Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny, kteří ještě neztratili trpělivost :): agata, annie AS, Anet, Argsa, Elza, Fido, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavelierka, Jiťa, Lady, Lilly Potter ml., Liz, Lucilla, Megreaderbone, Niiya, ninus, Ronnie, Sandy, smack, Telcontar, Vendik, Vendy a zuzule. :)


39. Divoké sny

„Myslela jsem si, že jsme se rozhádali kvůli tomu, že jsem se dala dohromady se Severusem.“
Zavrtěl hlavu a olízl lžičku od čokolády. „Ne ne… Kvůli takové prkotině bychom se snad nerozešli.“
„Prkotině?“ pozvedla obočí. Byla si jistá, že za jejích studentských let by jí románek s profesorem – se Snapem – rozhodně jako prkotina nepřišla. „Mně to jako prkotina nepřišlo, popravdě jsem to rozdýchávala pěkných pár týdnů.“
Smích. „Jo, Ginny říkala, že jsi z toho byla dost vyplesknutá, že je Snape tvůj manžel. A popravdě se nedivím, to by vyděsilo asi většinu.“
„Počítám, že to vyděsilo i vás.“
Pokrčil rameny. „Nevím, jestli vyděsilo je ten správný výraz. Neber to špatně, ale v době, kdy jsem se to dozvěděl, mi to vážně přišlo jako prkotina. Nějaký vztahy, kdo kde s kým…“ odfrkl si, „tohle můj mozek automaticky házel do koše s nápisem nezájem. Tedy ano, překvapil mě výběr a ano, zjistil jsem si, jestli jsi spokojená, ale abych tě nějak přemlouval nebo ti to dokonce rozmlouval…“ vrtění hlavou. Ne, opravdu to v době bitevní vřavy působilo jako hádka nad rozlitou skleničkou.
„A co Ron?“
„Ron to vzal hůř než já. Něco mezi zklamáním, zděšením a poslední kapkou všech špatných zpráv z poslední doby. Ale je pravda, že já to věděl mnohem déle.“
Zamračila se. „Tys o nás věděl a Ron ne? Proč bych to tobě řekla a jemu ne?“
„Neřekla jsi mi to.“
Zvednuté obočí a nevyřčená otázka.
Zacukaly mu koutky, jak se snažil přijít na vhodný způsob podání, který by mu pomohl vyhnout se podrobnostem své odpovědi. Nakonec řekl jen; „Dobby.“
„Dobby?“
Přikývl.
„Domácí skřítek?“
Další přikývnutí, ale nedalo jí o nic větší odpověď než to předchozí.
„Proč by Dobby…“
„Kvůli Brumbálovi.“
Otevřela pusu a zase jí zaklapla. Stejně jako oči. Merline! Takže Severus měl pravdu, skřítci je sledovali stejně jako obrazy. Skřítci, kteří mohli kamkoliv a… kdykoliv! Dvakrát Merline! Složila hlavu do dlaní a nechtěla vědět, co to ušaté torpédo Harrymu všechno vyzvonilo.
„Konec sedmáku, válka byla na spadnutí, pořád jsme se tvářili, že studujeme, i když už to nebyla pravda. Trénovali jsme, tvrdě a dost. A já si všímal, že ačkoliv jsme všichni padali na tlamu, tak tys vypadala… spokojeně. A občas jsi někam mizela. Snažila ses to skrývat, hodně, v podstatě bych si toho ani tolik nevšiml, kdybych tě neznal. A kdyby mi to neřekl Ron, všiml si dřív, než já. Taky občas někam zalezl, ale já každý večer mizel za Brumbálem.“ Zarazil se. „Tohle znělo hodně blbě, ale… chápeš. Bylo mi jasné, že každý z nás potřeboval nějaké… vybití. Neřešil jsem víc. No, až jednou uprostřed noci mě vzbudil Dobby…“

+++

„Pane?“
Harry skoro vyskočil z kůže. Nespal. Ač bylo dávno po půlnoci, bloumal kdesi v tom podivném polosnění s otevřenýma očima, a jako už tolikrát se bál usnout. Tichý hlásek za hlavou mu však zježil všechny vlasy na hlavě.
„Dobby!“ Ještě že měl kolem své postele preventivně vystavěné tišící bariéry. „U Merlina, chceš mě zabít?!“
„Dobby se omlouvá, pane. Dobby ale potřeboval s Harry Potterem mluvit, pane. Dobby má velký problém.“
Mladík se na posteli narovnal, ještě se mu nikdy nestalo, aby skřítek mluvil o problémech. Jaké vůbec mohou mít skřítci problémy? Moc prádla a málo pracího prášku? Odvést mysl od svých problémů by však nemusel být tak špatný nápad.
„Co se stalo, Dobby?“
„Dobby neví, jak to má říci, pane.“ Zašoupal nožkou a šmudlal jedno z triček, co měl na sobě natažené. Harrymu přišel jako chlapec, který se přišel táty zeptat na tu věc mezi nohama, a v první chvíli ho napadlo, jestli třeba skřítek nemá problémy s láskou. „Povídej, Dobby, víš, že mi můžeš říci cokoliv.“ Hned vzápětí si však uvědomil, že rozhodně nechtěl být ten, co to bude se skřítkem řešit. Jen ne sex, prosím, jen ať to není o sexu mezi skřítky!
„Jde o slib. A o profesora Snapea a o slečnu Hermionu. A taky o profesora Brumbála. Oni vypadají šťastně a Dobby musí udělat ošklivou věc, jinak se už k Harry Potterovi nebude moci vrátit. A to Dobby nechce, a proto přišel za Harrym Potterem, aby tu ošklivou věc říkat nemusel.“
Harry zamrkal. Postřehl něco o Snapeovi, Hermioně a Brumbálovi, ale zbytek splýval v jeden velký kulatý nesmysl. „Ehm, Dobby, já vůbec nechápu, co jsi mi chtěl říci. Vysvětli mi to, prosím. Ale pomalu a srozumitelně. Co je s Hermionou?“ To bylo totiž to, co ho zajímalo.
Chvíli stříhal ušima, než neochotně spustil. „Slečna Hermiona má ráda profesora Snapea.“
Zamračil se. „Myslíš profesora Brumbála.“
„Ne,“ pleskl ušima, „profesora Snapea. Ona k němu často chodila do kabinetu.“
„Na školní tresty.“
Zavrtěl hlavou, až uši pleskaly. „To už je ale dlouho, pane. Potom se začali scházet u profesora v bytě. Dobby to ví, Dobby ji tam párkrát viděl, když pracoval za Winky. Oni tam spolu seděli a povídali si. A drželi se. A pusinkovali. A taky to…“ zakryl si oči, jako dítě, které se tak chce schovat před rodičem, „… to… to, o čem skřítci mají zapovězeno mluvit. To, z čeho jsou děti.“
Harry vyvalil oči, snadno teď mohl Dobbymu konkurovat. „Hermiona se Snapem?!“ vyhrkl a děkoval za permanentní kouzlo na utlumení zvuku. „Dobby, ty ses musel splést!“
„Dobby se neplete!“ ohradil se skřítek. „Dobby ví, že to lidé dělávají. Rádi a často, jen se o tom nemluví. A když Dobyb říká, že tu věc dělá slečna Hermiona s profesorem Snapeem, tak…“
„Dobře, Dobby, já ti věřím,“ zarazil ho, opravdu nechtěl, aby mu to skřítek začal dokazovat podrobným popisem, „jen… promiň, překvapilo mě to.“ Slabě řečeno.
Hodně slabě řečeno.
Hermiona a… Snape? Ano, tušil, že někoho má, ale… jeho? Hlavou mu vířily myšlenky a tuhle chvíli byly úplně jiné, než před pěti minutami. Všiml si, že na něho skřítek stále poulí oči a čeká. Ale… na co?
„A proč mi to vůbec říkáš? Ubližuje jí snad nějak?“ napadlo ho a zcela automaticky hledal pod polštářem hůlku.
„Ne, vůbec. Slečna s ním je ráda, ale Dobby to musí říci profesoru Brumbálovi.“
„Musíš mu nahlásit, když má učitel vztah s žákem?“ Nechtěl, aby se Hermiona dostala do problémů.
„Profesor Brumbál o nich ví.“
„On to ví?“ Copak se už všichni zbláznili? Proč něco neřekl?
„Ano, ví to dlouho. A zakázal jim to. Už tři týdny se spolu nesmí stýkat a Dobbyho pověřil, aby je hlídal, hlavně profesora Snapea. A aby hned, jakmile uvidí, že se k sobě přiblíží, nebo se dotknou, nebo si napíší, aby to hned hlásil. Že mají to… multi… ulti… utramiátum…“
Harrymu chvíli trvalo, než pochopil, co chtěl jeho přítel říci.
„…a jakmile ho poruší, tak profesora Snapea hned vyhodí.“
„Ale když mají ultimátum a pořád jsou spolu, tak spolu asi chtějí být, ne?“
Pokrčení malých ramen a poté přikyvování.
Tak v čem byl problém?
„A tos mi přišel říci?“
Dobby opět zašoupal nožičkou. „Když… ona dneska slečna Hermiona šla za profesorem Snapeem. Nejdřív na něj křičela, ale potom ji zatáhl do pokojů a…“
Harry nechtěl vědět, co se skrývá za těmi třemi tečkami.
„A oni teď spolu leží u něho v posteli a…“
„A proč to říkáš mě a ne Brumbálovi?“
„Když oni spolu vypadají šťastně!“ rozhodil skřítek zoufale rukama, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Až to Harryho zarazilo. „Když oni tam leží, u profesora. Drží se za ruce a spí. Usmívají se. Profesor se málokdy takhle usmívá.“
Hermiona poslední dobou také ne.
„A Dobby ví, že když to řekne, tak už se usmívat nebudou.“
Bylo to možné? Opravdu tohle malé domácí stvoření orodovalo za tenhle zakázaný vztah? Protože se usmívají? Harry si uvědomil, že Hermiona od začátku roku vypadala podivně spokojně, spokojeněji, než se slušelo na dnešní dobu. I když v poslední době její nálada upadala, byla zamyšlená a podivně osamělá. Bylo snad možné, aby ta příčina nesla jméno…?
„Dobby nechce lhát, pane. V zásadě nesmí, ale myslel se, že kdyby to třeba řekl panu Potteroi, že ten by to mohl říci panu Brumbálovi a…“
Ale také nemusel.
Malý, ale mazaný. Harry se ušklíbl a udělal si poznámku, že domácí skřítky už nesmí nikdy podceňovat. „Správně jsi udělal, Dobby, ano, tak to uděláme. Poslouchej. Chci, abys dál sledoval…“
Úchyle!
„… ale, teď mě dobře poslouchej, kdyby se náhodou stalo a Hermiona se přestala usmívat, tak mi to musíš hned říci, ano?“
Přikývnutí.
„A o profesora Brumbála se postarám, rozumíme si?“
Uši pleskaly na souhlas.
„Dobře, Dobby. A děkuji, jsi dobrý přítel.“


***

„Takže ty jsi věděl pokaždý, když jsme spolu spali?“ vydechla Hermiona překvapeně.
Harry se zašklebil. „Ne, to je. Tedy… ne pokaždý.“ Chvíli se kroutil. „Dobře, většinou… ale velkou radost jsem z toho neměl. Domluvili jsme se s Dobbym, že se u mě vždy jen ukáže a zatahá mě za nohu, nechtěl jsem hlášení s detailním popisem.“ Zabořil hlavu do dlaní a zavrtěl jí. Zřejmě se přeci jen dozvěděl od horlivého skřítka víc informací, než kdy potřeboval vědět.
„Je pravda, že mě to donutilo si víc všímat, hlavně jsem nechtěl, aby ti něco udělal. Párkrát jsem tě sledoval na plánku, abych se ujistil, že k němu jdeš dobrovolně.“
„To bylo to jediné, co tě zajímalo?
Neodpověděl hned. „V zásadě ano. Zpětně si uvědomuji, že jsem měl strach, aby ti neublížil, na ničem jiném mi nezáleželo.“
„Nenapadlo tě, že mě mohl využívat? Že si se mnou začal, aby se dostal k tobě?“
„Logicky by mělo, že? Ale v tu chvíli mě to opravdu ani nenapadlo.“
„Tos tak věřil mně, nebo jemu?“
„Tobě. A Ronovi. Nikomu jinému. Hodně lidí mi říkalo, že k vám dvěma jsem až slepý, co se týče důvěry, ale v tu chvíli jsem to tak cítil. I když jste mi klidně mohli darovat smrtiplášť jako domácího mazlíčka, a stejně bych vám za to ještě poděkoval.“
„A tos ani trochu nezapochyboval?“ Vždyť pochybovala i ona, a to za něj byla provdaná. „Severus byl Smrtijed, TYS byl přesvědčený, že je Smrtijed.“
Promnul si čelo. „Já vím. Ale tehdy… to nebylo podstatné. To jsem řekl špatně. Brumbál mu věřil… já mu věřil. Ten chlap se choval jako idiot, kdyby se mi chtěl dostat pod kůži, nechoval by se tak. A ke všemu, začal jsem si všímat, že když jdeš za ním a vrátíš se, tak jste… šťastnější. Oba. Tedy Snape spíš snesitelnější, ale i to se počítá.“ Odmlčel se. „Jednu chvíli jsme už o tebe vážně měli strach, jela jsi v zásadě non-stop – vzorná studentka přes den, po večerech bojovnice a v noci psycholog a léčitel. Nechápu, jak jsi to mohla dávat a zůstat při smyslech. I když… jak jsem tě pak sledoval na plánku, tak jsem si vždycky uvědomil, že když se vracíš od něj, tak jsi jak po dovolené.“
„Měl jsi říct, že to víš.“
„Chtěl jsem, abys to řekla sama.“
Tak jednoduchá věta, ale stejně jí dokázala umlčet.
„A taky jsem měl strach, aby se to neprovalilo. Ale za pár týdnů už to stejně bylo jedno, Snape schytal nějakou kletbu a byl na tom dost bídně, na nějaké utajení jste kašlali. Myslím, že se mě ten den ptalo asi sedm lidí, jestli je pravda, že chrápeš se Snapem… Ale pak hned na to začala válka a kdo s kým spí, nebo nespí, už bylo každýmu jedno.“
„A to je všechno…? Nikdy jste se mě neptali, proč s ním jsem? Nerozmlouvali jste mi to?“
Povzdech. „Hermiono, byla válka, nikdo nevěděl, jestli se druhý den vrátí domů, řešit tyhle… blbosti, byla ztráta času. Ron by ti to mohl potvrdit, jeho vztahy v té době taky nikdo neřešil.“
Čekala, jestli bude pokračovat, ale on mlčel. „Vztahy?“
„Řekněme, že trochu experimentoval.“
A detaily nebudou?
„Já tehdy nebyl zrovna ten nejlepší společník a tys na to zase neměla myšlenky a jeho stupňující se pokusy o koketování jsi dost přehlížela.“
„Ron se mnou přeci nikdy nekoketoval.“
„Ale…,“ mlaskl, „možná mám dlouhý vedení, ale pořád to je jen vedení. A tohle jsem poznal i já.“
Dobře, možná po sobě tak ve čtrnácti pokukovali, ale měla za to, že je to po společném plese oba přešlo. Mno…. očividně oba ne. Raději však změnila téma. „Vídáš se někdy s Ronem?“
„Málo. Občas si napíšeme, ale víš, že na to nikdy nebyl.“ Přikývla, ale i tak to bolelo. „Prý je někde v Rumunsku.“
„Jo, s Charliem. I když co psal asi před rokem, tak už jsou každý v jiné kolonii. A vypadá to, že je v tom opravdu dobrý. Silová práce, hodně volnosti a každodenní snahy draky přechytračit, myslím, že se v tom našel.“
„Říkal jsi, že musel po válce pryč, co se stalo?“
Harry si projel rukou vlasy a jeden copánek si stáhl dopředu a chvíli si s ním hrál. „Carol.“
„Ženská?“
„Spíš děvka zkurvená. Začala se kolem Rona motat po návratu z Ameriky, obdivovala ho, pečovala o něho, milovala ho... alepsoň jsme si to všichni mysleli. Byli spolu možná rok. A Ron si hrozně přál, abychom se setkali. Tak jsme se setkali a ona se pořád vyptávala a vyzvídala. A potom se chtěla sejít znovu a vědět, kde bydlím... a Ron začal hrozně žárlit... a pohádali jsme se... no, ve zkratce, v zásadě za to mohla náhoda, že v ní někdo poznal bývalou novinářku, takže prasklo, že se celou tu dobu snažila dostat...,“ zbytek věty nechal zaznít poukázáním na sebe. „Rok. Předstírala rok lásku k Ronovi, aby se dostala ke mně.“
„Merline, to je hrozný.“
„Rona to zlomilo, bral to jako zradu od ní a i ode mě, prostě iracionální vztek. Řekli jsme si pár nehezkých věcí... že kdyby mě nikdy nepoznal, tak by snad mohl vést normální život i vztahy...,“ povzdech.
„Takže jste se rozešli ve zlém?“
„V zásadě ne. Jednou za mnou přišel, omluvil se a řekl, že musí pryč. Objal mě. A odešel. Daleko z Anglie, daleko... ode mě.“
Další vlna slz Hermioně stékala po tvářích a ona měla pocit, že musí vypadat jako klaun. "Promiň, to jsou ty pitomý hormony.“
Usmála se a vzal ji za ruku. „V pohodě. Po Ginny už mě nepřekvapí nic, ta se rozbrečela i po pozdravu. Ahoj, Gin... Bůůůů, to je dojemný,“ zaparodoval je a jí nezbývalo než se smát. Hned vzápětí si však uvědomila, že to nebyl dobrý nápad. Její močový měchýř se přihlásil o slovo ona ho rozhodně neměla v plánu ignorovat. To udělala jednou a… nedopadlo to dobře.
„Je vám něco, madam?“ ozval se číšník, který akorát procházel okolo.
„Ne, v pořádku,“ usmála se něj a potom se otočila k Harrymu. „Promiň, musím si odběhnout.“
Zasmál se. "Jasně. Tak utíkej.“
„Ale… budeš tady, až se vrátím, že jo?“
Jako by věděla, že ho to napadlo. „Neboj, budu.“
Svůj slib splnil, i když se vrátila až za čtvrt hodiny; výsledek velkého břicha a malých kabinek. Ale hned jakmile dorazila, poznala, že je něco špatně. Jako kdyby její přítomnost téměř nevzal na vědomí. Koukal na zeď kdesi vpravo od ní a mračil se. „Co je?“
Seděl na svém místě, ruce pevně spjaté před sebou a v očích výraz vraha.
„Někdo nás sleduje.“
„Cože?“ rozhlédla se, ale v okolí neviděla nikoho jiného, než rozjivené děti a překřikující se matky.
„Teď venku, na druhé straně ulice, sedí na lavičce. Nedívej se tak okatě.“
Stáhla hlavu mezi ramena a pokoušela se zklidnit srdce.
„Seděl na druhé straně v kavárně, jakmile jsi se bavila s číšníkem a potom se zvedla, tak okamžitě vyskočil a platil číšnici. Jak sis teď sedla, tak se zase rozhodl, že se vrátí zpátky.“
„Nemůže to být náhoda.“
„Pochybuji, na to se sem dívá až moc často.“
„Jak to…“ Jak to může vědět, když se ven skoro nedíval. Harry kývl k velkému obrazu na zdi, v jeho skle se odrážel téměř celý venek. Hermiona tam sice neměla úplně dobrý výhled, ale i tak dokázala rozeznat v bílém oděném muži, který seděl na druhé straně ulice na lavičce. A ano, podle jeho podivně skombinovaného oblečení dokázala říci, že je to buď velmi špatný módní trend, anebo spíše kouzelník oblečený jako mudla.
„Ale… já o tom nevěděla, přísahám,“ vydechla. Bylo snad možné, aby bal Harry naštvaný na ni?
„Věřím ti. A než jsem si k tobě přišel, tak jsem tě zkontroloval, nemáš na sobě žádné stopovací kouzlo.“
„Nechtěla jsem je k tobě přivést.“
„Ten tu není kvůli mně, ale kvůli tobě.“
Zamrkala. „Kvůli mně?“
Překvapilo ho, jak jí to překvapilo. „Smrtijedi, pozůstalí po zabitých, lidé od soudů, ve kterých jsi svědčila, lidé, kterým se nelíbí tebou navrhnuté zákony…“ Ticho. „Ty si neuvědomuješ, kolik nepřátel máš.“
Hermiona si vzpomněla na hromady dopisů, které jim zaplnily kuchyň a měla pocit, že začíná chápat. Ale také moc dobře chápala, že v jejím stavu neuteče, ani kdyby se o to sebevíc snažila.
„Klid… klid…,“ vzal ji za ruku, když viděl, jak očividně znejistěla. Věděl, že je dobrá bojovnice, ale její postavení bylo víc než nezáviděníhodné. „Hlavně klid.“
„Co když se pleteš? Co když to je jen náhoda…?“ chytala se stébla.
„Tak to zkusíme.“
Jen co to vyslovil, tak už se jí to v zásadě nelíbilo.
„Jdi k baru a zaplať. Dělej to hodně nápadně, uvidíme, jestli zareaguje. Pokud ano, jdi ke dveřím a tam se otoč, jako že potřebuješ na záchod…“
„Ale…“
„Jsi těhotná, nikdo to nebude řešit. Klidně to i ukaž na číšníka, projdi kolem mě a běž na záchod. Nikdo by tam teď být neměl.“
Jak to mohl vědět?
„Tam se schovej, jen strč pod dvířka záchodu toaleťák, najdu si tě.“
Přišlo jí to jako z těch bláznivých filmů o špiónech, co s tátou sledovala jakok malá. Nereálné, bláznivé… „Já nevím, není to…?“
Popadl ji za ruku, až to zabolelo. „Hermiono. Udělej to.“
A tak ho poslechla. Provedli to přesně, jak Harry řekl. A Hermiona se modlila, aby ten chlapík v bílém zůstal sedět a dál četl tu svoji sportovní přílohu, či co to bylo. Aby to byl prostě jenom podivný chlápek s příšerným vkusem na oblékání. Jenže ve chvíli, kdy zaplatila, se muž zvedl a nenápadně se přiloudal blíž ke dveřím, k nedalekému sloupu, aby byl připraven ji sledovat kamkoliv šla. Jeho oči už se ani nesnažily se vyhýbat jejímu pohledu.
Jejich pohledy se střetly ve chvíli, když stála kousek ode dveří. Vyděsil ji. Díval se přímo na ni a ona si v tu chvíli byla naprosto jistá, že on tam je kvůli ní. Pouze a jedině kvůli ní.
A potom se vydal přímo k ni.
„Běž.“ Harry se objevil vedle ní a strkal ji pryč. „No tak… běž!“
Jak rychle to jen šlo vydala dozadu, do prostoru se záchody. Za sebou náhle uslyšela vyděšený křik dětí a žen, třískání nádobí a snad i nábytku a sama se děsila toho, co se tam stalo. Měla by se vrátit? U Merlina, vždyť tam bylo takových dětí!
Jenže jakmile vystrčila hlavu z kabinky, zatlačil ji Harry zpět. „Co se…?“
„Jenom malé překvapení,“ řekl a přitiskl se k ní. „Věříš mi?“
Co na to měla odpovědět.
„Pořádně se mě drž. Všechno bude v pořádku, ale musíš se mě pořádně držet a nepustit se, dokud ti neřeknu, ano?“
Chytla se ho jako klíště, ale byla si jistá, že je to pořád málo.
Dveře od místnosti vrzly, někdo vešel.
„Zavři oči. A drž se!“
Hermionu pohltil ten známý svíravý pocit přemisťování. A ve chvli, kdy skončil, tak se svět kolem ní opět roztočil a ji pohltila další roura. Harry s ní prováděl několikanásobné přemístění. Ještě víc se k němu přitiskla a modlila se, aby to už měla za sebou.
Trvalo to věčnost, přesto to nebylo víc, než několik vteřin. Náhle svět kolem nich získal pevné obrysy i půdu pod nohama. Konečně se odvážila vydechnout. Harry ji opatrně vtlačil na lavičku. Stále se ho ržela jako klíště, chvěla se a celý svět se pohupoval sem a tam.
„Dobrý?“
Nevěděla. Špatně jí nebylo, jen srdce jí bušilo. Sevřela ruku okolo břicha, ale dítě se ozvala drobným šťouchnutím a jinak si spokojeně lebedilo. „Jo,“ přikývla.
„Dobře. Už mě pustíš?“
Až teď si uvědomila, že ho stále svírá. Povolila prsty a zjistila, že mu zřejmě zůstane pár modřin. A také jí došlo, že to houpání světa kolem není náhoda.
„To je… London Eye?“
Harry se rozhlédl kolem. „Ano. Jedna z jeho kabin. Mám ji očarovanou, aby mi sem nikdo nechodil, docela rád se sem občas zašiju.“
„Jak ses sem dokázal přemístit, vždyť se to pohybuje.“
„Zkušenost. I když na začátku jsem párkrát… minul.“
Nevěděla, jestli chce vědět, na čem všem v okolí se rozplácl jako moucha na skle.
„Vážně ti nic není?“ ujišťoval se.
„Kupodivu ne.“
„To jsem rád, tvůj muž by mě zabil, kdyby se ti něco stalo,“ roztáhl se na podlaze kabinky a dlouze vydechl. Společné přemístění ho zřejmě vyčerpalo.
„Zase nepřeháněj.“
„Nepřeháněj? Vezmi si, jak vyšiloval, když jsi šla do Východního křídla. A tos tam jenom zabloudila, nic se ti v zásadě nestalo.“
„Dobře, ale to byla moje blbost, že jsem… Jak o tom víš?“ došlo jí náhle. O tomhle jejím výletu věděli pouze tři lidé, jak se to mohlo dostat k Harrymu?
Pokrčil rameny. „Mám dobré informátory.“
„Informátory? Koho?“
Neutrálně mávl rukou. „Skřítky? Trpaslíky? Víly… draky… obry… znáš to.“
Odfrkla si. Ale je pravda, že u Harryho jeden nikdy neví.
„Spíš mi řekni, jak se ti s tvým mužíčkem žije. Pořád spokojená?“
Nezáměrně sklouzla rukou po křivce břicha a trochu zčervenala. „Asi tak spokojená, jak jen můžu být. Jen mě mrzí, že si nic nepamatuji. Prý jsme si docela užívali dobrodružství.“
„To rozhodně. A neboj, určitě se ti paměť vrátí, víš, jak ženské tělo v těhotenství šílí. Vzpomeň si třeba na Ginny, jak byla úplně mimo… I když… výraz vzpomeň si asi není úplně ten správný, že?“
Zavrtěla hlavou.
Kabinka se lehce zhoupla a začala klesat, mlčeli.
„A co ty?“
„Co já?“
„Říkal jsi mám holku a jsem spokojený. Kdo to je?“
Bezděčně se mu po tváři rozlil úsměv. „Jmenuje se Clara a je to… ta nejúžasnější žena pod sluncem.“
Zasmála se. Zvláště tomu přesvědčení s jakým to říkal.
„A dál?“
Ticho. Harry se ďoubal prstem v důlku na bradě a mlčel. Kde jen to už viděla?
„Harry. Já nejsem novinář, ani agent, jsem tvoje kamarádka…“
„Já vím, prostě je to jenom těžké. Naučil jsem se střežit si soukromí víc než vlastní život.“
„Nechci tvůj život, chci vědět, jestli jsi šťastný.“
„Jsem.“ Jasná odpověď. „Clara je… o osm let starší, než já. Potkali jsme se v metru, já jí pomohl do schodů a už jsem od ní v zásadě neodešel. Pracuje jako dětská asistentka a občas vypomáhá v nemocnici…“
„Co vlastně děláš ty?“ Nechtěla ho přerušovat, prostě to z ní vypadlo.
„Já? Webmastra.“
„Prosím?“
„Dělám webové stránky.“
„Počítače? Ty?“
Zasmál se. „Jo, já. Divný co? Počítač jsem viděl v jedenácti a ve dvaceti jsem se tím začal živit. Ale v zásadě to není těžké, pár knížek a potom už jen trpělivost a fantazie. A víš se to to ani tolik neliší od kouzel? Tam taky musíš říci přesná slova ve správném pořadí a se správným pohybem, při práci s počítači to je to samé. Stačí jedno špatné písmenko a celé to je špatně, z šedé máš růžovou.“
„A to říká ten, co týden nezvládal ani wingardium leviousa?“
„Kratiknot by ze mě měl radost,“ zasmál se. „Ale je to fajn, práce je dost, dělat ji můžu, kdy chci já a pokud mě zrovna chytne stihomam, nemusím celé dny vylézt z domu. A zároveň to je dost dobře placené, abych nás uživil a Carol mohla dělat to, co jí baví.“
„Máš fotku?“ Chtěla vidět ženu, která dokázala jejího přítele tak pobláznit. Vždycky se kolem něho motaly pohledné ženy, Cho byla jen jednou z prvních.
Chvíli váhala, ale nakonec sáhl do zadní kapsy a vytáhl peněženku. Na chvíli se zamyslel, než k ní otočil fotku za průhlednou fólií. Hermiona se natáhla, ale překvapilo ji, že ucukl. Jako kdyby jí nechtěl fotku ukázat… jako kdyby se styděl… jako kdyby…
Povzdech.
A brzy pochopila proč. „Ona je na vozíčku?“
„Jo.“ Odmlka. „Tak se do mě pust, klasický příklad pečovatelského a záchranářského komplexu, já vím. Asi to vážně jinak neumím.“
Najednou jí to dávalo smysl. Proč jí pomáhal do schodů, proč se tak snažil, aby si mohla žít svůj život. „Co se jí stalo?“
„Vrozená nemoc, v zásadě se jí postupně rozpadá kostní tkáň v nohou a pánvi. Může se hýbat, ale v zásadě neudrží vlastní váhu. Daří se mi to držet pod kontrolou, jak jen to jde a modlím se, aby to šlo i dál.“
„Vaříš jí lektvary?“
„Jeden. Snape se ti nepochlubil?“ Zavrtěla hlavou. „Třeba ti to vysvětlí lépe než já..“
„A jak to vůbec děláte? Myslím tím spolu jako… to… Promiň, blbá otázka.“
Zamračil se, ale věděl naprosto přesně, na co se ptá. „Je to náročné, ale jde to. Když se člověk snaží, tak jde spoustu věcí. Prostě se jen občas musíme zařídit jinak.“ Schoval peněženku a zvedl se, tohle téma se mu očividně vůbec nelíbilo.
Zařídit jinak, to jí naposledy říkala Ginny, když… u Merlina… hlavou jí probleskla myšlenka a Hermiona doufala, že se mýlí. Jakmile se však podívala na mladého muže, v zásadě věděla, že se neplete.
„Nezlob se, Mio, ale o tomhle se opravdu víc bavit nechci. Pojď, půjdeme.“
„Dobře, můžu mít ještě jednu otázku? Tos ani na chvíli neměl strach, že Peter zdědí tvoje oči?“
Ticho. Harry mlčel, Hermiona zadržovala dech.
„Ginny ti to řekla?“
Takže je to pravda. U Merlina. Harry a Ginny, vážně? To bylo tak prvoplánové, až to bylo nepochopitelné. „Ne. Až ty teď. A pár detailů… jak jsi věděl všechny ty informace, jak ses najednou ozval, když jsem Ginny brečela na rameni… a taky tohle,“ ukázala si na bradu, kde Harry i Peter měli identické důlky. Jeden ze základních dědických znaků.
Povzdech. „Jak… jak jsi to mohl Remusovi udělat?“ Ani to nebyla výčitka, opravdu jen otázka.
„Co udělat? Hermiono, mezi mnou a Ginny nic není, jen výpomoc. Miluji Claru a ona miluje Remuse, prostě jenom… Clara nemůže mít děti a ani jen nechce, nechce tu nemoc šířit dál a Ginny… když přišla zoufalá, že chce rodinu… Je to jenom výpomoc, darování spermatu. Ano, dostávám o nich zprávy a jsem rád, že je ze mě otec, snažím se jim nenápadně vypomáhat, ale nechci jim zasahovat do života a vím, že jim Remus bude dobrým otcem.“
Moment, cože? „Jim?“
Složila hlavu do dlaní, naštvaný sám na sebe, že se prokecl. „Ginny je podruhé těhotná.“
„Merline.“ Ani nevěděla, jestli to byl výkřik, nebo jásot nadšením. „Ty seš ten, kvůli komu jsem ji musela krýt.“
„A ty se divíš, vždyť ji Remus hlídá jako dráb.“
„Divíš se? Zbouchnul jsi mu manželku, už podruhé. A vůbec… co když to Remus zjistí?“
Povzdech. „Budu doufat, že nezjistí. Nechci mu ublížit. A nevím, jestli by to úplně rozdýchal, přeci jenom si určitě většina lidí myslí, že mezi námi s Ginny něco je.“
„A není?“
„Ne. Jsme přátelé. Už dlouhá léta v to není nic jiného.“
„Čeká tvoje druhé dítě,“ připomněla mu.
„Přátelská výpomoc?“
Odfrkla si. Pomyslela si, co by na tuto výpomoc řekl Remus, ale raději to více nerozmazávala. „Clara to ví?“
Zavrtěl hlavou a potom pokrčil rameny. „Nevím, možná něco tuší. Na začátku mě několikrát odháněla, ať jsi jdu najít ženu, která mi dá dítě, protože věděla, že já děti chci. To jsem jí vážně měl opustit jen kvůli tomu? Kvůli něčemu, za co v zásadě nemůže?“
Ticho. Kabinka se zhoupla do dalšího kola a oni mlčeli.
„Takže náš malý Harry, který snil o povolání bystrozora, se schovává v mudlovském světě, má dredy, dělá ajťáka a bude z něj podruhé utajený taťka… kdo by to byl řekl?“
Harry si odfrkl. „A naše slečna-všechno-jsem-četla se provdala za nenáviděného profesora, který se jí poškleboval kvůli překusu, aby mu povila kupu malých lektvaristů. To netrumfnu ani já.“
„Zmetku,“ ohnala se po něm, i když věděla, že na něj ani zdaleka nedosáhne.
„Myslela sis, že takhle někdy skončíme?“
„Takhle? Ani v nejdivočejších snech.“

Nebojte, od příště se zase objeví Severus :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek