Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny věrné a trpělivé čtenáře! Za každý skvělý i drobný komentář, který mě drží u PC i dlouho v noci a pošťuchuje k dalšímu psaní :) Díky moc! agata, annie AS, argsa, Fido, Garis, Grace, GwenLoguir, Charli, Jiťa, Lilly Potter ml., Lucilla, Lux, Megreaderbone, Nefertiti, ninus, Panda, Sally, smack, Telcontar, Vendik, zuzule. :)


tentokrát pro 15+, násilí a krev

41. Kdo dřív přijde...

Zaklepání vytrhlo Hermionu z koncentrace.
Seděla na gauči ve své pracovně, na břiše misku s oříškovým krémem a sušenkami... hrozná prasárna, lebedily si její chuťové buňky... a poslouchala jednu z desek, které našla v poličce. Nikdy nebyla příznivec jazzu, ale tohle se jí líbilo.
Zaklepání se ozvalo znovu, když se začala soukat do sedu. „Ano.“
„Paní,“ ukázal se Alfréd, „je tady váš krejčí.“
V zádech jí píchlo, tak jí chvíli trvalo, než pochopila, co jí sdělil. „Krejčí?“
Geret Needle byl drobný mužík ve středních letech, s plachým úsměvem a temperamentem motorové myši na heroinu. Jen co Hermiona vyšla do salonku, už si ji stavěl na podivný otočný piedestal a už kolem ní létaly látky a špendlíky a kolem toho všeho poletoval Geret a neustále brebentil o její krásně zaoblené postavě a jak to všechno na kongresu krásně ukáže.
„Na plese?“
„Jistě,“ mávl hůlkou a metr, který je jí právě obmotával okolo prsou se sroloval do klubíčka jako had, „105,“ usmál se na ni tím plachým úsměvem kluka odvedle, „konečně máte do toho korzetu co dát,“ mrkl na ni a převzal si od bleskobrku své poznámky.
Hermioně spadla brada, ale nakonec ji raději zavřela. Skutečně nebrala fakt, že teď měla prsa jako dva měchy od dud za pozitivní zprávu. I když,... její manžel na to měl asi jiný názor. A taky ji trochu vyděsila ta poznámka o korzetu. To se jako teď má někam vtěsnat? I tak už měla potíže s dechem, rozhodně nechápala, kam ji chtějí sešněrovat.
„A... a co je to za kongres?“
„Výroční léčitelský kongres, zapomněla jste? Nebo jste se tam snad rozhodla nejít?“ zarazil se s výrazem umělce, jehož dílo nikdy nebude vystaveno. „Ale to by byla věčná škoda.“
O téhle akci už slyšela. Měla pocit, že jí přišly poštou pozvánky. A psala jí ohledně toho ta... Carol? A měla to v kalendáři. A ouu... to byl pánský smoking pro Severuse, který se vznášel u dveří? Očividně tam měla v plánu jít. Jen netušila, jestli to dá.
„O rozhodnutí nejde, spíš se jedná o... schopnost,“ snažila se neznít jako lenivá velryba a doufala, že nemá někde na puse zbytky krému a drobky vaflí. Na důkaz svých slov ukázala na své oteklé nohy. Tedy, spíš mávla směrem, kde ty nohy tušila.
„Boty!“ uvědomil si Needle a hned se rozběhl k nejbližší krabici a po ní k další, další a další... Hermiona ho snad ani nestačila sledovat. Ale náhle stál před ní a s téměř nadpozemskou úctou jí ukazoval... dělá si ten člověk prdel?!
Taneční boty v barvě večerní modři, na tři řemínky okolo kotníku a skoro na DESETICENTIMETROVÉM PODPADKU!
Dvakrát mrkla, ale boty nezmizely. „To myslíte vážně?“
A zase ten nevinný úsměv.
„Do toho se ani neobuju, natož abych v tom chodila.“
„Ale… paní Grangerová,“ mrkl na ni. „Posaďte se.“
Nestačila ani vykviknout, jak se ze stojánku náhle stala židle, do které hrcnula ani netušila, jak se to stalo. A on náhle klečel u její nohy a soukal ji do té příšerné boty, která... ou, Merline... měla vnitřek jako bačkůrka. Teplý, huňatý a pohodlný. Ani stopa po zimě či nepohodlí z uvazovacích řemínků, natož nepříjemný zúžený tvar společenské obuvi.
Spokojeně se zavrtala hlouběji do židle a nechala si obout i druhou botu. A pokud budou takhle upravené i šaty, byla si jistá, že to zvládne.
„Hmmm... miluju kouzla.“

***

Právě do sebe ládovala jeden z okurkových sendvičů a probírala se informacemi o tom nadcházejícím kongresu, když jí vyrušil manželův ne/vítaný kmotřenec.
„Zdravím, kuličko,“ pozdravil ji rozmařil a stáhl z ramen plášť, který nonšalantně odhodil do rohu. Kde na něj musel čekat skřítek, protože se látka ani nepřiblížila k podlaze a plášť zmizel. „Tedy, proč mám pocit, že kdykoliv tě v poslední době vidím, tak se cpeš? Aby ti ta kulička nezůstala.“
Odfrkla si. Druhá možnost totiž byla, že by zoufale odhodila toust a rozbrečela se na tím, jak tlustá a odporná je. Naštěstí se její sebevědomí ještě drželo alespoň trochu nad hladinou hormonálního moře. „Jsem těhotná, můžu jíst za dva.“
„Za dva, ne za dvacet,“ odvětil se sebral jí z ruky sendvič, do kterého se teatrálně zakousl. Chtěla se po něm ohnat, ale její zadostiučinění se dostavilo hned, jakmile se jeho tvář zkřivila znechucením. „To je... burákové máslo s kyselou okurkou?“
Pokrčila rameny. Říkala mu, že je těhotná.
Znechuceně jí vrátil její svačinu.
„Co děláš?“
„To bych se měla zeptat spíš já tebe, mám pocit, že poslední dobou tu jsi pořád.“
Ušklíbl se. „Mám to tu rád, člověk se tu nenudí. Pády z koní, detektivní pátrací akce, gastronomické ne-chutě... mám rád pestrý život. To je pozvánka na výroční léčitelský kongres?“ všiml si obálky na jejím břiše.
„Jo, musím se vůbec podívat, kam to vůbec jdeme.“
„Natalie říkala, že jste ještě nepotvrdili účast.“
„Natalie?“ pozvedla obočí. Pokud se nemýlila, tohle jméno neznala.
„Produkční. Taky mi přinesla pozvánku,“ ušklíbl se jako dítě, které může vyrazit na pouť.
„Ty jdeš taky?“
„Samozřejmě. Já jsem všude, kde se něco děje.“
Odfrkla si. „A kde ti z toho může něco kápnout.“
„Tentokrát to je spíš naopak, tady kapu spíš já.“ Nechápala. „Já jsem sponzor, mecenáš, pokud to chceš v té správné terminologii.“
„Dáváš peníze nemocnicím?“
„Na výzkum.“ Odvětil nezaujatě a snažil se tvářit, že si prohlíží své dokonalé nehty, další věta ho však prozradila. „Hlavně na léčbu následků Nepromíjených kleteb,“ dodal tišeji a poprvé se u toho netvářil jako stvořitel světa. Ani po tolika letech nedokázal splatit to, co jeho otec i všichni před ním prováděli. A věděl, že to nejspíš ani nikdy nesplatí. „Ale o to víc si mě hýčkají. Třeba osobní donáškou pozvánek,“ pohodil obočím a už to byl opět starý dobrý Draco.
A Hermiona nechtěla vědět, co všechno se s Natalií dělo, když mu tu pozvánku donášela. „Bez detailů, prosím.“
„O čem nechceš slyšet detaily?“ Její manžel právě vcházel do dveří.
„O Natalii.“
„Aha. tak to také nechci slyšet detaily.“
„Vůbec netušíš, kdo to je,“ zamračil se Draco.
„A není to jedno? U tebe to může být klidně Jane Doe.“ Draco na svého kmotra vyplázl jazyk a prskl, ale Severuse naštěstí zcela zaujal frak vznášející se u zdi. „U Merline, co to tu je?“
„Tvůj oblek. Na kongres.“
„Ou, Merline,“ sklopil hlavu, „já na tu šaškárnu úplně zapomněl.“
„Škoda, že oni nezapomněli na tebe, že?“ vychutnával si ho Draco.
„Nemusíme tam jít,“ vložila se do toho Hermiona. Ne že by se jí vyloženě nechtělo, když se dneska viděla v těch šatech, přepadla jí touha vytáhnout paty z tohohle domu, ale výraz jejího manžela byl značně zoufalý.
„Bohužel, Vaše přítomnost byla značně doporučena.“
„Doporučena?“
„Poradcem pro marketing. Po tom rozruchu s oznámením našeho rozvodu nám bylo značně doporučeno, abychom se někde ukázali společně. A jelikož je tohle výroční záležitost, na kterou bychom stejně oba byli zváni...,“ nechal zbytek věty viset ve vzduchu a mezitím zkoumal svůj oblek do všech záhybů, jako kdyby se v některém z nich měl ukrývat uniklý Smrtijed. Žádný na něj však nevyskočil, a tak Severus skončil prohlídku s dlouhým povzdechem. „Kdy že to je?“
„V pátek. Od sedmi nula nula.“
Severus se zamračil na culícího se Draca, než se sehnul k Hermioně a opatrně si ukradl jeden dlouhý polibek. „Cítíš se na to?“
Pokrčila rameny. „No… co se po mně bude chtít?“
„Široký úsměv a bujný dekolt“ odpověděl místo něj Severus, ale jeho úsměv zmizel hned, jakmile ho oba dva zmrazili pohledem. Severus se opět otočil ke své ženě. „Jen společenskou konverzaci. Jde hlavně o to se společně ukázat. V tvém stavu jistě všichni pochopí, když se za hodinu sebereme a odejdeme. Ale jestli nechceš…“
„Sám jsi teď říkal, že je potřeba, abychom se tam ukázali.“
„Nezbytné je silné slovo. Je to spíš doporučení, jen jedna z cest, jak uklidnit celou tu situaci kolem. Ale v zásadě to nic neznamená, není to nařízení. Kašleme na to, Mio. Jestli se ti tam nechce…“
„V překladu se tam nechce jemu,“ ozval se Dracův zpěvný hlásek.
„Ty jsi ještě tady?“ štěkl po něm Severus, kterému se ani trochu nelíbilo, že ho prokoukl. Už měl svoji ženu nalomenou, věděl to.
Hermiona se zasmála, slyšela to zoufalství a pocit zrady v jeho hlase. A věděla přesně, co má dělat. „Půjdeme. Hodinu ve společnosti myslím zvládnu.“
Manželova tvář zůstala nehybná, ale viděla ten boj za tím vším. I přes to se však naklonil a se scela stoickou tváří ji políbil do dlaně. „Dobře. Půjdeme. Ale teď už by to chtělo jít spát.“
Pomohl jí vyškrábat se na nohy.
„Co žes dneska přišel tak pozdě?“ zajímala se Hermiona.
„Čtvrtletí, všichni se zase probudili a hrozně se diví, že už se zase uzavírají známky. Pár dní mě asi budeš postrádat u večeře.“
„Škoda,“ povzdechl si nejmladší Malfoy teatrálně. „Budeš nám chybět.“
„Co ty tu vůbec chceš? Poslední dobou mám pocit, že jsi tady pořád,“ zamračil se na něj Severus a Hermiona mladíkovi věnovala široký úsměv. Neříkala mu to?
Draco se na ni zamračil, než se opět věnoval kmotrovi. „To víš, já sem prostě jenom rád chodím, asi nemám nic lepšího na práci.“
„Tak si ji buď najdi, nebo přijď jindy,“ vypoklonkoval ho Severus a následoval svoji ženu ze dveří. Hned vzápětí ho však zastavilo mladíkovo tiché kukání. Ku-ku… ku-ku…
Severus byl u něho, Draco ani nepostřehl jak.
„Co-to-děláš?!“ zasyčel na něj.
„Já se jen nenápadně snažím vysvětlit, co tu dělám.“
„Tomuhle ty říkáš nenápadně?“
„Mám to tu vybalit přímo? Před Hermionou i před…“
„Opovaž se! Přijď jindy, až bude vhodnější doba.“
„Už jsem tu byl třikrát, nikdy jsi na to neměl čas. Severusi, jestli to nevyřešíš, může se klidně stát, že se jednou ráno probudíš a…“
„Severusi?“ objevila se ve dveřích Hermionina hlava. Překvapilo ji, že ji Severus nenásleduje, ale ještě víc, jak se lepí na svého svěřence. „Co to tu vyvádíte?“
„Ale nic.“ Příliš svorná odpověď obou, než aby to byla pravda.
„Jen tu řešíme…“
„Ornitologii,“ dodal Severus a věnoval Dracovi dlouhý pohled. Ten asi netušil, o co jde, natož, že tím Severus reaguje na jeho kukání, ale přesto hned přitakal.
„Jasný. Orni…to…něco…logii. Kdy bude další setkání?“ otočil se na Severus a zdůraznil poslední slovo.
„Přijď v pátek.“
„To je kongres.“
„Tak přijď zítra!“ odsekl Severus naštvaně, než se přidal ke své ženě a preventivně za sebou zavřel dveře do salonku.
„O co jde?“ zajímala se žena.
„Draco si neví rady si neví rady s jedním ze svých ptáků,“ odvětil klidně a vůbec nechápal, proč se jeho manželka drží, aby se nerozesmála.
Jenže „zítra“, které řekl svému kmotřenci se nekonalo. Draco sice přišel, ale Severus poslal zprávu, že mu povinnosti nedovolí přijít domů před půlnocí. Mladý Malfoy nevypadal potěšeně, ale zůstal s Hermionou po celou dobu a dělal jí společnost. Nevěděla, jestli to má nařízené, nebo z jakého důvodu vyhledává její společnost. Ale když se situace opakovala i druhý den, začala Hermiona chápat, že Draca prostě fascinuje jejich nenarozené dítě, jen očividně netušil, jak to říci.
Severus chodil domů v noci a odcházel brzy ráno, až do pátečního rána.
„Proč jsi mě budil,“ mžourala na něj místo pozdravu.
„I tobě dobré ráno,“ vrátil jí a počkal, dokud nepřestane zívat. „Říkal jsem si, že jsem ti slíbil… vyprávění o našich začátcích.“
To Hermionu zaujalo. Ano, to jí slíbil. Ale od té doby se toho tématu buď vyhýbal, nebo spíš chodil domů ztahaný jako kotě. „Tos slíbil.“
„Jenže jsem si uvědomil, že vyprávět o tom… nedokážu. Ne o tomhle.“
Hermiona se nadechovala k protestu. Nechtěla po něm přeci detailní soupis všech erotických poloh, ale ke slovu se nedostala. Zaujala ji ampule se stříbřitým obsahem v manželových rukou. „Je to… to co si myslím?“
„Ano.“
Vzpomínky.
Jeho vzpomínky.
Na jejich poprvé.
„To jako vážně?“
„Pokud to chceš vědět, tak ano. Nebudu ti to popisovat, na to opravdu nemám. Je tam toho víc, protože jsem to od toho zbytku nebyl schopen oddělit a potřeboval jsem, abys to pochopila celé. Myslánku máš u sebe v pracovně, řekl jsem Alfrédovi i skřítkům, aby tě pohlídali. Je to na dýl a nevím, jak na to budeš reagovat, ale kdyby se cokoliv stalo, pomohou ti, jen…“ jeho hlas se vytratil a ačkoliv chtěl něco říci, mlčel.
„Jen…?“
„Je to… hodně osobní. Neuvidíš jenom to, co spolu prožili, ale… ucítíš i to, co jsem cítil. To dobré i to špatné a já…“
… sám nevím, jak se s těmi tehdejšími pocity vyrovnat.
A ona to chápala. Na to už svého manžela znala dost dlouho.
„Děkuji. Moc ti pro mě znamená.“
Přikývl.
Vtiskl jí pevný polibek na rty, jako pokaždé v posledních dnech a odešel do školy. Hermionu místoho toho čekala jiná cesta. Jen netušila, co na ní má očekávat.

***

Místnost se hemžila lidmi a životem. Spousta hluku, hlasů, rukou a nohou. Nad stolem se vznášely svazky jmelí a voněla cesmína. Musel být čas Vánoc. I když ta nálada tomu neodpovídala.
Hlouček lidí zrovna překřikoval jeden druhého a o něčem se dohadoval. Hermioně chvíli trvalo, než se zorientovala v mlhavé vzpomínce a uvědomila si, že se nachází v přeplněné kuchyni Grimmaldova náměstí a že nejspíše probíhá jedna z porad Řádu.
Tuhle situaci opravdu nečekala. Severus jí říkal, že jí ukáže jejich první společné chvilky a do té rovnice jí opravdu nezapadala kuchyně přeplněná k prasknutí.
„Tak dost!“ zahřměl Brumbál a všichni jako na povel zmlkli.
Hermiona znala většinu tváří. A odpovídal i jejich věk, musela to být vzpomínka z konce jejího studia. Její současný manžel a tehdejší profesor seděl u zdi, ruce zkřížené na prsou a mračil se na celý svět. Cítila z něho vztek, obavy a zuřivost snad vůči všem kolem. Jen do té chvíle ještě nechápala proč.
„Hlasování je ukončeno,“ mávl Brumbál hůlkou a před ním se zhmotnily dvě čísla. Místností to zašumělo, když se obě rozplynuly a slova se opět ujal ředitel. „Je rozhodnuto. Harry Potter, Ronald Weasley a Hermiona Grangerová se přijímají do Fénixova řádu v poměru 10 ku 5.“
Pevné sevření černých očí.
Pomalý výdech.
Obavy.

*

Prostředí se změnilo. Temná místnosti, tichá a prázdná… kontrast oproti hluku kuchyně.
Temný pokoj osvětlený jen skomírajícím ohněm v krbu. Stůl zaskládaný věcmi, malý gauč a v rohu postel s knihovnou. Trochu jako studentský pokoj na kolejích.
Hermiona si byla jistá, že tu nikdy nebyla.
Severus seděl u stolu a sledoval prázdnou destilační baňku, mračil se ztracený v myšlenkách. Vytrhlo ho až zaklepání na dveře.
Překvapení. Za ním sem dolů přeci nikdo nikdy nechodil.
„Dále.“
Hermiona zalapala po dechu, když uviděla vejít samu sebe. Mladší, než byla teď. Opravdu mívala vlasy takhle světlé? A oči bez prvotních vrásek…
„Slečna Grangerová.“
„Můžu dál?“
Snape nechal otevřeno a vrátil se ke svému místu, neposadil se však. Sledoval dívku, jak za sebou pečlivě zavřela a opřela se o dveře.
„Co vás ke mně přivádí?“
„Něco jsem ti přinesla,“ zašoupala nohou a vůbec si nevšímala jeho vrčivého tónu.
„Vánoční dárek?“ nadhodil ironicky a jejího tykání si snad ani nevšiml.
„Tak trochu,“ podala mu dokument bez dalšího slova.
„Co to je?“
„Dokument o přijetí do Řádu.“
„To vidím. Ale co…“
„V zásadě to je Brumbálovo potvrzení, že jsem dospělá.“
Ticho.
„Ze zákona už dospělá jsem, ale pořád je tu ten problém, že jsem tvoje studentka a Brumbál s tím má problém a kdesi cosi, ale tohle… tohle je v zásadě jeho požehnání. Když mě přijal do svých řad, už nemůže argumentovat, že jsem dítě. A tím pádem…,“ zbytek věty nechala viset ve vzduchu, jen zčervenala ve tvářích.
Nadšení.
Vzrušení.
Rezignace.
Vztek.
„Tím pádem co? Stále jste moje studentka, slečno Grangerová. Mezi námi se nic nemění.“
„Ale… Co? Ne! Severusi!“
„Neříkejte mi tak.“
„Proč to děláš?“
Ona byla zoufalá, on ještě víc. Potřeboval ji od sebe dostat, daleko předaleko. Protože ať ten papír říkal cokoliv, pořád byla jeho studentkou. Pořád jakýkoliv vztah s ní byl příliš nebezpečný, příliš zhoubný, příliš lákavý…
Jenže najednou stále u něho. Přitiskla dlaň k jeho tváři a on si velmi dobře vybavoval, jak chutnaly její rty, když je tehdy v zoufalém po-smrtijedím-řádení pomatení mysli políbil u sebe ve sklepení.
Tak jemná… tak mladá.
„No tak… proč to děláš?“ zašeptala k němu naléhavě a chtěla ho políbit, ale nedosáhla na něj, dokud by nezačal spolupracovat. „Vždyť na tohle oba čekáme tak dlouho.“
Jak dlouho? Půl roku? Už ani nevěděl, kdy se mu o téhle žábě začalo zdát.
„Vím, že to chceš. Toužíš po tom stejně jako já a chci to poznat s tebou.“
Stahovala si jeho tvář k sobě a jeho už opouštěla vůle odporovat. Když k němu přes opar dolehla její poslední slova. U Merlina, vždyť ona byla panna. Věděl to. Léta praxe ho neučila rozeznávat projevy panenské krve v přítomnosti lektvarů a kouzel a ta její skoro zpívala.
Panna přijatá do řad Řádu, do první vojenské linie.
Nezkušená a nevinná.
Jenže ta její nevinnost taky může být její jedinou záchrannou. Ochranným štítem čisté magie, která je na bitevních polích tak neskutečně vzácná. A on ji o to má ochudit.
„Tak o to vám jde?“ pronesl do ticha a byl na sebe hrdý, jak ledově to znělo. „Holčička dosáhla plnoletosti, tak hurá zahodit věneček? Ale na to jste si našla špatného zahradníka.“
Její oči byla plné zmatku a on věděl, že jí ublíží, ale musel ji chránit. Byť před ní samotnou. Odmotal si ruce ze svého krku a odstrčil ji od sebe.
„Ale…“
„Žádné ale. Co jste si myslela? Že si v vámi něco začnu? A malou nezkušenou…holkou?“ odfrkl si. „K smíchu.“
„Ale… já myselela… políbil jste mě a…“
„Pomatení mysli. Byla jste po ruce, to nepopírám, ale rozhodně v tom nebylo nic víc. Rozhodně jsem si s vámi nikdy nechtěl nic začínat. U Merlina, vždyť byste mohla být moje dcera,“ vyplivl jako cosi hnusného.
Zalapání po dechu a potom další marný pokus. „Ne… ne… ne… proč to děláš? Proč to říkáš? Vždyť ten půlrok to… to nebyla jen přetvářka, nemohla být.“
„Neříkám, že vaše společnost nebyla příjemná, ale tohle ne. Pokud máte v plánu se mermomocí zbavit svého panenství, prosím… Ale mě do toho netahejte.“
„Ale já chci tebe.“
„Ale já o to nemám zájem. Ani o vás.“
Dva údery srdce.
Bolavého srdce.
Bolest.
A potom vztek.
„Jsi hajzl!“ štěkla po něm, v očích slzy.
Stejně jako na něj o vteřinu později štěkly dveře její nenávist.
Zůstal sám.
Tak zoufale sám.

*

Stejná místnost, jiný čas.
Musela být hluboká noc, svíčky se zkrátily, oheň už jen nezřetelně prskal.
Jediná osoba v místnosti ležela na posteli a zírala do stropu.
Výčitky.
Osamění.
A umělý pocit, že udělal správnou věc. A do toho všeho něčí přítomnost. Vtíravý pocit ochranného systému, který hlásil, že se někdo blíží k jeho dveřím. Severus nebyl blázen, ani paranoidní, i v Řádu byla spoustu lidí, kteří by ho nejraději viděli na skřipci. A malé ochranné kouzlo mu už několikrát zachránilo život.
Severus sevřel hůlku a počkal, jestli někdo zaklepe, nebo se mu vplíží do pokoje nepozván.
Jenže nikdo se neozýval. Jen stál za dveřmi a čekal… na co?
Dlouhé minuty, nervy napnuté k prasknutí.
A potom kouzlo povolilo.
Vzdal to snad?
Severus se zamračil, tohle nebylo běžné chování. Vyplížil se ke dveřím a rychle je otevřel… nikdo za nimi nestál. Snad jen léta zkušeností mu napověděla prozkoumat přilehlou chodbu sklepení, kde mu i na Grimmaldově náměstí byl přidělen pokoj. Prý kvůli blízké laboratoři, ale spíše proto, aby nikoho dalšího neobtěžoval svojí přítomností. Ale nestěžoval si, alespoň se s nikým nemusel dělit o pokoj.
Kouzlo proklouzlo chodbou a zastavilo se u nedaleké postavy, která se kroutila u paty schodiště. Jako kdyby jí bylo špatně… jako kdyby…
„Hermiono!“
Zděšení.
Strach.
„U Merlina, co je ti?“
Jednou rukou se držela zábradlí, ale nebyla schopná se dostat víc než na první schod. Jako kdyby k němu šla, ale potom si to rozmyslela a chtěla odejít, ale už jí zkrátka nezbývaly síly. Byla zraněná? Otrávená? Vypadlo to, jako kdyby se držela za břicho, ale kdo by se pokoušel trávit tuhle holku?
A proč by šla s otravou za ním?
A proč by potom nezaklepala?
A proč by…
Vědomí ho udeřilo jako demoliční koule a stejně tak mu vyrazila i dech. To nebyl žaludek, co si držela, to byl…
Hleděl na ni se směsicí zděšení, ohromení, znechucení, obav a vzteku, jen v tu chvíli netušil, co převažuje. Ani jak se s tím vyrovnat. Ve chvíli, kdy ji odehnal, rozhodně nepočítal s tím, že půjde za někým jiným. A už vůbec ne, že…
„Strašně to bolí,“ hlesla zoufale, než se sesunula na schody úplně a stočila se do klubíčka.
Převážily obavy.
Opatrně ji sevřel v náručí a odnesl do svého pokoje, kde ji položil na gauč a rozžehnul světla v místnosti. Dívka měla upatlaný obličej od slz a prachu, trochu zmuchlané oblečení, ale nedalo by se říci, že bylo potrhané, ale stopy krve na jejím stehně mu potvrdily, že se nemýlil. Merline, kéž by se mýlil.
Zoufalý mix pocitů musel počkat, když v něm převážil pragmatik a on věděl, že jí musí ošetřit. I přes úpěnlivé fňukání se však odmítala rozbalit ze svého klubíčka. „Hermiono, musíš mi ukázat, co se ti stalo.“
Zavrtění hlavou.
„Tak mi to alespoň řekni, ublížil ti někdo?“
Zavrtění. Přikývnutí. A potom zas jen pláč.
Pokusil se jí dát kolena od sebe, ale nedovolila mu to. „U Merlina, Hermiono! Krvácíš, nech mě tě ošetřit. Tohle není legrace, můžeš mít vnitřní zranění.“ Zavrtění hlavou a snad ho chtěla odstrčit, když chtěl použít sílu, ale vzápětí sykla bolestí a povolila. Slzy ponížení a bolesti se spustily nanovo. To však skoro vůbec nevnímal. Hleděl na dívčí klín, který doufal, že možná někdy spatří v rámci milostné předehry, a viděl jen chuchvalce zaschlé krve v chloupcích a stejně rudý pramínek stékající na jeho gauč. Zatnul zuby a potlačil všechny pocit, než opatrně ponořil prst do toho před pár hodinami ještě nedotčeného místa, ale jen proto, aby zjistil, že se na něj přes celou hráz šklebí otevřená krvavá puklina.
Zděšení.
Lítost.
VZTEK!
„Které hovado ti to udělalo?!“ zahřímal, ale dosáhl jen toho, že se opět stočila do klubíčka. Zavrtěla hlavou.
„Hermiono, musíš mi to říct! Tohle je následek regulérního znásilnění!“ zatřásl s ní a chtěl, aby se mu podívala do očí, ale uhnula. Zavřela oči a snad si je i přikryla, kdyby se jí chtěl v hlavě vrtat násilím. „Ne… ne… ne…“
„Žádné ne, Hermiono…“
„…sama…“ zaslechl, „…šla jsem za ním sama…“
„Za kým? Kdo ti to udělal?“ Chtěl to zjistit, chtěl tomu idiotovi uříznout ptáka a narvat mu ho do řiti, aby si taky užil. Možná to nebylo klasické znásilnění, kterých viděl za život nespočet, ale minimálně se ten dotyčný zachoval jako neskutečný hulvát a hovado.
Hermiona však zapírala.
Povzdechl si. Co měl dělat? Tahat to zní?
„Bolí to.“
Provinění.
Viníka nechá na později, teď ta zranění. I když… „Hermiono, je potřeba tě ošetřit, musíš k léčiteli.“
„Ne. Taky umíš léčit.“
„Ale ne tohle.“ Nechávám srůstat žebra a zaceluji obočí, neumím to s těmihle měkkými tkáněmi! „Zavolám alespoň Poppy.“
„Ne, bude se ptát…“ šepot.
„Tak třeba Molly nebo kohokoliv…“
„Chci tebe.“
Tuhle větu už dneska jednou slyšet a její význam se za těch pár hodin tak převrátil, až se mu zvedl žaludek. Zatnul zuby a rozhodl se udělat to, co dělal celý život; poprat se s tím, jak nejlépe uměl.

Rozjíždíme se, příště přidáme už i trochu... romantiky :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek