto klidně, možná až chladně, ale bylo to třeba. „Sedni si.“
Zavrtěla hlavou. „Už jsi pro mě udělal dost. Půjdu a…“
„A co? Budeš se tvářit, že se nic nestalo? Že jsi jenom sedla na dikobraza a že to samo povolí?“ odfrkl si. „Víš sama, že je to nesmysl. Sedni si.“
Stále se snažila vykroutit, ale odmítala se na něj podívat. Bála se ho?
Obavy.
Zděšení.
Nejistota.
Nechtěl, aby odešla naštvaná nebo vyděšená. Nechtěl, aby se ho bála.
Pochopil, že na to bude muset jinak. Dostrkal ji zpět ke gauči a donutil ji si sednout. Pro jistotu ji sevřel i druhou ruku. Viděl, že se jí to nelíbí a on ji nechtěl dostat do úzkých, ale potřeboval, aby spolupracovala. Proto si klekl před ni, aby měla alespoň trochu pocit, že ho převyšuje.
„Hermiono,“ oslovil ji jemně. „To zranění je potřeba doléčit, jinak se může stát, že se nezatáhne a ty si odneseš doživotní následky. Už nikdy se v klidu neposadíš. Žádný sex, možná žádné děti…“ Přeháněl, ale musel ji nějak přivést k rozumu. Donutil ji se opřít o opěradlo a do dlaně jí vtiskl lektvar proti početí, než jí opět odtlačil kolena od sebe a vrátil se k práci.
Vypila lahvičku a snažila se dívat kamkoliv jinam. Proto ho překvapilo, když po dlouhých minutách jeho tiché práce promluvila. „To už je teď stejně jedno.“
„Prosím?“
„Že už to je stejně jedno. Po dnešní zkušenosti už nemám v plánu s jakýmkoliv chlapem cokoliv mít.“
Vnitřní bolest.
Obavy.
Mužské ego.
„Zase nepřeháněj.“ Pokoušel se si zachovat tvář.
„Přeháním?“ zeptala se a tou samou větou si i odpovídala.
„Hermiono, celibát není řešení. Nemůžeš odsoudit všechny chlapy..." a mě! "...za to, že se jeden zachoval jako totální idiot.“
Odfrknutí. Nebo ušklíbnutí. Možná popotažení nosem, nebyl schopen ten zvuk identifikovat.
„Vždyť by přeci stačilo, kdyby sis našla někoho normálního. Někoho, kdo by… tě měl rád, kdo by tě chránil… s kým by ses nějakou dobu scházela… To, cos dneska zažila, je všechno, jen ne normální příklad… vztahu,“ tyhle hovory mu nikdy nešly a měl pocit, že ani dnes v noci se to výrazně nezměnilo.
Teď to bylo odfrknutí, tím si byl skoro jistý. „Někdo tu byl.“
Osten žárlivost.
Klid.
Klid.
Uklidni se.

„Měla jsem ho ráda."
„No výborně…“ Hlavně, ať se teď nesvěřuje. To je přesto ten důvod, proč podobné rozhovory neměl rád. Dozvídal se věci, o které nestál.
„Chránil mě. Učil mě. Myslela jsem si, že on mě… ke mně něco cítí.“
Začínal mít pocit, že výsledek tohohle rozhovoru se mu nebude líbit.
„Scházeli jsme se půl roku. A ublížil mi úplně stejně.“ Už žádné vzlykání, jen dlouhý upřený pohled, který ztratil slzavý lesk i všechnu nevinnost. Z nějakého důvodu zůstala zatvrzelost a… dvě zúžené zorničky kříčící ty!
Poznání.
Obavy.
Zděšení.
„To není fér…“ Mělo to znít naštvaně, ale neznělo. Samotného ho překvapilo, jak hrozně zoufale ta tři slova zněla.
Jen zavrtěla hlavou a narovnala se, bolest ustoupila a ona se na něj opět nechtěla dívat. „Máš pravdu, asi není. Zřejmě jsem prostě ke všem mužům moc nespravedlivá a zatvrzelá. Promiň, nebudu tě dál rušit.“
„Hermiono!“ popadl ji znovu za ruku pod tíhou obav, které ho v tu chvíli přepadly. Z obav, že jakmile teď od něj odejde, tak se stane co, k čemu se tu schylovalo. Že odejde a zatvrdí se. Že už si nikdy žádného muže nepustí k tělu. Že už si jeho nikdy nepustí k tělu.
A on už zase bude úplně sám.
Jenže jak ji přesvědčit… jak jí vysvětlit… jak ji…
A v další chvíli ji líbal. Nevěděl, jak se to stalo, ani která část jeho mozku k tomu vydala pokyn, i když měl neodbytný pocit, že to nebyl mozek, kdo za tím stál.
Nejdřív se ani nepohnula, musel ji vyděsit. Potom ucítil tlak, začala ho odstrkovat. Zděšeně.
„Šššš…, neboj.“
Zase ten výraz lapené laně.
Zvedl ruku a opatrně jí prsty pohladil po tváři. Netušil, kde se to v něm bere, ale měl pocit, že jestli ji nebude mít teď, odejde, a on v životě nedostane příležitost se jí byť jen dotknout. A ve svém životě toho promrhal až příliš na to, aby tuhle nechal uplavat.
„Neublížím ti.“
Viděl její vnitřní spor. Zůstat a věřit mu, nebo utéct? Nedivil by se, kdyby si vybrala tu druhou možnost.
„Dovol mi ti dokázat, že to může být i hezké." Nezdálo se, že by jí přesvědčil, tak si ji opět přitáhl k polibku. Jemného, ale přesto pevného natolik, aby se jí nedostávala slova na odmítnutí. Pustil sevření a místo toho sjel dlaněmi po pažích. Třásla se. A on byl přesvědčený, že zimou to není.
Sjel rukama nahoru, přes krk až na tváře a hladil je jemně oběma palci. Vyloudil z ní tiché zavzdychání, ani si neuvědomoval, jaké zimomřivky jí tím vystřelil do zad.
Přivřela oči.
A Severus věděl, že má skoro vyhráno. Jen ji teď nevyděsit.
Zacouval ke gauči a stáhl si ji k sobě na kolena.
Pořád se chvěla.
Sjel jí rukama po kolenou a po stehnech, jemně zajel prsty pod lem sukně, ale dál se neodvážil. Místo toho jí sevřel kolem pasu a laskal konečky prstů na holé kůži. Věděl, jak rozbrknkat ženskou touhu, ačkoliv si většina lidí myslela opak. Neměli ani ponětí, že vzrušení je mnohdy větší stimulátor pravdy, než násilí. A získávání informací byla jeho práce.
Potlačil vzpomínky na všechnu tu práci , kterou za svůj život musel vykonat a věnoval se dívce před sebou. Hladil, laskal, hýčkal nekonečně dlouho, dokud z ní nevyloudil slastné zasténání. S pousmáním se pustil do rozepínání její košile. Knoflík po knoflíku se k ní prokousával blíže a mazlil se s každým kouskem odhalené kůže. Věděl, že jí nesmí dát šanci se nadechnout, ani přijít k rozumu. Protože její tělo přesvědčit dovedl, její rozum… po dnešním večeru… už tolik ne. Zároveň jí však dával dostatek prostoru odmítnout, pokud by skutečně chtěla.
Zakousl se jí do krku a zatímco laskal odhalená ňadra, tak sál. Vydávala ze sebe přidušené výkřiky a on potřeboval své nahromaděné vzrušení někam odplavit. S trochu puberťáckým potěšením se zakousl hlouběji a udělal jí na kůži ukázkovou modřinu.
Zarazila se a odtáhla, náhle úplně probuzená. „Tys mi udělal cucflek?“ Jako vážně? Severus Snape mi udělal cucflek?! Místo na jejím krku bylo citlivé a nateklé, ale jen Severus viděl jak se začíná vybarvovat.
Bylo to absolutně dětiské gesto, ale zabralo to, její apatie zmizela.
„Možná,“ ušklíbl se jen a využil chvíli uvolnění, aby ji strhl pod sebe.
Vykvikla, ale kromě rukou na hrudníku se ho nijak nepokoušela zastavit. Což bylo jedině dobře, protože Severuse už pomalu opouštělo sebeovládání. Hladil jí, líbal, laskal… a neskutečně oceňoval, že Hermiona na sobě stále nemá kalhotky. Mast v jejím klíně sice kromě bolesti dost utlumí i její prožitek, ale zároveň zabrání, aby cítila jakékoliv nepohodlí. Přesto jí notnou chvíli laskal okolí Venušina pahorku, než se sám připravil, a trochu nečekaně do ní vnikl.
Vydechla.
Nenadálostí, ale k jejímu překvapení ne bolestí. Asi ji překvapilo, že jde mít styk bez bolesti.
Zamračila se na něj a Severus netušil, jestli to bylo nepohodlím, nebo jen faktem, že ji nevaroval.
Nesměl jí však nechat prostor na jakékoliv další myšlenky, natož protest. Zhoupl se v bocích a přirazil, ale v tu chvíli si uvědomil v jak hlubokém srabu je. Její nitro bylo od masti kluzké, ale stále tak neskutrčně úzké, že po první půlvteřině cítil, jak se mu stahují koule připraveny explodovat.
Jeho mužský mozek vyslal varovný signál. TOHLE NE! Nemůžu se udělat ani ne po vteřině! Tolik zklamání si ta holka za jeden večer nezaslouží.
A já potupy.
Zaťal všechny svaly, co jich v sobě měl a myšlenky odvedl na něco jiného. Bezpečného. Stromy… les… kotlík… sklad měchaček…
To by šlo, tedy do doby, než mu fantazie naservírovala nahou Hermiono, jak se opírá o nedaleký strom, otírá se o kůru, vyskakuje z kotlíku a dokonce si s měchačkou…
DOST!
Změna.
Musí myslet na něco jiného, něco asexuálního … hm… Minerva.
Dobré, ale chtělo by to přitvrdit.
Nahá Minerva.
Hm…. pořád málo.
Nahý Brumbál.
U Merlina! Ale lepší.

Alespoň už neměl pocit, že se při dalším přírazu udělá, ale vydrželo mu to přesně o jeden příraz déle, než opět ucítil, že je toho sevření příliš. Přitiskl se Hermioně na ústa a sevřel ji v náručí, hlavně aby nehrozilo, že začne zkoumat jeho mentální pochody.
Nahá Hootchová.
Nahá Hootchová, jak si to rozdává s koštětem.

Jeho mozek bil na poplach, ty představy sice byly děsné, ale libido plesalo. I Hootchová byla žena, ať si o jejích kvalitách Severus myslel, co chce. Bude muset změnit taktiku, protože i když se mu podařilo předejít trapasu a udělat se v první desetivteřinovce, stále balancoval na hraně předčasné ejakulace.
Ale to jinak nejde! vztekal se jeho penis sevřený v těch hřejivých hlubinách, který vysílal do celého těla chvění a vibrace.
Hermiona zasténala a ten zvuk se mu zabořil přímo do slabin, musel přitvrdit.
Nahý Filch.
Nahý Filch tulící se k paní Norissové.
Levitující pózující Kratiknot.
Pomfreyová na ošetřovně.
Pomfreyová s injekční stříkačkou.

Pevně doufal, že jeho fobie s injekcí zafunguje, ale jeho podvědomí změnilo prosakující injekci v sexuální metaforu toho největšího kalibru.
Kingsley!
Jestli ho nedokáže zchladit dvoumetrový černoch, tak už nic.
Jenže tím to neskončilo. Jeho podvědomí mu začalo předvádět všechny členy Řádu, jednoho po druhém, ale ve chvíli, kdy se dostal k Arturu Weasleymu ho podvědomí opět zradilo a myšlenky se mu rozběhly vlastním směrem. Jedna po druhé začaly sklouzávat do propasti plného miluskujícího se zrzavého páru, tulících se zrzavých těl a dalších téměř sodomao-gomorických obrazů, které ho však náhle vedly opačným směrem než chtěl.
Jenže ve chvíli, kdy mu podvědomí naservírovalo jeho samého, jak si to nadšeně rozdává s mladým Potterem, zapištělo jeho libido ve smrtelné křeči a penis zalezl zpátky do těla a schoulil se do téměř prenatální velikosti.
GAME OVER! S myšlenkou na to, že se alespoň neudělal jako puberťák, Severus naposledy políbil ty vábivé rty a odkulil se z Hermiony na stranu. Přitáhl si ji do náruče a zabořil tvář do vlasů. Nemohl si však nevšimnout toho jejího zvědavého pohledu a potom… to protivné obočí. To je jako všechno? křičelo na něj. Dívka nasáklá holčičími řečmi z ložnic a časopisů zřejmě čekala vyvrcholení drásající stěny a výkřiky vášně budící sousedy. Každý občas narazí na realitu. Měl by jí však alespoň trochu vrátit naději.
„Bez té znecitlivující masti si to příště užiješ mnohem více,“ zašeptal k ní a doufal, že tohle vysvětlení jí bude stačit. Polibek.
Nenápadně zkontrolovala situaci a zřejmě sama váhala, co říci.
Nic neříkej, nic neříkej, nic…, přál si.
„Neudělal ses.“
Říkal jsem, ať nic neříkáš.
„Správný postřeh, pět bodů pro Nebelvír.“
„Ale já myslela, že chlapi se při sexu vždycky udělají.“
„Vždycky je silné slovo. Udělají se, když chtějí…“
Ticho. A Severus zjistil, že se mu to ticho nelíbí.
„Je to kvůli mně?“ Je to moje vina? brnkalo mezi řádky.
„Ne, vůbec ne…“
„Tak proč…?“
„Chtěl jsem, aby sis to taky trochu užila, ale ta znecitlivující mast asi působila i na mě.“
Ticho.
Dlouhé ticho.
Ta potvvora mě ukecá k přiznání, i když nic neříká!
„A taky to bylo možná tím, že jsem se skoro udělal v první vteřině, tak jsem to musel trochu… mentálně potlačit.“
„Mentálně potlačit?“ opřela se o loket, tohle ji očividně zaujalo.
„Představami.“
Stále zaujetí.
Povzdech. „Prostě, abych se neudělal jak patnáctiletý, tak jsem si představoval různé jiné věci.“
Chvíli nechápala a pak se jí na tváři roztáhl úsměv pochopení. „Jaké věci.“
Nechceš to vědět, věř mi. „Různé.“
„Jako třeba Hagrida, jak to dělá s Tesákem?“
Ta představa se Severusovi rozprskla před očima jako sněhová koule.
„Co? Ne! Jak… FUJ!“ zabořil hlavu do dlaní, ale bohužel ta hrůzná scéna nezmizela. Jeho fantazie se opět urvala ze řetězu a plenila mu jeho zdravý rozum. „U Merlina, teď už se mi nikdy nepostaví!“
A ona se smála.
A on, ačkoliv by to nikdo nepřiznal, byl hrozně rád. V jednu chvíli už se bál, že se už nikdy nezasměje.
Místo toho se zeptal: „Jak tě něco podobnýho mohlo u svaté Morgany napadnout?“
Culila se jako měsíček, když jen pokrčila rameny. Severus nechtěl vědět, co všechno se jí honilo za zorničkami, ty představy musely být rozhodně… pestré.
Nechtěl to řešit, místo toho se natáhl a lehce jí políbil. Přejel hřbetem dlaně po její tváři.
Usmívala se, naštěstí. I když najednou mnohem nevinněji, než před chvílí.
„Zlobíš se na mě?“ Potřeboval to vědět.
Co si chtěl nalhávat, kdyby chtěla, označila by posledních pár minut za znásilnění a jemu by se rozhodně špatně argumentovalo.
Zavrtěla hlavou. A po chvíli ticha dodala. „Jen nechápu, proč jsi to udělal.“
„Co konkrétně?“
„Tohle,“ mávla teatrálně rukou k místům, kde vydechovaly jejich pohlaví.
„Chtěl jsem tě.“
Ticho. Tohle jí rozhodně nestačilo.
„A měl jsem tušení, že jakmile odejdeš, tak zanevřeš na všechny muže a já budu mít stejný utrum jako všichni ostatní. Musel jsem ti dokázat, že sex není špatný.“
„Jako když spadneš z koně a musíš si ho zase hned osedlat, jinak už se budeš do smrti bát?“ zeptala se.
Přikývl. Na víc se nezmohl, protože při slovech o osedlávání se mu zase myšlenky rozběhly nebezpečným směrem.
„Počkej,“ opřela se o loket. „Tys mě chtěl? Celou…dobu?“
Pohladil jí po tváři a schoval pramen vlasů za ucho.
„Proč jsi mě teda předtím…“
„Protože jsem to považoval za správné.“ Pitomá odpověď, pod kterou se schová úplně vše.
Zamračila se, na čele jí vyskočila vráska, než si povzdechla. „Takže kdybys mě neodmítl, tak bychom tady skončili stejně, jen bych…“
…nemusela zažít to, co jsem si prožila… To nezaznělo, i když to oba slyšeli. Severus netušil, jestli by mu to vyčítala, nebo jestli by on ji měl seřvat, že se zachovala jako poběhlice, ale nakonec si výčitky oba dva nechali pro sebe.
„Očividně ne všechno je správné.“
Povzdech. Popravdě doufal, že se tomuhle rozhovoru vyhnou. „Hermiono, pořád jsi moje studentka. A mít s tebou sex, když se za pár dní zase potkáme v učebně je… špatné.“
„Jsem dospělá.“
„Já vím…“
„A už bys měl vědět, že nadržovat mi nemusíš a u závěrečných zkoušek mě taky mít nebudeš, tak v čem je problém?“
„V principu. Pořád jsem tvůj profesor... Mám za tebe odpovědnost. A tohle, co jsme spolu teď dělali je… nemorální. A ve chvíli, kdy se to někdo dozví, budeme z toho mít hrozný průšvih. Minimálně já budu. A moje místo a pověst bude to nejmenší, o co budu moci přijít. A to nemluvím o to, jak moc to pro tebe bude nebezpečné, pokud se to dozví někdo od Ty-Víš-Koho.“
„Myslíš, že budu pak ve větším riziku, než jsem jako kamarádka Harryho Pottera?“
Občas jí za ten její mozek nenáviděl. „Touché.“
„Ať si bude stěžovat kdokoliv, ráda ho upozorním na fakt, že už dávnou nejsem ani dítě, ani nevinná holčička.“
Zkroutil jeden koutek nahoru.
„Co se týče boje,“ dodala hned a k jeho překvapení úplně zrudla. Byla roztomilá.
Přitáhl si ji víc do náruče a jemně jí palce hladil po krku.
„A hlavně si myslím, že když jsme spolu ve škole dokázali bez problému vycházet i za ten poslední půlrok, co jsem se… potkávali, tak to nebude velký rozdíl ani teď.“
Neodpověděl hned. Představil si klasickou vyučovací hodinu Neblevíru se Zmijozelem, jak sedí v předposlední lavici, míchá svůj lektvar a jako vždy proti jeho zákazu napovídá těm dvěma vedle sebe. On ji napomene, ona sklopí hlavu a za chvíli slyší povědomý šelest, jak znovu napovídá. Tak proč se ta představa náhle mění a ona jde k němu? S upřeným pohledem si rozvazuje červenou kravatu a proč jí je u Merlina ta školní košile tak malá přes prsa? A kam se všichni poděli…
„Merline!“ vydechl a promnul si oči. Nikdy netoužil po svých studentkách, nikdy!, tak kde se pro všechno na světě tohle najednou vzalo? To mu snad zdravý rozum vyhlásil bojkot?
„Co je?“ nechápala.
„Nic. Jen jsem si představil, jak se budou vyvíjet naše společné hodiny lektvarů.“ A opravdu netušil, jak to z tónu jeho hlasu mohla pochopit, ale pochopila. Už zase se na něj culila, když se mu natáhla k uchu a sladce do něj zašeptala. „Snad nebudete svoji studentku svlékat pohledem, pane profesore. To by od vás bylo moc zlobivé…“
Co to s ním vyvádí?
„…určitě si nepředstavujete svoji studentku, jak se ohýbá pod lavici, když jí nešikovně vypadne měchačka z ruky…
Unikl mu tichý povzdech.
„Tebe to vzrušuje.“
„Vůbec ne.“ Jsem jako skála. A opravdu byl, když se náhle její ruka obtočila okolo jeho probuzeného mužství.
„Ale… ale… copak…? Neříkal tu někdo, že už se mu nikdy nepostaví?“
„Přestaň,“ vydechl, ale přál si pravý opak.
„Mám lepší nápad,“ zapředla a v další chvíli se opět ocitla pod ním. Nechápal, jak to udělala, ale ležel mezi jejími stehny a žaludem se třel o její vchod. Uličnické jiskřičky zmizely, už zase jen červeň s trochou obav.
„Proč to děláš?“ nechápal.
„Protože to chci.“
„Ale…“
„Chci, aby sis to taky užil." Ticho. "Chci, aby ses udělal.“
Ta slova mu projela zvukovodem po páteři až do šourku a zpátky. Nepotřeboval další pozvání. Vklouzl do ní jako by tam byl doma a stejně hladově začal plenit i její ústa. A tentokrát se nehodlal držet zpátky. Bral si všechno, co mu nabízela a dost sobecky se dral k vrcholu. Jeho libido si podruhé už nehodlalo nechat ujít zasloužené vyvrcholení.
Přirážel.
Líbal.
Miloval.
Snad s posledním záchvěvem zdravého rozumu se na poslední vteřině vytáhl a vystříkal se na lem vyhrnuté sukně.
Zalapal po dechu a zhroutil se vedle ní. Měl pocit, že ze sebe vyždímal všechnu energii světa. Skutečně nečekal, že se mu postaví podruhé za půl hodiny. I když se poprvé neudělal.
„Spokojená?“ dostal ze sebe mezi nádechy, jako kdyby to byla ona, kdo právě dosáhl vrcholu.
Culila se však, jako kdyby tomu tak bylo. Netušil, co je uspokojiného na tom přivést muže k vrcholu, ale něco očividně ano. „Já jo. A ty?“ zapředla.
Co na to měl říci? Nic nedokázalo popsat tu slastnou postorgasmickou bublinu, ve které se právě pohupoval. Jen si ji přitáhl blíž k sobě, odhodil opěradlové polštáře a z posledních sil si přivolal deku na přikrytí. „Hmmm,“ zavrněl spokojeností, „maximálně.“

Noc je ještě mladá... :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek