Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro všechny, které čtou a nechávají o sobě vědět: agata, annie AS, Elza, do, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavelierka, Jiťa, Karla, Lilly Potter ml., Liz, Lucilla, ninus, peggy.kaja, Ronnie, smack, zuzule. A jeden zvláštní dík za úžasný koment od PANDY! :)


38. Hon

Poposedávala na místě, napjatá jako školačka před první zkouškou. Naštěstí její nervozitu mohlo okolí připsat jejímu pokročilému těhotenství a nepohodlné židli, která se opravdu stávala nepohodlnou. Alespoň nějakou výmluvu měla, už tak si připadala zvláštně, když se neustále rozhlížela a natahovala krk, aby viděla do každého koutu téhle malé kavárny.
Mudlovské kavárny.

Ahoj, Mio,
stále stojíš o setkání s bývalým přítelem? Pokud ano, buď v pondělí v poledne v Děravém kotli. Zarezervuji u Toma stůl na jméno Green.
S láskou, H.

Vzkaz byl stručný a trochu nedostačující, když vzala v potaz ty čtyři sáhodlouhá pojednání, která mu poslala, ale na druhou stranu to byl dost Harryho styl.
A tak přesně v poledne stepovala před Děravým kotlem. Nutno říci, že ji vyděsil počet lidí, kteří ji zdravili nebo se chtěli tulit k jejímu břichu.
Jenže Harryho nikde neviděla.
Ale možná měli stůl zarezervovaný někde vzadu, kvůli soukromí. Požádala tedy Toma o stůl na jméno Green. Starý výčepní se na ni usmál až se mu zavlnily vrásky kolem úst a místo stolu k ní přisunul přeložený vzkaz.
Zamračila se.
Rozhlédla se po ostatních, a když se ujistila, že je nikdo nesleduje, rychle strčila vzkaz do kapsy. Vyplížila se ven, k cihlové stěně, která vedla do Příčné ulice, a znovu se rozhlédla. Na první pohled to vypadalo, že je lísteček prázdný, než se pod jejím dotekem začala objevovat písmena.

Jsem rád, žes dorazila, ale potřebuji se sejít jinde. Nedaleko odtud je mudlovský obchodní dům Harold. Počkej v tamní kavárně. H.

Nakonec neskončila v Haroldu, ale v zapadlé kavárně o uličku dál, kam ji poslal další vzkaz.
Během cesty nadávala na Harryho i své těhotenství, ale nakonec se stejně usadila u jednoho ze stolků, objednala si horkou čokoládu a čekala.
A čekala.
V zásadě neměli domluvený čas setkání, a tak nevěděla, jestli tam je brzy, nebo se sem kutálela tak dlouho, až Harry ztratil trpělivost a odešel. Upíjela svoji horkou čokoládu a začala ztrácet naději, že se její kamarád objeví.
Z hrnečku už skoro neměla co upíjet, vzadu se staříkovi třásla ruka pokaždé, když zvedal hrnek s čajem, a od vedlejšího stolku ji hypnotizoval nějaký dredař, zatímco vedle ní si skupinka mamin s dětmi srazila tři stoly dohromady a vypadalo to, že jim bude kavárna malá. Hermiona sotva ubránila druhou židli u svého stolku.
Jenže Harry stále nikde.
Už i přemýšlela, že jim tu blbou židli dá, stejně asi zůstane prázdná. Tedy možná, chlápek s copánky se totiž zvedl a nejspíš se rozhodl ji sbalit.
„Můžu si přisednout, mladá paní?“
Halo! Vdaná a těhotná, nevidíš? Zvedla k němu oči a přemítala, jak to štěně odmítnout. Vlasy měl spletené do copánků a protkané tolika tolika bavlnkami a korálky, že ani pořádně nepostřehla, jakou mají barvu. Na čele mu vlasy stahovala čelenka s jahodami a ten její potisk byl v zásadě nudnost sama v porovnání s křiklavým tričkem.
„Promiňte, ale na někoho čekám,“ odvětila mile a doufala, že mu to bude stačit, aby odešel.
Jenže očividně nestačila, jeho úsměv se ještě více roztáhl a v očích se mu zalesklo a… Hlas se jí zadrhl v krku, když si všimla očí, které mohly patřit jedinému člověku. „Harry?“
Jeho úsměv se ještě rozšířil a Hermiona věděla, že tenhle úsměv má jediná osoba na světě.
„U Merlina, Harry!“
Tak rychle, jak jen jí její stav dovolil, se zvedla a pevně ho objala. Neodtáhl se, což byla jedna z věcí, které se strašně bála. Naopak ji k sobě jemně přitiskl. A ona se ho držela, jako kdyby to mělo být naposled, co ho může držet v náruči, a natahovala jako divá.
„No tak… no tak… jen tiše…,“ chlácholil ji a z nějakého důvodu se u toho šklebil jako blázen.
Nakonec se přeci jen odtáhla a prohlédla si ho. Skutečně to byl Harry, i když pečlivě schován pod tím účesem a výstředními doplňky. Ale už alespoň pochopila tu šílenou čelenku na jeho čele. Opatrně se dotkla místa, kde se pod látkou skrývala jizva.
„Vzpomínáš si na mě,“ zkonstatoval.
Takže věděl o její amnézii. Netušila, kdo mu to mohl prozradit, ona sama v dopisech zmínila jen náznaky, ale to teď bylo zcela vedlejší. „Na tebe se dost dobře nedá zapomenout.“
Zasmál se. A ano, tohle byl Harry, ten smích se nezměnil. Ač povyrostl a zmohutněl v ramenou, ač mu místo vrabčího hnízda na záda spadaly černé vlasy spletené do copánků, ač mu čelo zakrývala kýčovitá plátěná čelenka a tvář lehké strniště, pořád to byl Harry. Ač tomu bylo těžké uvěřit. „Skoro jsem tě nepoznala.“
„Nebudu zastírat, že to je účel. Ale ty jsi pořád stejná, jen si trochu povyrostla,“ pohladil ji po bříšku.
„Trochu? Připadám si jako velryba.“
Ušklíbl se. „Ale sluší ti to.“
Lhal a věděli to oba, stejně si to užívala. „Posadíme se?“
Mladý muž se rozhlédl kolem a nadechl se, skoro jako kdyby ji chtěl odmítnout. Vrhla po něm zoufalý pohled. Nakonec však přikývl a posadil se na místo naproti ní. Usmál se, i když dost nervózně a mlčel.
Oba mlčeli.
Copak si už vážně nemáme co říci?
„Co si dáš?“ podstrčila mu jídelní lístek, aby překlenula ticho.
„Nic, nezdržím se dlouho.“
Překvapilo ji to.
A zranilo.
To s ní nehodlal strávit ani tolik času, co vydá na jeden šálek kávy? „Ale… ale proč?“
„Jsme pořád příliš blízko kouzelnického světa, znervózňuje mě to,“ rozhlédl se kolem a zcela instinktivně si ještě víc přetáhl plátěnou čelenku do čela. Už chápala tu jeho změnu vzhledu, vlasy potřeboval, aby měl výmluvu pro čelenku, a čelenka zas skrývala čelo.
„Co tě znervózňuje?“
„Že by mě mohli poznat. Nesledoval tě někdo?“
„Proč by mě měl někdo sledovat?“
„Pokouší se mě najít. Sledovali i vás, vaši poštu. Proto jsem ti neodpovídal na dopisy, promiň.“
„Ale kdo?“
„Novináři, fanoušci, lovci senzací… Všichni, kterým není po vůli, že slavný Harry Potter raději zmizel, než aby jim pochleboval.“ Znovu se nervózně rozhlédl, ale hradba z kočárků byla poměrně nepropustná.
„Tak... chceš jít někam jinam? Třeba k nám?“
„Ne!“ zamítl rychle. „Není třeba, opravdu se dlouho nezdržím.“
Viditelně posmutněla.
„Zcela upřímně, normálně bych nedorazil ani sem, ale měl jsem pocit, že mě potřebuješ.“
Nedokázala se donutit, aby jí v krku nepálily slzy. Za normálních okolností by mu asi odsekla, ať si táhne, teď jí však bylo do pláče. „Nevím, jestli potřebuji slyšet, že ti nestojím ani za to, aby sis se mnou dal kafe.“
„Hermi,“ vydechl, „takhle to nesmíš brát. To nemá nic společného s tebou.“
„Co jsme si udělali?“ vypálila. Potřebovala to vědět. Zjistit, co mezi nimi vykopalo tu ohromnou jámu, která musela mít hloubku Mariánského příkopu. Prostě musela.
„Kdo?“
„Ty, já a Ron. Co jsme si udělali, že nejsme schopni už spolu ani mluvit?“
„Nic,“ pokrčil rameny, „nic jsme si neudělali.“
Chtěla si odfrknout, místo toho jen popotáhla. „Jasně. Bývaly doby, kdy jsme jeden pro druhého riskovali život. Doslova,“ zdůraznila a popotáhla. „A teď se skoro ani neznáme. Nevídáme se, dopisy se vrací bez odpovědi nebo čistě zdvořilostní, jako kdybys psal Prýtový ke dni učitelů. Kdysi jsme si říkali, že si budeme psát, že si postavíme domy přes ulici, že jednou zasnoubíme děti a teď…?“ Nechala slova doznít, ale hlavně proto, aby se jí přestal chvět hlas. „Tak mi neříkej, že se mezi námi nic nestalo.“ Popotáhla. Po tvářích se jí kutálely těhotenské slzy a ona je utírala ubrouskem od čokolády. I jako kapesník posloužil dobře.
„V pohodě,“ dodala, když našla alespoň trochu pevnou půdu pod nohama. „Klidně běž, nebudu tě zdržovat, když tu nechceš být.“
„Hermiono!“ natáhl se přes stůl a sevřel jí ruku s kapesníkem, pevně. „Nikdy jsem neřekl, že tu s tebou nechci být, nebo že jsme si něco udělali, jen… Ta doba, ta, na kterou si ty pamatuješ, ta je pro nás prostě strašně daleko. Sedm let. A za těch sedm let se stalo,“ zamyslel se, snad nad tím, co všechno má prozradit, „za tu dobu se stalo strašné množství věcí.“
„Je to kvůli Severusovi?“ zeptala se. „To kvůli němu jsme se spolu pohádali?“
„Nepohádali jsme se. Nikdy jsme se nepohádali, neřekli jsme si nic ošklivého, prostě jenom jsme… dospěli.“ Jako kdyby to slovo zahrnovalo vše. „A každý z nás potřeboval něco jiného.“
Otírala slzy a snažila se to pochopit. Nešlo to. „Nechápu.“
Povzdechl si, jako kdyby se mu do toho vůbec nechtělo. A taky nechtělo. „Když jsme byli na škole, potřebovali jsme někoho vedle sebe. Já někoho, kdo by ve mně neviděl slavné jméno, Ron někoho, pro koho by nebyl jen další z Weasleyů, a ty někoho, pro koho bys byla čarodějka, i když jsi byla z mudlovské rodiny. A máš pravdu, za války bychom za sebe položili život, několikrát jsem si i myslel, že se tak stalo, že jste se pro mě obětovali, a popravdě, byl to zvláštní pocit. Někde na pomezí hrdosti a absolutního děsu. Jenže pak válka skončila… a priority byly najednou úplně jinde.“
Na vteřinu se odmlčel a Hermiona ani nedutala.
„Po válce jsem potřeboval zmizet. Někam daleko od novinářů, podlejzvců, řiťolezců, nabídek k sňatku od ženských, který jsem nikdy neviděl, a přesto mi psaly, že jsem sluncem jejich života…“
Uchechtla se. Matně si vzpomínala na valentýnky s podobným obsahem, které Harrymu chodily během školní docházky. Jen si asi neuvědomila, jak moc stresující to bylo.
„Takhle to zní vtipně, ale když v tom žiješ každý den. Nevíš, co na tebe vyleze z těch stovek dopisů, netušíš, který novinář na tebe vyskočí za rohem, máš strach si začít s holkou, protože nevíš, jestli jí jde o tebe, nebo o tvoje pitomý jméno, bojíš se cokoliv říci, protože hrozí, že to někdo zase celé vytrhne a překroutí. A v novinách lži, lži, lži, samé lži, které tě pronásledují a dusí, protože jim lidé věří.“
Harry se objímal rukama, hleděl kamsi doprostřed ubrusu. „Políbil jsem holku a druhý den to bylo v novinách; šel jsem s tebou na nákupy, bylo to v novinách Románek pokračuje, zbaví se Harry Potterkonečně svého panictví? . Jak věděli, že jsem byl panic, to ani nechtěj vědět.“
Chtěla se zeptat, ale o vteřinu si uvědomila, že vlastně… nechce.
Povzdechl si. „Šel jsem ven, bylo to v novinách; nešel jsem ven a zase to bylo v novinách! Cokoliv jsem udělal, to překroutili, co jsem neudělal, to si vymysleli. Lidi na ulici mi jeden den líbali boty a druhý na mě házeli skvorejší vajíčka, podle toho, co si zrovna přečetli. Snažil se jim domlouvat, smlouvat, vyhrožovat, ale nic nepomáhalo. Zachránce kouzelnického světa byl kus masa a z toho se muselo trhat, dokud to šlo.“
Odmlčel se.
Pohrával si se sáčkem s cukrem, který ležel na misce na stole a Hermiona snad ani nechtěla vědět, co se mu honí hlavou.
„Těsně po Velké bitvě, kdy padl Voldemort, nás Brumbál poslal do Ameriky. Myslím, že hlavně kvůli mně. Oficiálně jsme tam měli hledat uprchlé Smrtijedy, ale na to měl určitě spoustu jiných lidí. A opravdu jsme hledali a několik jsme jich pochytali, je až děsivé, jak moc válka pokračuje ještě potom, co ji někdo oficiálně skončí.
A ty první týdny v Americe byly fajn, klid, zábava… poprvé v mým životě. Nejspíš i v tvým. Cestování, večírky, svoboda… A nikdo za zadkem. Byli jsme dospělí a v Americe nás tak brali. Žádní předčasně dospělí, které v nás viděli všichni v Řádu, ale… dospělí. Svobodní. Mohli jsme jít, kam jsme chtěli. Dělat, co jsme chtěli. A s kým jsme chtěli. Nikdy jsem nechápal pojem svoboda, až do teď.“
Hermiona ho poslouchala a přemítala, jak by vypadal teď její život, kdyby nebyla vdaná a těhotná. Protože ač to bylo sebehezčí, uvědomovala si, že ze svazující doby mládí se jen přehoupla do svazující dospělosti. A ta dospělost, co Harry popisoval, byla tak lákavá.
„Jenže to netrvalo dlouho, domákli se, kde jsme. Nejspíš jim dal někdo avízo a celý se to začalo bortit. Čirou náhodou novináři na diskotéce, čirou náhodou natáčení kouzelnického pořadu na lodi k Niagárám, čirou náhodou se ze setkání s bystrozorským detektivem stala tisková konference, čirou náhodou jsem se ocitl na večírku amerického ministerského předsedy, na kterém jsem se dle zákulisních zpráv měl zasnoubit s jeho dcerou a ty vyspat s držitelem famfrpálového poháru…“
Zavrtěl hlavou, zhnusený. Sáček s cukrem se v jeho rukou začal drolit.
„Ta nádherná bublina splaskla. A víš proč? Víš, kolik ten člověk, co nás napráskal, dostal? Padesát galeonů. Padesát! Kdyby to bylo pět tisíc, tak nic neřeknu, ale padesát…?!
Vrátili jsme se do Anglie, ale tady to bylo snad ještě horší. Smrtijedi, co uprchli a chtěli se mstít. Rodiny Smrtijedů, kteří se chtěly mstít. Rodiny zemřelých, kteří mi vyčítali, že jsem jejich milované nezachránil. Vždyť ty jsi přežil, jak jaktože oni ne?! “ vrhl na ni vytřeštěný pohled a Hermiona si uvědomila, že jí Severus říkal, že Harry za války dost bláznil. Asi věděl, o čem mluví.
„Ty ses vrátila ke Snapeovi, měla ses kam schovat, a Snape se postaral o to, aby ti nikdo nemohl ublížit. A Ron se rozhodl, že musí pryč. Pryč z mého stínu. Což mu rozhodně nezazlívám, užil si s novináři až dost. A já najednou zůstal sám. Bez rodiny, bez přátel… už mě nikdo nepotřeboval,“ pokrčil rameny, jako kdyby se smířil s faktem, že byl jen nechtěnou dětskou hračkou.
„V Anglii to nešlo, to bylo vězení, všechno tu na mě padalo. Vrátil jsem se do Ameriky, ale… tam už to bylo to samý. Už věděli, kdo jsem, celebrita na dovolené, všechno to začalo znovu od nuly a já už na to neměl. Neměl. Už předtím jsem trpěl paranoiou. Slyšel jsem hlasy, nemohl jsem spát… Uklidňující lektvar už nezabíral, mohl jsem toho vypít litry a stejně jsem neusnul a jen díky tobě jsem byl schopný se udržet na nohou a nesklouznout k něčemu tvrdšímu.“
Nechápala. „Drogy?“
„Taky. Vařila jsi silnější lektvary, střídala jsi je, abychom se s Ronem nestali závislými. Kombinovala jsi s mudlovskými léky, jenže pak postupně už ani to nezabíralo. Řád po mně chtěl, abych byl silnější, výkonnější a neustále ve střehu. A to najednou nebylo v lidských silách. Jsem si vědom toho, že kdybych tě neměl při sobě, tak nepřežiji.“
Lichotilo jí to a zároveň… děsilo.
„Jenže tys pak najednou nebyla,“ dodal.
Nebyla to výčitka, i když Hermiona to tak malinko pochopila.
„A já věděl, že pokud se rychle něco nezmění, že se zabiju. A nemyslím to jako metaforu.“ Děsilo ji, s jakým klidem to pronesl. „A tak jsem jednou utekl, do mudlovského světa. Ne že bych tam nesměl i předtím, to ne, ale šlo o to, že mě pořád hlídali. Nevím kdo. Nevím, jestli proto, aby mě střežili, nebo na mě vydělávali, ale sledovali mě na každém kroku. Cítil jsem je, v zádech. A tak jsem jim jednou prostě zdrhnul. Pět přemístění v rozsahu 15 vteřin. Bez hůlky. Prostě jen šup sem, šup tam.“
Zamračila se. „To je přeci strašně těžké, spíš bych řekla nemožné.“
„Ale stálo to za to. I když jsem byl vyždímaný jak houba. Ale chápeš? Já jsem šel do baru a druhý den to nebylo v novinách. Ožral jsem se tam jako prase a druhý den to nebylo v novinách,“ usmíval se, jako kdyby to bylo to nejkrásnější na světě. „Porvali jsme se tam, kvůli tomu, která whiska je lepší, a druhý den to nebylo v novinách. Sbalila mě tam nějaká ženská, byla tak o deset let starší než já, vdaná… Dva dny jsme nevylezli z jejího bytu.“ Nechal svá slova vyznít a Hermiona by se neměla cítit tak zaskočeně. „A víš, co na tom bylo nejkrásnější?“ dodal.
„Že to druhý den nebylo v novinách?“
„Přesně,“ přitakal. „Nikdy se to nikdy nedozvěděl, nikdo, kdo by mě za to mohl velebit, nebo mi kázat. Žádný to bys, Harry, neměl dělat. Ty ty ty… Jako přemožitel Pána zla jdeš špatným příkladem. Nic!“ Nikdy by nevěřila, že se v jednom slově může skrývat tolik nadšení, jaké tam Harry vložil.
„Vrátil jsem se zpátky do kouzelnickýho světa, ale začalo to znovu celý nanovo. Všimli si, že jsem zmizel, dva dny bez zpráv o Chlapci, který přežil? Jako vážně? Snad ze vzteku, že všichni informátoři selhali, byly noviny vážně vážně hnusný. Tak jsem brzy utekl znovu. A znovu. A znovu. A pak jsem se zkrátka jednou nevrátil.“ Odmlčel se. „Pro kouzelnický svět jsem přestal existovat a bylo to to nejlepší, co jsem kdy mohl udělat.“
Ticho. Hermiona nedokázala vydat ani hlásku, aby nebylo poznat, jak stažený krk má.
„Našel jsem si byt, práci, holku… A jsem šťastný. To bych v kouzelnickém světě nikdy být nemohl, ne pod tím drobnohledem, kterým mě pořád všichni zkoumali.“
„Nemáš v plánu se vrátit.“ Konstatování.
„Nevím.“ Ticho. „Spíš ne.“
Co na to měla říci. V zásadě ho chápala, ale to neměnilo nic na faktu, že to bolí.
„Hermiono, tohle není rozmar. Ani to, že tu teď nechci být. Nedlouho potom, co jsem odešel jsme si psali, párkrát jsme se sešli a nedopadlo to dobře. Jednou nás sledovali. Tebe skoro linčovali za to, že jsi věděla, kde jsem, a neřekla to. A mě někdo sledoval až k domu a potom se vloupal do každého bytu, aby zjistil, ve kterém bydlím já. Nezjistili, kdo to tehdy byl, ale mně to bylo jasné, musel to být kouzelník. Chápeš? Prolezl deset cizích bytů, aby zjistil co? Že si nečistím zuby?“
Je pravda, že zahlédla několik velmi podobných článků z Věštce, když se probírala dopisy a dalšími ozvěnami svého života. Ale nenapadlo by ji, jaká palba to tehdy musela být.
„Stěhoval jsem se osmkrát, Hermiono. Osmkrát ve čtyřech letech. Měnil jsem sovy, posílala dopisy z pošty a stejně jsem se dozvídal, že některé dopisy se s vám vůbec nedostaly. Bylo zkrátka potřeba odstřihnout se. V zájmu nás všech.“
V zájmu nás všech.
„Takže ne,“ sevřel obě jej ruce a dlouze se jí zadíval do očí, „nic jsme si neudělali… žádná hádka… jen jsme prostě šli dál.“
Po tváři jí sklouzla osamělá slza.
Popotáhla, držel jí za obě ruce, nemohla se ani vysmrkat. Ale odmítala se ho pustit.
„Pane, budete si přát?“ objevila se vedle nich servírka, které zřejmě nebylo po chuti, že tu host sedí bez objednávky. Hermiona vrhla na Harryho prosebný pohled. Už předtím tvrdil, že se tu dlouho nezdrží a už teď tu posedával půl hodiny, přeci jen tak neodejde…“
„Velkou horkou čokoládu s oříšky, prosím,“ řekl nakonec, čímž ji rozzářil obličej. „A citrónový dort.“
Její Harry byl zpátky.
Harry je zpět, snad se vám moje verze líbí. A ještě jednu kapitolku zůstane :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek