Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny, kdo zůstávají věrní, i když to se mnou není snadné :)


40. Neuvážený slib

„Nemáš strach, že někdo pozná, že ty děti jsou tvoje? Přeci jenom tvoje oči jsou dost nezaměnitelné.“
Harry se potichu vydechl. „Trochu. Ale dle Ginniných slov je mnohem větší pravděpodobnost, že se prosadí Weasleyovské geny. Alespoň se zatím vždy prosadily. I u Petera.“
„A co když u toho malýho se tak nestane? Co když prostě bude po tobě?“
Harry mlčel.
Před chvílí je přemístil sem, nedaleko Snapeovských pozemků, a oni se rozhodli, že ten kousek dojdou, než bude Hermiona moci přivolat kočár, který ji doveze až k domu. Seděla celý den a její tělo potřebovalo trochu pohybu. Pomalu se sunuli pěšinou, za obzorem se začal rozprostírat soumrak.
„Tak to bude těžký, počítám, že Ginny bude mít co vysvětlovat, já možná dostanu jednu po držce… ale v zásadě se nic víc nezmění.“
„Nic víc nezmění? Ty si myslíš, že by Remus jen tak skousl, že otec obou dětí jsi ty?“
„Hermiono, ty to pořád nechápeš. To, cos řekla, je v zásadě pravda, jsem otec těch dvou dětí, ale jejich táta je, byl a vždycky bude Remus. On je vychovává, on o ně pečuje a dává jim lásku a já udělám všechno pro to, aby to tak zůstalo. Ano, jsem rád, že tu po sobě nechám potomka, ano, Peter je fajn kluk, ale tím to pro mě v zásadě hasne.“
„Takže kdyby Remus třeba Ginny vyhodil…“
„Tak se pokusím udělat vše pro to, aby ji zase vzal zpátky.“
„A myslíš, že by tě poslechl?“
„No… povedlo se mi to jednou, povedlo by se mi to snad i podruhé,“ ušklíbl se Harry.
Hermiona se zarazila. „To… ty? Tys ho přemluvil, aby ji vzal zpátky?“
„Spíš trochu zpracoval. Nejsem si jistý, jestli by mi stejná taktika vyšla i v případě, že by na něj z postýlky koukala moje replika, ale rozhodně bych to zkusil.“
„A pokud by ani to nevyšlo?“ Hermiona nechtěla dotírat, ale potřebovala vědět, jestli její kamarád z dětství má byť jen malou představu, kam tohle všechno může zajít.
„Tak bych se o Ginny postaral. Už teď dávám stranou nějaké peníze, abych v případě potřeby mohl Petera zajistit, tak bych je hold teď dával Ginny na přímo. A ne, nepřestěhoval bych se k ní, nezačal bych si s ní. Ginny je kamarádka, malá sestřička… i když to v tomhle kontextu zní pitomě. A upřímně bych si asi raději začal s tebou než s ní. Ale to prosím tě neříkej svému muži,“ dodal hned a zněl naprosto vážně.
Docela jí to překvapilo, raději ona než Ginny? Vždycky měla pocit, že všichni dávají Harryho a Ginny dohromady, zatímco ona… ho brala jako bratra, popravdě měla pocit, že ho nikdy ani nebrala jako kluka… muže. Figuroval někdy v jejích představách? Představovala si ho někdy nahého?
Olivera Wooda určitě, Charlieho bezesporu…. Rona… no… občas, ale Harryho?
„Mám totiž obavu, že od něj bych přes hubu nedostal,“ pokračoval, když si špatně vyložil její mlčení, „jen by se asi postaral, abych zmizel z povrchu zemského. Pomalu a bolestivě.“
Zasmála se. Sice by svého manžela měla chránit, ale tohle vážně sedělo.
„Dobře, myslím, že si to nechám pro sebe. I všechno ostatní,“ dodala, když viděla, že se nadechuje. „Děkuji, že jsi mi to řekl.“
„Já děkuji. Už jsem zapomněl, jaké to je si promluvit s někým kdo… ví.
„Nápodobě. Bylo fajn alespoň na jedno odpoledne nebýt jen inkubátor. Děkuji.“
Harry jí pomohl nastoupit do kočáru, který se objevil nedaleko od nich, jakmile vstoupili na hranici pozemků.
„A taky děkuji za dáreček,“ mrkla na něho. Hodně to pro mě znamená. Sevřela přes látku kalhot mobilní telefon, který jí Harry přinesl – sebral, nebo koupil? V zásadě to nechtěla vědět. Už jenom fakt, že byl ochoten se s ní tímto způsobem spojit, pro ni znamenal strašně moc.
„Nemáš zač. A Snapeovi to raději neukazuj, i když… asi můžeš, pochybuji, že bude vědět, co s tím.“
„Nepodceňuj ho,“ vyklonila se z kočáru, „víš, že třeba umí řídit auto? Máme BMW.“
Harry se zasmál. „A víš, proč umí řídit?“
Zavrtěla hlavou.
„Protože jsi na začátku řídila jenom ty a tvůj otec si z něj utahoval, že za sebe nechá řídit ženskou.“
„Takže to je…“
„… jen pochroumané ego,“ zasmál se Harry, až se mu copánky rozházely po ramenou. Potom se natáhl a vtiskl Hermioně polibek na tvář. „Rád jsem tě viděl.“
„Ty nepojedeš se mnou?“
„Radši ne, nevím, jestli bych byl vyloženě vítaný. Hodně štěstí, paní Snapeoová,“ stiskl jí naposledy ruku a držel ji tak dlouho, než se kočár rozjel po cestě pryč. Sledovala dlouho jeho siluetu v šeru, než v jednu chvíli mrkla a jeho náhle nebylo.

***

Přehrávala si stále dokola vše, co se za dnešek dozvěděla. Spousty informací i uspokojivý pocit úlevy, že se nerozešli ve zlém, se v ní přeléval sem a tak. Ani si nevšimla, jak cesta ubíhá, dokud k ní nedopadlo světlo jednoho z bočních vchodů do budovy.
Klepla do boku kočáru, aby mohla vystoupit.
Proklouzla kolem kuchyně na nejbližší toaletu, potom ukradla na podnosu jeden ze sendvičů a vyrazila k sobě do pokoje, dnešek jí vyčerpal.
Zaujal ji však rumraj v salonku. Že by měli hosty? Severus nic neříkal, ani Alfréd, který podobné věci většinou hlásil s předstihem. O to víc ji překvapilo, když v salonku našla nejen svého manžela a velkou část služebnictva, ale i Draca a další tři muže, všichni v horečné diskuzi.
„… nemůžeme to takhle nechat.“
„Ze zákona platí…“ začal mladý Malfoy, ale byl přerušen.
„Osmačtyřicet hodin je příliš.“
„Do té doby nám nikdo nepomůže.“
Hermiona lehce žďuchla do Kyla, který stál téměř ve dveřích. „O co se jedná,“ zašeptala.
„Ztratila se… MÁ PANÍ!“
Nevěděla, jestli to byla odpověď, nebo šok, ale náhle se k ní otočily všechny pohledy a ona se zarazila se sendvičem na půl cesty. Měla pocit, že už chápe celé to shromáždění. A podle výrazu jejího muže, byl její pocit zcela správný.
Popadl ji do náruče a ona měla pocit, že ji snad uškrtí. „Merline, děkuji! Kde jsi byla? Neudělal ti nic? Jsi v pořádku? Musíme tě nechat vyšetřit. Jak se ti podařilo utéct…“ Chrlil na ni jednu otázku za druhou a ona se nestačila nadechnout ani k odpovědi. Nakonec o ně stejně nestál, znovu ji vtáhl do objetí a odmítal ji pustit.
„Ehm… vysvětlí mi někdo, co se tu děje?“ vydechla trochu přiškrceně.
„Hrozně jsem se o tebe bál. Co to bylo za muže? Kam tě přemístil?“ Severusův výraz se změnil na vyděšený na zamračený v oka mžiku. „Co po tobě chtěl.“
„Říkala jsem ti, s kým jdu,“ zašeptala k němu naléhavě, nechtěla Harryho jmenovat. „A přemístil mě pryč, protože mě někdo sledoval. A… jak o tom vůbec…“
„To ale nebyl pan Potter,“ zvedl se z křesla muž, který zatím seděl zády a ona v něm poznala „pana bílého“.
„To je on, to je ten chlap, co mě sledoval,“ vydechla Hermiona, než jí zapadlo kolečko na ten správný závit. „Tys mě nechal špiclovat?“ udeřila se manžela.
„Pro tvoje bezpečí.“
„Ty mi nevěříš? Umím se o sebe postarat. A mimochodem, to kvůli tomuhle chlapovi, jsme se přemístili pryč.“
„Nechtěl jsem Vás vyděsit, ale jelikož jste se nesešla s panem Potterem, pojal jsem podezření, jestli nejste v nebezpečí. Zvláště, když jste po přemístění nezanechali jasnou stopu.“
Takže věděli za kým šla. Tolik k Harrymu utajení. Ale očividně ho opravdu nikdo nepoznal. „Stopu, kterou byste mohli šmírovat,“ prskla. Tolik strachu celé odpoledne, celá kavárna vyděšených maminek a dětí poté, co jim tam Harry hodil malou krajtu, a on jenom soukromý detektiv lepící se jí na paty.
„Pokud mi nevěříš, že se o sebe dokážu postarat, tak to řekni, ale nepřeji si, aby se za mnou táhli tvoji nohsledi jako smrad,“ zabořila Severusovu prst do hrudníku. „A jestli nevěříš tomu s kým se scházím, budeš se s tím muset smířit, protože i kdybych se rozhodla se setkat s Jackem Rozparovačem, bude to moje rozhodnutí.“
S tím vrhla poslední naštvaný pohled do ztichlé místnosti a odkráčela pryč.
Nechtěla být nevděčná. Opravdu ne, ale léta v první linii ji naučily umět se o sebe postarat. Zamračila se. Léta v první linii... byla to vzpomínka nebo jen ozvěna všech těch válečných vyprávění, co slyšela? Netušila a nechtěla to řešit. Místo toho si jen dřepla a začala si stahovat boty. Nechtěla se ohýbat, to bylo moc náročné, místo toho je drala dolů špičkou druhé nohy a nadávala si, že si ráno ty boty nechala tak moc utáhnout.
Nakonec i druhá sklouzla a odkutálela se pod postel. Konečně si mohla vydechnout. Natáhla se na gauč a měla pocit, že jí upadnou nohy nebo zbytek těla.
Zaklepání.
Nebo taky ne.
„Ano?“
Ve škvíře dveří se objevil její manžel. „Můžu?“
„Hm.“ Co mu také měla říci? Příliš si užívala pocity uvolnění, než aby na něj víc reagovala. Pohladila si bříško, kde se malý začal probouzet a ona si byla téměř jistá, že jí čeká divoká noc. V poslední době totiž v noci bděl a přes den spal... to nebylo ideální.
„Jsi v pořádku?“
„Hm.“
„Zlobíš se.“
„Hm.“
„Hermiono,“ napomenul ji, nesnášel, když mu odpovídala jen pomocí pazvuků. Měl potom vždycky pocit, že má místo manželky bernardýna.
„Severusi, jsem příliš unavená na to, abych se s tebou hádala. Svoje jsem ti řekla.“
„A necháš si to alespoň vysvětlit?“
„Hm…“
A byli zpět u bernardýna.
S povzdechem se usadil k ní na gauč, položil si její nohy na klín a zabořil jí prsty do chodidel. Zánártní kůstky luply a Hermiona vykřikla. Než se jí z krku vydralo spokojené zavzdychání, jak se úleva šířila od prstů až po lýtka. Severus očividně věděl, co dělá, mnul jí chodidla od konečků, prohmatával kotník a masíroval lýtka. Jeho žena u toho vrněla jako dobře najedená kočka a on věděl, že je ideální čas vymámit z ní odpuštění.
„Jen jsem nechtěl, aby se ti něco stalo.“
„Necháváš špehovat všechny členy svojí rodiny?“
„Jenom ty, kteří se nemůžou aktuálně bránit.“
„Bránit? Cos čekal? Že se na mě Harry vrhne uprostřed kavárny?“
„Já si na rozdíl od tebe pamatuji Potterovy schizofrenní stavy. A opravdu jsem nehodlal riskovat, že mu zrovna zastraší ve věži a vrhne se na tebe, protože si bude myslet, že mu chceš ublížit.“
Nadechovala se k protestu.
„Mio, oba víme, že teď nejsi zrovna… pružná. A máš tolik nepřátel, že si to zřejmě ani neuvědomuješ. A když se to spojí s faktem, že trpíš amnézií a nepamatuješ si, kdo v tvém životě je kdo, nemohl jsem tě nechat jít samotnou. Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo.“
V jejím nitru se svářely dvě dušičky. Ta jedna feministická a soběstačná, která řvala na poplach, a ta druhá těhotná, pupkatá a k smrti utahaná. Jenže byla tak utahaná, že i na ten vnitřní boj byla v tu chvíli příliš líná.
Povzdechla si. „Měl jsi mi to říci.“
„Nesouhlasila bys.“
Odfrkla si. „Kupodivu.“
Severus dál hnětl bolavá chodidla a věděl, že je na nejlepší cestě. Pokud jeho žena nekřičela, nebo ho nevyhazovala pryč a neignorovala, měl napůl vyhráno. „Řekneš mi alespoň, s kým jsi tedy byla?“ zeptal se nakonec a bylo poznat, že tohle je ta věc, která ho nejvíc zajímá.
To jí překvapilo. Přemýšlela, jestli se její manžel někde nepraštil do hlavy, vždyť mu to říkala… alespoň pětkrát! „S Harrym, s kým jiným, pro Merlina?“
„Tohle byl Potter?“ pozvedl obočí. „To se mi nechce věřit… A Mnoholičný lektvar mít nemohl, na to jste spolu seděli příliš dlouze.“
Hermiona se opřela o lokty a zamračila se. „Jak víš, s kým jsem tam seděla? Tys tam byl taky?“
„Viděl jsem fotky.“
„Tys nás i…“ Nadechovala se k hlasitému protestu, ale v tu chvíli se o slovo přihlásil její syn a Hermiona si uvědomila, že jí to za ten křik nestojí. Místo toho zafuněla, aby dala svému manželovi najevo své interní – absolutně nasrané – rozpoložení, než sebou opět hodila do polštářů. „Příště, až uvidím někoho, kdo mě sleduje, tak ho rovnou uřknu! Nebo nakopu do koulí.“
Ticho.
Severus si až příliš dobře uvědomoval, že je její pata až příliš blízko jeho koulí .
„Nebo to nechám na Harrym,“ pokračovala, „ten v tom má rozhodně větší praxi.“
Přikývl. Věděl, že teď už to s jeho sledováním bude o dost složitější, ale stejně by své rozhodnutí neměnil. Spíš budou jeho pokusy muset být trochu víc… nenápadné.
„Takže opravdu Potter?“ prolomil ticho. „Vážně Zachránce světa nosí dredy a havajskou čelenku?“ ušklíbl se.
I Hermioně to přišlo vtipné a netypické, ale zároveň teď neměla chuť s nám souhlasit. „No a co? Já zase znám děsivého profesora lektvarů, který se radši naučil řídit mudlovské auto, než aby si ho dobíral vlastní tchán.“
Zarazil se. „Jak jsi to…“
„Ty máš své informátory a já zase své,“ ušklíbla se a v tu chvíli byla neskutečně hrdá sama na sebe. I když byla až nechutně těhotná, dokázala ještě svého manžela doběhnout.
Severus přemítal, odkud to může vědět, protože k téhle informaci se Potter určitě neměl jak dostat, ale nakonec si řekl, že ho to vlastně nezajímá. I když možná… „A ještě něco ti tvůj informátor sdělil?“
„Spousty zajímavých věcí,“ ale nehodlala mu říct víc. I když viděla, že by to jejího manžela zajímalo. Ale stejně tak už vypozorovala, že její manžel se na podobné podřadné věci nikdy nezeptá. Ať už by ho zajímaly sebevíce.
„A dozvěděla ses, cos potřebovala?“
Na tváři se jí objevil samovolný úsměv. Po Harryho vysvětlení, proč se nakonec rozešli, se jí totiž v duši rozhostila spokojenost a klid.
Přikývla.
„A?“
Přemýšlela, co by mu měla říci a co si nechat pro sebe. Měla chuť na něj vychrlit všechno, co se za ty poslední hodiny dozvěděla, ale věděla, že nesmí. Že Harry to řekl jí a doufá, že zachová tajemství, i když to nikdy nezmínil.
„Víš třeba, že Harry věděl pokaždý, když jsme měli sex,“ řekla jen tak mimochodem.
„COŽE?!“
Sevřel já kotník, a tak nevěděla, jestli má vyjeknout, nebo se smát. Ale líbil se jí Severusův vyděšený výraz a určitě by ráda věděla i všechny myšlenky, které se mu v tu chvíli rozutekly hlavou. Jak je Harry šmíruje klíčovou dírkou nebo nakukuje všechnovidem. Nakonec se však nad svým manželem slitovala a pověděla mu pravdu.
„Ten mrňavý… skrček!“
Hermiona měla pocit, že podle pohybu, který simuloval na její noze se právě toho skrčka pokoušel zaškrtit. „No tak, vždyť za to nemohl.“
„Co…? Tak jsem to ne… Myslím tím Dobbyho. Člověk by řekl, že když se chvástá tím, že je svobodný skřítek, tak pošle Albuse s těmi jeho hrami k šípku.“
„Brumbálovi se těžko říká ne, to bys měl sám vědět.“
Přikývl. Ano, to věděl velmidobře.
Mlčeli.
Severus se víc nechtěl vyptávat, možná se děsil toho, co dalšího by se dozvěděl. Třeba jestli Potter někdy neležel pod jejich postelí, když na něm zrovna Hermiona rajtovala a… u Merlina, Severusi, nemysli na to, nebo se ti už nikdy nepostaví.
Zavrtěl hlavou a místo toho se věnoval chodidlům své ženy, která už nepokrytě vrněla blahem.
„Hm, Merline... lepší než sex.“
Jeho prsty na chvíli ztuhly, než se ušklíbl a pokračoval v činnosti. Věděl, že je jeho žena na nohách citlivá, ale tento slovník ho poměrně překvapil, vzhledem k tomu, že před pár týdny odmítala i jeho ruku okolo ramen. „Jak to můžeš vědět?“ nadhodil. „Myslel jsem, že si svůj sexuální život nepamatuješ.“
„Nepamatuji. Ale svoje hraní si pamatuji dobře.“ Vážně se tu s ním baví o masturbaci? On jí tím masírováním snad nerozpouští svaly, ale mozek. „A ke všemu se můj sexuální život se v zásadě rovná našemu sexuálnímu životu, ne?“
Ta otázka Severuse zarazila. A dost nepříjemně.
Mlčel.
„Nebo ne?“
Ticho.
„Počítám snad správně, že jsem nikoho kromě tebe neměla?“ zeptala se a oči se jí stáhlo obavou. V době, na kterou si ještě vzpomínala, byla panna. A jelikož si velmi záhy na to musela se Severusem začít, tak… ale proč ten jeho zasmušilý výraz?
„Severusi,“ opřela se o ruce a stáhla mu nohy z klína, aby se mohla posadit.
„Ne,“ řekl nakonec, „nebyl.“
„Ale…“
„A nebyl jsem ani tvůj první.“
Tak teď jí kompletně sebral vítr z plachet. Několikrát otevřela a zavřela pusu, ale nevyšlo z nich nic pitomého ani konstruktivního, nevydala totiž ze sebe ani hlásku. Přemítala, s kým by se v tom mezidobí mohla sblížit natolik, aby mu podlehla, ale nikdo jí nenapadal. Ne pokud od všech věděla, že už nejspíše na konci šestého ročníku vzplála láskou ke svému profesorovi.
„Mohl jsem být.“
Opětovné ticho. Její manžel uhnul pohledem a než se zvedl z gauče dodal. „Ale odmítl jsem tě.“
„Odmítl? Proč?“
„Měla bys jít spát.“
„Cože? Spát? Teď?“
Vydal se ke dveřím.
„No tak, Severusi, nemůžeš mi nasadit tohohle brouka do hlavy a potom říci konec. S kým jsem byla? S někým jsem chodila, na koho si nepamatuji? A proč jsi mě odmítl? Já… byla jsem snad pořád tvoje studentka? Ale to bych přeci neudělala, nevystavila bych tě takovému nebezpečí. Ne potom, co jsem na tebe očividně celý rok čekala.“
Ticho.
„No tak… Severusi… proč jsi mě odmítl?“
„Protože jsem byl idiot!“ práskl po ní ode dveří.
Zarazil jí ten jeho vztek a chvíli ji také trvalo, než si uvědomila, na koho je naštvaný. Sám na sebe. Za to, že byl idiot. A že se do téhle konverzace nechal vůbec zatáhnout. Promnul si oči a svraštil čelo. Jak se k tomu vůbec dostali? Přišel jsem vynadat své ženě, možná nenápadně požádat o odpuštění, jak se dostali k téhle eskapádě, kterou se léta pokoušel vytěsnit a zapomenout na ni? A proč se na něj jeho žena dívala, jako kdyby bez odpovědi nedokázala žít. „Protože jsi chtěla a já ne. Protože jsem tě poslal pryč… asi dost nevybíravě. Protože jsi potom…“ hlas se mu zadrhl, nechtěl pokračovat. Nechtěl jí říkat, jak… Jen zavrtěl hlavou. „Nevím, s kým jsi byla a nechci to vědět. Protože kdybych to věděl, asi bych ho zabil.“
Zarazila se. Severus mluvil v hádankách a to se mu nepodobalo, obvykle býval až nehezky upřímný. A potom jí to napadlo. „Chceš snad říci, že mě někdo…“ Byla válka, bylo to možné. „… že to nebylo dobrovolné.“
„Dobrovolné to nejspíše bylo, ale o tom zbytku by se dalo polemizovat.“ Přemítal, jak z toho vybruslit, a tak raději odvedl pozornost jinam. „Ale vím, kdo následoval. Kdo byl tvůj druhý… a třetí… a desátý…“
Povedlo se, Hermionina mysl se skutálela do jiných vod a tváře jí zčervenaly.
„O to větší to musel být idiot, že tě odmítl.“
„Když to očividně dopadlo stejně,“ doplnila jeho myšlenku.
Přikývl.
„Budeš mi o tom vyprávět? Detailně,“ zeptala se ho koketně. Ačkoliv se jíještě před pár týdny protivil, dnes zjistila, že by jí to zajímalo. Možná i vzrušovalo.
U Merlina, ty hormony jsou vážně děs.
„Myslím, že raději ne,“ překvapil ji odpovědí.
„Proč ne?“
„Nechceš to slyšet, věř mi.“
„Ale…“
„A ke všemu, nevím, jestli jsem připravený ti popisovat naše sexuální zážitky.“
„Párkrát už ses zmínil.“
„Zmínil, ale to neznamená, že ti dám zevrubný popis.“ Nadechovala se k protestu. „Opravdu ne, Mio. Ne dnes,“ dodal, když viděl, že se bude bránit. „Je pozdě a ty máš za sebou dlouhý den.“ A já taky. Viděl, že tohle jí stačit nebude. „Řeknu ti to jindy.“
Brala to jako slib.
A on taky, i když zcela neuvážený.

A příště nás čeká něco 18+... muhahaha

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek