Blesk
Povídky - Harry Potter


Kapitolu věnuji věrným: agata, Anička, annie AS, argsa, Barb, dablinka, Elza, Fido, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavalierka, Jiťa, Keli, Kesa700, Lady, Lilly Potter ml., Lucilla, Lucka, Panda, Ronnie, Sally, Sandy, Smack, Vendik a Vlčák :)


37. Žárlivost

„Ten rozhovor proběhl, i když trochu jinak,“ prolomil Severus ticho, které bylo narušováno jenom klepáním kol od kočáru, který je po klikaté cestě vezl domů.
Domů.
Severus se podíval na spojené ruce se svoji ženou a připadal si jako školák na první schůzce. Řekla, že si odvede domů. Koutky mu cukaly, i když se to snažil sebevíc potlačovat. Snad i doufal, že tenhle návrat nebude jen pro oba, ale i pro jeho ženu. Manželku. Jeho Hermionu.
„Prosím?“ otočila se k němu.
„Že ten rozhovor, který jsi mi popsala, že s tebou vedl Brumbál v ředitelně. Ten proběhl. Jediným rozdíl byl v tom, že ho vedl se mnou.“
„Takže on tě opravdu chtěl vyhodit?“ podivila se.
„Čistě vzato,“ přiznal po chvilce, „mě vyhodil.“
Zalapala po dechu. „Prosím?!“
Přikývnutí.
„Ale… ale… jak mohl?“
„Velmi jednoduše. Zjistil, že tě i přes jeho výslovný zákaz ojíždím…“
Jen Severus dokázal tenhle výraz říci s takovou grácií.
„…pozval si mě k sobě, sepsul mě na tři doby, předal mi oficiální výpověď na hodinu a poslal mi si zabalit.“
Čekala, že bude pokračovat. Že jí řekne, jak si z ní utahuje, nebo cokoliv… ale ten zmetek mlčel. „Ale… ale… cos udělal?“
Povzdechl si. „Šel jsem si zabalit. Co jiného mi zbývalo.“
Nedostávalo se jí slov. Svírající se hradlo, které o sobě dalo znát ve chvíli, kdy se dozvěděla, že Brumbál kvůli ní Severusovi šel, se ještě více stáhlo. On ho vyhodil! KVŮLI NÍ!
„Ale…“ přeskočil jí hlas, „… jak to… jaktože ještě můžeš učit? Vždyť… něco takového se ti muselo dostat do záznamů. Výpověď na hodinu, tam se vždycky musí uvádět důvod…“
„Díky tobě.“
„Já vím, že to bylo kvůli mně!“ vypískla. Hlodalo jí to v hlavě, nemusel jí to připomínat.
„Ne,“ sevřel pevněji ruku a snažil se ji uklidnit. „nestalo se tak díky tobě. Nevyhodil mě díky tobě.“
Nechápala.
„No, asi bych měl začít od začátku…“

***

„Co se děje, Albusi. Mám za chvíli dozor ve Velké síni,“ vpadl lektvarista do ředitelny.
„Posaď se, Severusi.“
„Spěchám,“ vysvětlil mu mladší a připadal si, že mluví s dítětem. Nevěděl, co po něm Albus chce, ale určitě by to počkalo po vyučování.
„Sedni si.“
Severus si povzdechl a dával si hodně záležet, aby to bylo dostatečně mučednické. „Poslouchám.“
Ředitel spojil prsty do stříšky a mlčel – špatné znamení.
Lektvaristovi začínal být těsný límeček.
„Víš, jak jsme se před nějakou dobou bavili o slečně Grangerové a tvém vztahu k ní. Jak je to dávno?“
Polkl, prsty sevřel opěrku křesla. Tohle ho bude stát všechny jeho lži, aby se z toho vyvlíkl. Teď hlavně, aby se mu netřásl hlas.
Naštěstí Brumbál nechtěl slyšet odpověď. „Pokud se nemýlím, přísahal jsi tehdy, že jsi se slečnou Grangerovou nic neměl, nic intimního. A že ani mít nebudeš,“ dodal temně a v jeho jindy dobrácké tváři nebylo po dobrckosti ani památky.
A Severus věděl, že je hluboko… hluboko v prdeli.
„Albusi, nevím, kdo ti co napovídal…“
„Viděli vás…“ naprosto klidné sdělené, hladké a děsivé jako hadí záhyby. A mnohem horší, než když na něj minule křičel.
„Špehuješ mně?“ ohradil se Seveurs, ale byla to jen snaha tonoucího.
„Pouze hlídám. Zájmy školy. Nevěřil jsem, že poté, co jsme si minule řekli, k tomuto rozhovoru kdy ještě dojde, ale… zklamal jsi mě, Severusi.“
„Albusi, tohle… tohle se to nějak vyřeší.“
„Vyřeší. Jistě.“ Ten jeho klid byl mrazivý. „Mám dost důkazů, abych tě mohl předat přímo bystrozorům.“
Zmrzla mu krev v žilách. Zkontroloval dveře, okna, krb… kudy si pro něj přijdou?!
„A věř mi, že kdyby to byl kdokoliv jiný, tak to i udělám. Ale ve tvém případě…“ Nekonečná odmlka. „Máš padáka.“
To slovo rezonovalo v uších jako kovadlina.
„Tímto ti dávám oficiální výpověď. Na hodinu.“ Posunul mu po stole úředně vypadající a podepsaný dokument. „Tvoji kolej zatím převezme Hootchová, hodiny budou rozděleny, dokud za tebe nenajdu náhradu, ale… tohle už nejde vyřešit jinak. Nedal jsi mi jinou možnost.“
V Severusově hlavě rezonovalo prázdno.
„Dám ti dvě hodiny. Sbal se a přijď sem, chci, abys opustil školu skrz odtud, jak je dáno zákonem, aby to nikdo nemohl napadnout. Teď si jsi sbalit.“
Probralo ho až ticho. Podíval se na svého nadřízeného a pochopil, že to myslí zvela vážně. Měl škemrat? Doprošovat se svého domova, kterým mu Bradavice byly? Nebo si zachovat alespoň zdání důstojnosti.
Jako v mrákotách se pomalu zvedl a vydal se ke dveřím.
Musel si sbalit.

***

„Merline!“ vypískla Hermiona, „to je strašné.“
„To mi povídej.“
„Ale jak… opravdu jsi odešel ze školy?“ „Ne, říkal jsem ti, že jsi mě zachránila. Nevím, jak ses o tom dozvěděla, ale co jsem potom slyšel, bylo to asi takto…“

***

„To nemůžete!“
Brumbál pomalu zvedl pohled od svých papírů a zahleděl se na dívku, která se jako velká voda vřítila do jeho ředitelny, než pronesl zcela klidně. „Omlouvám se, neslyšel jsem vás klepat.“
„To přeci nemůžete udělat, vyhodit ho… to je jako podepsat mu rozsudek smrti!“
Brumbál se opřel ve svém křesle a jediným mávnutím ruky zavřel dveře.
„Mohu vědět, o kom to…“
„O profesora Snapea, samozřejmě.“
„Jak víte…?“
„Je toho plná škola, pro Merlina! A nesnažte se mi tvrdit, že to není pravda, viděla jsem ho! Šel jak tělo bez duše,“ vydechla a hlas jí přeskočil. „Tohle mu přeci nemůžete udělat. Jestli ho vyhodíte… přijde o všechno. A nemyslím to jako eufemismus.“
Ředitel pomalu složil prsty do stříšky. „Z vašich slov usuzuji, že nepopíráte, že máte v panem Snapeem intimní vztah.“
Hermiona dlouze vydechla a trochu se zhoupla na rukou, o které se opírala. „Nepopírám.“
„Při své inteligenci musíte vědět, že je to nelegální.“
„Je to dobrovolné, oba dva jsme dospělí, nemáte právo nás…“
„Naopak, slečno Grangerová,“ zarazil ji, „naopak, mám plné právo. Stále jste studentkou této školy a dokud jí budeme, musí být každé překročení hranic mezi profesory a studenty pečlivě hlídáno. Mohu přehlížet drobné přešlapy, překročení školního řádu, ale rozhodně ne sexuální zneužívání studentky. I když dobrovolné!“ zarazil její námitky. „Školský zákon mluví jasně, v těchto případech musím zakročit a chránit práva studenta, ať se mu to líbí, nebo ne. Profesor Snape musí za své činy nést odpovědnost.“
Měla chuť se s ním hádat, jak si zákony vykládá podle toho, jak se mu to zrovna hodí, ale věděla, že má pravdu. Vztahy s profesory byly zakázány a za Brumbálem stál zákon i celá řádka právníků končící Starostolcem. „Nést odpovědnost je jedna věc, ale tohle…? Tím, že ho vyhodíte, ho zabijete! A víte, že to nemyslím jako metaforu. Přijde o ochranu, o to jediné, co od něho drží přívržence Pána zla i jeho odpůrce, kteří by se chtěli pomstít. A s jeho minulostí nikde nenajde práci, zvláště, když mu do posudku napíšete zneužívání studentky. U Merlina, to mu přeci nemůžete udělat!“
Zamračil se na ni, věděl moc dobře, co dělá. „Varoval jsem Severuse dvakrát, aby vztah s vámi ukončil.“ Tohle pro ni byla nová informace. „Což je o dvě varování více, než bych dal komukoliv jinému. Vybral si sám.“
Měla chuť brečet. Ale slzy teď musely stranou, zvláště kvůli tomu, co měla na jazyku. „Půjdu já.“
„Prosím?“
„Odejdu já.“
V ředitelně nastalo ticho, jen obrazy bývalých ředitelů se rozšeptaly překvapením.
„Chcete nás rozdělit, aby škola nemohla být nařčena, že podporuje neetické vztahy? Dobře. Odejdu. Oficiálně vás tímto žádám o přerušení mého studia.“
„To není vtipné, slečno Grangerová.“
„Já se nesměji. Přestoupím jinam, třeba i do Krásnohůlek, když to bude nutné,“ když se mně pokusíte zdiskreditovat , „při přestupu se zasílají pouze známky, a mé výsledky jsou skvělé, d zkoušek zbývají tři měsíce, učivo mám probrané a co si budeme povídat, v mnoha ohledech už jsem mnohem dál, než kam sahají školní osnovy. V případě krize mohu požádat o dálkové dokončení studia, jako mudlorozená bych v současné době na Ministerstvu jistě uspěla s žádostí, že kvůli Pánovi zla mám obavy pokračovat v prezenčním studiu.“
„Vidím, že vše máte dobře promyšlení.“
„Vy dosáhnete, čeho chcete. A já ochráním Severuse.“
„Opravdu jste ochotna pro něj tolik riskovat?“ podivil se Brumbál a tentokrát byl jeho zájem opravdový. Stále tento vztah považoval za dětinské poblouznění a Severusovu nenaplněnou touhu po ženské pozornosti. „Můžete si zkazit budoucnost.“
Odfrkla si, měla chuť se smát. „Budoucnost… O mojí budoucnosti se rozhodlo v mých 11 letech, kdy jsem se postavila vedle Harryho a na čelo si tak nakreslila terč. To, že odejdu místo Severuse, je to nejmenší, co pro svoji budoucnost můžu udělat.“
„Severusovi se to nebude líbit.“
„To opravdu nebude!“
Nebyla to však Hermiona, ale lektvarista, který stál ve dveřích a ani za mák se mu nelíbilo, co právě slyšel. Ačkoliv toho byl jen zlomek, ani tak se mu to nelíbilo.
„Nevím, co tady kujete, ale nesouhlasím s tím!“ mračil se jako deset čertů.
„Slečna Grangerová se rozhodla opustit školu, na vlastní žádost,“ sdělil Brumbál zcela klidně a odnikud vytáhl připravenou žádost o ukončení studia. Položil ji před sebe a z kalamáře připlachtil i brk.
„Cože? To nemůžeš!“ chytil dívku za ruku, když se natahovala pro brko.
„Můžu a udělám to.“
„Nevidím jediný důvod, proč…“
„Ale vidíš!“ přerušila ho pevně. Byla hrdá, že se jí ani nechvěl hlas. „Já mám mimo školu šanci přežít, Severusi, ty ne. A víme to oba.“
Věděl to, u Merlina, tak moc dobře to věděl. Smrtijed, lovený z obou stran, s obestavěným majetkem a životem v rukách Albuse Brumbála. Bez něj nebyl nic, jen černým středem terče.
„Nenechám tě si zkazit život,“ snažil se ji zastavit.
„Neboj, já se se svým životem umím poprat.“ Vykroutila se mu ze sevření a pečlivě se na pergamen podepsala. Jakmile však chtěla dopsat čárku nad –ová, pergamen se vzňal a v další chvíli zmizel v obláčku popela.
Fascinovaně hleděli na ředitele školy. Ten si však dával na čas, jako kdyby sám váhal, co říci. „Neulehčujete mi to. Oba dva jste pro toho druhého ochotni riskovat budoucnost. Očividně k sobě chováte víc, než jen bláhovou zamilovanost, která vás oba může přivést do záhuby. A pro tyto city mám jako člověk pochopení.“ Dlouze vydechl. „Nikoliv však jako ředitel školy, v tomto mě musíte pochopit.“
Ani nedutali.
„Severusi, jsem ochoten vzít tvoji výpověď zpátky. A co se týče odchodu slečny Grangerové, budeme všichni předstírat, že k tomuto rozhovoru nikdy nedošlo.“
Od obrazů na stěně se ozvalo mrmlání.
„Všichni!“ zopakoval Brumbál důrazně, než se opět věnoval dvěma provinilcům. „Ale dokud je slečna Grangerová studentkou této školy, máte přísný zákaz se stýkat. Zakazuji jakákoliv sekání nad rámec výuky, nebudeš si slečnu Grangerovou vybírat ne experimenty, ani na ukázky. Nepřeji si, abyste se stýkali mimo vyučování a pokud si slečna Grangerová vyslouží trest, odpyká si ho s hlavou své koleje. Je to jasné?“
Nemuseli se na sebe ani podívat, přikývli.
„Budu vás sledovat a pokud přijdu na to, že pravidla porušujete, nebo se váš vztah jakkoliv dostane na veřejnost, nebudu moci nic dále přehlížet, a ty víš, co to bude znamenat, že Severusi?“ položil prst na dokumenty s jeho výpovědí, které ležely na stole a čekaly na finální podpis.
Muž přikývl.
Dokumenty se srolovaly a s tichým puf se rozplynuly do neznáma.
„Nenuťte mě k to mu vám ubližovat,“ dodal nakonec, jako kdyby tím chtěl celou debatu ukončit.
Oba přikývli.
Hermiona se nadechla, jako kdyby chtěla něco říci, ale nakonec si to rozmyslela. Otočila se k Severusovi. Viděl na ní, že chce něco říci, zhoupla se na nohou, jako kdyby ho chtěla obejmout, možná políbit… ale nakonec neudělala nic. Jen vydechla a sklopila hlavu. „Na shledanou. Profesore.“
Sledoval, jak odchází a měl pocit, že mu někdo stojí na hrudníku.
„Neměj mi to za zlé, Severusi.“
Nemít mu to za zlé? To šlo?
„Víš, že lásku považuji za tu nejlepší sílu, ale stále jsem ředitel školy. A mám nějaké povinnosti.“
„Jistě. Jen si své povinnosti ohýbáš podle toho, jak se ti to právě hodí, že Albusi?“
Odkráčel s hlavou vztyčenou, jen za sebou slyšel prskání obrazů bývalých ředitelů.


***

„A pak mi to došlo!“ rozohnil se náhle Severus a vůbec si nevšímal mokrých očí své ženy. Vlastně byla ráda, nechtěla brečet pokaždé, když jí něco vyprávěl.
„Obrazy! Ty zpropadený práskačský obrazy.“ Vydechl. „Léta jsem si lámal hlavu s tím, jaktože Brumbál vždycky o všem ví. I Dippet vždycky všechno věděl. Myslel jsem si, že s pozicí ředitele získává osoba nějakou moc, která mu dává povědomí o všem ve škole. A přitom to bylo mnohem jednodušší…, to všechno obrazy. Proto se Albus tak snažil získávat vzácná díla… a vzácné spojence,“ vyplivl naštvaně. „A kvůli nim se dozvěděl i o nás. Myslel jsem si, že nás někdo práskl, že jsme si nedávali dostatečný pozor… Podezříval jsem i Pomney, která by za nás přitom lhala i pod Veritasérem. A ono ne… nikdo nás nepráskl, to jen ty obrazy...“
Zavzpomínal na chvíli, kdy přilétl do komnat a měl chuť všechna potenciálně ukecaná díla vyházet z oken. Než si uvědomil, jak hrozně nápadné by to bylo. Místo toho další týdny studoval zaklínadla, jak obrazovým návštěvníkům jejich pobyt v rámech co nejvíce znepříjemnit. A povedlo se. V jeho pokojích i chodbách v okolí se nacházely pouze prázdné rámy.
Ušklíbl se.
„A ještě na nás nasadil skřítky,“ dodal.
Hermiona zvedla obočí. Nestačila se ani zamyslet, kolik obrazů v Bradavicích vůbec je, a pokud všichni jejich rezidenti pracovali pro Brumbála…? Proti tomu by i Goliáš vypadal jako prcek.
Ale ještě skřítci? I když pravda, ti byli odpovědní svému majiteli, a pokud se dědili s ředitelským křeslem… Úplně cítila, jak se kolem nic scvrkávaly bradavické zdi.
„Tam nám dost pomohl ten tvůj… SPOŽÚS.“
Nechápavě se na něho podívala, ale on si dával s odpovědí na čas.
„Většina skřítků se k tobě nechtěla ani přiblížit,“ dodal a v černých očích se mu šibalsky zalesklo. Bylo něco takového možné u Severuse Snapea? To však neubralo nic na faktu, že se urazila. Alespoň na oko.
I proto si ji přitáhl blíž. „Ty moje… bojovnice za lidská práva.“
„Za skřítčí.“
Přitiskla se k jeho hrudi a poslouchala jeho tlukot srdce. Uklidňovalo se a ji hřál pocit, že ona je za to zodpovědná. Že právě u ní dokázal nalézt klid. Zvláště, když si až teď začala uvědomoval, jak těžký pro něj musel celý život být. Mezi Voldemortem a Brumbálem. Mezi zlem a menším zlem. I když měl zřejmě Albuse rád, nic to neubíralo na faktu, že nad tím ředitel měl moc. Hermiona si nedokázala uvědomit, co všechno musel Brumbál obětovat, aby vyhrál válku, a že i pro vítězství je třeba dělat nelíbivá rozhodnutí… ale nevěděla, co by dělala, kdyby ji chtěl někdo sebrat její domov.
„Takže jsme se přestali scházet?“ zeptala se do klepotu kol od kočáru.
„Víceméně.“
Očima ho postrčila k rozvedení odpovědi.
„Na začátku jsme se opravdu vyhýbali jeden druhému. Oba jsme věděli, že to je velké riziko něco pokoušet a pořád jsme si nebyli jistí, jestli nás někdo nesleduje. Později jsem si uvědomil, že teoreticky, kdyby jeden z nás odešel, tak ve vztahu můžeme normálně pokračovat, ale…“ Povzdechl si. „Ta válka tehdy byla až příliš blízko, to jsme věděli oba dva. A opustit zdi Bradavic bylo příliš velké riziko. Tys byla střet zájmu pro vydírání, já pro pomstu. A tak jsme se snažili tvářit, že se neznáme.“ Políbil jí do vlasů a pevněji sevřel v objetí. Jako kdyby se chtěl ujistit, že tam stále je. „Nemáš ani ponětí, jaké peklo to bylo. Nikdy bych nevěřil, že to bude takové peklo. Vídat tě každý den. Sledovat, jak se směješ s přáteli. Vidět tě, jak se vracíš z tréninků i bojů zraněná a nemoci se ani zeptat, jak ti je!“ cedil přes zuby a ona měla pocit, že i po letech Brumbála stále proklíná. „Ale věděl jsem, že nesmím, že se musím soustředit na Voldemorta a Smrtijedy, ale bylo to… těžké…“
A ještě těžší bylo to říci nahlas.
„A já cítil, jak se mi vzdaluješ. Často jsem od tebe stál jen pár metrů a měl jsem pocit, že jsi na míle vzdálená. Nedosažitelná.“
Odmlčel se a Hermiona věděla, že teď musí zůstat zticha. Jedině tak možná řekne…
„A teprve tehdy jsem si celou vahou uvědomil, co pro mě znamenáš.“
Semkla rty. Nechtěla tuhle chvíli kazit svým vzlykem i pitomými větami, které by určitě zazněly. Jen se k němu víc přitiskla a mohla jen váhat, jestli i ona tehdy cítila to samé. Nebo s odloučením její city slábly…?
„To proto jsi tehdy tak zrubal Draca?“ zeptala se, když ticho už opravdu začalo být tíživé.
Zamračil se. „Draca?“ Ten mu do jeho vyprávění neseděl.
„Jo, ráno mi vyprávěl, jak jsi ho u jezera vyzval na souboj a skoro jsi ho zabil.“
Jeho tělo se napjalo, očividně se mu něco nelíbilo. Vymanil se zpod své ženy a odkašlal si. „Nevím, o čem to mluvil. A mimochodem, co tu dělal?“ změnil téma.
„Přišel ze tebou, prý něco kvůli… sakra, jak se jmenovala…. nějaký pták… jo, Kukačka! Prý se ozvala Kukačka,“ vzpomněla si.
Jejímu manželovi se zúžily zorničky a ztuhla mu čelist zděšením, čehož by si všimla, kdyby v tu chvíli kočár nezastavil a s oběma to necuklo. Byli na místě.
Hermiona zaklela, než se začala soukat ven. „Víš, o co jde?“
„Jistě,“ pomáhal ji ven. „A co… cože ti to vyprávěl ráno Draco?“ Ještě rád se k tomuhle tématu vrátil.
„Jak jsi úžasně žárlil.“
„Nežárlil!“ odsekl.
Usmála se na něj. No, řekla bych, že to svědčilo o opaku. Hermiona mu převyprávěla Dracův příběh jejich setkání na břehu jezera. A neodpustila si jízlivou poznámku o jeho majetnických sklonech.
„Tak to nebylo,“ zamračil se na ni. „Ke svému jednání jsem rozhodně měl důvod.“
„A jak to tedy bylo?“

***

Byl naštvaný.
Vytočený do běla.
Zuby mu skřípaly.
Válka nad nimi visela jako Demaklův meč, roznětka tikala a jen se čekalo, až to bouchne, a co udělá Brumbál? Sportovní odpoledne u jezera. Prý aby studenti přišli na jiné myšlenky. Jako kdyby nebylo lepší jim dát několika duely pořádně do těla.
A on je u toho ještě musí hlídat. Jak se povalují na písku, ošmatávají se pod vodou a tváří se, že se nic neděje. A on je u toho měl ještě podporovat a tvářit se, že je hluchý a slepý. Prý nemá napomínat nic, co skutečně nepřekročovalo meze, ať se baví… Severus věděl, že i Minerva polyká hořká slova, když poslouchali Brumbálovy rozkazy.
Severusův pohled se zasekl.
Ale tohle rozhodně přehlížet nehodlá.
Nedaleko od něho, dole pod skalou, ze které hlídkoval, stála Hermiona. Ale nestála tam sama. Společně s ní tam byl Draco teď-jsem-hodný-chlapec Malfoy a zcela očividně se předváděl. Netušil, co mezi nimi je, ale nemohlo mu uniknout, že jejich vztah se přibližně před rokem zlepšil. Nehádali se spolu, neútočili se na sebe, občas je vedle sebe viděl v knihovně, ale… tohle? On s ní koketoval?!
Sledoval, jak Draco zvedá paže a předvádí své vytrénované bicepsy. Otáčel ruce, aby vynikly jednotlivé svaly a rozhodně se nepokoušel zastírat fakt, že na sobě nemá tričko a při jeho počínání se napínají i záhyby jeho vytrénované postavy. Úplně viděl, jak jí prsty sklouzávají z bicepsů na další svaly toho mladého těla.
Severus zatnul pěsti. A určitě to nebylo proto, aby sám sebe utvrdil, že on takovou svalovou hmotu nemá. A jak by také mohl, nebylo mu sedmnáct, u Merlina! Ale co by dal, aby bylo.
Hermiona se v tu chvíli totiž něčemu zachichotala a aby toho nebylo málo, sáhla na něho. Sáhla-na-Malfoye! Na jeho kůži. Na jeho svaly.
Pořádně je prohmatala, aby se ujistila, jak jsou pevné a vytrénované.
Sledoval, jak se jeho kmotřenec natřásá a jeho (ex)přítelkyně při tom pohazuje vlasy a všechno mu žere i s navijákem. Jeho (ex)přítelkně, ke které se nemůže ale přiblížit.
Viděl rudě.
Ale k tomu krocanovi se přiblížit mohl!
„Pane Malfoy, na slovíčko…“


***

„Ošmátávala jsem ho?“ zvedla obočí. Její manžel jí předložil trochu jinou verzi toho stejného příběhu a ona nevěděla, kterou z nich si má vybrat.
Kývl. „Ale o to v zásadě nešlo. Znal jsem Dracovy vztahy v tu dobu a žádný neměl dlouhého trvání, nechtěl jsem, aby ses stala dalším jménem na jeho seznamu.“ Musel k tomu přidat alespoň nějaký racionální argument, když už vyzníval jako II, tedy iracionální idiot.
„Ale to pořád nemění jednu věc,“ zastavila ho ve dveřích do budovy.
„Jakou?“
„Že jsi to udělal, protože jsi žárlil,“ ušklíbla se na něho a natočila hlavu ve smyslu zkus to popřít. . „Fajn,“ vyplivl, „ať je po tvém.“
Naštval se a Hermiona si nebyla úplně jistá proč. Věděla už ale, že v tomto stavu nesmí Severuse nechat odejít. „Severusi,“ chytila ho za ruku.
Vrhl na ni zamračený pohled, nechtěl, aby ho tu teď držela. Chtěl jít k sobě a do něčeho praštit ze vzteku nad tím, jak se tehdy nedokázal ovládnout. Ještě teď mu bušilo ve spáncích, když si vzpomněl, jak je tam spolu tehdy viděl. Ji vzdálenou a jeho na blízku a tak dokonalého, že mu Severus nemohl ani zdaleka konkurovat. Copak tohle byla spravedlnost? „Víš, jak mi tehdy bylo? Já se k tobě nemohl přiblížit ani na metr. A on tě mohl zatáhnout klidně do kumbálu na košťata a prošukat se s tebou až na stránku třicet v Kámasútře a nikdo by na to nemohl říci ani slovo!“
Když Severus takhle začal mluvit, bylo to vážné. Hermiona netušila, co v něm zvedlo takovou vlnu vzteku, ale její psychologická část měla tušení, že právě zaznívala slova, která měla zaznít už před těmi sedmi lety a nikdo je tehdy nevyslovil.
„A já se na to měl jen tak dívat? Dívat se, jak mi odcházíš? Jak mi tě odvádí, protože… protože já k tobě nemohl? Kdo mu dal právo se starat o to, že tě udeřil? Jaktože on se o tebe mohl starat a já ne?! Proč zrovna Draco? Někdo, kdo měl dokonalost vštípenou do genetiky ještě dřív, než se vůbec narodil!“
„Severusi,“ zarazila další vlnu jeho slov. Už začínala chápat, v čem je problém. Její manžel se cítil svým kmotřencem ohrožen, ačkoliv si to zřejmě nepřiznává… nelíbilo se mu, že tu dopoledne byl. S ní. Sám. „Severusi, ale já jsem teď tady. S tebou. Ne s Dracem,“ zdůraznila. „I kdybych o něj někdy zájem měla, tak teď nemám, ano?“
Nedíval se jí do očí, viděla na něm, jak mu to v hlavě šrotuje.
„Severusi… Ano?“ Nechtěla na něj naléhat, ale tohle jí připadalo bezpředmětné. Vždyť s Dracem nic neměla. Tedy alespoň v to doufala.
Vymanil se z jejího sevření, ale ne proto, aby se odešel opět někam zahrabat, ale proto, aby sevřel její hlavu do dlaní. Stáhl jí vlasy dozadu a dlouze se jí podíval do očí. „Musel jsem tě mít,“ řekl nakonec a snad to znělo i omluvně. „Ten večer. Musel jsem tě mít.“

***

Přišla ho seřvat za to, co to udělal Dracovi. Křičela na něho, ale nevnímal ji. Ve chvíli, kdy se mu objevila ve dveřích jeho komnat, se jeho svět smrskl na jedinou potřebu… na jediné přání…
Na ni.
Na tu, o které si mohl už týdny nechat jenom zdát.
Líbal ji divoce, jako kdyby to mělo být naposledy. A zřejmě i mělo. Jestli se o tomhle dozví Albus…
Morgana to vem!
Potřeboval ji.
Teď.
Hned.
Tady.
Opřel ji o stěnu a vklínil se jí mezi nohy. Sykla bolestí, ale neodtáhla se, ani ho nezastavila. Jen ho kousla do rtu. Škrábala ho do zad. Vybudilo ho to snad ještě víc.
Živočišná touha ho hnala dál a to bylo jediné, na čem záleželo.
Tohle jediné bylo správné.
Po týdnech týrání dostal žíznivý pít.


***

Hermiona byla růžová jako pivoňka.
Rozhodně jí to lichotilo, ale nebyla si úplně jistá, jestli je na podobné vyprávění připravená. Líbání a otlapkávání byla jedna věc, živočišné páření něco jiného. Zabořila se hlouběji do křesla v salonku, kde se usídlili, a pokoušela se zklidnit svůj dech.
Co na to měla říci?
Vynadat mu za to, jak je oba ohrozil?
K jejímu překvapení po chvíli pokračoval, najednou to všechno potřebovalo ven.

***

Skončili na gauči.
Držel ji okolo ramen a konečně prstů ji jemně hladil po ruce. Tvář měl zabořenou v její hřívě vlasů a vdechoval vůni heřmánku a mladé ženy.
„Tohle se nemělo stát,“ pronesla Hermiona do ticha. Neznělo to jako výčitka, jen konstatování.
Zavrtěl hlavou. „„Potřeboval jsem tě. Dotknout se tě,“ řekl zcela nesnapeovsky. „Ať se Albus staví na hlavu,“ vydechl. „Klidně odejdu, jestli bude třeba.“
„Severusi…“
„Pán zla každým dnem sílí,“ nenechal ji domluvit, ať už chtěla říci cokoliv, „každým dnes mizí další a další lidé a Ministerstvo pořádá výroční plesy pro papaláše a Albus se snaží tvářit, že se nic neděje.“ V hlase zněla rezignace.
Přejala mu rukou po znamení zla. „Mám o tebe strach.“
Povzdechl si. Jak těžké bylo říci, že on o ní také. Místo toho jí jen přejel po tváři, na které stále byla znát modřina. Další pozůstatek po jejím tréninku, alespoň doufal.
„Měla bych jít.“ Nezněla, že by se jí chtělo.
„Zůstaň. Teď už je jedno, jestli tu budeš deset minut nebo hodinu.“
Povzdechla si a přitulila se k němu blíž. I kdyby tu měla zůstat jen těch deset minut, hodlala z toho vytěžit co nejvíce. Spokojeně se usmála. „Ale jen na chvíli…“


***

„Ta chvíle nakonec byla celá noc.“
„Co na to Brumbál?“
„Nic. Buď o tom nevěděl, nebo nic neřekl. Možná skutečně nevěděl, bojkot obrazů zřejmě zafungoval… Nedlouho poté jsem začal mít zdravotní problémy, příznaky otravy. A potom…“
„Omlouvám se, že ruším…“ objevil se náhle ve dveřích Alfréd s podnosem na dopisy. „… ale přišel Vám dopis.“
„O co jde, Alfréde, nepočká to?“ zamračil se Severus.
„Ne pro Vás pane. Pro Vás,“ kývl na Hermionu a podal ji obálku.
Zamračila se, o co mohlo jít? Poštu vždy nechávali až na ráno.
„Říkal jsem si, že tento dopis by Vás mohl zajímat.“
Nechápala, co by jí na neotevřeném dopisu mohlo zajímat, zvláště… a potom si všimla toho písma. Tenhle zkosený rukopis přeci měl jedině… „U Merlina, to je od Harryho!“

Na scénu se vrací ztracený syn. :) Snad tu nebyl Severus moc OCC, jen trochu žárlivý a majetnický. :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek